Klaus je epidemiolog stejný jako klimatolog: ideologii má nad fakty

Lukáš Jelínek

Václava Klause seniora evidentně dráždí, že společnost s jeho ideovým dědictvím zachází jako se starou veteší. Najednou je nad Slunce jasnější, jak moc potřebujeme silný stát. V marné snaze zachránit svůj obraz světa už spílá i občanům.

Václav Klaus vidí, že divoký svět loupeživých devadesátých let mizí i s jeho ideologií v nenávratnu. Repro DR

„Chce se jenom zviditelnit. Že si nedá pokoj, páprda. Divím se všem, co mu skáčou na špek a píšou o něm,“ poznamenal můj známý na adresu Václava Klause staršího. Omyl. Cítím potřebu se exprezidenta, expremiéra a expředsedy ODS zastat. Co činí, nečiní z nudy. Naopak správně cítí, že tady jde o hodně, z jeho pohledu možná o všechno.

Nemění snad koronavirová spoušť společnost a pohled lidí na stát? Nebudeme se na něj dívat po prodělaných zkušenostech vstřícněji — ne jako na obtížný hmyz vysávající nám peněženky, ale jako na nenahraditelného pomocníka, ba patrona? Nerehabilitovala krize pojem „solidarita“, jejž jsme za fiskální a migrační krize vytěsňovali z mysli?

Ještě nedávno v rozhovoru pro deník Právo vyzýval Klaus ke „vzpouře davů“. Hlásil se dokonce do prvních řad demonstrantů a varoval, že za výjimečného stavu se do nich i střílí. Karikaturista Miroslav Kemel z toho vycítil ustavení „Milionu chvilek pro ekonomiku“.

Klaus se však oháněl našimi svobodami. Například mu vadilo, že v Bavorsku policie brání cestovat autem více než dvěma lidem. Kupodivu o vojsku, jež obsadilo takřka celé Maďarsko, taktně pomlčel — patrně kvůli přátelství s předním evropským nacionalistou Viktorem Orbánem.

Když apel na občany, aby se proti státu vzbouřili, nevyšel, začal se Klaus strefovat do nich samých. Má je zjevně za povaleče a lenochy. V čerstvém provolání svém a svého institutu — když už se nemůže ohánět jiným typem majestátu — doslova píše: „Znepokojuje nás to, že někteří naši spoluobčané začínají pobyt doma — za finančně přijatelných podmínek a při stále dobře zásobovaných obchodech — považovat za únosnou alternativu plného života. Není jich málo. Varovné je jejich smíření se se stavem karantény, se zůstáváním doma, s nepodáváním žádného pracovního výkonu. Varovná je jejich spokojenost s tím, že pořád ještě dostávají téměř stejný příjem, jako kdyby pracovali.”

Poněvadž je Klaus nejen předním klimatologem, ale také epidemiologem, tak nás zcela vážně informuje, že „dosavadní průběh epidemie naznačuje, že Covid-19 svými zdravotními důsledky není takovou hrozbou, jak byl — a do jisté míry stále ještě je — médii a některými epidemiology líčen a jak se ho zmocnila politika.“

Nad tím vším by se ještě dalo shovívavě pousmát. Touží po starém známém světě a „modré, nikoli zelené planetě“. Jenže s tím souvisí, jestli budeme vnímat zdravotní a ekologická rizika, nebo jestli si vystačíme s klaněním neviditelné ruce trhu. Ta zjevně vedla jeho prsty, když do klávesnice vyťukávaly devět precizně formulovaných požadavků.

Jde v nich o odpískání evropské integrace a návrat k národním státům, národním hranicím a národním měnám, o bagatelizaci nadnárodních institucí, o zatočení s „pokrokářskými“ a genderovými ideologiemi, o skoncování se zelenou politikou nebo o rozvolnění protikorupční legislativy v oblasti veřejných zakázek. A když hovoří o potřebě pomoci podnikajícím jednotlivcům i firmám, domáhá se „radikálního snížení státní administrativy a byrokracie, omezení mandatorních výdajů, snížení výdajů pro politické NGO atd.“

Ideálem pro něj asi jsou devadesátá léta, kdy nám dával na vybranou zda „doleva, nebo s Klausem“, co chvíli se vynořoval sudetský bubák, „podnikatelé“ se přivazovali k traverzám a házeli do přehrad, politické neshody se corleonovsky řešily „opozičními smlouvami“ a finance konzervativců střežila tajemná dvojice Bács-Sinha…

Co úzkoprsým humanistům připadalo jako džungle, se možná v jeho očích blížilo ráji na Zemi. Hlavně však všemu vládla neviditelná ruka trhu, která si nedávala ani tu práci rozlišit špinavé peníze od čistých. Václav Klaus byl jejím nejvýznamnějším ambasadorem, už proto cítí právo si dnes stěžovat.

Ve hře ale ještě může být jeden motiv. Klaus senior odešel do penze a žezlo předal juniorovi. Ten opustil ODS a zabalil se do Trikolóry. Tatínek mu v ní vypomáhá s mezinárodními kontakty. Jenže za epidemie se potvrdilo, že Trikolóra nemá lidem moc co říct. Již před ní dopadala ve volebních preferencích nevalně.

Slavně to nevypadá ani s Okamurovou konkurencí. Celý projekt může být příští rok po sněmovních volbách pohřben. Takovou potupu Klausové nemohou připustit. A tak zkušenější z nich dělá vlny.

Nejprve se snaží vlichotit lidem a když to nezabírá, vytahuje — klidně i proti nim — nejtěžší ideologické trumfy, jaké názorový konzervativec, ekonomický neoliberál a populistický národovec má. Skoro se zdá, že poslední bitva vzplála. Ať už tomu tak je, anebo jde jen o předzvěst dalšího politického funusu, stojí cesta do hlubin duše Klause a jeho institutu za to.

    Diskuse
    VK
    May 7, 2020 v 22.14

    Pravdu přiznat, plošná represe v rámci protipandemických opatření už některé body splnila. Přinejmenším návrat k národnním státům, zabarikádovaným národním hranicím, odpískání evropské integrace.

    PK
    May 7, 2020 v 22.27
    Pan Klusáček se mýlí

    Státy eurozóny totiž naopak intenzivně jednají o těsnější spolupráci, a vzájemné pomoci.