↗

Pod Klausovým vlivem se ve společnosti rozhostil fenomén přezíravosti, neochoty a asi i neschopnosti vidět jednotlivosti, zádrhele, ve kterých se shromažďují problémy a dříve či později se provalí v podobě, která nebude vábná. Fenomén přezíravosti vůči skupinám, které žijí a pracují v oborech a ohledech trhem opomíjených a podceněných. Foto Daniel Srb, Flickr

Vzpomínám si, jak jsem se jednou u oběda v městečku Teplá s kolegou nepohodla nad jedním Klausovým článkem, ve kterém tehdejší — co on to byl? Předseda Poslanecké sněmovny? Každopádně předseda ODS — Václav Klaus odporným způsobem zaútočil na humanitní intelektuály jako na zbytečné ukňourané hlasy ve společnosti, která přece míří k ekonomické prosperitě, a on tedy opravdu (představme si to jeho kroucení hlavou) nemá čas ani trpělivost na takové skuhrání.

Já jsem byla tím textem zdrcená — najednou na mě padlo, co nás čeká s tím člověkem, který za humanitními intelektuály dolejzá, pokud jde o prověřené, slavné veličiny, ale na své cestě bezohlednosti, na kterou vsadil, je nemůže potřebovat. Vypadala jsem u toho stolu doslova jako potrefená husa a můj tehdy udivený, v danou chvíli více klausovský společník, než jsem byla já, si už zanedlouho uvědomil, že tímto postojem byla nastolena linie, jejímž důsledkem je například naše stále podfinancované, zbytečně známkující a soutěživé školství.

Nebyla jsem ale přecitlivělý pravoláskař, rozuměla jsem třeba snaze Ludvíka Vaculíka Klause pochopit, Klaus za ním ostatně taky dolejzal a Vaculík přece odmítal být exkluzivním intelektuálem, cítil se jako člověk práce, své místo viděl mezi obyčejnými lidmi, podstatou své bytosti byl budovatel (se všemi omyly, které takovou povahu nemohou minout). Pro humanitního intelektuála mohla Klausova osobnost představovat iluzi o funkčním protipólu věčného pochybování, které k humanitním disciplínám patří: na tuhle iluzi skočili i třeba Milan Uhde nebo Ladislav Smoljak. Václav Klaus dokonce mohl potřebovat i třeba Milana Knížáka, aby ukázal pochopení pro jistou míru nekonformity, pokud je za ní síla. Klausův někdejší dialog s takovými lidmi ovšem v sobě neměl nic autentického, pokud tedy snobství nechceme považovat za autentickou stránku jisté politické taktiky. Humanitní intelektuálové, pokud se jeho osmdesátin dožili, dávno od něho odpadli.

Ale vlastně o tom ani psát nechci. Maloměšťácké sobectví je většinová vlastnost spořádané společnosti. Patří mezi konzervativní ctnosti. Jeho podporou se získávají voličské hlasy.

Jubilejní rozhovor s Václavem Klausem v Právu ze soboty 21. června je dobře zredigovaný (nejspíš jím samým) a osmdesátiletého Václava Klause představuje v rámci jeho autostylizace vskutku věrně. Znovu se mi v něm připomněl onen moment z hospody v Teplé, když jsem si přečetla, že „intelektuálové Havlova typu trh nemají rádi, protože je neocení. Mají pocit, že jejich hodnota je daleko vyšší, než jejich cena na trhu,“ načež jubilant blahosklonně připustí, že „silnou stopu u nás Havel zanechal. Jeho následovníci u nás pořád jsou.“

Inu dobrá, tak tedy měřme tržní hodnotu politického projektu tím, kolik je za něj trh ochoten zaplatit. Dnes. Za Trikolóru…? Za ODS…? A ačkoliv pan profesor téměř při každé otázce připomíná, že o otázce, na kterou se redaktor ptá, napsal knihu, úplně v odpovědích opomíjí, jak se trh deformuje, kolik marketingových manipulací se v něm odehrává — a přitom to máme už řadu let před očima v podobě politického zařízení zvaného ANO, vytvořeného k tomu, aby deformovalo trh k potřebě svého zakladatele. A profesor stále trvá na svém?

Na jiném místě Václav Klaus říká, že „nemá jediné negativní slovíčko, které by řekl k Petru Kellnerovi“, jehož „neuvěřitelného výkonu si nesmírně váží“. Že ten výkon byl založen na velmi dravčím úvěrovém podnikání, nekomentuje ani Klaus, ani tazatel Jan Martínek. Pokřivený trh s bydlením, dojížděním, falešnou lácí spotřebního zboží žádal peníze, které Kellnerova firma HomeCredit dokázala půjčovat. Přijít na to, jak predátorskými smlouvami a spoluprací s exekutorským byznysem dostat zpátky ne procenta, ale mnohonásobek půjčené částky, je jistě neuvěřitelný výkon. Jen nevím, jestli je na něm co obdivovat, zvláště pak, když podnikatel ve vlastní zemi ani neplatí daně.

Ve většině odpovědí člověk poznává starého známého ješitného sebestředného Klause. V odpovědích, kdy připomíná, že v rychlém vývoji a nové situaci je potřeba jednat a není možné neudělat chybu, s ním čtenář i souhlasí. Pak ovšem dojde téměř na konec a dočte se, jak nám bývalý slovenský velvyslanec závidí naše „prezidenty s příběhem“, do čehož Václav Klaus zahrnuje sebe a Miloše Zemana a pochvaluje si, že to tak opravdu je. A říká, že my v Čechách nemáme žádné Kisky a Čaputové, kteří za sebou žádný životní příběh, který by je kvalifikoval k tomu, aby vůbec mohli vstoupit do prezidentského souboje, nemají.

Příběh právničky a občanské aktivistky Zuzany Čaputové je přitom mnohem zajímavější než někdejší příběhy dvou inženýrů Prognostického ústavu, kteří svého nenáročného zaměstnání využívali — pro normalizaci typicky — k tomu, že četli všechno možné. Aktivity Zuzany Čaputové před jejím zvolením byly mnohem viditelnější a vedly k úspěchu. Pro Václava Klause je „příběh“ spojený pouze s politickou stranou, i když jak on, tak Miloš Zeman se od těch kdysi svých distancují. Jejich příběhy jsou pouze příběhy uražené ješitnosti.

A můžeme rozhovor zavřít a při nejbližší příležitosti s ním podpálit oheň. Václav Klaus naši společnost ovlivnil v míře skutečně zásadní. Za jednotlivé chyby, a že se jich stalo, není ve většině případů přímo osobně odpovědný, to se musí nechat. Je ale odpovědný za společenskou atmosféru, kterou svými mediálními i politickými vystoupeními mohutně ovlivnil: nutno dodat, že s pomocí řady pomocníků, od prostých ideových příznivců až po patolízaly.

Rozhostil se v ní fenomén přezíravosti, neochoty a asi i neschopnosti vidět jednotlivosti, zádrhele, ve kterých se shromažďují problémy a dříve či později se provalí v podobě, která nebude vábná. Přezíravosti vůči skupinám, které žijí a pracují v oborech a ohledech trhem opomíjených a podceněných. V roce, kdy jsme se v hospodě v Teplé — v té době ostatně dost zoufalém městečku, bezradném vůči aktuální situaci trhu práce — o Klause pohádali, bylo mi úzko z toho, jak lze úspěch jednoho směru postavit na degradaci ostatních. Ale tenkrát by ani jednoho z nás nenapadlo, že výrazem odporu těch přezíraných jednou bude Andrej Babiš.