Panu profesorovi k narozeninám
Alena ZemančíkováNedávno osmdesátiletý Václav Klaus vydával vždy trh za jediný zdroj hodnoty, zatímco intelektuály a kritickým myšlením opovrhoval. Umetl tak cestu marketingově dokonalým, leč bezhodnotovým projektům, jako je ANO.
Vzpomínám si, jak jsem se jednou u oběda v městečku Teplá s kolegou nepohodla nad jedním Klausovým článkem, ve kterém tehdejší — co on to byl? Předseda Poslanecké sněmovny? Každopádně předseda ODS — Václav Klaus odporným způsobem zaútočil na humanitní intelektuály jako na zbytečné ukňourané hlasy ve společnosti, která přece míří k ekonomické prosperitě, a on tedy opravdu (představme si to jeho kroucení hlavou) nemá čas ani trpělivost na takové skuhrání.
Já jsem byla tím textem zdrcená — najednou na mě padlo, co nás čeká s tím člověkem, který za humanitními intelektuály dolejzá, pokud jde o prověřené, slavné veličiny, ale na své cestě bezohlednosti, na kterou vsadil, je nemůže potřebovat. Vypadala jsem u toho stolu doslova jako potrefená husa a můj tehdy udivený, v danou chvíli více klausovský společník, než jsem byla já, si už zanedlouho uvědomil, že tímto postojem byla nastolena linie, jejímž důsledkem je například naše stále podfinancované, zbytečně známkující a soutěživé školství.
Nebyla jsem ale přecitlivělý pravoláskař, rozuměla jsem třeba snaze Ludvíka Vaculíka Klause pochopit, Klaus za ním ostatně taky dolejzal a Vaculík přece odmítal být exkluzivním intelektuálem, cítil se jako člověk práce, své místo viděl mezi obyčejnými lidmi, podstatou své bytosti byl budovatel (se všemi omyly, které takovou povahu nemohou minout). Pro humanitního intelektuála mohla Klausova osobnost představovat iluzi o funkčním protipólu věčného pochybování, které k humanitním disciplínám patří: na tuhle iluzi skočili i třeba Milan Uhde nebo Ladislav Smoljak. Václav Klaus dokonce mohl potřebovat i třeba Milana Knížáka, aby ukázal pochopení pro jistou míru nekonformity, pokud je za ní síla. Klausův někdejší dialog s takovými lidmi ovšem v sobě neměl nic autentického, pokud tedy snobství nechceme považovat za autentickou stránku jisté politické taktiky. Humanitní intelektuálové, pokud se jeho osmdesátin dožili, dávno od něho odpadli.
Ale vlastně o tom ani psát nechci. Maloměšťácké sobectví je většinová vlastnost spořádané společnosti. Patří mezi konzervativní ctnosti. Jeho podporou se získávají voličské hlasy.
Jubilejní rozhovor s Václavem Klausem v Právu ze soboty 21. června je dobře zredigovaný (nejspíš jím samým) a osmdesátiletého Václava Klause představuje v rámci jeho autostylizace vskutku věrně. Znovu se mi v něm připomněl onen moment z hospody v Teplé, když jsem si přečetla, že „intelektuálové Havlova typu trh nemají rádi, protože je neocení. Mají pocit, že jejich hodnota je daleko vyšší, než jejich cena na trhu,“ načež jubilant blahosklonně připustí, že „silnou stopu u nás Havel zanechal. Jeho následovníci u nás pořád jsou.“
Inu dobrá, tak tedy měřme tržní hodnotu politického projektu tím, kolik je za něj trh ochoten zaplatit. Dnes. Za Trikolóru…? Za ODS…? A ačkoliv pan profesor téměř při každé otázce připomíná, že o otázce, na kterou se redaktor ptá, napsal knihu, úplně v odpovědích opomíjí, jak se trh deformuje, kolik marketingových manipulací se v něm odehrává — a přitom to máme už řadu let před očima v podobě politického zařízení zvaného ANO, vytvořeného k tomu, aby deformovalo trh k potřebě svého zakladatele. A profesor stále trvá na svém?
Na jiném místě Václav Klaus říká, že „nemá jediné negativní slovíčko, které by řekl k Petru Kellnerovi“, jehož „neuvěřitelného výkonu si nesmírně váží“. Že ten výkon byl založen na velmi dravčím úvěrovém podnikání, nekomentuje ani Klaus, ani tazatel Jan Martínek. Pokřivený trh s bydlením, dojížděním, falešnou lácí spotřebního zboží žádal peníze, které Kellnerova firma HomeCredit dokázala půjčovat. Přijít na to, jak predátorskými smlouvami a spoluprací s exekutorským byznysem dostat zpátky ne procenta, ale mnohonásobek půjčené částky, je jistě neuvěřitelný výkon. Jen nevím, jestli je na něm co obdivovat, zvláště pak, když podnikatel ve vlastní zemi ani neplatí daně.
Ve většině odpovědí člověk poznává starého známého ješitného sebestředného Klause. V odpovědích, kdy připomíná, že v rychlém vývoji a nové situaci je potřeba jednat a není možné neudělat chybu, s ním čtenář i souhlasí. Pak ovšem dojde téměř na konec a dočte se, jak nám bývalý slovenský velvyslanec závidí naše „prezidenty s příběhem“, do čehož Václav Klaus zahrnuje sebe a Miloše Zemana a pochvaluje si, že to tak opravdu je. A říká, že my v Čechách nemáme žádné Kisky a Čaputové, kteří za sebou žádný životní příběh, který by je kvalifikoval k tomu, aby vůbec mohli vstoupit do prezidentského souboje, nemají.
Příběh právničky a občanské aktivistky Zuzany Čaputové je přitom mnohem zajímavější než někdejší příběhy dvou inženýrů Prognostického ústavu, kteří svého nenáročného zaměstnání využívali — pro normalizaci typicky — k tomu, že četli všechno možné. Aktivity Zuzany Čaputové před jejím zvolením byly mnohem viditelnější a vedly k úspěchu. Pro Václava Klause je „příběh“ spojený pouze s politickou stranou, i když jak on, tak Miloš Zeman se od těch kdysi svých distancují. Jejich příběhy jsou pouze příběhy uražené ješitnosti.
A můžeme rozhovor zavřít a při nejbližší příležitosti s ním podpálit oheň. Václav Klaus naši společnost ovlivnil v míře skutečně zásadní. Za jednotlivé chyby, a že se jich stalo, není ve většině případů přímo osobně odpovědný, to se musí nechat. Je ale odpovědný za společenskou atmosféru, kterou svými mediálními i politickými vystoupeními mohutně ovlivnil: nutno dodat, že s pomocí řady pomocníků, od prostých ideových příznivců až po patolízaly.
Rozhostil se v ní fenomén přezíravosti, neochoty a asi i neschopnosti vidět jednotlivosti, zádrhele, ve kterých se shromažďují problémy a dříve či později se provalí v podobě, která nebude vábná. Přezíravosti vůči skupinám, které žijí a pracují v oborech a ohledech trhem opomíjených a podceněných. V roce, kdy jsme se v hospodě v Teplé — v té době ostatně dost zoufalém městečku, bezradném vůči aktuální situaci trhu práce — o Klause pohádali, bylo mi úzko z toho, jak lze úspěch jednoho směru postavit na degradaci ostatních. Ale tenkrát by ani jednoho z nás nenapadlo, že výrazem odporu těch přezíraných jednou bude Andrej Babiš.
Velkou - a vlastně rozhodující - výhodou pro V. Klause při šíření jeho vize (dá-li se jeho nesložitý neoliberální obraz světa vůbec označit takto honosným výrazem) bylo to, že neměl v domácím prostředí prakticky žádného výrazného a silného ideového protivníka.
Miloš Zeman byl bezpochyby silný protivník; ale to byl soupeř jenom a pouze politický, nikoli ideový. (Připomeňme si, že Zeman byl po převratu původně liberál - nikoli socialista.)
Jeho ideovým protivníkem byl Havel - ale to zase nebyl oponent silný. Havel byl příliš nedůrazný čistě osobně; ale stejně tak - a snad ještě mnohem více - vážilo to, že Havel své ušlechtilé, antické ideály o občanské společnosti nemohl o nic reálného opřít. Antický svět je už dávno minulostí; a stejně tak nenávratnou minulostí bylo i duchovní prostředí disentu, o kterém se Havel (značně naivně) domníval, že by ho mohl přenést i do nové společnosti.
Nová společnost byla objektivně, materiálně kapitalistická; a kdyby si Havel dal trochu více práce se studiem Marxe (namísto aby se o něj otíral lacinými výroky o prý "dávno zapomenutém filozofovi"), mohl by něco vědět o tom, že tato kapitalistická "materiální základna" svou silou nakonec spolehlivě převálcuje všechny ušlechtilé a honosné ideje, které s ní nebudou v souladu.
To je vlastně všechno; do země vtrhla tržní ekonomika a s ní docela obyčejný kapitalismus, a Klaus tomuto kapitalismu dělal herolda a zároveň posluhu. Havel za dané situace objektivně neměl jinou možnost, než jenom vést ústupové boje. Mohl - a měl - je dozajista vést rozhodněji a účinněji; ale fakticky byl od samého počátku odsouzen k porážce.
Spolu s ním ovšem byla k porážce odsouzena i celá idea humanismu, jakožto svébytné a nepostradatelné protiváze k lineárně-mechanickému, komerčnímu způsobu myšlení a jednání. A je otázka, jak dlouho se česká společnost z této porážky bude ještě vzpamatovávat.
Ano, je jasné, že se politická koncepce musí stavět na něčem, co lze snadno zformulovat a celkem každý tomu může rozumět. Blahobyt je srozumitelný a vyhnout se mu nechce v rétorice nikdo. Spolupráce je už složitější? Možná by nemusela být, každý ji přece ze života zná. Vzpomínám si, jak jednou v předvolební debatě Klause doslova "utřel" Vladimír Špidla. Jenže ten dialog nepokračoval, vinou poměrů v sociální demokracii. Ale moje otázka je, jestli k ostrému ideovému sporu musí nutně patřit i to, že odpůrce je nutné urážet a degradovat? Tuhle kulturu u nás Václav Klaus nastolil a Miloš Zeman obludně rozvinul - ale vážně to nejde bez toho? Jak je to třeba v Německu?
Malér byl v tom, že to urážení a degradace bylo v politice neobyčejně účinné. Klaus s ním začal koncem devadesátého prvního roku, sociální demokracie si tehdy naprosto zbytečně odkryla bok, jen ji do něj nakopnout (hloupý a nezvládnutý spor Horáka s Battěkem) a Klaus tvrdě zaútočil. Lidé kolem Občanského hnutí, kteří tehdy drželi rozhodující "intelektuální" media (internet ještě v nedohlednu) , decentně nepovytáhli ani obočí, když Klaus mluvil o socdem jako o klubku zmijí. Zaplatili za to krvavou daň, ODS na konci kampaně obrátila svoji urážející a degradující politiku proti nim a OH, favorit voleb, zdrcujícím způsobem prohrálo.
Vítězná strategie se neopouští -- zastavil jí až Zeman. Mimochodem jeho rétorika se tehdy opírala o dosti solidně postavený sociálně demokratický program, po ideové i teoretické stránce mnohem méně zastaralý než Klausův zastydlý tchatcherismus. Vytvořilo se schéma polarizace, které zlikvidovalo nebo marginalizovalo strany mezi ODS a ČSSD. A to schéma se zcela vyčerpalo opoziční smlouvou. Špidla, Rychetský, Buzková, tehdejší vedení KDU-ČSL a pár dalších se v letech 2002 - 2005 pokusili schéma překonat, ale ztroskotali a schéma dále otravuje českou politiku.
Mimochodem, někdejší reakce na ty Klausovy nehoráznosti typu „intelektuálové Havlova typu trh nemají rádi, protože je neocení. Mají pocit, že jejich hodnota je daleko vyšší, než jejich cena na trhu,“ byla smutné vysvědčení pro českou kulturní scénu (a trvá v reakcích na podobné dnešní -- čí včerejší, dnes už asi nepronáši ani ty -- výroky Miloše Zemana).
Dělám, u Herkula, práci, která mě baví -- a dělá ji každý intelektuál a umělec, protože by to bez toho nešlo (bez ohledu na zoufalou rutinu, která k tomu náleží)-- a patřím k lidem, kteří mohli většinu svého života vydělávat násobně víc, kdyby se toho "baví mě" chtěli vzdát. Kdysi jsem si přečetl šestašedesátý Shakespearův sonet a uvízl mi v hlavě (jako doufám každému gramotnému gymnasistovi), proto vím, že jsou věci, které se nepatří prodávat v trhu. Nevyčítám trhu, že mne neocení dost, vyčítám sprosťáctví lidem, kteří mají tu drzost zvažovat lidi, podle toho, jak je oceňuje trh. A nelituji příliš chudobné intelektuály, je to jejich volba, ale uráží mě, když se podobná sprostota vztahuje ke špatně placeným sestrám v nemocnici, ošetřovatelkám seniorů, knihovnicím a knihovníkům atd.
Václav Havel se údajně krátce před smrtí v jednom důvěrném rozhovoru měl vyjádřit, že jeho největší chybou byla, že zavčasu nevyhodil Klause ze Špalíčku. Nemohu teď poskytnout odkaz ani konkrétní jméno, ale byl to někdo pro mě velmi věrohodný, a kromě toho je zřejmé, Václavu Havlovi při jeho inteligenci tato chyba musela dojít, i když bohužel pozdě.
Na rozdíl od paní Zemančíkové já jsem „přecitlivělý pravdoláskař“, a přihlásil jsem k tomu jako „potrefená husa“, i když tady na DR v jednom nedávném článku došlo i k starému dobrému nadávání na „pravdoláskaře“.
Mimochodem, mohli bychom si udělat takový malý kvíz, kdo asi tuhle nadávku vymyslel. No kdo asi?
Konstatujme tedy toto: rozhovor s Klausem, který je veden normálně od začátku do konce, rozhovor, ze kterého Klaus neuteče a nepráskne dveřmi – to není dobrý rozhovor.
Klaus by měl mít vlastně hrůzu z novinářů, měl by před nimi utíkat, měl by si dávno nechat změnit podobu, aby ho nikdo nepoznal. Pokaždé, když by ho totiž nějaký novinář odchytil, měl by mít na tapetě téma jeho amnestie. A novináři by měli být neústupní, a měli by aspoň trochu nahradit neschopnou policii.
Místo toho mu stále jenom přistrkují jeho milované mikrofony a nechávají ho se vykecávat, o čem chce on.
V žádném případě nelze souhlasit s tvrzením, že za nic „není ve většině případů přímo osobně odpovědný, to se musí nechat“. Ne, vůbec nic se mu nemusí nechávat. Je totiž namočený a osobně zodpovědný v podstatě úplně za všechno.
Např. za to, že ČR nejenomže v r. 2021 ještě nepřijala euro, ale je to v edohlednu, a už se o tom ani vůbec nemluví. Je to dědictví Klausova vlivu, kterého si omotala kolem prstu směnárenská lobby (příslušné fotky z různých jacht ve Středozemnním moři byly kdysi publikovány).
Když byl Klaus kdysi dávno předvolán jako svědek při vyšetřování skandálu kolem stranické pokladny ODS (řeknu jenom „Pepa z Hongkongu“ a „Lájos Bács“), jediné, co si pamatoval, byly jeho nacionále: jméno a datum narození. Jinak nevěděl a nepamatoval si vůbec nic.
Kdysi vyplavaly na světlo jeho kontakty s nějakým mafiánem odněkud z Kavkazu, překupníkem zbraní. Vyšel o tom článek dokonce v MF. Zdálo se, že z toho Kalus jen tak nevybruslí. A co se stalo? Druhý den Klaus vystoupil s návrhem jakési „duhové koalice“. Prý „pojďme do vlády úplně všichni – kromě KSČM“. A bylo vymalováno. Už se mluvilo jenom o návrhu „duhové kolaice“, a o tom, jaká je to blbost. Na mafiána z Kavkazu už si nikdo nevzpomněl. Nevěřil jsem tehdy, že je něco takového možné.
No nic. Na závěr ještě k tomuto „off topic“ z poslední věty články: to, že by „výrazem odporu těch přezíraných byl Andrej Babiš“, to není dobré ani jako „bonmot“.
Politik zastupuje/formuluje zájmy soupeřících zájmových seskupení. Formy projevu jeho citlivosti jsou jeho zadáním a pro zastánce politicko filosofického postoje založeném na demokratickém ideálu dialogu mezi světonázory vždy - seč ve skryté/sofistikované patetické podobě - přinejmenším sedmibolestné.
Současný kapitalismus nakládá s humánním kapitálem podle koloritu místní bezohlednosti.
Humánně založený jedinec musí být s politickým světem v trvale nevyhnutelným konfliktu .....jak říkávala a dokázala Hannah Arendt.
A obzvláště tam kde se společnost nachází v zácviku pluralistického smýšlení ..bych dodal
"Nová společnost byla objektivně, materiálně kapitalistická; a kdyby si Havel dal trochu více práce se studiem Marxe (namísto aby se o něj otíral lacinými výroky o prý "dávno zapomenutém filozofovi"), mohl by něco vědět o tom, že tato kapitalistická "materiální základna" svou silou nakonec spolehlivě převálcuje všechny ušlechtilé a honosné ideje, které s ní nebudou v souladu."