Velkou - a vlastně rozhodující - výhodou pro V. Klause při šíření jeho vize (dá-li se jeho nesložitý neoliberální obraz světa vůbec označit takto honosným výrazem) bylo to, že neměl v domácím prostředí prakticky žádného výrazného a silného ideového protivníka.

Miloš Zeman byl bezpochyby silný protivník; ale to byl soupeř jenom a pouze politický, nikoli ideový. (Připomeňme si, že Zeman byl po převratu původně liberál - nikoli socialista.)

Jeho ideovým protivníkem byl Havel - ale to zase nebyl oponent silný. Havel byl příliš nedůrazný čistě osobně; ale stejně tak - a snad ještě mnohem více - vážilo to, že Havel své ušlechtilé, antické ideály o občanské společnosti nemohl o nic reálného opřít. Antický svět je už dávno minulostí; a stejně tak nenávratnou minulostí bylo i duchovní prostředí disentu, o kterém se Havel (značně naivně) domníval, že by ho mohl přenést i do nové společnosti.

Nová společnost byla objektivně, materiálně kapitalistická; a kdyby si Havel dal trochu více práce se studiem Marxe (namísto aby se o něj otíral lacinými výroky o prý "dávno zapomenutém filozofovi"), mohl by něco vědět o tom, že tato kapitalistická "materiální základna" svou silou nakonec spolehlivě převálcuje všechny ušlechtilé a honosné ideje, které s ní nebudou v souladu.

To je vlastně všechno; do země vtrhla tržní ekonomika a s ní docela obyčejný kapitalismus, a Klaus tomuto kapitalismu dělal herolda a zároveň posluhu. Havel za dané situace objektivně neměl jinou možnost, než jenom vést ústupové boje. Mohl - a měl - je dozajista vést rozhodněji a účinněji; ale fakticky byl od samého počátku odsouzen k porážce.

Spolu s ním ovšem byla k porážce odsouzena i celá idea humanismu, jakožto svébytné a nepostradatelné protiváze k lineárně-mechanickému, komerčnímu způsobu myšlení a jednání. A je otázka, jak dlouho se česká společnost z této porážky bude ještě vzpamatovávat.

Ano, je jasné, že se politická koncepce musí stavět na něčem, co lze snadno zformulovat a celkem každý tomu může rozumět. Blahobyt je srozumitelný a vyhnout se mu nechce v rétorice nikdo. Spolupráce je už složitější? Možná by nemusela být, každý ji přece ze života zná. Vzpomínám si, jak jednou v předvolební debatě Klause doslova "utřel" Vladimír Špidla. Jenže ten dialog nepokračoval, vinou poměrů v sociální demokracii. Ale moje otázka je, jestli k ostrému ideovému sporu musí nutně patřit i to, že odpůrce je nutné urážet a degradovat? Tuhle kulturu u nás Václav Klaus nastolil a Miloš Zeman obludně rozvinul - ale vážně to nejde bez toho? Jak je to třeba v Německu?

Malér byl v tom, že to urážení a degradace bylo v politice neobyčejně účinné. Klaus s ním začal koncem devadesátého prvního roku, sociální demokracie si tehdy naprosto zbytečně odkryla bok, jen ji do něj nakopnout (hloupý a nezvládnutý spor Horáka s Battěkem) a Klaus tvrdě zaútočil. Lidé kolem Občanského hnutí, kteří tehdy drželi rozhodující "intelektuální" media (internet ještě v nedohlednu) , decentně nepovytáhli ani obočí, když Klaus mluvil o socdem jako o klubku zmijí. Zaplatili za to krvavou daň, ODS na konci kampaně obrátila svoji urážející a degradující politiku proti nim a OH, favorit voleb, zdrcujícím způsobem prohrálo.

Vítězná strategie se neopouští -- zastavil jí až Zeman. Mimochodem jeho rétorika se tehdy opírala o dosti solidně postavený sociálně demokratický program, po ideové i teoretické stránce mnohem méně zastaralý než Klausův zastydlý tchatcherismus. Vytvořilo se schéma polarizace, které zlikvidovalo nebo marginalizovalo strany mezi ODS a ČSSD. A to schéma se zcela vyčerpalo opoziční smlouvou. Špidla, Rychetský, Buzková, tehdejší vedení KDU-ČSL a pár dalších se v letech 2002 - 2005 pokusili schéma překonat, ale ztroskotali a schéma dále otravuje českou politiku.

Mimochodem, někdejší reakce na ty Klausovy nehoráznosti typu „intelektuálové Havlova typu trh nemají rádi, protože je neocení. Mají pocit, že jejich hodnota je daleko vyšší, než jejich cena na trhu,“ byla smutné vysvědčení pro českou kulturní scénu (a trvá v reakcích na podobné dnešní -- čí včerejší, dnes už asi nepronáši ani ty -- výroky Miloše Zemana).

Dělám, u Herkula, práci, která mě baví -- a dělá ji každý intelektuál a umělec, protože by to bez toho nešlo (bez ohledu na zoufalou rutinu, která k tomu náleží)-- a patřím k lidem, kteří mohli většinu svého života vydělávat násobně víc, kdyby se toho "baví mě" chtěli vzdát. Kdysi jsem si přečetl šestašedesátý Shakespearův sonet a uvízl mi v hlavě (jako doufám každému gramotnému gymnasistovi), proto vím, že jsou věci, které se nepatří prodávat v trhu. Nevyčítám trhu, že mne neocení dost, vyčítám sprosťáctví lidem, kteří mají tu drzost zvažovat lidi, podle toho, jak je oceňuje trh. A nelituji příliš chudobné intelektuály, je to jejich volba, ale uráží mě, když se podobná sprostota vztahuje ke špatně placeným sestrám v nemocnici, ošetřovatelkám seniorů, knihovnicím a knihovníkům atd.

Politik zastupuje/formuluje zájmy soupeřících zájmových seskupení. Formy projevu jeho citlivosti jsou jeho zadáním a pro zastánce politicko filosofického postoje založeném na demokratickém ideálu dialogu mezi světonázory vždy - seč ve skryté/sofistikované patetické podobě - přinejmenším sedmibolestné.

Současný kapitalismus nakládá s humánním kapitálem podle koloritu místní bezohlednosti.

Humánně založený jedinec musí být s politickým světem v trvale nevyhnutelným konfliktu .....jak říkávala a dokázala Hannah Arendt.

A obzvláště tam kde se společnost nachází v zácviku pluralistického smýšlení ..bych dodal