Česká občanská společnost, která se dlouho oddávala pyšnému sebeklamu, že konsensuálním lobingem za drobné změny dokáže provést „rekonstrukci státu“, se znovu probouzí k aktivismu se zdravě konfrontačním nábojem, což byl odnepaměti základ každého úspěšného sociálního hnutí. Minulý týden nabídl hned tři v jádru příznivé tváře současného občanského aktivismu — po celé zemi konané protesty proti Babišovi, brněnskou blokádu fašistického pochodňového průvodu a druhý tuzemský díl středoškolské stávky za klima. Cosi se zase začíná dít.

Tři takto výrazné projevy občanského aktivismu představují příležitost k srovnávání a skýtají prostor k úvahám — nakolik lze všechny tři akce pokládat za součást jednoho hnutí? Nakolik o nich takto přemýšlejí sami jejich účastníci či organizátoři? A pokud by se jednotlivé pramínky slily v jeden proud, dodalo by to všem na síle, anebo by se naopak jejich náboj rozředil?

Máme-li v takové úvaze dospět k smysluplným závěrům, je třeba začít posouzením toho, v čem si byly ony tři akce podobné a v čem se naopak lišily. Podobností i rozdílu není málo. A jsou podstatné.

Protesty proti Babišovi a účelovým změnám ve vládě, organizované iniciativou Milion chvilek pro demokracii, byly akcí zdaleka největší. Jejich východisko je nepochybně legitimní: je namístě obávat se o demokracii ve státě, jehož stěžejní složky od bezpečnostních sborů přes klíčové regulační orgány až po média se  stávají hybridní součástí premiérovy korporace. Je skvělé, že se iniciativě daří mobilizovat tolik lidí.

Její základní problém tkví v nedostatečně ujasněném a zformulovaném vztahu k tomu, co vzniku Babišova režimu předcházelo. Panování ODS v letech 2006 až 2013 byl totiž zákonitou příčinou diskreditace zdejší demokracie a otevřelo prostor, do nějž Babiš vstoupil — za naivní asistence velké části zdejších liberálů a občanských iniciativ typu Rekonstrukce státu.

Organizátoři protestů proti Babišovi se dopouštěli podobné naivity a znevěrohodňování celého svého hnutí, pokud na svých akcích dopřávali prostor politickým tvářím z éry před Babišem. Jak kdysi zpívala Lucie: „Už se nikdy nechcem vracet tam, kde nám bylo mizerně.“

A to rozhodně platí i pro sedm let vlády ODS, doprovázené tu lidovci s Čunkem a Parkanovou a modrozelenými s Bursíkem a Liškou, tu Top/STANem s Besserem a Drábkem či Věcmi veřejnými s Johnem či Bártou. Tehdejší politikou zůstává těžce a nepříznivě obtěžkána úplně každá postava té doby, která ji neodsoudila jako v zásadě vadnou — tedy prakticky úplně všichni, byť by se dnes projevovali sebesympatičtěji jako třebas bývalý předseda TOP 09.

Blokáda neonacistického pochodňového marše v Brně byla podle všech ohlasů akcí prakticky bez chyb. Byla ze všech nejživější, v podstatě lidovou veselicí, která znovu ukázala, že moravská metropole je patrně nejpokročilejší mezi českými a moravskými městy, co se kultury protestu týče. Brno se tváří své každodennosti stává evropským městem a také kultura protestu se tu začíná podobat tomu, co mnozí z nás mnohokrát obdivovali při akcích občanské společnosti na Západě.

Blokáda pochodu byla skvěle rozmanitá, sama v sobě už spojovala různé segmenty brněnské občanské společnosti — od cyklistů po Romy. A navíc jako jediná ze tři popisovaných akcí byla bezprostředně úspěšná.

Mnohonásobně přečíslení a nemilosrdně zesměšňovaní nácci nakonec potupně uhasili louče, pořízené nejspíš v Hornbachu, v kbelíku, zakoupeném nejspíš tamtéž, a pod ochranou policie se odebrali na stanici Brno — Dolní nádraží, jež sama je součástí výsměchu, jímž byste mohli chtít dnes jakéhokoli návštěvníka Brna počastovat.

Lze blokádě nácků vůbec něco vytknout? Drobnosti. V západních demokraciích je normou, že se takovýchto akcí účastní i političtí představitelé města. Je cílem ukázat, že odpor proti fašistické spodině je univerzální, týká se všech segmentů veřejnosti. Je možné, že to organizátoři zkoušeli a neuspěli. Bylo by každopádně správné pozvat všechny brněnské senátory, ombudsmanku, Petra Švancaru, Petra Oslzlého, Petera Muellera, Petra Vokřála i odboráře shromážděné na Špilberku.