Zatřese Milion chvilek pro demokracii s Babišovou novou hegemonií?

Petr Bittner

Babiše už u moci nedrží naděje, že s ním bude líp, ale obava, aby se nevrátilo to, co tu bylo před ním. O úspěchu impozantně narůstajícího hnutí Milion chvilek pro demokracii rozhodne schopnost dát vykrystalizovat přitažlivé alternativě.

Poslední demonstrace spolku Milion chvilek pro demokracii již představuje reálný politický tlak zdola. Nejen svou vytrvalostí a historickými počty, ale především posunem v rétorice, pestrosti témat a mluvčích a také celkovému odhodlání bránit konkrétní demokratické instituce.

Hlasitá a odhodlaná občanská opozice bude v budoucnu pro porážku Andreje Babiše zcela zásadní. A to proto, že politická opozice se dnes formuje zejména z těch, kdo Babiše stvořili. Že se taková občanská opozice může přerodit v udržitelný politický projekt, dokazuje i jeden z mluvčích ze sousedního Slovenska — Juraj Šeliga, donedávna výrazná postava hnutí Za slušné Slovensko, kterému se právě vytrvalostí v masovém protestování podařilo dosáhnout odchodu premiéra Fica i ministra vnitra Kaliňáka.

Ukazuje se, že v současných politických podmínkách našeho regionu zkrátka je možné ovlivňovat politiku starým dobrým demonstrováním. A je proto možné, že se to podaří i u nás.

Proslýchá se, že podezřele vytrvalé jádro Babišových podporovatelů už dávno není motivováno vírou v jeho kompetence. Utopickou radost ze vzniku hnutí ANO postupně nahradil dystopický strach z jeho zániku. Nikoli už „Ano, bude líp!“, ale „No jo, ale co přijde po něm?“, vězí dnes stále častěji v hlavách oněch anonymních „Babišových voličů“.

Právě paralýza z alternativ jako by v posledních měsících zmrazila preference Babišova hnutí. Odkud se ale bere obava z možné „jiné“ budoucnosti?

Ukazuje se, že v současných politických podmínkách našeho regionu je možné ovlivňovat politiku starým dobrým demonstrováním. A je proto možné, že se to podaří i u nás. Foto Jan Kašpárek, DR

Právě niterným strachem z alternativ s odkazem na tragédie velkých projektů minulého století reguluje naši politickou imaginaci systém globálního kapitalismu už od Margaret Thatcherové, která razila zkratku TINA: There Is No Alternative neboli Žádné alternativy nejsou. I bez této všudypřítomné ideologie je strach z výrazných změn politického a společenského pole zčásti docela přirozený. V případě současné politické situace v České republice je však bohužel bolestně opodstatněný.

Zpočátku se voličská základna hnutí ANO rekrutovala z pravice, zejména z lidí frustrovaných ze zprofanované ODS, či hořce zklamaných šarádou, v níž se změnily Věci veřejné. Chtěli byznysmena, který nebude handlovat s mafií, manažera s přísným přístupem k rozpočtu, ale bez korupce. Příběh úspěšného manažera znechuceného poměry institucionalizované korupce, který přichází dát věci do pořádku, nezněl tak neuvěřitelně.

Proto se Babišovi v první fázi dařilo přilákat některé politické osobnosti zklamané vývojem — Zlatuška, Pelikán, Stropnický, Marvanová, Wagenknecht, z nichž mnozí se s ním dříve či později rozešli. Vždyť při svém nástupu se Babiš mohl spolehnout i na obezřetnou podporu řady etablovaných protikorupčních organizací.

ODS se propadla, ČSSD ještě zůstávala na důstojných procentech jako hlavní alternativa sedmi otřesných let vlády pravice. V průběhu společné vlády se sociální demokracií Babiš — třebaže spíše bezděčně či pragmaticky — plán ovládnout českou politiku dokončil: zatímco jako ministr financí ztrácel pravicové voliče, kteří se vraceli k staré modré značce, nahrazoval je nerušeně voliči ČSSD.

Díky čím dál větší kontrole veřejné komunikace se všechny úspěchy vlády měnily v úspěchy jeho hnutí. A současně se mu dařilo diskreditovat ČSSD, což mu ona sama usnadňovala zkorumpovaností svých regionálních struktur.

Tato jeho politika ustavení nové hegemonie, dvoufázovým útokem zprava doleva, byla geniální politicky, nikoli jen „píárově“. Proč je totiž lepší vlastnit hlasy sociální demokracie? Protože tím obsazujete místo jediného potenciálního „catch-all“ soupeře vaší nové hegemonie. A na zdecimovanou sociální demokracií uvolněné stanoviště Opozice se vrací staronová ODS, proti které stále ještě účinkuje argument o „poměrech, které Babiše stvořily“. A do nichž se nejen jeho voliči nechtějí vracet.

Tato modrá nemůže Novou hegemonii ohrozit, protože svou přítomností ztělesňuje jedinou příčinu její legitimity. Vždyť proti Nečasově vládě tehdy protestovalo bezmála stejně lidí, jako jich — poprávu — zaplňuje náměstí dnes. Jen tehdy nestáli v ulicích kvůli demokracii, ani bok po boku s pražskou hereckou elitou. Stáli tam z odporu proti systému institucionalizované korupce a tupých škrtů, které charakterizovaly politiku vlád ODS a dvacet let po Sametové revoluci činily důstojný život mnoha lidí znovu zcela nepochopitelně nejistým.

Těmto statisícům lidí dvě po sobě jdoucí období pravicové politiky vážně zasáhla nitra jejich osobností, aktivně a bezprecedentně pošlapala jejich lidskou důstojnost tím největším sociálním experimentem nového milénia jménem austerity — politiky škrtů. Tito lidé by dnes šli Babiše bránit vlastním tělem, i kdyby ho měli za zloděje a estébáka, pokud by věděli, že se ho chystá nahradit ODS.

A podstatný, ne-li největší díl viny na takovém stavu, bohužel nese sociální demokracie. Bohuslav Sobotka se pokusil cestu do pekla zastavit. I jeho neúspěch však nemusel být fatální, navázalo-li by na něj nové vedení, které mohlo využít svobodné pozice — nezatíženo minulým, zkritizovat předchozí vedení, odsoudit alespoň zčásti vládní angažmá, a naopak využít své zkušenosti s Andrejem Babišem k organizování začátku jeho konce.

To se však nestalo a po Sobotkově „krátké neposlušnosti“ zavelel normalizátor Hamáček k poslušné konsolidaci a spořádaně odvedl ostatní mučené vězně s oranžovou růží na klopě zpátky do oligarchova sklepa. Politika Jana Hamáčka však zasadila nejslavnější české politické straně ránu, ze které se možná nikdy nezvedne. Zejména její vinou se nyní situace jeví tak, jako by tu nebyla jasná alternativa.

Demonstrace proti Babišovi svou jasnou politickou reprezentaci nemají. A odsuzovaly by se k strategické porážce, pokud by měly připustit, že hlavní alternativou k Babišově vládě je ODS. Kdo jiný? Je pravděpodobné, že nalezení uspokojivé odpovědi na danou otázku rozhodne o tom, zda bude projekt Milionu chvilek nakonec úspěšný.

    Diskuse
    JP
    June 5, 2019 v 12.51
    Souhlasim s panem Bittnerem
    JP
    June 5, 2019 v 13.11
    Úspěšný projekt?
    Totiž - úspěšný v čem?

    Bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda v televizní diskusi vyjádřil názor, že toto nové hnutí svou masovou energií přesahuje jenom konkrétní kauzu Babiš, že by mohlo být zárodkem vzniku nějakého zcela nového politického subjektu. Který by tedy zřejmě měl do české politiky vnést nějaký lepší pořádek.

    Dozajista, taková možnost tady existovat může. Jenže - vzpomeňme si na to, jak dopadlo svého času stejně mohutné (a stejně nadějné) hnutí Děkujeme, odejděte! I s ním byly spojovány velké naděje na ozdravění, na umravnění české politiky. Jenže - ukázalo se velice rychle, že tento ryze negativní potenciál občanského odporu není možno přetavit v žádný společně přijatelný politický program. Zkrátka: nakonec se všechno politické stejně zase rozštěpí na pravici a na levici.

    Tím nechci tvrdit že to hnutí odporu proti Babišovi a jeho praktikám je zcela marné; každé takovéto hnutí může celkový charakter české politiky posunout alespoň kousek ke standardu obvyklému ve vyspělejších západních zemích. Ale neoddávejme se iluzím, že by tak mohly být vyřešeny nějaké zásadní společenské a politické rozpory a protiklady.
    June 5, 2019 v 16.54
    Milión chvilek a politické alternativy
    Souhlasím s tím, že milión chvilek nepředstavuje politickou alternativu samo o sobě, ale je to prodemokratické hnutí, které vytváří prostor pro politické alternativy. V duchu těchto alternativ dnes nejspíše jednají Piráti, částečně STAN, těží z nich ODS, která se ovšem v postavách typu Zahradila či Skopečka opět blíží staré klausovské ODS. Vllevo je nyní zcela volno. Buď se vzpamatuje sociální demokracie nebo je tu volno pro novou levicovou demokratickou anebo i bohužel populistickou stranu. Myslím, že dny ANO jsou sečteny. Jen mě udivuje, že sociální demokracie to vůbec nevidí - možná to bere tak, že když už stejně končí, tak si užije pár posledních dnů ve vládě.
    MP
    June 5, 2019 v 18.27
    Martinovi Šimsovi
    Obávám se, že k tomu, aby dny ANO byly sečteny nás čeká ještě kus cesty.
    Ohavně počítáno -- když ANO vyluxuje zbytek voličů ČSSD a naopak ztratí ze svých současných ovličů nějakých sedm, osm procent ve prospěch Pirátů, ODS a možná nějaké mnohakoaly, což není příliš nepravděpodobný scénář, pak stačí, aby SPD a KSČM právě jen prolezly do Sněmovny, eventuálně aby neprolezevší SPD nahradila Klausovic Trikolora a vládne dál Babiš.
    Mimochodem, ANO jako silná opozice a proti němu nesourodá koalice, taky nic moc.
    Porazit ANO a jeho skřetí pomahače (co do velikosti, nikoli podle Pána prstenu) je možné a nutné, ale bude to ještě dřina.
    June 5, 2019 v 18.50
    ANO skončí s Babišem
    Kdysi řekl Sobotka, že ANO skončí až to Babiše přestane bavit. Myslím, že to platí. To neznamená, že by ANO skončilo do 14 dní, ale když nepadne Babiš teď, tak padne na podzim nebo na jaře, pochybuji, že by ANO přežilo příští volby. Nemyslím si, že jsme lepší než Italové a tam Berlusconi taky vzdoroval soustředěnému tlaku s pomocí svých médií a peněz řadu let a částečně je zpátky, ale máme vzor na Slovensku a myslím, že je naše společnost přece jen jinak rozvrstvená a nastavená než Itálie. Babiš už pochopil, co na něm demonstrujícím vadí, ohrazoval se, že není lhář, podvodník a zloděj - s vědomím toho není snadné žít, navíc vzdorovat veřejnému tlaku. Můj tip: ANO s Babišem skončí nejpozději do dvou let. Jestli skončí do té doby i sociální demokracie, bude záležet na ní, malou naději mám - jestli dokázala vyprodukovat Petříčka a Maláčovou, tak se v ní snad taky najde někdo, kdo zatáhne za záchrannou brzdu.
    PK
    June 6, 2019 v 8.57
    No tak já myslím,
    Že se sloganem "Prostě to zaplatíte" se další volby budou těžko vyhrávat. Myslím, že i v Česku.
    MP
    June 6, 2019 v 10.48
    Pavlu Kolaříkovi
    To jsou nehezká, opakuji nehezká slovíčka. Hnutí ANO a politická strana Trikolora bojují právě o to, aby čeští občané byli ochráněni před zvůlí EU, podněcované Sorošem, a aby nic platit nemuseli. Nebudeme skákat tak, jak nekompetentní bruselští byrokraté pískají. A hlavně se musíme vypořádat s domácími přisluhovači a udavači, kteří ve své chamtivosti po moci naší krásné České republice ten malér zavařili.

    On Babiš zase nepotřebuje tak moc, ANO stačí dvacet procent, dvě až tři pětiprocentní strany, se kterými nemůže jít do koalice ani Hamáček (to jsem asi přehnal, takové se nejspíš nevyskytují) a Piráty a ODS na shodných 13%.

    Nemyslím, že by se v této zemi našlo 20% voličů, kteří by věřili té pitomosti, co jsem napsal v prvním odstavci -- bohužel téměř doslova opsal z projevů Babiše, Faltýnka a Brabce, kromě první věty, ta je Klausova --, dvacet procent mezi těmi, kdo půjdou k volbám, to už je jiná. Ono koho nevolit, to je ve vlastech českých dnes dost jednoduché, ale koho volit? Jen na odmítnutí lidi k volbám nedostanete.
    Ovšem kdyby byly volební hlasy záporné a volby by vyhrál ten, kdo je nejméně neoblíbený, třeba by pak lidé přišli "to těm politikům nandat".

    Prostě volební systém jako taková "normalizace nenávisti" by možná fungoval lépe:-)
    MP
    June 6, 2019 v 19.4
    Jiřímu Nushartovi
    Volební systém funguje docela dobře -- jistě, nic není dokonalé a vždy jde vymýšlet vylepšení --, nefunguji politické strany. Na nich je, aby přesvědčily o tom, že chceme, aby nás zastupovaly a že mají co nabídnout, počínaje prachobyčejnou solidností.
    JN
    June 6, 2019 v 21.14
    Pro mě osobně jako pro voliče
    by bylo přijatelnější a příjemnější (než se horko těžko rozhodovat pro jednu jedinou stranu) vhazovat do volební urny celý ten "volební koláč", který bych doma sám upekl (jak je potom ukazují v televizi po zavření volebních místností). Jednobarevný koláč bych nejspíš nepekl (s ohledem na přijatelné koaliční vládnutí). Strany s nulovým koaličním potenciálem (SPD, KSČM) pak svým volebním ziskem ztěžují složení jakékoliv vládní koalice nad 101 poslanců.
    + Další komentáře