Strašidlo konzervativního socialismu

Martin Pleva

Autor vyvrací tezi, kterou se snaží popularizovat část liberální levice, že východiskem ze ztráty pozic je „konzervativní socialismus". Východisko vidí v důrazu na radikální sociálně-ekonomické reformy při zachování levicového liberalismu.

Napsal-li jsem před časem, že doba je zlá, protože liberální demokracie je smrtelně ohrožena ultrapravicovým populismem, zdá se nyní, že situace je ještě horší, než jsme si mohli myslet — obchází tu totiž ještě navíc strašidlo „konzervativního socialismu“, nebo také „konzervativní levice“. V časech, kdy česká společnost trpí tím, že je opuštěna politickou i intelektuální elitou, kapitulují bohužel před „duchem doby“ i osobnosti, u nichž bychom to donedávna nečekali.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Tak nás M. Dokupil Škabraha, s podivným klidem přesvědčuje, že „jsme všichni konzervativci“ (a měli bychom se s tím zkrátka smířit), a V. Bělohradský, filozof kdysi považovaný za synonymum českého liberalismu, zase souzní s výpady J. C. Michéy proti „liberální levici“. Kdo by se toho nadál, to jsou paradoxy, řekli bychom s Havlovým sládkem… Nabízím polemiku s oběma texty, protože názory v nich vyslovené považuji za přímo nebezpečné a škodlivé.

Konzervativní socialismus dělá jedinou věc: připravuje půdu ultrapravici

Škabraha si podle mého mínění konstruuje konzervativismus, jaký dnes reálně neexistuje. Konzervativismus totiž dosud byl jedním z proudů ideologie liberální demokracie, jednou z jeho větví. Dalšími větvemi této v zásadě jednotné ideologie byl pak liberalismus jako takový a konečně sociáldemokratismus („demokratický socialismus“?).

Dokud tedy existoval liberálnědemokratický konsensus, mohli být, jak podotýká Jan Moláček, konzervativci často i užitečnými kritiky liberálů, když upozorňovali na jejich přehnané výstřelky či nedomyšlenosti nebo když prostě připomínali význam tradice, kontinuity, autority, morálních povinností atd. Ale konzervativci mohli být takovým korektivem jedině proto, že uznávali „vedoucí roli“ politického a kulturního liberalismu a v rámci pokroku plnili funkci jakési pojistné brzdy.

Jak však čas postupoval, začalo se patrně mnohým konzervativcům zdát, že starý a tradiční svět, v němž se cítili dobře, se rozpadá až příliš a zároveň příliš rychle, že levice sice s krachem komunistických režimů a krizí sociálního státu prohrála boj o ekonomiku, zato však zvítězila na poli kulturním — a že je potřeba se vzepřít. Příliš mnoho jiných kultur a alternativních životních stylů, příliš mnoho sexuální volnosti, samá ekologie, zdravý životní styl — a žádná radost ze steaku a doutníku, příliš feminismu, příliš málo úcty k autoritám, málo náboženství, hodně zmatků…

Byla připravena půda pro ultrapravici — protože toto je bohužel současná podoba konzervativismu, aspoň tedy takového, který má vítr v zádech (Moláček), který vítězí a jehož éra možná skutečně začíná. Ale pak se není na co těšit…

Škabraha se pokouší novou epochu konzervativního konsensu charakterizovat prostřednictvím pěti principů a domnívá se, že tyto v sobě skrývají dokonce i určitý podvratný potenciál. Fakta však ukazují, že je neodůvodněně optimistický (zde je k němu kritický i Bělohradský).

Pokud jde o sounáležitost, varuje sice Škabraha správně, že ji nelze chápat jako ospravedlnění rasismu, jenže dnešní úspěšní konzervativci čili ultrapravičáci právě s čistým a nefalšovaným rasismem pracují — a díky němu vyhrávají (Trump - muslimové a přistěhovalci z Latinské Ameriky, brexitéři - Východoevropané v Británii, Le Penová - imigranti, Orbán, Kaczynski, Okamura, Zeman - muslimští imigranti, Zeman, Okamura - Romové atd.). Pokud bychom se smířili s principem sounáležitosti v konzervativním podání, nemáme žádné nástroje, jak zabránit pádu do rasismu.

Není nikde ani žádná záruka, že ústavní principy pocházející z období liberalismu budou v novém konzervativním věku zachovány, jak Škabraha předpokládá. Naopak, podíváme-li se opět na kroky Trumpa, Orbána, Kaczynského, ale i Johnsona, nemluvě o Putinovi nebo Erdoganovi, neopravňuje k takovému optimismu zhola nic. Vidíme-li, jak zuřivý boj vedou ultrapravičáci za tak zvané zachování tradiční rodiny a jakého démona dokáží vyrobit z tak samozřejmého dokumentu, jakým je Istanbulská úmluva, musíme se trpce pousmát nad Škabrahovým přáním, aby konzervativci neztratili „příslovečnou novozákonní schopnost neulpívat na liteře zákona… a obejmout jeho ducha“.

Opak je realitou. A konečně — nelze ani přeceňovat ochotu nových konzervativců k sociálním reformám, i když část ultrapravice (Le Penová, Orbán, Kaczynski) je sociální, ovšem samozřejmě jen vůči „našincům“ (slušným bílým). Tady Škabraha vyvrací sám sebe, když píše, že nynější konzervativismus odpovídá zájmům rentiérských kapitalistů — to však přece zcela jistě není třída, která by byla zainteresovaná na jakýchkoli podstatnějších změnách.

Škabraha by mohl mít pravdu pouze tehdy, pokud by se — opakuji — soudobý vítězný konzervativismus pohyboval v mantinelech liberální demokracie a na něj navázaného někdejšího ideologického konsensu — jenže do takové „klece“ se on, opilý svými triumfy, už zavřít nedá. Kdyby nevyčníval, nikdy by nebyl pro voliče přitažlivý a nikdy by nemohl být úspěšný.

Časy kompromisu a konsensu skončily. Jak ve svém výborném eseji píše Ondřej Slačálek, nyní již nelze být zároveň liberální a konzervativní. A politické strany kdysi takto definované se budou rozpadat. Nejde pouze o ODS, jejíž jedna část je ještě konzervativní ve starém slova smyslu (Fiala), jiná se už nevyléčitelně nakazila virem konzervativismu nového, ultrapravice (Udženija, Černochová). Když jsem četl, že oné akce, jejímž cílem nebylo nic jiného než hejtovat Istanbulskou úmluvu, se účastnila i poslankyně TOP 09, mám o osudy „slušné pravice“ v naší zemi skutečně vážné obavy.

Ale pro jednu věc lze mít pochopení. Škabrahovi samozřejmě jde v prvé řadě o ekologii a zdá se mu, že konzervativní uměřenost, sebekázeň a sepětí s přirozeným světem a půdou mohou naši planetu a život na ní zachránit. Je ovšem zarážející, jak přehlíží, že právě ultrapravice klimatické změny často buď bagatelizuje, nebo přímo popírá (Trump, AfD, V. Klaus ml., nejnověji i Zeman). Liberalismus nicméně dle všeho považuje filozof-ekolog a člen SZ M. Dokupil Škabraha za neekologický ve své podstatě. Tím se blíží tezím J. C. Michéy, resp. V. Bělohradského.

Liberalismu se nelze vzdát. Cesta je v návratu k radikální ekonomické politice

Názory posledně jmenovaného autora prodělaly řadu změn a jeho myšlení mnohdy opisuje zvláštní křivky, oblouky a smyčky. Tak se z proponenta „kapitalistických občanských ctností“ stal svého času obhájce ČSSD, který posléze rozvířil veřejné mínění svým příklonem k ANO, přičemž Jakub Patočka správně poznamenal, že tento moment představoval (dosud) nejzásadnější selhání svébytného filozofa. Protože, jak si všímá i Eva Hájková, z textu uveřejněného v Právu a na Novinkách není jasné, kde začínají a končí názory a postoje českého myslitele a kde jeho francouzského inspirátora, budu v následujících řádcích hovořit o dvojici Michéa-Bělohradský.

Jean-Claude Michéa a jeho stoupenci sice mluví o konzervativním socialismu, ale otevírají dveře normalizaci rasismu a rezignaci na univerzální lidská práva. Foto Hanna Assoulineová, Flammarion

I je nějak magicky přitahuje konzervativismus, i oni se domnívají, že zamezit zničujícímu „růstu Růstu“ lze nejlépe tehdy, necháme-li se inspirovat konzervativními hodnotami a obrátíme-li se zády k nutkavé liberální potřebě vyvázat člověka ze všech možných pout, že nejlépe bude, a to i pro levici, pokud se „emancipuje od emancipace“. Kapitál zneužil revoltu 60. let a z někdejšího úsilí o osvobození individua si udělal byznys, emancipovaný jedinec se stal „věšákem na uměle vytvářené a vyvolávané potřeby“. Ekonomický a kulturní liberalismus jsou tak prý nerozlučně spojeny — a je třeba jim setnout hlavu oběma.

Je nesporné, že soudobá ekonomika je „kapitalismem roku 1968“, jak se vyjádřil i Slavoj Žižek (myšlen přirozeně rok 1968 na Západě). Že individualizace života a životních stylů s sebou přinesla a nese i veliký potenciál poptávky po zboží a službách. Roztáčejí se tak kola — opravdu ve stávajícím objemu neudržitelné — spotřeby. Jenže — neprovádí se tady záměna viníků?

Jeden z nejtrefnějších postřehů Lenina zní v tom smyslu, že kapitalista je ochoten nám, bolševikům, prodat i provaz, na kterém ho pak oběsíme… Zkrátka kapitalismus si udělal a udělá byznys vždy a ze všeho, to je jeho podstatou a přirozeností. Kdyby se do Evropy opravdu nějak ve velkém vrátil intenzivní a čilý náboženský život, rozmohlo by v mnohem větší míře než dnes podnikání v oboru devocionálií.

Kdyby se lidé zbláznili, masově odvrhli „umělou antikoncepci“ a začali dle doporučení katolických expertů plodnost regulovat „přirozeně“, ihned by se vyrojilo množství poraden a jistě by někdo na trh uvedl i příslušné softwary a aplikace do mobilů počítající plodné a neplodné dny… Zkrátka — že se z emancipace stal byznys, není primárně vina liberalismu, nýbrž je to přirozený důsledek toho, že žijeme v ekonomickém systému, který je schopen zpeněžit — opakuji — v podstatě vždy a všechno.

Je ale možné namítnout, že spojitost kulturního a politického liberalismu s ekonomickým je hlubší. Že z pout vymaněný člověk vyznávající heslo o maximální svobodě a individualismu je zkrátka ideálním zákazníkem — a zejména zaměstnancem. Konzumuje o sto šest a ještě je u toho v práci flexibilní. Zvykl si na konkurenci, a nejen že ji bere jako přirozenost, ještě si libuje, jak je svobodný, i když mnohdy v drsném boji prohrává a dostává na kokos…

Uvedené kritické názory samozřejmě sdílím. Jenže i zde došlo k záměně příčin a následků. Liberalismus, který byl právě popsán, je totiž liberalismem pravicovým. Přičemž skutečným jménem pravicového liberalismu je sobectví.

Chyba, kterou levicové strany od 80. let udělaly (Michéa-Bělohradský), tedy nespočívala v tom, že „přijaly“ kulturní a politický liberalismus, nýbrž v tom, že opustily levicovost, posunuly se doprava a vytvořily s umírněnou pravicí jakýsi jednolitý blok, pokud šlo o hospodářskou a sociální politiku, staly se nečitelnými a s pravicí zaměnitelnými.

Čili osudová chyba levice byla v tom, že kapitulovala před ekonomickým liberalismem, který ovšem navzdory svému názvu není nijak liberální, neprosazuje svobodu všech, ale jen několika silných. Neřídí se dokonce už ani zásadou, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Ale pokud jde o liberalismus politický a kulturní, ten byl vždy neodmyslitelně s levicí spojen. Vždyť právě levicové strany prosazovaly všeobecné volební právo, rovnoprávnost žen, stavěly se proti rasismu i proti privilegiím a moci církve… V oněch inkriminovaných 80. letech tedy žádný zlom nenastal.

Ano, na kulturní témata začal být kladen nepřiměřeně velký důraz, ovšem proto, že levice neměla důvěryhodný ekonomický program, který by mohla jako alternativu postavit vůči neoliberalismu. A možná teprve nyní, když se objevují Green New Dealy, tento handicap dohání, avšak splněno rozhodně nemá…

Ruku na srdce: Opravdu někdo chce znovu žít ve společnosti, kde rodiče rozhodují o partnerech svých dětí, kde je pronásledován předmanželský sex a homosexualita, kde jsou svobodné matky ostrakizovány, kde barva kůže nebo etnický původ rozhoduje o tom, zda smíte jet autobusem nebo jít na koupaliště, kde dívky nesměly nosit džíny a hoši dlouhé vlasy?

Je možné si vážně představit společnost, jejíž členové budou sdílet jednu kulturu? Jakou? Budou mít nařízeno jíst řízek, nebo salát s těstovinami, budou mít nařízeno poslouchat metal, nebo disco, trávit odpoledne v posilovně, nebo v kavárně?

Žádnou jednotnou kulturu už dnes vytvořit nelze. Myslím, že to dobře vědí i ultrapravičáci. Teze o jednotné národní kultuře používají jen jako beranidlo, jak společnost rozbíjet a pomocí této strategie se dostávat k moci. Nic jiného než staré známé „rozděl a panuj“.

Co tedy dělat? Vrátit se k levicovosti a pojmout liberalismus skutečně levicově. K levici totiž samozřejmě patří komunitarismus, společenství, solidarita a spolupráce s druhými, ohled na potřeby a práva jiných — a samozřejmě i na přírodu. Vždyť co je více levicového než družstva, odbory, spolky a neziskové organizace, komunity nejrůznějšího druhu. Čili levicový liberalismus na rozdíl od svého pravicového bratrance je přesným a přímým opakem sobectví.

A hle — mohl by někdo namítnout — nejsme náhodou zpět na pozicích konzervativismu? Nikoli. Liberální komunitarismus levicový se od konzervativního liší v zásadní věci: prosazuje totiž společenství svobodných lidí, kteří ano, nejdříve se vyvázali z omezujících pout, aby zdola, demokraticky, z vlastní vůle a z vlastního zájmu, autenticky vytvořili nějakou pospolitost.

Můžeme to demonstrovat na proměně rodiny. V tradičním modelu nejen že o dospělém dítěti rozhodují rodiče, ale je tu i společenský tlak na to, jak má rodinný život jedince vypadat: když přijde čas, musí se oženit nebo vdát, plodit děti — a pokud vzbouří, je odmítnut a ostrakizován.

Liberální model člověka z těchto daností vyvázal a tím mu umožnil, aby vztahy, do nichž vstoupí, skutečně odpovídaly jeho potřebám a tužbám. Nemusejí být přitom o nic méně hluboké, ba naopak. Jistěže člověk „není a nemůže být ostrov“, však ne nadarmo tento výrok citoval levičák Hemingway, a jistěže každý bytostně potřebujeme vazby, vztahy a závazky. Levicový liberalismus je nijak nepopírá ani neničí, to dělá jeho pravicový bratranec propagující sobectví.

Podaří-li se tedy co nejvíce lidí získat pro levicový liberalismus, lidství a odpovědnost člověka za druhé i za sebe neodumře, nýbrž právě naopak. Je třeba si uvědomit ještě jedno — nejvíce skrývanou pravdou levice, o níž nevědí ani mnozí levičáci, totiž je, že ona je ve své (ideální) podstatě „pokračováním křesťanské lásky k bližnímu jinými prostředky…“

Proč je ovšem nutné vývody Michéy-Bělohradského odmítnout? Protože v kontextu nynější politické situace a konstelace jsou jejich teze velmi snadno zneužitelné. Vždyť právě v České republiky máme dost těch, kteří blouzní o jakési „konzervativní levici“ pro běžné lidové masy. Není jistě náhodou, že Michéu pochválil Jan Keller a že tentýž autor se nejnověji v Právu vyjádřil, že „se nediví“ odchodu Jaroslava Foldyny z ČSSD.

Všichni, kdo jen trochu proniknou pod povrch takových řečí, nemohou zůstat na pochybách: tak zvaná konzervativní levice je totéž co sociální ultrapravice. Kováříčka, který bude bezmocně napodobovat kováře, opravdu, ale opravdu nepotřebujeme…. Jistě, Škabraha, Bělohradský ani Michéa nechtějí upadnout do bahna ultrapravice, jenže neuvědomují si, že jejich myšlenky, byť subjektivně nepochybně dobře míněné, nikam jinam v dnešní době bohužel vést nemohou.

V knize Křižovatky 20. století, jediné české levicové syntéze uvedené epochy, napsali bývalí reformní komunisté na adresu Michaila Gorbačova toto: „Sledujeme-li jeho dílo od nás, máme dobrý pocit, jaký jsme před desítkami let mívali v době bojů u Stalingradu.“ I když se vývoj nakonec ubíral jinou cestou, než si přáli, můžeme dnes my říci něco podobného.

Pokud v USA vyhraje Bernie — a dokonce i kdyby prohrál jen těsně, a získal tak solidní podporu i v konzervativních státech, bude to povzbuzením, že prokletí kulturních válek lze překonat. A to právě důsledně levicovým programem…

    Diskuse
    JP
    March 9, 2020 v 10.17
    Dilema liberalistické levice

    V každém případě je nutno kvitovat, že se autor podjal velice závažného tématu - a že ho předestřel v jeho klíčových momentech.

    První moment kritiky z mé strany je ten, že autor je možná až příliš svázán se specifickým českým (respektive východoevropsko-postkomunistickým) prostředím. Konkrétně se jedná o to, že současnou (konzervativní) pravici staví principiálně do blízkosti ultrapravice.

    Musím přiznat: v dřívějších dobách - a to jmenovitě při mém pobytu v Německu - jsem zastával dosti podobné názory. Ale nedá se nic dělat, v mezičase došlo přece jenom k dosti zásadnímu posunu, před kterým není možno zavírat oči. Naprosto krátce a jednoduše řečeno: například německý ministr vnitra, klasický prototyp konzervativního Bavora, se proti (nedávným) excesům ze strany krajní pravice postavil s naprostou rozhodností a vnitřním přesvědčením, které mu prostě není možno upírat. Jinak řečeno: (německá) klasická konzervativní pravice se skutečně natolik posunula do středu, že její distancování se od krajní pravice je v zásadě jednoznačná a nezpochybnitelná. (Což ovšem nevylučuje, že v rámci této klasické pravice je křídlo, které pociťuje nemalou afinitu například k AfD.)

    Je to nakonec dáno i objektivně, to jest odpovídá to objektivním zájmům této pravice: ta chce mít především svůj klid, to jest - chce si v klidu a v pohodě užívat svého majetku, svého bohatství - a nějaké fašistoidní excesy by jí tento maloměšťácký poklid jenom narušovaly.

    Takže: jako první bod je nutno odmítnout autorovu tézi, že by - klasická, měšťanská, konzervativní - pravice automaticky splývala s krajní pravicí. Tak tomu opravdu není. A například AfD je ve všech německých parlamentech kde je zastoupena ignorována a "ostrakizována" všemi demokratickými stranami bez výjimky, tedy včetně středové pravice.

    ------------------------------------------------

    A nyní se věnujme druhé základní tézi M. Plevy - totiž že levicový liberalismus je sám o sobě zcela správný a bezvadný, že deformovaný je pouze liberalismus pravicový. Ani tady není - bohužel - možno s autorem souhlasit bezvýhradně.

    M. Pleva si svou argumentaci velice ulehčuje tím, že pravicový liberalismus charakterizuje principiálně jako "sobecký", zatímco levicový liberalismus má podle něj principiálně emancipační charakter. Na tomto základě je pro něj pak už velmi snadné jakoukoli kritiku na levicovém liberalismu diskreditovat jako snahu zavést opět tuhý konzervatismus ve všech životních sférách z dob předemancipačních, před nástupem hnutí šedesátých let.

    M. Pleva tedy vykopává propast mezi liberalismem levicovým a liberalismem pravicovým, jako by spolu neměly naprosto nic společného.

    A přece mají - a to sice (přinejmenším latentní) p o v r c h n o s t, nehlubokost svého životního záběru.

    Mohu opět sáhnout na své vlastní životní vzpomínky: v dávno prošlých už dobách jsem se za časů mých studií na německé univerzitě sblížil s levicovými studenty. Vůbec jsem ani nedoufal, že v tom kapitalistickém světě (navíc v "černém" Bavorsku!) bude tolik takových, kteří na tento systém nahlíží natolik kriticky. Byl jsem tedy skutečně šťasten, že jsem našel tolik spřízněných duší.

    Jenže: ke konci mého studia jsem právě k těmto levičákům začal získávat čím dál tím větší odstup; až na samém konci jsem pochopil, že oni jsou nakonec někde zcela jinde. Oni se v podstatě jenom pořád dokola vyžívali ve své kritice panujících poměrů; stále dokola od nich znělo to samé heslo "Herrschaft! Herrschaft! Herrschaft!" A za těmito neustálými - verbálními - ataky na "panství" německého establishmentu se skrývalo implicitní poselství: "Nechte n á s jednou dostat se k moci - a uvidíte jak to všechno roztancujeme!"

    Zkrátka: přes všechnu oprávněnost jejich kritiky na panujících poměrech, nakonec tato levice nikdy nedokázala překročit v zásadě jenom čistě politickou dimenzi celé věci. Ještě jednou: nebyl v tom ani náznak oné bezpodmínečné existenční hloubky a závažnosti, na kterou jsme byli - jako na naprostou samozřejmost - zvyklí z "totalitního" Východu.

    To všechno souvisí s tím, že M. Pleva (jakož i obecně tato "kulturní levice") nedokáže pochopit rozdíl mezi "emancipací" na straně jedné, a pravou lidskou svobodou na straně druhé.

    Tato levice propadá bludu, že více emancipace = více svobody. Že tedy prostě a jednoduše tím, že člověka jakožto i n d i v i d u u u m vyvážeme ze všech jeho závislostí (ať faktických či jenom fiktivních), tak že už jenom tím jsme udělali maximum možného pro jeho svobodu.

    Tady je nutno položit otázku: a čím se takováto "autenticky levicová" emancipace vlastně liší od představ liberálně konzervativního, mladého individualisty, který taktéž chce mít naprosté a nedotknutelné právo dělat si jenom to co se jemu samotnému zachce, aniž by kdokoli měl právo mu do toho jakkoli mluvit?!...

    M. Pleva argumentuje tím, že liberální levice je - na rozdíl od liberální pravice - principiálně pospolitá. Že jejím cílem je budování takových či onakých komunit; ovšem na zcela dobrovolném, spontánním základě, zdola.

    Jenže - právě tady je zakopán pes. Jestliže všechny tyto komunity, sdružení, družstva atd. nemají být ničím více nežli jenom čistě zájmovými spolky, do kterých si každý může vstoupit (a z nich zase vystoupit) kdy a jak se jemu samotnému zlíbí - kde tady máme ještě nějaký zásadní rozdíl proti dejme tomu volnému internetovému sdružení (individualistických!) počítačových nadšenců?!

    Jinak řečeno: kde tady - při vší té volnosti, emancipace a nezávaznosti - můžeme ještě najít nějaký zásadní rozdíl mezi autentickou levicí a Piráty?...

    Bylo tu hovořeno o (přinejmenším latentní) povrchnosti této "emancipační" levice. A - nedá se nic dělat - je to principiálně konzervatismus, který se svým vyznáváním hodnot směřuje více do hloubky. Samozřejmě - zdaleka ne vždy a zdaleka ne u všech. Ale - pokud vedle sebe a proti sobě postavíme liberalismus (a to i ten levicového zaměření) a konzervatismus, pak je principiálně hlubší existenciální a životní záběr možno nalézt právě v tradici konzervatismu, nikoli liberalismu.

    -------------------------------------

    Tato úvaha nese titul "Dilema liberalistické levice". Toto dilema spočívá právě v tom, že tato levice je na jedné straně skutečně důsledně emancipační - ale na straně druhé zůstává stát jenom u toho aktu emancipace, a tím se stává téměř nerozeznatelnou od liberalismu zaměření pravicového.

    JP
    March 9, 2020 v 10.18
    Dilema liberalistické levice

    V každém případě je nutno kvitovat, že se autor podjal velice závažného tématu - a že ho předestřel v jeho klíčových momentech.

    První moment kritiky z mé strany je ten, že autor je možná až příliš svázán se specifickým českým (respektive východoevropsko-postkomunistickým) prostředím. Konkrétně se jedná o to, že současnou (konzervativní) pravici staví principiálně do blízkosti ultrapravice.

    Musím přiznat: v dřívějších dobách - a to jmenovitě při mém pobytu v Německu - jsem zastával dosti podobné názory. Ale nedá se nic dělat, v mezičase došlo přece jenom k dosti zásadnímu posunu, před kterým není možno zavírat oči. Naprosto krátce a jednoduše řečeno: například německý ministr vnitra, klasický prototyp konzervativního Bavora, se proti (nedávným) excesům ze strany krajní pravice postavil s naprostou rozhodností a vnitřním přesvědčením, které mu prostě není možno upírat. Jinak řečeno: (německá) klasická konzervativní pravice se skutečně natolik posunula do středu, že její distancování se od krajní pravice je v zásadě jednoznačná a nezpochybnitelná. (Což ovšem nevylučuje, že v rámci této klasické pravice je křídlo, které pociťuje nemalou afinitu například k AfD.)

    Je to nakonec dáno i objektivně, to jest odpovídá to objektivním zájmům této pravice: ta chce mít především svůj klid, to jest - chce si v klidu a v pohodě užívat svého majetku, svého bohatství - a nějaké fašistoidní excesy by jí tento maloměšťácký poklid jenom narušovaly.

    Takže: jako první bod je nutno odmítnout autorovu tézi, že by - klasická, měšťanská, konzervativní - pravice automaticky splývala s krajní pravicí. Tak tomu opravdu není. A například AfD je ve všech německých parlamentech kde je zastoupena ignorována a "ostrakizována" všemi demokratickými stranami bez výjimky, tedy včetně středové pravice.

    ------------------------------------------------

    A nyní se věnujme druhé základní tézi M. Plevy - totiž že levicový liberalismus je sám o sobě zcela správný a bezvadný, že deformovaný je pouze liberalismus pravicový. Ani tady není - bohužel - možno s autorem souhlasit bezvýhradně.

    M. Pleva si svou argumentaci velice ulehčuje tím, že pravicový liberalismus charakterizuje principiálně jako "sobecký", zatímco levicový liberalismus má podle něj principiálně emancipační charakter. Na tomto základě je pro něj pak už velmi snadné jakoukoli kritiku na levicovém liberalismu diskreditovat jako snahu zavést opět tuhý konzervatismus ve všech životních sférách z dob předemancipačních, před nástupem hnutí šedesátých let.

    M. Pleva tedy vykopává propast mezi liberalismem levicovým a liberalismem pravicovým, jako by spolu neměly naprosto nic společného.

    A přece mají - a to sice (přinejmenším latentní) p o v r c h n o s t, nehlubokost svého životního záběru.

    Mohu opět sáhnout na své vlastní životní vzpomínky: v dávno prošlých už dobách jsem se za časů mých studií na německé univerzitě sblížil s levicovými studenty. Vůbec jsem ani nedoufal, že v tom kapitalistickém světě (navíc v "černém" Bavorsku!) bude tolik takových, kteří na tento systém nahlíží natolik kriticky. Byl jsem tedy skutečně šťasten, že jsem našel tolik spřízněných duší.

    Jenže: ke konci mého studia jsem právě k těmto levičákům začal získávat čím dál tím větší odstup; až na samém konci jsem pochopil, že oni jsou nakonec někde zcela jinde. Oni se v podstatě jenom pořád dokola vyžívali ve své kritice panujících poměrů; stále dokola od nich znělo to samé heslo "Herrschaft! Herrschaft! Herrschaft!" A za těmito neustálými - verbálními - ataky na "panství" německého establishmentu se skrývalo implicitní poselství: "Nechte n á s jednou dostat se k moci - a uvidíte jak to všechno roztancujeme!"

    Zkrátka: přes všechnu oprávněnost jejich kritiky na panujících poměrech, nakonec tato levice nikdy nedokázala překročit v zásadě jenom čistě politickou dimenzi celé věci. Ještě jednou: nebyl v tom ani náznak oné bezpodmínečné existenční hloubky a závažnosti, na kterou jsme byli - jako na naprostou samozřejmost - zvyklí z "totalitního" Východu.

    To všechno souvisí s tím, že M. Pleva (jakož i obecně tato "kulturní levice") nedokáže pochopit rozdíl mezi "emancipací" na straně jedné, a pravou lidskou svobodou na straně druhé.

    Tato levice propadá bludu, že více emancipace = více svobody. Že tedy prostě a jednoduše tím, že člověka jakožto i n d i v i d u u u m vyvážeme ze všech jeho závislostí (ať faktických či jenom fiktivních), tak že už jenom tím jsme udělali maximum možného pro jeho svobodu.

    Tady je nutno položit otázku: a čím se takováto "autenticky levicová" emancipace vlastně liší od představ liberálně konzervativního, mladého individualisty, který taktéž chce mít naprosté a nedotknutelné právo dělat si jenom to co se jemu samotnému zachce, aniž by kdokoli měl právo mu do toho jakkoli mluvit?!...

    M. Pleva argumentuje tím, že liberální levice je - na rozdíl od liberální pravice - principiálně pospolitá. Že jejím cílem je budování takových či onakých komunit; ovšem na zcela dobrovolném, spontánním základě, zdola.

    Jenže - právě tady je zakopán pes. Jestliže všechny tyto komunity, sdružení, družstva atd. nemají být ničím více nežli jenom čistě zájmovými spolky, do kterých si každý může vstoupit (a z nich zase vystoupit) kdy a jak se jemu samotnému zlíbí - kde tady máme ještě nějaký zásadní rozdíl proti dejme tomu volnému internetovému sdružení (individualistických!) počítačových nadšenců?!

    Jinak řečeno: kde tady - při vší té volnosti, emancipace a nezávaznosti - můžeme ještě najít nějaký zásadní rozdíl mezi autentickou levicí a Piráty?...

    Bylo tu hovořeno o (přinejmenším latentní) povrchnosti této "emancipační" levice. A - nedá se nic dělat - je to principiálně konzervatismus, který se svým vyznáváním hodnot směřuje více do hloubky. Samozřejmě - zdaleka ne vždy a zdaleka ne u všech. Ale - pokud vedle sebe a proti sobě postavíme liberalismus (a to i ten levicového zaměření) a konzervatismus, pak je principiálně hlubší existenciální a životní záběr možno nalézt právě v tradici konzervatismu, nikoli liberalismu.

    -------------------------------------

    Tato úvaha nese titul "Dilema liberalistické levice". Toto dilema spočívá právě v tom, že tato levice je na jedné straně skutečně důsledně emancipační - ale na straně druhé zůstává stát jenom u toho aktu emancipace, a tím se stává téměř nerozeznatelnou od liberalismu zaměření pravicového.

    Jestli bylo cílem nového outfitu DR utnout veškeré (kritické) diskuse, pak se to podařilo opravdu dokonale.

    JP
    March 11, 2020 v 9.33
    Dilema liberalistické levice

    Zdá se, že se diskuse na DR přece jenom opět rozběhly. Vkládám sem tedy můj komentář, který jsem pod text M. Plevy vložil už 8. března, ale který v rámci změn pak zmizel. (Naštěstí jsem ho měl archivovaný.)

    V každém případě je nutno kvitovat, že se autor podjal velice závažného tématu - a že ho předestřel v jeho klíčových momentech.

    První moment kritiky z mé strany je ten, že autor je možná až příliš svázán se specifickým českým (respektive východoevropsko-postkomunistickým) prostředím. Konkrétně se jedná o to, že současnou (konzervativní) pravici staví principiálně do blízkosti ultrapravice.

    Musím přiznat: v dřívějších dobách - a to jmenovitě při mém pobytu v Německu - jsem zastával dosti podobné názory. Ale nedá se nic dělat, v mezičase došlo přece jenom k dosti zásadnímu posunu, před kterým není možno zavírat oči. Naprosto krátce a jednoduše řečeno: například německý ministr vnitra, klasický prototyp konzervativního Bavora, se proti (nedávným) excesům ze strany krajní pravice postavil s naprostou rozhodností a vnitřním přesvědčením, které mu prostě není možno upírat. Jinak řečeno: (německá) klasická konzervativní pravice se skutečně natolik posunula do středu, že její distancování se od krajní pravice je v zásadě jednoznačná a nezpochybnitelná. (Což ovšem nevylučuje, že v rámci této klasické pravice je křídlo, které pociťuje nemalou afinitu například k AfD.)

    Je to nakonec dáno i objektivně, to jest odpovídá to objektivním zájmům této pravice: ta chce mít především svůj klid, to jest - chce si v klidu a v pohodě užívat svého majetku, svého bohatství - a nějaké fašistoidní excesy by jí tento maloměšťácký poklid jenom narušovaly.

    Takže: jako první bod je nutno odmítnout autorovu tézi, že by - klasická, měšťanská, konzervativní - pravice automaticky splývala s krajní pravicí. Tak tomu opravdu není. A například AfD je ve všech německých parlamentech kde je zastoupena ignorována a "ostrakizována" všemi demokratickými stranami bez výjimky, tedy včetně středové pravice.

    ------------------------------------------------

    A nyní se věnujme druhé základní tézi M. Plevy - totiž že levicový liberalismus je sám o sobě zcela správný a bezvadný, že deformovaný je pouze liberalismus pravicový. Ani tady není - bohužel - možno s autorem souhlasit bezvýhradně.

    M. Pleva si svou argumentaci velice ulehčuje tím, že pravicový liberalismus charakterizuje principiálně jako "sobecký", zatímco levicový liberalismus má podle něj principiálně emancipační charakter. Na tomto základě je pro něj pak už velmi snadné jakoukoli kritiku na levicovém liberalismu diskreditovat jako snahu zavést opět tuhý konzervatismus ve všech životních sférách z dob předemancipačních, před nástupem hnutí šedesátých let.

    M. Pleva tedy vykopává propast mezi liberalismem levicovým a liberalismem pravicovým, jako by spolu neměly naprosto nic společného.

    A přece mají - a to sice (přinejmenším latentní) p o v r c h n o s t, nehlubokost svého životního záběru.

    Mohu opět sáhnout na své vlastní životní vzpomínky: v dávno prošlých už dobách jsem se za časů mých studií na německé univerzitě sblížil s levicovými studenty. Vůbec jsem ani nedoufal, že v tom kapitalistickém světě (navíc v "černém" Bavorsku!) bude tolik takových, kteří na tento systém nahlíží natolik kriticky. Byl jsem tedy skutečně šťasten, že jsem našel tolik spřízněných duší.

    Jenže: ke konci mého studia jsem právě k těmto levičákům začal získávat čím dál tím větší odstup; až na samém konci jsem pochopil, že oni jsou nakonec někde zcela jinde. Oni se v podstatě jenom pořád dokola vyžívali ve své kritice panujících poměrů; stále dokola od nich znělo to samé heslo "Herrschaft! Herrschaft! Herrschaft!" A za těmito neustálými - verbálními - ataky na "panství" německého establishmentu se skrývalo implicitní poselství: "Nechte n á s jednou dostat se k moci - a uvidíte jak to všechno roztancujeme!"

    Zkrátka: přes všechnu oprávněnost jejich kritiky na panujících poměrech, nakonec tato levice nikdy nedokázala překročit v zásadě jenom čistě politickou dimenzi celé věci. Ještě jednou: nebyl v tom ani náznak oné bezpodmínečné existenční hloubky a závažnosti, na kterou jsme byli - jako na naprostou samozřejmost - zvyklí z "totalitního" Východu.

    To všechno souvisí s tím, že M. Pleva (jakož i obecně tato "kulturní levice") nedokáže pochopit rozdíl mezi "emancipací" na straně jedné, a pravou lidskou svobodou na straně druhé.

    Tato levice propadá bludu, že více emancipace = více svobody. Že tedy prostě a jednoduše tím, že člověka jakožto i n d i v i d u u u m vyvážeme ze všech jeho závislostí (ať faktických či jenom fiktivních), tak že už jenom tím jsme udělali maximum možného pro jeho svobodu.

    Tady je nutno položit otázku: a čím se takováto "autenticky levicová" emancipace vlastně liší od představ liberálně konzervativního, mladého individualisty, který taktéž chce mít naprosté a nedotknutelné právo dělat si jenom to co se jemu samotnému zachce, aniž by kdokoli měl právo mu do toho jakkoli mluvit?!...

    M. Pleva argumentuje tím, že liberální levice je - na rozdíl od liberální pravice - principiálně pospolitá. Že jejím cílem je budování takových či onakých komunit; ovšem na zcela dobrovolném, spontánním základě, zdola.

    Jenže - právě tady je zakopán pes. Jestliže všechny tyto komunity, sdružení, družstva atd. nemají být ničím více nežli jenom čistě zájmovými spolky, do kterých si každý může vstoupit (a z nich zase vystoupit) kdy a jak se jemu samotnému zlíbí - kde tady máme ještě nějaký zásadní rozdíl proti dejme tomu volnému internetovému sdružení (individualistických!) počítačových nadšenců?!

    Jinak řečeno: kde tady - při vší té volnosti, emancipace a nezávaznosti - můžeme ještě najít nějaký zásadní rozdíl mezi autentickou levicí a Piráty?...

    Bylo tu hovořeno o (přinejmenším latentní) povrchnosti této "emancipační" levice. A - nedá se nic dělat - je to principiálně konzervatismus, který se svým vyznáváním hodnot směřuje více do hloubky. Samozřejmě - zdaleka ne vždy a zdaleka ne u všech. Ale - pokud vedle sebe a proti sobě postavíme liberalismus (a to i ten levicového zaměření) a konzervatismus, pak je principiálně hlubší existenciální a životní záběr možno nalézt právě v tradici konzervatismu, nikoli liberalismu.

    -------------------------------------

    Tato úvaha nese titul "Dilema liberalistické levice". Toto dilema spočívá právě v tom, že tato levice je na jedné straně skutečně důsledně emancipační - ale na straně druhé zůstává stát jenom u toho aktu emancipace, a tím se stává téměř nerozeznatelnou od liberalismu zaměření pravicového.

    Omlouvám se za "tapetování" mých příspěvků; ale můj původní komentář zmizel, takže jsem ho zopakoval, a bohužel teď už není žádná možnost přebytečné komentáře smazat.

    JN
    March 14, 2020 v 0.40
    Teď jsem pro změnu pod článkem Martina Plevy.

    Jsem zvědav, zda se to zkopíruje pod članek V. Bělohradského.

    JN
    March 14, 2020 v 0.47
    Jsem z toho jelen,

    pod stejným článkem se najednou zobrazují jiné diskusní příspěvky - záleží zřejmě, jakou cestou se ke článku proklikám.

    JN
    March 14, 2020 v 0.49
    Obávám se, že tenhle "skvělý" web

    je pro diskusi zcela nepoužitelný.