Strašidlo konzervativního socialismu
Martin PlevaAutor vyvrací tezi, kterou se snaží popularizovat část liberální levice, že východiskem ze ztráty pozic je „konzervativní socialismus". Východisko vidí v důrazu na radikální sociálně-ekonomické reformy při zachování levicového liberalismu.
Napsal-li jsem před časem, že doba je zlá, protože liberální demokracie je smrtelně ohrožena ultrapravicovým populismem, zdá se nyní, že situace je ještě horší, než jsme si mohli myslet — obchází tu totiž ještě navíc strašidlo „konzervativního socialismu“, nebo také „konzervativní levice“. V časech, kdy česká společnost trpí tím, že je opuštěna politickou i intelektuální elitou, kapitulují bohužel před „duchem doby“ i osobnosti, u nichž bychom to donedávna nečekali.
Tak nás M. Dokupil Škabraha, s podivným klidem přesvědčuje, že „jsme všichni konzervativci“ (a měli bychom se s tím zkrátka smířit), a V. Bělohradský, filozof kdysi považovaný za synonymum českého liberalismu, zase souzní s výpady J. C. Michéy proti „liberální levici“. Kdo by se toho nadál, to jsou paradoxy, řekli bychom s Havlovým sládkem… Nabízím polemiku s oběma texty, protože názory v nich vyslovené považuji za přímo nebezpečné a škodlivé.
Konzervativní socialismus dělá jedinou věc: připravuje půdu ultrapravici
Škabraha si podle mého mínění konstruuje konzervativismus, jaký dnes reálně neexistuje. Konzervativismus totiž dosud byl jedním z proudů ideologie liberální demokracie, jednou z jeho větví. Dalšími větvemi této v zásadě jednotné ideologie byl pak liberalismus jako takový a konečně sociáldemokratismus („demokratický socialismus“?).
Dokud tedy existoval liberálnědemokratický konsensus, mohli být, jak podotýká Jan Moláček, konzervativci často i užitečnými kritiky liberálů, když upozorňovali na jejich přehnané výstřelky či nedomyšlenosti nebo když prostě připomínali význam tradice, kontinuity, autority, morálních povinností atd. Ale konzervativci mohli být takovým korektivem jedině proto, že uznávali „vedoucí roli“ politického a kulturního liberalismu a v rámci pokroku plnili funkci jakési pojistné brzdy.
Jak však čas postupoval, začalo se patrně mnohým konzervativcům zdát, že starý a tradiční svět, v němž se cítili dobře, se rozpadá až příliš a zároveň příliš rychle, že levice sice s krachem komunistických režimů a krizí sociálního státu prohrála boj o ekonomiku, zato však zvítězila na poli kulturním — a že je potřeba se vzepřít. Příliš mnoho jiných kultur a alternativních životních stylů, příliš mnoho sexuální volnosti, samá ekologie, zdravý životní styl — a žádná radost ze steaku a doutníku, příliš feminismu, příliš málo úcty k autoritám, málo náboženství, hodně zmatků…
Byla připravena půda pro ultrapravici — protože toto je bohužel současná podoba konzervativismu, aspoň tedy takového, který má vítr v zádech (Moláček), který vítězí a jehož éra možná skutečně začíná. Ale pak se není na co těšit…
Škabraha se pokouší novou epochu konzervativního konsensu charakterizovat prostřednictvím pěti principů a domnívá se, že tyto v sobě skrývají dokonce i určitý podvratný potenciál. Fakta však ukazují, že je neodůvodněně optimistický (zde je k němu kritický i Bělohradský).
Pokud jde o sounáležitost, varuje sice Škabraha správně, že ji nelze chápat jako ospravedlnění rasismu, jenže dnešní úspěšní konzervativci čili ultrapravičáci právě s čistým a nefalšovaným rasismem pracují — a díky němu vyhrávají (Trump - muslimové a přistěhovalci z Latinské Ameriky, brexitéři - Východoevropané v Británii, Le Penová - imigranti, Orbán, Kaczynski, Okamura, Zeman - muslimští imigranti, Zeman, Okamura - Romové atd.). Pokud bychom se smířili s principem sounáležitosti v konzervativním podání, nemáme žádné nástroje, jak zabránit pádu do rasismu.
Není nikde ani žádná záruka, že ústavní principy pocházející z období liberalismu budou v novém konzervativním věku zachovány, jak Škabraha předpokládá. Naopak, podíváme-li se opět na kroky Trumpa, Orbána, Kaczynského, ale i Johnsona, nemluvě o Putinovi nebo Erdoganovi, neopravňuje k takovému optimismu zhola nic. Vidíme-li, jak zuřivý boj vedou ultrapravičáci za tak zvané zachování tradiční rodiny a jakého démona dokáží vyrobit z tak samozřejmého dokumentu, jakým je Istanbulská úmluva, musíme se trpce pousmát nad Škabrahovým přáním, aby konzervativci neztratili „příslovečnou novozákonní schopnost neulpívat na liteře zákona… a obejmout jeho ducha“.
Opak je realitou. A konečně — nelze ani přeceňovat ochotu nových konzervativců k sociálním reformám, i když část ultrapravice (Le Penová, Orbán, Kaczynski) je sociální, ovšem samozřejmě jen vůči „našincům“ (slušným bílým). Tady Škabraha vyvrací sám sebe, když píše, že nynější konzervativismus odpovídá zájmům rentiérských kapitalistů — to však přece zcela jistě není třída, která by byla zainteresovaná na jakýchkoli podstatnějších změnách.
Škabraha by mohl mít pravdu pouze tehdy, pokud by se — opakuji — soudobý vítězný konzervativismus pohyboval v mantinelech liberální demokracie a na něj navázaného někdejšího ideologického konsensu — jenže do takové „klece“ se on, opilý svými triumfy, už zavřít nedá. Kdyby nevyčníval, nikdy by nebyl pro voliče přitažlivý a nikdy by nemohl být úspěšný.
V každém případě je nutno kvitovat, že se autor podjal velice závažného tématu - a že ho předestřel v jeho klíčových momentech.
První moment kritiky z mé strany je ten, že autor je možná až příliš svázán se specifickým českým (respektive východoevropsko-postkomunistickým) prostředím. Konkrétně se jedná o to, že současnou (konzervativní) pravici staví principiálně do blízkosti ultrapravice.
Musím přiznat: v dřívějších dobách - a to jmenovitě při mém pobytu v Německu - jsem zastával dosti podobné názory. Ale nedá se nic dělat, v mezičase došlo přece jenom k dosti zásadnímu posunu, před kterým není možno zavírat oči. Naprosto krátce a jednoduše řečeno: například německý ministr vnitra, klasický prototyp konzervativního Bavora, se proti (nedávným) excesům ze strany krajní pravice postavil s naprostou rozhodností a vnitřním přesvědčením, které mu prostě není možno upírat. Jinak řečeno: (německá) klasická konzervativní pravice se skutečně natolik posunula do středu, že její distancování se od krajní pravice je v zásadě jednoznačná a nezpochybnitelná. (Což ovšem nevylučuje, že v rámci této klasické pravice je křídlo, které pociťuje nemalou afinitu například k AfD.)
Je to nakonec dáno i objektivně, to jest odpovídá to objektivním zájmům této pravice: ta chce mít především svůj klid, to jest - chce si v klidu a v pohodě užívat svého majetku, svého bohatství - a nějaké fašistoidní excesy by jí tento maloměšťácký poklid jenom narušovaly.
Takže: jako první bod je nutno odmítnout autorovu tézi, že by - klasická, měšťanská, konzervativní - pravice automaticky splývala s krajní pravicí. Tak tomu opravdu není. A například AfD je ve všech německých parlamentech kde je zastoupena ignorována a "ostrakizována" všemi demokratickými stranami bez výjimky, tedy včetně středové pravice.
------------------------------------------------
A nyní se věnujme druhé základní tézi M. Plevy - totiž že levicový liberalismus je sám o sobě zcela správný a bezvadný, že deformovaný je pouze liberalismus pravicový. Ani tady není - bohužel - možno s autorem souhlasit bezvýhradně.
M. Pleva si svou argumentaci velice ulehčuje tím, že pravicový liberalismus charakterizuje principiálně jako "sobecký", zatímco levicový liberalismus má podle něj principiálně emancipační charakter. Na tomto základě je pro něj pak už velmi snadné jakoukoli kritiku na levicovém liberalismu diskreditovat jako snahu zavést opět tuhý konzervatismus ve všech životních sférách z dob předemancipačních, před nástupem hnutí šedesátých let.
M. Pleva tedy vykopává propast mezi liberalismem levicovým a liberalismem pravicovým, jako by spolu neměly naprosto nic společného.
A přece mají - a to sice (přinejmenším latentní) p o v r c h n o s t, nehlubokost svého životního záběru.
Mohu opět sáhnout na své vlastní životní vzpomínky: v dávno prošlých už dobách jsem se za časů mých studií na německé univerzitě sblížil s levicovými studenty. Vůbec jsem ani nedoufal, že v tom kapitalistickém světě (navíc v "černém" Bavorsku!) bude tolik takových, kteří na tento systém nahlíží natolik kriticky. Byl jsem tedy skutečně šťasten, že jsem našel tolik spřízněných duší.
Jenže: ke konci mého studia jsem právě k těmto levičákům začal získávat čím dál tím větší odstup; až na samém konci jsem pochopil, že oni jsou nakonec někde zcela jinde. Oni se v podstatě jenom pořád dokola vyžívali ve své kritice panujících poměrů; stále dokola od nich znělo to samé heslo "Herrschaft! Herrschaft! Herrschaft!" A za těmito neustálými - verbálními - ataky na "panství" německého establishmentu se skrývalo implicitní poselství: "Nechte n á s jednou dostat se k moci - a uvidíte jak to všechno roztancujeme!"
Zkrátka: přes všechnu oprávněnost jejich kritiky na panujících poměrech, nakonec tato levice nikdy nedokázala překročit v zásadě jenom čistě politickou dimenzi celé věci. Ještě jednou: nebyl v tom ani náznak oné bezpodmínečné existenční hloubky a závažnosti, na kterou jsme byli - jako na naprostou samozřejmost - zvyklí z "totalitního" Východu.
To všechno souvisí s tím, že M. Pleva (jakož i obecně tato "kulturní levice") nedokáže pochopit rozdíl mezi "emancipací" na straně jedné, a pravou lidskou svobodou na straně druhé.
Tato levice propadá bludu, že více emancipace = více svobody. Že tedy prostě a jednoduše tím, že člověka jakožto i n d i v i d u u u m vyvážeme ze všech jeho závislostí (ať faktických či jenom fiktivních), tak že už jenom tím jsme udělali maximum možného pro jeho svobodu.
Tady je nutno položit otázku: a čím se takováto "autenticky levicová" emancipace vlastně liší od představ liberálně konzervativního, mladého individualisty, který taktéž chce mít naprosté a nedotknutelné právo dělat si jenom to co se jemu samotnému zachce, aniž by kdokoli měl právo mu do toho jakkoli mluvit?!...
M. Pleva argumentuje tím, že liberální levice je - na rozdíl od liberální pravice - principiálně pospolitá. Že jejím cílem je budování takových či onakých komunit; ovšem na zcela dobrovolném, spontánním základě, zdola.
Jenže - právě tady je zakopán pes. Jestliže všechny tyto komunity, sdružení, družstva atd. nemají být ničím více nežli jenom čistě zájmovými spolky, do kterých si každý může vstoupit (a z nich zase vystoupit) kdy a jak se jemu samotnému zlíbí - kde tady máme ještě nějaký zásadní rozdíl proti dejme tomu volnému internetovému sdružení (individualistických!) počítačových nadšenců?!
Jinak řečeno: kde tady - při vší té volnosti, emancipace a nezávaznosti - můžeme ještě najít nějaký zásadní rozdíl mezi autentickou levicí a Piráty?...
Bylo tu hovořeno o (přinejmenším latentní) povrchnosti této "emancipační" levice. A - nedá se nic dělat - je to principiálně konzervatismus, který se svým vyznáváním hodnot směřuje více do hloubky. Samozřejmě - zdaleka ne vždy a zdaleka ne u všech. Ale - pokud vedle sebe a proti sobě postavíme liberalismus (a to i ten levicového zaměření) a konzervatismus, pak je principiálně hlubší existenciální a životní záběr možno nalézt právě v tradici konzervatismu, nikoli liberalismu.
-------------------------------------
Tato úvaha nese titul "Dilema liberalistické levice". Toto dilema spočívá právě v tom, že tato levice je na jedné straně skutečně důsledně emancipační - ale na straně druhé zůstává stát jenom u toho aktu emancipace, a tím se stává téměř nerozeznatelnou od liberalismu zaměření pravicového.
V každém případě je nutno kvitovat, že se autor podjal velice závažného tématu - a že ho předestřel v jeho klíčových momentech.
První moment kritiky z mé strany je ten, že autor je možná až příliš svázán se specifickým českým (respektive východoevropsko-postkomunistickým) prostředím. Konkrétně se jedná o to, že současnou (konzervativní) pravici staví principiálně do blízkosti ultrapravice.
Musím přiznat: v dřívějších dobách - a to jmenovitě při mém pobytu v Německu - jsem zastával dosti podobné názory. Ale nedá se nic dělat, v mezičase došlo přece jenom k dosti zásadnímu posunu, před kterým není možno zavírat oči. Naprosto krátce a jednoduše řečeno: například německý ministr vnitra, klasický prototyp konzervativního Bavora, se proti (nedávným) excesům ze strany krajní pravice postavil s naprostou rozhodností a vnitřním přesvědčením, které mu prostě není možno upírat. Jinak řečeno: (německá) klasická konzervativní pravice se skutečně natolik posunula do středu, že její distancování se od krajní pravice je v zásadě jednoznačná a nezpochybnitelná. (Což ovšem nevylučuje, že v rámci této klasické pravice je křídlo, které pociťuje nemalou afinitu například k AfD.)
Je to nakonec dáno i objektivně, to jest odpovídá to objektivním zájmům této pravice: ta chce mít především svůj klid, to jest - chce si v klidu a v pohodě užívat svého majetku, svého bohatství - a nějaké fašistoidní excesy by jí tento maloměšťácký poklid jenom narušovaly.
Takže: jako první bod je nutno odmítnout autorovu tézi, že by - klasická, měšťanská, konzervativní - pravice automaticky splývala s krajní pravicí. Tak tomu opravdu není. A například AfD je ve všech německých parlamentech kde je zastoupena ignorována a "ostrakizována" všemi demokratickými stranami bez výjimky, tedy včetně středové pravice.
------------------------------------------------
A nyní se věnujme druhé základní tézi M. Plevy - totiž že levicový liberalismus je sám o sobě zcela správný a bezvadný, že deformovaný je pouze liberalismus pravicový. Ani tady není - bohužel - možno s autorem souhlasit bezvýhradně.
M. Pleva si svou argumentaci velice ulehčuje tím, že pravicový liberalismus charakterizuje principiálně jako "sobecký", zatímco levicový liberalismus má podle něj principiálně emancipační charakter. Na tomto základě je pro něj pak už velmi snadné jakoukoli kritiku na levicovém liberalismu diskreditovat jako snahu zavést opět tuhý konzervatismus ve všech životních sférách z dob předemancipačních, před nástupem hnutí šedesátých let.
M. Pleva tedy vykopává propast mezi liberalismem levicovým a liberalismem pravicovým, jako by spolu neměly naprosto nic společného.
A přece mají - a to sice (přinejmenším latentní) p o v r c h n o s t, nehlubokost svého životního záběru.
Mohu opět sáhnout na své vlastní životní vzpomínky: v dávno prošlých už dobách jsem se za časů mých studií na německé univerzitě sblížil s levicovými studenty. Vůbec jsem ani nedoufal, že v tom kapitalistickém světě (navíc v "černém" Bavorsku!) bude tolik takových, kteří na tento systém nahlíží natolik kriticky. Byl jsem tedy skutečně šťasten, že jsem našel tolik spřízněných duší.
Jenže: ke konci mého studia jsem právě k těmto levičákům začal získávat čím dál tím větší odstup; až na samém konci jsem pochopil, že oni jsou nakonec někde zcela jinde. Oni se v podstatě jenom pořád dokola vyžívali ve své kritice panujících poměrů; stále dokola od nich znělo to samé heslo "Herrschaft! Herrschaft! Herrschaft!" A za těmito neustálými - verbálními - ataky na "panství" německého establishmentu se skrývalo implicitní poselství: "Nechte n á s jednou dostat se k moci - a uvidíte jak to všechno roztancujeme!"
Zkrátka: přes všechnu oprávněnost jejich kritiky na panujících poměrech, nakonec tato levice nikdy nedokázala překročit v zásadě jenom čistě politickou dimenzi celé věci. Ještě jednou: nebyl v tom ani náznak oné bezpodmínečné existenční hloubky a závažnosti, na kterou jsme byli - jako na naprostou samozřejmost - zvyklí z "totalitního" Východu.
To všechno souvisí s tím, že M. Pleva (jakož i obecně tato "kulturní levice") nedokáže pochopit rozdíl mezi "emancipací" na straně jedné, a pravou lidskou svobodou na straně druhé.
Tato levice propadá bludu, že více emancipace = více svobody. Že tedy prostě a jednoduše tím, že člověka jakožto i n d i v i d u u u m vyvážeme ze všech jeho závislostí (ať faktických či jenom fiktivních), tak že už jenom tím jsme udělali maximum možného pro jeho svobodu.
Tady je nutno položit otázku: a čím se takováto "autenticky levicová" emancipace vlastně liší od představ liberálně konzervativního, mladého individualisty, který taktéž chce mít naprosté a nedotknutelné právo dělat si jenom to co se jemu samotnému zachce, aniž by kdokoli měl právo mu do toho jakkoli mluvit?!...
M. Pleva argumentuje tím, že liberální levice je - na rozdíl od liberální pravice - principiálně pospolitá. Že jejím cílem je budování takových či onakých komunit; ovšem na zcela dobrovolném, spontánním základě, zdola.
Jenže - právě tady je zakopán pes. Jestliže všechny tyto komunity, sdružení, družstva atd. nemají být ničím více nežli jenom čistě zájmovými spolky, do kterých si každý může vstoupit (a z nich zase vystoupit) kdy a jak se jemu samotnému zlíbí - kde tady máme ještě nějaký zásadní rozdíl proti dejme tomu volnému internetovému sdružení (individualistických!) počítačových nadšenců?!
Jinak řečeno: kde tady - při vší té volnosti, emancipace a nezávaznosti - můžeme ještě najít nějaký zásadní rozdíl mezi autentickou levicí a Piráty?...
Bylo tu hovořeno o (přinejmenším latentní) povrchnosti této "emancipační" levice. A - nedá se nic dělat - je to principiálně konzervatismus, který se svým vyznáváním hodnot směřuje více do hloubky. Samozřejmě - zdaleka ne vždy a zdaleka ne u všech. Ale - pokud vedle sebe a proti sobě postavíme liberalismus (a to i ten levicového zaměření) a konzervatismus, pak je principiálně hlubší existenciální a životní záběr možno nalézt právě v tradici konzervatismu, nikoli liberalismu.
-------------------------------------
Tato úvaha nese titul "Dilema liberalistické levice". Toto dilema spočívá právě v tom, že tato levice je na jedné straně skutečně důsledně emancipační - ale na straně druhé zůstává stát jenom u toho aktu emancipace, a tím se stává téměř nerozeznatelnou od liberalismu zaměření pravicového.
Jestli bylo cílem nového outfitu DR utnout veškeré (kritické) diskuse, pak se to podařilo opravdu dokonale.
Zdá se, že se diskuse na DR přece jenom opět rozběhly. Vkládám sem tedy můj komentář, který jsem pod text M. Plevy vložil už 8. března, ale který v rámci změn pak zmizel. (Naštěstí jsem ho měl archivovaný.)
V každém případě je nutno kvitovat, že se autor podjal velice závažného tématu - a že ho předestřel v jeho klíčových momentech.
První moment kritiky z mé strany je ten, že autor je možná až příliš svázán se specifickým českým (respektive východoevropsko-postkomunistickým) prostředím. Konkrétně se jedná o to, že současnou (konzervativní) pravici staví principiálně do blízkosti ultrapravice.
Musím přiznat: v dřívějších dobách - a to jmenovitě při mém pobytu v Německu - jsem zastával dosti podobné názory. Ale nedá se nic dělat, v mezičase došlo přece jenom k dosti zásadnímu posunu, před kterým není možno zavírat oči. Naprosto krátce a jednoduše řečeno: například německý ministr vnitra, klasický prototyp konzervativního Bavora, se proti (nedávným) excesům ze strany krajní pravice postavil s naprostou rozhodností a vnitřním přesvědčením, které mu prostě není možno upírat. Jinak řečeno: (německá) klasická konzervativní pravice se skutečně natolik posunula do středu, že její distancování se od krajní pravice je v zásadě jednoznačná a nezpochybnitelná. (Což ovšem nevylučuje, že v rámci této klasické pravice je křídlo, které pociťuje nemalou afinitu například k AfD.)
Je to nakonec dáno i objektivně, to jest odpovídá to objektivním zájmům této pravice: ta chce mít především svůj klid, to jest - chce si v klidu a v pohodě užívat svého majetku, svého bohatství - a nějaké fašistoidní excesy by jí tento maloměšťácký poklid jenom narušovaly.
Takže: jako první bod je nutno odmítnout autorovu tézi, že by - klasická, měšťanská, konzervativní - pravice automaticky splývala s krajní pravicí. Tak tomu opravdu není. A například AfD je ve všech německých parlamentech kde je zastoupena ignorována a "ostrakizována" všemi demokratickými stranami bez výjimky, tedy včetně středové pravice.
------------------------------------------------
A nyní se věnujme druhé základní tézi M. Plevy - totiž že levicový liberalismus je sám o sobě zcela správný a bezvadný, že deformovaný je pouze liberalismus pravicový. Ani tady není - bohužel - možno s autorem souhlasit bezvýhradně.
M. Pleva si svou argumentaci velice ulehčuje tím, že pravicový liberalismus charakterizuje principiálně jako "sobecký", zatímco levicový liberalismus má podle něj principiálně emancipační charakter. Na tomto základě je pro něj pak už velmi snadné jakoukoli kritiku na levicovém liberalismu diskreditovat jako snahu zavést opět tuhý konzervatismus ve všech životních sférách z dob předemancipačních, před nástupem hnutí šedesátých let.
M. Pleva tedy vykopává propast mezi liberalismem levicovým a liberalismem pravicovým, jako by spolu neměly naprosto nic společného.
A přece mají - a to sice (přinejmenším latentní) p o v r c h n o s t, nehlubokost svého životního záběru.
Mohu opět sáhnout na své vlastní životní vzpomínky: v dávno prošlých už dobách jsem se za časů mých studií na německé univerzitě sblížil s levicovými studenty. Vůbec jsem ani nedoufal, že v tom kapitalistickém světě (navíc v "černém" Bavorsku!) bude tolik takových, kteří na tento systém nahlíží natolik kriticky. Byl jsem tedy skutečně šťasten, že jsem našel tolik spřízněných duší.
Jenže: ke konci mého studia jsem právě k těmto levičákům začal získávat čím dál tím větší odstup; až na samém konci jsem pochopil, že oni jsou nakonec někde zcela jinde. Oni se v podstatě jenom pořád dokola vyžívali ve své kritice panujících poměrů; stále dokola od nich znělo to samé heslo "Herrschaft! Herrschaft! Herrschaft!" A za těmito neustálými - verbálními - ataky na "panství" německého establishmentu se skrývalo implicitní poselství: "Nechte n á s jednou dostat se k moci - a uvidíte jak to všechno roztancujeme!"
Zkrátka: přes všechnu oprávněnost jejich kritiky na panujících poměrech, nakonec tato levice nikdy nedokázala překročit v zásadě jenom čistě politickou dimenzi celé věci. Ještě jednou: nebyl v tom ani náznak oné bezpodmínečné existenční hloubky a závažnosti, na kterou jsme byli - jako na naprostou samozřejmost - zvyklí z "totalitního" Východu.
To všechno souvisí s tím, že M. Pleva (jakož i obecně tato "kulturní levice") nedokáže pochopit rozdíl mezi "emancipací" na straně jedné, a pravou lidskou svobodou na straně druhé.
Tato levice propadá bludu, že více emancipace = více svobody. Že tedy prostě a jednoduše tím, že člověka jakožto i n d i v i d u u u m vyvážeme ze všech jeho závislostí (ať faktických či jenom fiktivních), tak že už jenom tím jsme udělali maximum možného pro jeho svobodu.
Tady je nutno položit otázku: a čím se takováto "autenticky levicová" emancipace vlastně liší od představ liberálně konzervativního, mladého individualisty, který taktéž chce mít naprosté a nedotknutelné právo dělat si jenom to co se jemu samotnému zachce, aniž by kdokoli měl právo mu do toho jakkoli mluvit?!...
M. Pleva argumentuje tím, že liberální levice je - na rozdíl od liberální pravice - principiálně pospolitá. Že jejím cílem je budování takových či onakých komunit; ovšem na zcela dobrovolném, spontánním základě, zdola.
Jenže - právě tady je zakopán pes. Jestliže všechny tyto komunity, sdružení, družstva atd. nemají být ničím více nežli jenom čistě zájmovými spolky, do kterých si každý může vstoupit (a z nich zase vystoupit) kdy a jak se jemu samotnému zlíbí - kde tady máme ještě nějaký zásadní rozdíl proti dejme tomu volnému internetovému sdružení (individualistických!) počítačových nadšenců?!
Jinak řečeno: kde tady - při vší té volnosti, emancipace a nezávaznosti - můžeme ještě najít nějaký zásadní rozdíl mezi autentickou levicí a Piráty?...
Bylo tu hovořeno o (přinejmenším latentní) povrchnosti této "emancipační" levice. A - nedá se nic dělat - je to principiálně konzervatismus, který se svým vyznáváním hodnot směřuje více do hloubky. Samozřejmě - zdaleka ne vždy a zdaleka ne u všech. Ale - pokud vedle sebe a proti sobě postavíme liberalismus (a to i ten levicového zaměření) a konzervatismus, pak je principiálně hlubší existenciální a životní záběr možno nalézt právě v tradici konzervatismu, nikoli liberalismu.
-------------------------------------
Tato úvaha nese titul "Dilema liberalistické levice". Toto dilema spočívá právě v tom, že tato levice je na jedné straně skutečně důsledně emancipační - ale na straně druhé zůstává stát jenom u toho aktu emancipace, a tím se stává téměř nerozeznatelnou od liberalismu zaměření pravicového.
Omlouvám se za "tapetování" mých příspěvků; ale můj původní komentář zmizel, takže jsem ho zopakoval, a bohužel teď už není žádná možnost přebytečné komentáře smazat.
Jsem zvědav, zda se to zkopíruje pod članek V. Bělohradského.
pod stejným článkem se najednou zobrazují jiné diskusní příspěvky - záleží zřejmě, jakou cestou se ke článku proklikám.
je pro diskusi zcela nepoužitelný.