Česká občanská společnost, která se dlouho oddávala pyšnému sebeklamu, že konsensuálním lobingem za drobné změny dokáže provést „rekonstrukci státu“, se znovu probouzí k aktivismu se zdravě konfrontačním nábojem, což byl odnepaměti základ každého úspěšného sociálního hnutí. Minulý týden nabídl hned tři v jádru příznivé tváře současného občanského aktivismu — po celé zemi konané protesty proti Babišovi, brněnskou blokádu fašistického pochodňového průvodu a druhý tuzemský díl středoškolské stávky za klima. Cosi se zase začíná dít.

Tři takto výrazné projevy občanského aktivismu představují příležitost k srovnávání a skýtají prostor k úvahám — nakolik lze všechny tři akce pokládat za součást jednoho hnutí? Nakolik o nich takto přemýšlejí sami jejich účastníci či organizátoři? A pokud by se jednotlivé pramínky slily v jeden proud, dodalo by to všem na síle, anebo by se naopak jejich náboj rozředil?

Máme-li v takové úvaze dospět k smysluplným závěrům, je třeba začít posouzením toho, v čem si byly ony tři akce podobné a v čem se naopak lišily. Podobností i rozdílu není málo. A jsou podstatné.

Protesty proti Babišovi a účelovým změnám ve vládě, organizované iniciativou Milion chvilek pro demokracii, byly akcí zdaleka největší. Jejich východisko je nepochybně legitimní: je namístě obávat se o demokracii ve státě, jehož stěžejní složky od bezpečnostních sborů přes klíčové regulační orgány až po média se  stávají hybridní součástí premiérovy korporace. Je skvělé, že se iniciativě daří mobilizovat tolik lidí.

Její základní problém tkví v nedostatečně ujasněném a zformulovaném vztahu k tomu, co vzniku Babišova režimu předcházelo. Panování ODS v letech 2006 až 2013 byl totiž zákonitou příčinou diskreditace zdejší demokracie a otevřelo prostor, do nějž Babiš vstoupil — za naivní asistence velké části zdejších liberálů a občanských iniciativ typu Rekonstrukce státu.

Organizátoři protestů proti Babišovi se dopouštěli podobné naivity a znevěrohodňování celého svého hnutí, pokud na svých akcích dopřávali prostor politickým tvářím z éry před Babišem. Jak kdysi zpívala Lucie: „Už se nikdy nechcem vracet tam, kde nám bylo mizerně.“

A to rozhodně platí i pro sedm let vlády ODS, doprovázené tu lidovci s Čunkem a Parkanovou a modrozelenými s Bursíkem a Liškou, tu Top/STANem s Besserem a Drábkem či Věcmi veřejnými s Johnem či Bártou. Tehdejší politikou zůstává těžce a nepříznivě obtěžkána úplně každá postava té doby, která ji neodsoudila jako v zásadě vadnou — tedy prakticky úplně všichni, byť by se dnes projevovali sebesympatičtěji jako třebas bývalý předseda TOP 09.

Blokáda neonacistického pochodňového marše v Brně byla podle všech ohlasů akcí prakticky bez chyb. Byla ze všech nejživější, v podstatě lidovou veselicí, která znovu ukázala, že moravská metropole je patrně nejpokročilejší mezi českými a moravskými městy, co se kultury protestu týče. Brno se tváří své každodennosti stává evropským městem a také kultura protestu se tu začíná podobat tomu, co mnozí z nás mnohokrát obdivovali při akcích občanské společnosti na Západě.

Blokáda pochodu byla skvěle rozmanitá, sama v sobě už spojovala různé segmenty brněnské občanské společnosti — od cyklistů po Romy. A navíc jako jediná ze tři popisovaných akcí byla bezprostředně úspěšná.

Mnohonásobně přečíslení a nemilosrdně zesměšňovaní nácci nakonec potupně uhasili louče, pořízené nejspíš v Hornbachu, v kbelíku, zakoupeném nejspíš tamtéž, a pod ochranou policie se odebrali na stanici Brno — Dolní nádraží, jež sama je součástí výsměchu, jímž byste mohli chtít dnes jakéhokoli návštěvníka Brna počastovat.

Lze blokádě nácků vůbec něco vytknout? Drobnosti. V západních demokraciích je normou, že se takovýchto akcí účastní i političtí představitelé města. Je cílem ukázat, že odpor proti fašistické spodině je univerzální, týká se všech segmentů veřejnosti. Je možné, že to organizátoři zkoušeli a neuspěli. Bylo by každopádně správné pozvat všechny brněnské senátory, ombudsmanku, Petra Švancaru, Petra Oslzlého, Petera Muellera, Petra Vokřála i odboráře shromážděné na Špilberku.

Při takovém záběru by snad bylo bývalo možné zavčas vyjasnit notoricky oportunistické radnici Brno-střed, že policie má šlapat na krk náckům, kteří se sem odvážili přijet na shromáždění, jež mělo být zakázáno ve chvíli, kdy je ohlásili, a ne dobrým duším, jako je náš ajťák Vlado Čičmanec, jenž se s nejvlídnějším úsměvem pokoušel pochybení místní samosprávy napravit. A namísto s poděkováním od starosty Brna-střed skončil na policejní stanici.

Brněnská antifašistická scéna je tak dobrá, že může mít větší ambice. Namátkou: chtít, aby se průvody krajní pravice zakazovaly při ohlášení, aby se strany jako SPD stavěly mimo zákon, aby město důsledně desegregovalo své školství a vypracovalo vzorový program integrace Romů a dalších menšin, jehož součástí bude i to, že dotace sportovním klubům budou podmíněny účastí v něm. Brno dnes v mnoha ohledech vypadá jako progresivní evropské město a není důvod nechtít tu i takovou politiku.

Středoškolská stávka za klima jako jediná ze tří akcí minulého týdne je součástí širšího mezinárodního hnutí a jako jediná je akcí vyloženě generační. Její téma je přitom bezesporu nejpodstatnější. Žádná demokracie, oligarchie ani fašismus nemohou spřádat plány na mrtvé planetě. O nic jiného dnes neběží, poznatky vědy jsou jasné: máme pár let na revoluční změny, které nejsou slučitelné se stávajícím politicko-ekonomickým uspořádáním. Kapitalismus končí.

Středoškoláci vrůstají do tohoto poznání, které se jim zpřítomňuje suchem, horkem, umírajícími lesy a poničenou krajinou u nás a mnohem horšími, tragickými zprávami, jež kontinuálně proudí ze světa. Ti nejcitlivější mezi nimi si uvědomují, že dospívají do éry, v níž v sebevražedné válce lidí proti Matce Přírodě ona začíná se svými nehodnými dětmi doopravdy bojovat. A přitom narážejí na politickou elitu, jejíž jazyk i mentalita jsou úplně jiné; mezi politiky těžko hledat někoho, kdo vůbec chápe, o čem je řeč.

Zrod hnutí středoškoláků za záchranu klimatu je pravděpodobně nejdůležitější světovou událostí od konce studené války. Hlásí se jím o slovo nová generace, která vnímá, že řešení nejzávažnějšího tématu, jež určí parametry jejich životů, nesnese sebemenšího odkladu.

Po většinu lidské existence bývala budoucnost v principu projekcí minulosti. Úcta k výkonům předků patří k základním lidským vlastnostem, je přirozené vážit si jich a chtít na nich stavět. Revoluční odmítnutí minulých pořádků bývaly výjimkou.

Dnes jsme ale v situaci, kdy debakl minulosti nemůže být větší: přivedla nás na pokraj kolapsu, k přítomnosti a budoucnosti prakticky nemá co říct. A mladí budou mít úplně pravdu, pokud příslušníky starších generací budou brát vážně jen v míře, v jaké dokáží, že se dnešní cestě k apokalypse pokoušeli zamezit.

Možnosti syntézy

Vyjděme z malého myšlenkového experimentu. Jak by to vypadalo, kdyby se organizátoři všech tří akcí pozvali navzájem, aby na svých akcích promluvili? Co by asi tak mohli říct?

Na akci proti Babišovi, na slušně zaplněném Staromáku, mohl někdo z organizátorů brněnské blokády promluvit o tom, jak je nebezpečné, když současný oligarchův režim legitimizuje krajní pravici tím, že je s Okamurou v tiché sněmovní koalici. A někdo ze studentů stávkujících za klima mohl promluvit o tom, že Babiš je také klimatickým zločincem, který se neštítí dotací na snižování emisí skleníkových plynů zneužívat ke svému kontraproduktivnímu, ale jeho byznysu nezměrně prospívajícímu, řepkovému tunelu.

V Brně mohl mluvit někdo z Milionu chvilek pro demokracii o tom, jak oslabování demokratických institucí státu současnou vládou vede k nedostatečně důslednému postupu proti krajní pravici — ve Sněmovně i na ulici. Někdo ze studentů stávkujících za klima mohl mluvit o tom, že neodvrátíme-li klimatický rozvrat, koledujeme si o vznik režimů, v nichž nám tragikomické kreatury dusající ulicemi s pochodněmi budou vládnout.

Na studentské stávce mohl jistě někdo z Milionu chvilek mluvit o tom, proč je potřeba v čase žlutě kvetoucích polí začít mluvit o české řepkově-uhelné oligarchii, proti níž je třeba tlak zdola zaměřit. A někdo z brněnských antifašistů sem mohl přijít říct, že aktivismus za lepší budoucnost je fakticky jen jeden: a proto je zapotřebí se podporovat navzájem.

Možných překryvů by se jistě dalo vymyslet víc. Je však takové sbližování žádoucí? Když před dvaceti lety vznikaly různé občanské iniciativy s motivem ukončit opoziční smlouvu, nepodařilo se to žádné z těch, které to měly přímo ve štítu (Impuls 99 či Děkujeme, odejděte), ale až nenápadné síti spolků jménem Brandýská iniciativa, jež pomohla připravit podmínky pro vznik koalice ČSSD a dvou středopravých stran. Dobře si to pamatuji, byl jsem při tom.

Síla se spojováním v sítě zmnožuje. Z takového poznání nakonec vznikla kdysi i nejmocnější česká občanská iniciativa všech dob, Charta 77.

Spojenci v parlamentní politice

Úskalí na cestě k případné spolupráci ovšem není málo. Základem musí být ochota převádět věci na společného jmenovatele. Jsou ochotni v Milionu chvilek pro demokracii vyjít z faktu, že demokracii neohrožuje až současná vláda pokřiveného oligarchy, ale obdobně ji ohrožovala i předchozí sedmiletka vlád ODS, svou antisociální a korupční povahou? Jsou ochotni antifašisté mluvit s širší politickou reprezentací? Chtějí nejmladší aktivisté za klimatickou spravedlnost hledat spojence v jiných částech občanské společnosti?

I kdyby si řekli, že za zkoušku to stojí, sedli si společně k jednomu stolu, přizvali třebas i některé další skupiny, nakonec základní otázkou, na které se bude možnost společné strategie lámat, bude vztah k parlamentní politice. Pokud současné občanské iniciativy nepracují s vizí transformace svých skupin v parlamentně politické hnutí, musí mít nějaký plán, s kým a jak v současné stranické politice pracovat k dosažení svých cílů. Absence takového plánu byla ostatně důvodem, proč do ztracena vyzněla jedna z nejslibnějších iniciativ poslední dekády — ProAlt.

Česká občanská společnost je v tomto ohledu přesmíru plachá: snaží se vyhnout kontaktům se stranami a vazbám k nim, aby se nevystavila obviňování z „účelové politizace“. Je to hluboký omyl, který pak při vposledku nutných kontaktech s parlamentní politikou vede k nahodilému, nepromyšlenému počínání, v němž se občanské iniciativy snadno stávají bezděčným nástrojem v rukou kompetentnějších aktérů politického zápasu — straníků.

To pak vede až k tak absurdním eskapádám, jako byly Rekonstrukcí státu vystavované fotografie se závazky Tomia Okamury, Andreje Babiše či Michala Haška, kteří se k splnění jejích namnoze problematických požadavků lehce zavázali, protože je jim jedno, co slibují, na rozdíl třebas od Elišky Wagnerové, které právě vadila mimořádná problematičnost samého konceptu a nikdy žádné závazky nepodepsala. Rekonstrukce státu tedy ve své dodnes mnoha neprohlédnuté krátkozrakosti fakticky ostouzela Elišku Wagnerovou, zatímco Tomio Okamura a Michal Hašek pro ni byli spojenci.

Milion chvilek pro demokracii podobně zápasí s problémem laciného antikomunismu, který může být přespříliš snadno zaměňován s antilevicovostí. Bylo skvělým momentem, že se poslední demonstrace účastnil Bohuslav Sobotka. Přijal by pozvání vystoupit na pódiu? A když ne on, někdo z odborářů? A když ne nikdo z nich, pak třeba Jiří Dienstbier, nebo Libor Rouček: zkrátka někdo z těch, kdo po všech stránkách opovrženíhodnou účast sociálních demokratů v Babišově vládě striktně odmítají? Zasloužili by si podporu.

V případě všech segmentů občanské společnosti s příznivým vztahem k levici je problém právě opačný: nepřistoupit na absurdní rétoriku, k níž se mnozí na levici uchylují, podle níž bychom titěrné výkony Jany Maláčové měli snad pokládat za víc než za součást Babišovy kamufláže. Apologetické texty toho typu, jaké se občas objevují v mediálních platformách jako Alarm či Argument, jsou založeny buďto na fenomenálním neporozumění politice, anebo na nezájmu o stav a kvalitu demokracie; přičemž obě možnosti se nevylučují.

To je ale snad naštěstí prozatím problém jen jistého typu konjunkturální levicové publicistiky, nikoli občanské společnosti, zejména ne iniciativ typu Fridays For Future nebo Brno blokuje. Česká parlamentní politika má dnes navzdory všem svým neduhům řadu postav, které si s žádným typem nedemokratických, diskriminačních či antiekologických struktur nezadaly, a ty všechny by bylo z hlediska občanské společnosti správné vtahovat do rozhovoru o naší budoucnosti.

Podivuhodně dobře se drží celá Pirátská strana, STAN vede jedna z nejslibnějších postav současné české politiky Vít Rakušan. Oba subjekty jsou dnes v parlamentní politice základem příslibu příznivější budoucnosti.

S lidovci má smysl vést rozhovor, zda chtějí svou občanskou participaci založit na tmářských akcích typu Pochodu pro život, anebo chtějí být součástí emancipačního občanského snažení; jinak řečeno, zda se chtějí šikovat za Dukou, anebo za Františkem — oboje současně je vyloučeno. I s TOP 09 lze zajisté o lecčems mluvit a je vyloženě škoda, že v Brně na akci proti náckům nemluvil Dominik Feri. Po ODS je třeba znovu a znovu chtít vysvětlení, jak jde dohromady odpor proti Babišovi se sympatiemi k Orbánovi či španělské straně VOX: než si to ujasní, nemůže být partnerem.

Základní otázkou zůstane i vztah k levici. Dnes u nás na parlamentní půdě žádná de facto neexistuje. Blíž k ní mají Piráti i STAN než cokoli, co se podílí — byť jen v roli dekorace — na Babišově vládě; to je totiž role, která je s jakoukoli reálnou emancipační politikou zcela neslučitelná.

Je ale na místě hledat postavy, ať už mezi senátory nebo mezi intelektuály, které se probouzejícího občanského hnutí mohou zleva účastnit. Protože hnutí za demokracii nesmí vzbudit dojem, že je jen instrumentem k prosazování staronové pravicové agendy.

Jak věděli odboráři před sto lety a dřív: v jednotě je síla. Když hnutí za demokracii, sociální a klimatickou spravedlnost dokáže utvořit jeden proud, nebude mít ještě zaručen úspěch. Jeho šance ale každopádně budou vyšší. A sám vznik sítě takového druhu by českou společnost posunul k vyspělejší politické kultuře.