Poslední demonstrace spolku Milion chvilek pro demokracii již představuje reálný politický tlak zdola. Nejen svou vytrvalostí a historickými počty, ale především posunem v rétorice, pestrosti témat a mluvčích a také celkovému odhodlání bránit konkrétní demokratické instituce.

Hlasitá a odhodlaná občanská opozice bude v budoucnu pro porážku Andreje Babiše zcela zásadní. A to proto, že politická opozice se dnes formuje zejména z těch, kdo Babiše stvořili. Že se taková občanská opozice může přerodit v udržitelný politický projekt, dokazuje i jeden z mluvčích ze sousedního Slovenska — Juraj Šeliga, donedávna výrazná postava hnutí Za slušné Slovensko, kterému se právě vytrvalostí v masovém protestování podařilo dosáhnout odchodu premiéra Fica i ministra vnitra Kaliňáka.

Ukazuje se, že v současných politických podmínkách našeho regionu zkrátka je možné ovlivňovat politiku starým dobrým demonstrováním. A je proto možné, že se to podaří i u nás.

Proslýchá se, že podezřele vytrvalé jádro Babišových podporovatelů už dávno není motivováno vírou v jeho kompetence. Utopickou radost ze vzniku hnutí ANO postupně nahradil dystopický strach z jeho zániku. Nikoli už „Ano, bude líp!“, ale „No jo, ale co přijde po něm?“, vězí dnes stále častěji v hlavách oněch anonymních „Babišových voličů“.

Právě paralýza z alternativ jako by v posledních měsících zmrazila preference Babišova hnutí. Odkud se ale bere obava z možné „jiné“ budoucnosti?

↗

Ukazuje se, že v současných politických podmínkách našeho regionu je možné ovlivňovat politiku starým dobrým demonstrováním. A je proto možné, že se to podaří i u nás. Foto Jan Kašpárek, DR

Právě niterným strachem z alternativ s odkazem na tragédie velkých projektů minulého století reguluje naši politickou imaginaci systém globálního kapitalismu už od Margaret Thatcherové, která razila zkratku TINA: There Is No Alternative neboli Žádné alternativy nejsou. I bez této všudypřítomné ideologie je strach z výrazných změn politického a společenského pole zčásti docela přirozený. V případě současné politické situace v České republice je však bohužel bolestně opodstatněný.

Zpočátku se voličská základna hnutí ANO rekrutovala z pravice, zejména z lidí frustrovaných ze zprofanované ODS, či hořce zklamaných šarádou, v níž se změnily Věci veřejné. Chtěli byznysmena, který nebude handlovat s mafií, manažera s přísným přístupem k rozpočtu, ale bez korupce. Příběh úspěšného manažera znechuceného poměry institucionalizované korupce, který přichází dát věci do pořádku, nezněl tak neuvěřitelně.

Proto se Babišovi v první fázi dařilo přilákat některé politické osobnosti zklamané vývojem — Zlatuška, Pelikán, Stropnický, Marvanová, Wagenknecht, z nichž mnozí se s ním dříve či později rozešli. Vždyť při svém nástupu se Babiš mohl spolehnout i na obezřetnou podporu řady etablovaných protikorupčních organizací.

ODS se propadla, ČSSD ještě zůstávala na důstojných procentech jako hlavní alternativa sedmi otřesných let vlády pravice. V průběhu společné vlády se sociální demokracií Babiš — třebaže spíše bezděčně či pragmaticky — plán ovládnout českou politiku dokončil: zatímco jako ministr financí ztrácel pravicové voliče, kteří se vraceli k staré modré značce, nahrazoval je nerušeně voliči ČSSD.

Díky čím dál větší kontrole veřejné komunikace se všechny úspěchy vlády měnily v úspěchy jeho hnutí. A současně se mu dařilo diskreditovat ČSSD, což mu ona sama usnadňovala zkorumpovaností svých regionálních struktur.

Tato jeho politika ustavení nové hegemonie, dvoufázovým útokem zprava doleva, byla geniální politicky, nikoli jen „píárově“. Proč je totiž lepší vlastnit hlasy sociální demokracie? Protože tím obsazujete místo jediného potenciálního „catch-all“ soupeře vaší nové hegemonie. A na zdecimovanou sociální demokracií uvolněné stanoviště Opozice se vrací staronová ODS, proti které stále ještě účinkuje argument o „poměrech, které Babiše stvořily“. A do nichž se nejen jeho voliči nechtějí vracet.

Tato modrá nemůže Novou hegemonii ohrozit, protože svou přítomností ztělesňuje jedinou příčinu její legitimity. Vždyť proti Nečasově vládě tehdy protestovalo bezmála stejně lidí, jako jich — poprávu — zaplňuje náměstí dnes. Jen tehdy nestáli v ulicích kvůli demokracii, ani bok po boku s pražskou hereckou elitou. Stáli tam z odporu proti systému institucionalizované korupce a tupých škrtů, které charakterizovaly politiku vlád ODS a dvacet let po Sametové revoluci činily důstojný život mnoha lidí znovu zcela nepochopitelně nejistým.

Těmto statisícům lidí dvě po sobě jdoucí období pravicové politiky vážně zasáhla nitra jejich osobností, aktivně a bezprecedentně pošlapala jejich lidskou důstojnost tím největším sociálním experimentem nového milénia jménem austerity — politiky škrtů. Tito lidé by dnes šli Babiše bránit vlastním tělem, i kdyby ho měli za zloděje a estébáka, pokud by věděli, že se ho chystá nahradit ODS.

A podstatný, ne-li největší díl viny na takovém stavu, bohužel nese sociální demokracie. Bohuslav Sobotka se pokusil cestu do pekla zastavit. I jeho neúspěch však nemusel být fatální, navázalo-li by na něj nové vedení, které mohlo využít svobodné pozice — nezatíženo minulým, zkritizovat předchozí vedení, odsoudit alespoň zčásti vládní angažmá, a naopak využít své zkušenosti s Andrejem Babišem k organizování začátku jeho konce.

To se však nestalo a po Sobotkově „krátké neposlušnosti“ zavelel normalizátor Hamáček k poslušné konsolidaci a spořádaně odvedl ostatní mučené vězně s oranžovou růží na klopě zpátky do oligarchova sklepa. Politika Jana Hamáčka však zasadila nejslavnější české politické straně ránu, ze které se možná nikdy nezvedne. Zejména její vinou se nyní situace jeví tak, jako by tu nebyla jasná alternativa.

Demonstrace proti Babišovi svou jasnou politickou reprezentaci nemají. A odsuzovaly by se k strategické porážce, pokud by měly připustit, že hlavní alternativou k Babišově vládě je ODS. Kdo jiný? Je pravděpodobné, že nalezení uspokojivé odpovědi na danou otázku rozhodne o tom, zda bude projekt Milionu chvilek nakonec úspěšný.