Dvěma sociálním hnutím se u nás v letošních jarních měsících podařilo dosáhnout nebývalých úspěchů co do viditelnosti, početnosti a společenského záběru pouličních protestních akcí. Středoškolské studentské stávky, Fridays for Future, pomohly katapultovat téma klimatické krize do středu veřejného prostoru a udělat z něj konečně i u nás jedno z prvořadých témat debaty.

Shromáždění Milionu chvilek pro demokracii už od konce dubna plní nejen pražská náměstí a podařilo se jim tak demonstrovat odpor nezanedbatelné části společnosti proti autoritářským sklonům Babišovy vlády a podemílání právního státu.

I ta největší protestní vlna ale nakonec dříve či později vyvrcholí — v případě protibabišovských protestů zřejmě příští týden na Václavském náměstí — a opadne. S ní ustoupí i notoricky těkavá pozornost médií, jež nevyhnutelně opakované protesty omrzí. Nastane fáze bilancování. Obě hnutí tak budou v nejbližších měsících bezpochyby řešit, co se sebou a obě budou také pravděpodobně čelit pochybnostem ve vlastních řadách, zda protesty vůbec k něčemu vedly a zda ochabující intenzita demonstrací není důkazem vlastního selhání. Pro jejich dlouhodobou budoucnost bude klíčové, jak se s touto výzvou vypořádají.

Chybná domněnka, že opadající pozornost je znakem nezdaru, je v řadách lidí, usilujících o změnu společnosti k lepšímu, častá. Pochází z iluze, že úspěch hnutí se měří právě počty lidí v ulicích a mírou mediální pozornosti, které se protestům dostává. Vzniká tak představa, že cílem hnutí musí být uspořádat vůbec co možná nejmasovější demonstraci a rodí se nerealistická očekávání, že právě to povede rychle a snadno k potřebným změnám.

Jakmile demonstrace opadnou, pozornost ustoupí a přehnaná očekávání se nenaplní, mnozí snadno nabudou dojmu, že hnutí selhalo, podléhají zklamání, stahují se a v nejhorším případě na další aktivitu zcela rezignují.

Ve skutečnosti je sociální změna mnohem složitější, pomalejší a náročnější proces. Velké demonstrace, období všeobecného nadšení a pouličního kvasu, v nich hrají svou důležitou úlohu — právě ony často strhnou pozornost celé společnosti a vedou k bezprostředním ústupkům na straně establishmentu. Považovat je ale za měřítko úspěšnosti a hlavní nástroj změny je ale chyba.

Přestože často působí jako blesk z čistého nebe, spuštěný nějakou vnější událostí — kupříkladu skandální výměnou ministryně spravedlnosti — ve skutečnosti za nimi takřka vždy stojí stovky hodin mravenčí organizační práce, někdy i léta soustavné činnosti, jako je vzdělávání, šíření informací, sbírání sil, utváření nových spojenectví a splétání reálných sociálních sítí.

Fridays for Future donutily politiky reagovat a přiměly například ministra Brabce začít hovořit o ustavení „uhelné komise“, která by měla určit datum dřívějšího ukončení těžby a spalování uhlí. Praha 7 jako první obec v bývalém východním bloku vyhlásila „klimatickou nouzi“. Milion chvilek pro demokracii pomáhá tlačit Babiše do kouta a — jak správně upozornil Jan Kuliš — kazí mu PR na domácí i mezinárodní úrovni. Obojí jsou konkrétní úspěchy, které je třeba docenit. Obě hnutí ale současně stojí proti mocným protivníkům, které nepůjde porazit vůbec snadno a rozhodně to potrvá.

Dlouhodobý cíl: demokratizovat demokracii

Babišův státně-korporátní konglomerát i fosilní průmysl je třeba vidět jako komplexní mocenské systémy, hluboce zakořeněné v dnešní společnosti a s oporou v různých jejích složkách. Oba operují díky tichému souhlasu či dosud nepříliš znatelnému odporu různých společenských skupin, jako jsou odbory, církve, univerzity či průmyslové a profesní svazy.

Oba těží z dynamiky soudobého monopolního kapitalismu a nedostatečné regulace trhu v oblasti energetiky či zemědělství. Oba spoléhají na finanční zdroje, jako jsou evropské dotace či půjčky soukromých bank a pojišťoven. Oba mají na své straně významnou část médií, jako je Babišova Mafra či Czech News Center uhlobarona Křetínského (které budou jako první a nejraději vyhlašovat, že demonstrace neuspěly).

Usilovat o překonání těchto systémů je běh na dlouhou trať — spíš maraton směrem k vzdálenému cíli než sprint k příští velké demonstraci. A když jsme u sportovních metafor, spíš než o běh jde ve skutečnosti o šachovou partii, v níž je třeba postupně podvracet právě tyto zmiňované „pilíře“, o něž se moc Babiše i uhlobaronů opírá.

Co si tedy počít, když vlna demonstrací opadne? Je třeba si z toho nic nedělat a pokračovat v drobné organizační práci. Nefixovat se na jednu taktiku, jejíž možnosti se nejspíš dočasně vyčerpaly, a sledovat postupnou strategii budování hnutí, které bude schopno čelit moci soupeře dlouhodobě a prosazovat proti němu pozitivní alternativy.

Z tohoto hlediska je jedním z největších úspěchů jak středoškolských stávek, tak demonstrací na obranu právního státu, že se jim podařilo opustit metropolitní centra a přenést protesty také do regionů. Zachytit tuto nově získanou energii a nasměrovat ji od krátkodobé mobilizace k dlouhodobé práci je klíčové. Stejně tak dlouhodobý úspěch závisí na hledání podpory v nových sociálních prostředích a získávání i nesamozřejmých spojenců.

Oběma hnutím by v té či oné míře slušel silnější sociální akcent, který by jim pomáhal propojovat se se zájmy, jež se bezprostředně týkají životních problémů širokých vrstev společnosti. V případě klimatického hnutí proto, aby se lidé nebáli, že změna v energetice půjde na jejich úkor, u prodemokratických protestů jde také o analýzu a čelení příčinám, proč lidé Babiše a jiné autoritáře začali volit.

Nakonec je totiž třeba vidět, že v pozadí obou problémů — klimatické krize i sílících autoritářských tendencí — stojí také již existující demokratický deficit v celé společnosti. Demokracii neohrožuje jen Babiš. Také on je produktem postupné koncentrace ekonomické i politické moci a postupné oligarchizace společnosti, která probíhala již před jeho nástupem k moci a na níž má svůj podíl a zájem také fosilní průmysl, zastoupený u nás jmény jako Tykač či Křetínský.

Dlouhodobým cílem a společným přístupem obou hnutí by proto měla být snaha o „demokratizaci demokracie“, posilování možností participace na politických i ekonomických rozhodnutích a kultivaci sebeorganizačních schopností společnosti.

Také proto by obě hnutí měla uvažovat o promyšlených, třebas neformálních, formách vzájemné podpory a spolupráce, pochopitelně aniž by se přitom přímo spojovala či vzdávala sledování svých primárních cílů. Bez demokracie ostatně klima nezachráníme. A naopak na mrtvé planetě nebude žádná demokracie.