Sociální demokracie vedená Janem Hamáčkem začíná nápadně připomínat Stranu zelených v éře Ondřeje Lišky. Jeden volební výprask sleduje druhý, ale předseda se vždycky zatváří jak mílius, řekne něco vychytralého ve stylu, že ještě není tak zle, aby nemohlo být lépe... a dál sedí na své ministerské sesli, jako by se nechumelilo.

Je jak postava z limericku:

Byl jeden mazanej Hamáček

A to byl mistr vytáček

Vždycky když prohrál volby,

řekl, že je to dobrý.

Tenhleten mazanej Hamáček.

Avšak u Strany zelených bylo možno takovouto tragikomickou praxi brát jako vcelku úsměvný kolorit holportu, který byl často dost málo zelený a skoro nikdy stranou. Zato v případě politického subjektu, který mnohokrát sestavoval vládu a dlouho zastupoval pětinu až třetinu českého voličstva, je takováto odevzdanost fascinující. Opravdu už sociální demokraté nechtějí nikdy vládnout? Opravdu zapomněli, proč existují? Vypadá to tak.

Že lidé, které bylo možno pokládat za naděje sociálně-demokratické politiky, jako je starosta Nového Města na Moravě Michal Šmarda, namísto toho, aby volali po hlavě Jana Hamáčka a okamžitém odchodu do opozice, hodlají vlézt do vlády za nedůstojných podmínek, daných jednak koalicí s trestně stíhaným parazitem a jednak neústavní, ale dobrovolně přijatou, kuratelou Miloše Zemana, je obrazem úplného kolapsu základních politických instinktů v jejich straně.

Obrazem úpadku je i plán jiné bývalé naděje ČSSD hejtmana Pardubického kraje Martina Netolického sestavit pro krajské volby příští rok regionální uskupení „nezávislých“, do nějž by se značka ČSSD nějak schovala, neboť je zřejmě pokládaná za potřísněnou něčím podobně hnusným, jako je Agrofert. Je to důsledek scestného instinktu, že volby vyhrává marketing.

Na něm sociální demokraté lpí, protože si snad vesměs už ani neumějí představit, že by volby mohlo vyhrávat i něco jiného, třebas program zastupovaný věrohodnými lidmi. A tak jak králíček na krajtu hledí na Babiše a pokoušejí se po něm kroutit a syčet v pošetilé naději, že se takto rovněž stanou škrtičem. Končí to trapasy s klonovanými statusy na facebooku.

Víra v samospasitelnost marketingu je pastí, do které stranu zavedl už Jiří Paroubek. Dobrý marketing je jistě nezbytný, ale nikoli postačující. Funguje v politice jen potud, pokud cílová skupina věří, že za něj jeho nositelé ručí podstatou. Jinak řečeno, dokud věří, že sociální demokraté hodlají hájit zájmy střední vrstvy a sociálně slabších voličů. Jakmile tato důvěra vzala za své, past sklapla. Sebelepší marketing neprodá obsah, o němž se všeobecně myslí, že shnil.

Paralela se Stranou zelených je i tu přesná. Bursíkova a Liškova Strana zelených ztratila během prvních dvou let v Topolánkově vládě šest z deseti voličů, protože všichni jejich ornamentální angažmá ve vládě hrdých nepřátel přírody a.k.a. ODS brali tak, že v ní nejsou kvůli přírodě, ale vlezli do ní pro pašalíky. Což byla pravda.

U ČSSD nebyl proces ztráty důvěry tak přímočarý, ale v principu a zejména v důsledku totožný. Lidé postupem času rozpoznávali, že ČSSD je na příliš mnoha místech stranou podvodníků, kteří nechtějí pomáhat svým voličům, ale pouze svým vlastním zájmům.

Veřejnost samozřejmě dlouho věděla, že takové elementy se v ČSSD hojně vyskytují. Ale byla to také strana Sobotky, Špidly, Zaorálka, Štěcha či Dienstbiera, nejen Haška, Onderky, Zimoly, Faltýnka a dalších desítek podobných okresních zjevů budících oprávněný odpor. Trvalo delší čas, než veřejnost pochopila, že právě takovéto kusy jsou pro charakter strany určující.

Možná nejhorší je, že až přespříliš často právě takto stranu poznali sami straníci — za posledních patnáct let jí prošlo přes sto tisíc členů, což by bylo spolehlivě dost na velkou, vnitřně demokratickou, bohatým životem kypící stranu. Jenomže převážná většina z nich znechuceně odešla, když viděla, že místní organizace jsou kluby řízené kmotry, jejichž hlavní starostí je, jak kšeftovat s funkcemi. Takový je dnes všobecně přijímaný obraz ČSSD.

Ve vnitřní politické kultuře to dospělo až k rozdávání seznamů s předtištěnými kandidáty, které je potřeba zvolit do stranických orgánů, na kartičkách, jež byly zalaminovány, aby seznamy nebylo možno přepisovat. Má-li takto vypadat vnitrostranická demokracie, možná je lepší řídit stranu jako firmu...

Je to strana, v níž se i to, co by mělo být svátkem demokracie, vnitrostranické primárky, podařilo zmršit tak, aby zůstala kontrola okresním mafiím, takže vznikaly kuriozity, kdy předseda strany musel být napsán v „primárkách“ na prvním i druhém místě kandidátní listiny a kdy jediným případem změny okresními šíbry vyhandlovaného pořadí kandidátů bylo vykroužkování proslulého mafiána proslulou místní mafií. Takže se tento projev „vnitrostranické demokracie“ musel řešit zásahem shora.

Můžeme mít vcelku za jisté, že i tak zvané referendum o vstupu do vlády s Babišem probíhalo podobným způsobem. A je opravdu černou groteskou, pokud se jeho výsledkem Jan Hamáček ohání jako nějakým projevem faktické vnitrostranické vůle.

Sociální demokracii účast v Babišově vládě při její dnešní pověsti vůbec nepomáhá, protože přesně odpovídá stereotypu, že je spolkem papalášů, kteří pro funkce obětují cokoli ze svých zásad. A vzhledem k ponižujícímu způsobu, jakým do vlády ČSSD vstupovala, kdy Babiše nepřinutila prakticky k žádným ústupkům a nakonec Zemanovi obětovala i Miroslava Pocheho, se není ani čemu divit. Skoro nikdo přece nevěří, že je tam kvůli programu...

A opravdu nefunguje žádné kouzlo Tomáše Petříčka, který na ministerstvu zahraničních věcí v podstatě nedělá nic jiného než to, že hájí základní principy polistopadové zahraniční politiky, kterou by ale bylo možné — a také správné — revidovat právě ze sociálně-demokratických pozic. Jenomže to si nemůže dovolit, protože k tomu nemá vůbec žádnou autoritu ani manévrovací prostor.

A stejně tak nefunguje ani žádné kouzlo Jany Maláčové, jejíž sociální populismus sice vesměs míří správným směrem, ale je zcela bezzubý, protože neřeší příjmovou stránku věci a protože všichni vědí, že nemůže udělat nic, co jí Babiš nedovolí. Aby mohla řešit příjmovou stránku, musela by se dotknout základních, třídních, ba existenčních, zájmů Andreje Babiše, a to on sám samozřejmě nikdy nedopustí.

Lépe řečeno, dovolí to přesně v míře, ve které se chce sociálnímu populismu oddávat on sám — a také za to výhradně sám sbírá podporu. Jana Maláčová tak slouží v jeho propagandě jako „Venezuela“, zatímco Andrej se vykresluje jako sociálně citlivý premiér. Kdyby měla Jana Maláčová politický talent, dávno musela tuto nedůstojnou pozici opustit à la Sabina Slonková: „Zkusila jsem to, nešlo to.“

Veškeré vládní působení Jany Maláčové i dalších sociálních demokratů — takřka víc jich ve vládě ostatně zastupuje Hrad než Lidový dům — tak na sobě nese punc pokrytectví, které si ostatně veřejnost uvykla s nimi spojovat a které tak přesně odpovídá obecné představě o jejich povaze. Prakticky nikdo jim nevěří, že o něco podstatného ve vládě dbají, protože v realitě nemohou dělat nic, co jim Babiš nedovolí nebo co jim Zeman nepomůže prosadit.

A tak manažeři Agrofertu obsazují pozice ve vedení České pošty (spadá pod resort Jana Hamáčka), vedení Národní galerie (dnes spadá pod Hrad) a vysloužilci z agrofertích ministerstev bez špetky umu jako Dan Ťok míří do diplomacie (spadá pod Tomáše Petříčka).

A je tu ještě jeden zcela stěžejní aspekt, na který nelze zapomínat. Sociální demokracie nepřišla ke svému názvu náhodou. Právě péče o demokratický charakter společnosti ji odlišovala od komunistů, kvůli takovémuto charakteru mnozí sociální demokraté prošli koncentráky a žaláři, nacistů i komunistů. Po tomto dědictví ČSSD dnes šlape, pokud pomáhá udržovat u moci vládu trestně stíhaného parazita, jehož velkopodnikání je založené na vysávání veřejných rozpočtů a dnes i na proměňování stěžejních součástí státu v údy své korporace.

Už to, že nad tím je schopna zavírat oči, ČSSD fatálně znevěrohodňuje a dlouhodobě poškozuje. Výsledek angažmá ve vládě je tak trojí. ČSSD diskredituje témata, která se pokouší prosazovat, protože je redukuje na marketingovou zástěrku. Diskreditují se osobně všichni ministři svou účastí ve vládě. A konečně všichni pospolu diskreditují značku ČSSD.

A neztrapňujte prosím v takovéto souvislosti levici řečmi o pravolevém konfliktu. Piráti, ba i STAN, dnes svým důrazem na praktické řešení sociálních témat a naprostou neochotou jakkoli nadbíhat nacionalistickým tendencím či Agrofertu, který je esencí obludného typu kapitalismu, jaký u nás po roce 1989 vznikl, v reálné politice stojí nalevo od ČSSD i KSČM.

Výsledek evropských voleb tudíž nemohl být jiný. Pavel Poc nebyl osobností, která by mohla veřejnost výrazněji zaujmout. Ne proto, že by jeho zájem o ekologické téma nebyl upřímný. Ale zčásti proto, že je v něm fatálně omezený věcně, jak ukázal podporou jaderné energetiky, a zčásti proto, že je v něm omezený politicky, protože se nikdy nijak zásadně neprotivil v zásadních ekologických střetech stranické hierarchii: není například známo, že by jakkoli vystupoval proti prolomení limitů těžby, nebojoval proti ničení národních parků či proti jezům na Labi.

Jistě, nikdo mu neupírá zásluhy v evropských tématech, jako je práce proti glyfosátu či na ochranu včel. Ale od osobnosti, která má vést kandidátku, se právem čeká víc. Poc nebyl pět let nikomu na očích. A není to člověk, který by se mohl třeba postavit za evropský Green New Deal a lidé by mu to věřili.

V souvislosti s požadavkem prosazovat věci proti vůli vlastní strany si stojí za to připomenout, že v době Zemanovy vlády, před dvaceti lety, osm z devatenácti ministrů ČSSD hlasovalo proti dostavbě Temelína. A že na protijaderných demonstracích proti explicitní Zemanově vůli mluvili Petra Buzková, Pavel Dostál — ten dokonce ještě i jako ministr — či Lubomír Zaorálek. S žádnou z těchto osobností Pavla Poce nelze srovnávat.

Jenomže o moc lepšího výsledku by kandidátka ČSSD tentokrát nedosáhla, ani kdyby ji vedli Petra Buzková s Lubomírem Zaorálkem. Strana se prostě stala hluboce nevěrohodnou. Ba dokonce u mnoha svých přirozených voličů vzbouzí odpor.

Řešení je jediné a zformulovali jsme ho už po loňském výprasku v komunálních a senátních volbách. Okamžitý konec Jana Hamáčka jako objektivně nejméně úspěšného předsedy ČSSD v posledním století, okamžitý odchod do opozice, zcela nové vedení složené výhradně z lidí, kteří si jakkoli nezadali s účastí ve vládě Agrofertu, široké otevření strany občanské společnosti, tvrdé vymýcení všech koketérií s národovectvím a krajní pravicí, a také odchod všech elementů, které kupčili s hlasy a mandáty.

Je to realistické? Spíše už ne. Co to znamená pro českou levici? S komunisty počítat nelze, jsou na tom, pokud vůbec možno, ještě hůř. Handrkovat se v zelených o jinou toxickou značku je bezperspektivní. Je tedy čas opravdu začít myslet na nový politický projekt.

Jeho základní úskalí už teď můžeme spatřovat v tom, že kdekoli se sejdou dva „levičáci“, vzniknou hned tři frakce. Proto doporučujeme komukoli, kdo se takového plánu ujme, aby postupoval metodou sestavení výboru, který bude stranu řídit tak dlouho, dokud se nestane masovou, při zabudování pojistek, jež zabrání zneužívání vnitrostranické moci.

Základy programu jsou nasnadě, deset let se jich zastáváme v našich novinách: jedná se o ideál spravedlivé, sociálně soudržné, vzdělané a ekologicky citlivé společnosti, ve které velkorysé a výrazně progresivní daně nezatěžují práci, a to ani práci živnostníků, ale kapitál, nadměrný majetek a ničení přírody. Takový český Green New Deal. Také konec exekutorů, dostupné bydlení, české Energiewende.

Nic, čeho by v Evropě v 21. století mělo být nemožné dosáhnout. Je to příliš dobrý program, než aby byl pohřben s Českou stranou sociálně demokratickou.