Ačkoli do řádných sněmovních voleb, jejichž výsledek lze těžko odhadnout, zbývají ještě dva roky, Piráti se již začínají připravovat na obsazení křesel ve vládním kabinetu. Předseda Ivan Bartoš před několika dny na stranickém diskusím fóru zveřejnil dokument, podle kterého vyberou kandidáty do ministerských funkcí.

„Občané od nás očekávají, že v případě volebního úspěchu budeme mít připravené poctivé a kompetentní odborníky schopné plnit volební program,“ vysvětlil s tím, že do výběrových řízení na člena vlády se mohou přihlásit jak straníci, tak i lidé stojící vně pirátských struktur.

Mezi nezbytné kvalifikační předpoklady, aby se člověk mohl stát po příštích volbách ministrem v barvách Pirátů, patří vzdělání v daném oboru, sestavený odborný tým pro politické řízení resortu, zkušenosti s vedením lidí nebo vypracovaný plán projektů pro několik příštích let.

Dále také povědomí o dobré zahraniční praxi, rétorické nadání, mediální obratnost, schopnost prezentovat se — například prostřednictvím sociálních sítí —, jazyková vybavenost alespoň na úrovni B2, znalost klíčových zákulisních hráčů a lobbistů či „relevantní politický či občanský výsledek, o kterém veřejnost ví“.

↗

Při vzpomínce na působení Marty Novákové na ministerstvu průmyslu a obchodu, Antonína Staňka v Nostickém paláci nebo Taťány Malé v resortu spravedlnosti, abychom se drželi jen v horizontech stávajícího volebního období, nezní pirátský návrh zle.

Nekompetentních, hloupých a cizím zájmům sloužících členů vlády jsme za posledních třicet let zažili tolik, že by nebylo od věci, aby pro změnu do úřadu zasedl i někdo, kdo má pro jeho řízení alespoň elementární vlohy, tuší, co si v něm počít, a dokáže bez větších problémů vést zahraničně-politická jednání i jinde než na sousedním Slovensku.

Je třeba se však ptát, kde někoho s takovými zkušenosti, dovednostmi a schopnostmi najít? Proč již mezi Piráty nevstoupil? Nebo ještě lépe: Kolik z dnešních pirátských poslanců je — dle stranických kvalifikačních předpokladů — alespoň částečně odborně fundovaných, aby vykonávali třeba jen své funkce v dolní komoře Parlamentu?

Je Jan Lipavský coby někdejší manažer projektů v oblasti informačních technologií tou správnou osobou pro post místopředsedy Výboru pro obranu? Postačuje Františku Kopřivovi středoškolské vzdělání k odpovědnému výkonu funkce místopředsedy Výboru pro evropské záležitosti?

Značí sto, respektive sto jednadevadesát sleďů na Twitteru, že Lukáš Kolařík a Lenka Kozlová umějí dobře komunikovat s veřejností a prodávat výsledky své práce ve Sněmovně? A znal někdo Tomáše Vymazala dříve, než začal v poslaneckém bytě těžit kryptoměnu Zcash, protože mu v něm byla „nesnesitelná zima“?

Současně nelze zapomínat, že odborností ministra — ostatně jako každého politika — je politika, nikoliv kultura, spravedlnost nebo zemědělství. Tedy schopnost přesvědčovat, získávat většinu, orientovat se v překotném vládním provozu a neustále mít na zřeteli vlastní hodnotová východiska, a to nejen v souvislosti s vedením svěřeného resortu.

Kabinet totiž rozhoduje ve sboru. Proto i ministr zemědělství musí něco vědět o opatřeních na podporu rodin, ministr kultury o stavbě silnic a dálnic a ministr práce a sociálních věcí o jaderné energetice, respektive je třeba, aby i v těchto otázkách dokázal navzdory chybějící expertíze zaujmout politickou pozici a hájit stranický program.

Celý konkurs na členy příští vlády proto působí podivně, nedomyšleně a trochu připomíná chování Andreje Babiše, který se také s oblibou zaklíná tím, že v jeho kabinetu sedí odborník vedle odborníka. Rozdílem zůstává jen to, že lídr politického hnutí ANO vytahuje ministry jako králíky z klobouku, zatímco Piráti na ně vypisují otevřená výběrová řízení.