„Sociální demokracie musí být levicovým rebelem ve vládě pravicového oligarchy,“ řekl loni na podzim Jan Hamáček během zasedání Ústředního výkonného výboru, který se zabýval drtivou porážkou v senátních a komunálních volbách, v nichž strana ztratila zhruba polovinu zastupitelů a byla s to obhájit jeden jediný senátorský mandát, a pokoušel se najít recept na budoucí úspěchy.

Od Hamáčkova emotivního apelu směrem k širšímu vedení uplynulo půl roku a po levicovém rebelovi ve Strakovce není ani vidu, ani slechu. Sociální demokracie utrpěla další volební debakl, když při klání o křesla v Evropském parlamentu nepřekročila hranici pěti procent, a proti vládě, jíž se účastní, se každý týden scházejí mohutnější a mohutnější demonstrace.

↗

Jan Hamáček rozhodně není žádným rebelem, buřičem či vzbouřencem, což Andrej Babiš opakovaně kvitoval. Prý se mu s ním dobře spolupracuje. Foto ČSSD

Přestože strana připomíná těžce nemocného, jemuž selhávají veškeré životní funkce, nikdo z jejích čelných představitelů se nemá k tomu, aby se ji pokusil vzkřísit. Aby obhájil její pozici ve zdejším politickém systému. Aby se razantně z levicových pozic vymezil vůči hnutí ANO, bez čehož budou sociální demokraté nadále připomínat jeho neduživou filiálku, která je zralá k výprodeji.

Straničtí reprezentanti se raději bezúčelně zabývají planým analyzováním minulých skutečných i domnělých chyb, obhajováním koaliční spolupráce s Andrejem Babiše a naříkáním, že jim lidé nevěří, že jim nerozumí a že s nimi neumějí mluvit. Takové počínání, které je bohužel zdejší levici vlastní, proměňuje politickou stranu v bezvýznamný debatní kroužek, jakých lze po celé zemi najít stovky.

Přitom by stačilo, aby sociální demokraté vzali slova svého předsedy — včetně jeho samého, samozřejmě — vážně. Vždyť témat, kterých se je možné chopit a demonstrovat na nich zásadní rozdíly mezi dnešními koaličními partnery je celá řada, právy zaměstnanců počínaje, bojem proti velkému kapitálu a klimatické změně pokračuje a masivní bytovou výstavbou protentokrát konče.

A našly by se další a další oblasti, na něž by se sociální demokracie nejen mohla, ale i měla zaměřit, aby pomohla lidem práce. Že nelze levicová opatření realizovat v kabinetu česko-slovensky blábolícího miliardáře z pozice slabšího, o jehož likvidaci navíc neúnavně usiluje pomstychtivý hradní pán? Není nic snadnějšího než prásknout dveřmi. Dobrých důvodů pro odchod z vlády se nabízí celá řada.

Říkají-li dnes členové vedení strany, že sociální demokracie za koaliční spolupráci s hnutím ANO zaplatila velkou cenu, a proto není rozumné dát Babišovi vale, mýlí se. Každý člověk — i sociální demokrat — se může ze svých chyb poučit. Jen je třeba najít vůli ke změně. Ta ale straně chybí. S politickou divizí Agrofertu se zapletla, neboť se bála, že se ztratí v opozici. A strach ji doposud neopustil.

Do příštích sněmovních voleb zbývají necelé dva roky, do těch krajských necelý rok. Další přešlapování na místě si sociální demokracie nemůže dovolit, respektive může, netrápí-li ji, že dostane další výprask a zhyne na úbytě. Ať už se rozhodne ve vládě setrvat, nebo ji opustit, její další alespoň elementárně důstojná existence se neobejde bez střetu s hnutím ANO, tedy bez pořádné politické práce. Ta, zdá se, ovšem straně smrdí.