Poslední volby vynesly do lavic dolní komory Parlamentu hned devět politických stran, proto se u řečnického pultíku ve sněmovním tiskovém atriu politikové točí jako svatí na orloji. První vždy přicházejí Starostové, následovaní zástupci TOP 09 a lidovců. Později se ke slovu dostávají komunisté, sociální demokraté a nenávist šířící pohůnci Tomia Okamury. Teprve po nich promlouvají Piráti, občanští demokraté a prověření pracovníci politické divize holdingu Agrofert, který Andrej Babiš poněkud nešikovně — jak ukázal návrh auditní zprávy Evropské komise — zaparkoval do svěřenských fondů.

Pravidelný kolotoč tiskových konferencí bývá zhusta úmorný, a to dokonce i pro ty, kteří mají v popisu práce jej bedlivě sledovat. Především opoziční politici totiž opakují vesměs to samé: vláda stojí za starou bačkoru, premiér obtěžkaný nejedním skandálem škodí celé zemí, měl by si proto urychleně zabalit fidlátka a pakovat ze Strakovky. Ne že by to nebyla pravda, ale slyšet v rozmezí několika hodin čtyřikrát nebo pětkrát totéž nedává valný smysl. Ve Sněmovně bohužel platí, že ačkoli bylo již vše řečeno, ještě to neřekli všichni.

↗

Na mysl současně přichází otázka, kdo z těch, kteří právě nejsou u moci, by mohl jednou Babiše nahradit. Který ze stávající předsedů opozičních stran by se rád stal příštím premiérem? Chuť by zřejmě měli všichni, ale šance, že kabinet v příštím volebním období sestaví uměřeně gestikulující Petr Fiala nebo dredatý Ivan Bartoš — o Markovi Výborném, Jiřím Pospíšilovi a Vítu Rakušanovi netřeba ani uvažovat —, je malá. Opoziční partaje navzdory Babišovu téměř dva roky trvajícímu tragikomickému vládnutí zůstávají povýtce slaboučké.

Některé se sice radují, že jim v průzkumech veřejného mínění poskočila podpora o procentní bod nahoru, ale dominance politického hnutí ANO zůstává neotřesena a volby by zřejmě opět vyhrálo minimálně o parník. Mnozí pozorovatelé sněmovního hemžení proto mluví o nezbytnosti užší spolupráce „protibabišovských“ sil. Jejich uvažování nepostrádá logiku. Volební zákon prokazatelně diskriminuje slabší strany. Zatímco anonisté posledně získali necelých třicet procent hlasů, ve Sněmovně drží bezmála čtyřicet procent křesel. Naproti tomu Starostové, které volilo lehce přes pět procent lidí, mají jen tři procenta mandátů.

Možné spojování, respektive uzavírání předvolebních koalic však naráží na nejednu obtíž. Ačkoli vytrvalá kritika premiéra opoziční strany sbližuje, pod ní se skrývají četné ideologické rozepře, dávná nepřátelství, uražená ega a kupa ješitnosti, jež politiky vede k přesvědčení, že právě oni mají býti těmi, kteří vysvobodí nebohé obyvatelstvo České republiky zpoza oligarchova jha. Současně se ovšem zdá, že ona touha zasednout do křesla předsedy vlády není u lídrů ODS, Pirátů, lidovců, TOP 09 i Starostů nikterak velká.

Žádný z nich se totiž viditelně nesnaží, aby se jím vedená strana programově rozkročila. Žádný ji nemá ambici přetvořit v catch-all party, která by mohla oslovit širší okruh voličů. Občanští demokraté se drží živnostníků a nadávají na Unii. Lidovci ustupují z politického středu a vzývají „tradiční“ rodinu. TOP 09 neopouští rétoriku z dob ekonomické krize a dál chce škrtat všechno možné. Starostové nemají kádry a s návrhy na změnu rozpočtového určení daní volby nevyhrají. A Piráti stále připomínají partu geeků a technologických nadšenců.

Smířeni s pozicí rebelantů, kteří mírným jazykem lehce protestují proti novým pořádkům a tu a tam prosadí dílčí úpravu nějakého zákona, se nejsou s to rozhoupat k vyprávění uvěřitelného příběhu, jak by mohla vypadat země, kdyby právě oni stáli v jejím čele. Kdyby se ale přece jen rozhodli vyzvat Babiše na souboj, inspiraci, kterak lze porazit na první pohled neotřesitelného hegemona, mohou hledat v devadesátých letech.

Také tehdy se zdálo, že parta modrých ptáků povládne na věčné časy, a přece Miloš Zeman krátce po zvolení do čela sociální demokracie nakráčel do Strakovy akademie hlavním vchodem. Že si obratem padl do náručí s Václavem Klausem, jenž ji právě opustil, je pro tentokrát vedlejší.