Dvěma sociálním hnutím se u nás v letošních jarních měsících podařilo dosáhnout nebývalých úspěchů co do viditelnosti, početnosti a společenského záběru pouličních protestních akcí. Středoškolské studentské stávky, Fridays for Future, pomohly katapultovat téma klimatické krize do středu veřejného prostoru a udělat z něj konečně i u nás jedno z prvořadých témat debaty.

Shromáždění Milionu chvilek pro demokracii už od konce dubna plní nejen pražská náměstí a podařilo se jim tak demonstrovat odpor nezanedbatelné části společnosti proti autoritářským sklonům Babišovy vlády a podemílání právního státu.

I ta největší protestní vlna ale nakonec dříve či později vyvrcholí — v případě protibabišovských protestů zřejmě příští týden na Václavském náměstí — a opadne. S ní ustoupí i notoricky těkavá pozornost médií, jež nevyhnutelně opakované protesty omrzí. Nastane fáze bilancování. Obě hnutí tak budou v nejbližších měsících bezpochyby řešit, co se sebou a obě budou také pravděpodobně čelit pochybnostem ve vlastních řadách, zda protesty vůbec k něčemu vedly a zda ochabující intenzita demonstrací není důkazem vlastního selhání. Pro jejich dlouhodobou budoucnost bude klíčové, jak se s touto výzvou vypořádají.

Chybná domněnka, že opadající pozornost je znakem nezdaru, je v řadách lidí, usilujících o změnu společnosti k lepšímu, častá. Pochází z iluze, že úspěch hnutí se měří právě počty lidí v ulicích a mírou mediální pozornosti, které se protestům dostává. Vzniká tak představa, že cílem hnutí musí být uspořádat vůbec co možná nejmasovější demonstraci a rodí se nerealistická očekávání, že právě to povede rychle a snadno k potřebným změnám.