I když Táňa Fischerová zdaleka nemá podporu všech sociálně liberálních organizací, zůstává stále historicky jedinou občanskou kandidátkou. Naopak mnozí z propagátorů změny se v kritické době sami rozhodují pro mainstream.

Když Táňa Fischerová souhlasila se svou kandidaturou na prezidentku, bylo za pět minut dvanáct. Široko daleko nebyl kandidát, který by měl vazby na organizace občanské společnosti. Nebyl žádný kandidát, který by otevřeně podporoval participativní přístup k zapojení občanů do politiky. Nebyl nikdo, kdo by jasně vyžadoval důslednou změnu. Nebyl a není.

Přes tento nesporný fakt bylo jen málo lidí, kteří věřili, že se podaří nasbírat dostatek podpisů na její kandidaturu. Zvláště pak po té, co se rozhodla pro totálně neorganizovanou kampaň. Žádná reklamní agentura, žádné placené síly. Pouze ochota a aktivita lidí.

I mezi nejbližšími spolupracovníky to vyvolalo spory, protože mnozí, a patřil jsem mezi ně částečně i já, si nedovedli představit, že míra spontaneity může dosáhnout potřebných rozměrů bez patřičné dávky organizace. Ale stalo se.

Občané Táňu Fischerovou podpořili a tak se může ucházet o hlasy voličů.

Táňa Fischerová už své kvality v politice dokázala. Do parlamentu se dostala na kandidátce středopravicové konzervativní strany US-DEU. Mnozí levicoví aktivisté to vnímají negativně. To proto, že neznají historii, jak k této kandidatuře došlo.

Už tehdy byla Táňa Fischerová kandidátkou občanské společnosti. Byla jednou z těch, které se tehdejší Brandýská iniciativa pokoušela dostat na kandidátky politických stran. Byla to snaha mnoha lidí z „nevládek“ i z kultury, aby se jejich zástupci dostali do nejvyšší politiky; tam také začala má spolupráce i přátelství s Táňou Fischerovou, stejně jako s Jakubem Patočkou, Janem Beránkem, či Monikou Šatavovou. Nakonec se podařilo dostat do parlamentu vedle Fischerové ještě Svatopluka Karáska.

Do parlamentu se tedy dostala díky liberálnímu nepartajnímu projektu, který následně ztroskotal na neochotě dalších stran otevřít své kandidátní listiny, především lidovců a ČSSD — ODS jsme společně s komunisty vnímali jako protidemokratickou stranu.

V parlamentu byla jednou z navrhovatelů zákona o registrovaném partnerství, již v roce 2005 přišla se zákonem o přímé volbě prezidenta a získala sto milionů na kulturu, když pohrozila, že jinak nepodpoří státní rozpočet. Nehlasovala pro nasazení českých vojáků v Iráku a to ani se souhlasem OSN (v případě Afganistanu hlasovala pro výměnu vojsk). Navíc podporovala zákonné omezení práce v noci, v neděli a o státních svátcích především v tzv. zastavárnách a hypermarketech . Byla „nejzeleněji“ hlasující poslankyní s nejvyšší účastí na jednáních.

Táňa nepochybně vzbuzuje dojem křehké královny víl, kterou nám pak její protivníci představují jako sice poctivou, ale trochu mimózní dámu, která krásně a upřímně recituje ve Viole. Ale politika..? „Je z jiné planety,“ říká o ní Zeman, který za svou planetu považuje nejspíš ten pomalu zatuchající českomoravský dolík.

Ale opak je pravdou. Táňa Fischerová je z téhle planety. Její vize korespondují se Světovým sociálním fórem a základní myšlenkou je zajištění důstojného života pro všechny. I místní sloupkaři by si mohli vzpomenout, kolikrát třeba u stánku kampaně proti globální chudobě nalévala fairtrade kávu a diskutovala s příchozími, proč musíme spolupracovat mezi sebou stejně tady, jako na globální úrovni.

A tak tu máme kandidátku, která jednoznačně zastává vizi participativní demokracie a je ochotná a dle zkušeností i dostatečně razantní a schopná využít v rámci dobrých mravů veškerých ústavních možností ji prosazovat.

Navíc bez peněz a okázalých výzev dokázala mobilizovat tisíce lidí právě tím, že zcela otevřeně nabízí změnu. Družstevnictví, bezúročné bankovnictví, participativní rozpočet, sociální trojčlennost, podporu lokální ekonomiky, odpovědnou mezinárodní politiku a další ověřené postupy. Tak u všech ďasů proč ještě přemýšlet, koho volit? Od dob feministického antiklerikála Masaryka jsme tu neměli politika ani političku, kteří by takhle otevřeně vystupovali za změnu společnosti!

Ale ne. Raději budeme o alternativách dělat semináře, tři ve stejný den, každý pro deset lidí. Budeme diskutovat, jak ovlivnit politiku, jak být aktivnější. Než dojde na lámání chleba. Pak se zase přikloníme k některé partaji. Jako členové Společnosti přátel žehu se budeme v onen den plížit k urně. Do ní pak se zacpaným nosem hodíme svůj hlas, aby náhodou nepropadl.

Připomíná to posedlého sázkaře, který sleduje vývoj bookmakerových sázek ve hře, ve které nakonec stejně nemůže vyhrát. Už dlouho říkáme, že tomuto systému musíme udělat konec. Tak to konečně jednou zkusme. Tahle šance se nemusí hned tak opakovat.