Nejlepší je nepřítelem dobrého - toto pravdivé anglické přísloví nevzali v roce 2000 v potaz američtí zelení, což onehdy trefně připomněl bývalý eurokomisař Vladimír Špidla (ČSSD). Místo toho, aby američtí zelení v prezidentském klání podpořili tehdejšího kandidáta Demokratické strany Al Gora, postavili kandidáta vlastního: Ralpha Nadera. Považovali ho totiž za nejlepšího. Nejenže neuspěl, ale ubral potřebné hlasy právě Al Gorovi, výsledkem bylo vítězství republikána George Bushe, který (se svou militaristickou politikou, kvůli níž bylo ve válkách prolito mnoho krve) v křesle nejmocnějšího muže Spojených států vydržel celých osm let. Kdyby se tehdy američtí zelení spokojili s dobrým Al Gorem a nepostavili proti němu nejlepšího Nadera, mohlo to být všechno jinak…

V politice však neplatí žádné kdyby. Chyb je třeba se vyvarovat především do budoucna. Čeští zelení na nedávném sjezdu v České Třebové (především díky volebnímu systému jednoho přenosného hlasu) ukázali, že dobrým řešením je, když jsou ve vedení zastoupeny všechny stranické názorové skupiny, nikoli jen jedna, která je pro kohokoli tou nejlepší. Proč být proti sobě, když je možné být spolu? Nepřítel je přece venku, ne uvnitř. Společně se lépe táhne na branku, protože cíl je stejný. Každý si  navíc může ve vedení SZ najít někoho, kdo je mu blíž. Kdo si myslel, že je nemožné, aby Liška, Brady, Bursík, Stropnický, Tylová, Kuchtová a Průša stáli vedle sebe, když v minulosti byli mnohdy na opačných stranách pomyslné barikády, mýlil se. A věřím, že mu dotyční ten omyl společnou prací dokáží.

Obdobný model by bylo záhodno převést na celou opozici. Nemyslet si, že jsem nejlepší, ale pokusit se spojit s těmi, se kterými je možné vytvořit dobrou spolupráci vedoucí k prosazení sociálního programu, ve kterém člověk není jen „lidský zdroj“. Škoda, že to opozice neuplatnila třeba při společném výběru prezidentského kandidáta či prezidentské kandidátky. Třeba v Brazílii tak názorově blízké strany učinily, a také díky tomu byla hlavou státu zvolena Dilma Rousseff - v jednotě je prostě síla, a je třeba umět odhadnout, kdy je efektivní ji - bez ohledu na úzké stranické zájmy - uplatnit. Ale opakuji - netřeba se příliš ohlížet a vzlykat, je nutné poučit se především do budoucna.

Prvním nezbytným krůčkem v ČR je, aby na sebe opozice (mám na mysli ČSSD, KSČM, VV a SZ) vzájemně neútočila, a tím nepřímo nenahrávala současné vládě ODS, TOP 09 a nikým nevolené strany LIDEM. Vládním heslem je totiž Rozděl a panuj! Proto se vládní politici snaží zvrátit výsledky svobodných voleb a straší krajskými koalicemi ČSSD a KSČM - chtějí odvádět pozornost od svých průšvihů a antikomunismus je vždy po ruce. Proto se neustále pokoušejí kriminalizovat stranu Věci veřejné, kterou vypudili z vlády a rozdělili, jelikož odmítala skákat, jak Kalousek píská. Proto se vysmívají ekologickým postojům Strany zelených, které by oslabily ČEZ a další giganty…

Opozice (přesněji řečeno někteří opoziční politici, paušalizace není na místě) se však bohužel mnohdy napadá sama mezi sebou. Tím se opoziční hlas rozmělňuje, relativizují se asociální kroky stávající vlády. Je například smutné poslouchat některé sociální demokraty, kteří místo kritiky vlády pranýřují své spolustraníky, že „šli s komunisty“, pálí to do zelených za protijaderné a prošumavské postoje nebo čpějí síru na Věci veřejné, které se jen staly obětí provokace řízené bývalými straníky a Tluchořem či Kalouskem… To jsou dopady hesla Rozděl a panuj! v praxi. A při tom se pomalu vytrácí, že vláda ODS, TOP 09 a LIDEM obírá seniory, lidi s postižením a další potřebné skupiny. Že chystá zápisné na vysokých školách, čímž chce nemajetným studentům znemožnit přístup ke vzdělání…

Že selektuje přístup ke zdravotní péči podle stavu peněženky. Že vyrovnání s církvemi prosadila zcela netransparentně. Že privatizuje veřejné služby. Že mnohé lidi dostává do existenčních problémů, protože šetří na nesprávných místech. Na korupci přitom ročně zahučí více než bývá schodek státního rozpočtu, a třeba bývalý náměstek ministra práce a sociálních věcí Šiška je trestně stíhán… Neapeluji na to, aby opozice splynula v jeden nerozlišitelný proud. To by bylo špatně, názorové rozdíly ať v opozičních stranách samozřejmě zůstanou, ale ať přestane vzájemné napadání. Důležité je totiž vědomí, že jen společně lze čelit vládní aroganci a krokům proti veřejnému zájmu. Někdy je opravdu na místě řídit se heslem: Méně konkurence, více spolupráce. Vzájemné útoky opozičních stran jsou kontraproduktivní, nejprve je třeba zvítězit nad současnou vládou. A až pak diskutovat o názorových odlišnostech v opozici, které logicky existují a je to tak dobře...