Klausův covid a vzpomínka na Jana

Ondřej Vaculík

Václav Klaus prodělal covid a je zpět i se svými výroky programově narušujícími integritu našeho společenství. Oč nepatřičnější se jeho postoje jeví pod úhlem smrti Jana Vodňanského! „Jan měl vše, co nemá Václav Klaus.“ píše Ondřej Vaculík.

„Václav Klaus a Jan Vodňanský se, jak známo, narodili ve stejný den a ve stejné porodnici, takže kdyby tehdy došlo k záměně miminek, pochovali bychom Klause, ale na druhé straně takový zatrpklý Vodňanský by nás moc nebavil.“ Foto FB Jan Vodňanský

„Lehký průběh covidu jsem čekal,“ pochlubil se bývalý prezident Václav Klaus poté, když se z něj vyléčil. Naopak básník, textař a zpěvák Jan Vodňanský asi nečekal, že během tří dnů na tuto nemoc zemře. Stalo se to 14. března 2021. Očkování už nestihl, protože v den, kdy na ně šel, se zjistilo, že covid už má. Bylo mu sedmdesát devět let.

Člověk bývalému prezidentu Klausovi přál, aby se co nejrychleji uzdravil, ale zároveň se obával jeho následujících výroků: „Covid určitě nezpůsobil žádné změkčení mých názorů při hodnocení toho, co se tady kolem nás děje. Žádná zázračná vakcína neexistuje. Lidé si musí vytvořit imunitu sami.“ Onemocnění ho ponouklo, aby byl „kritičtější k tomu, jak se s námi zachází“ a aby „vyjádřil své silnější odhodlání se v těchto věcech angažovat“.

Normální člověk by na jeho místě spíše pokorně děkoval Bohu za mírný průběh nemoci, vždyť mohl umřít jako Jan Vodňanský.

Václav Klaus a Jan Vodňanský se, jak známo, narodili ve stejný den a ve stejné porodnici, takže kdyby tehdy došlo k záměně miminek, pochovali bychom Klause, ale na druhé straně takový zatrpklý Vodňanský by nás moc nebavil. Právě v souvislosti s Janovým úmrtím se současné Klausovy postoje a kritické výroky o covidu a hygienickým opatřením proti němu jeví jako neomalený výron pýchy, nedůstojný člověka jeho postavení. Možná je to ale důsledek covidu. Tak úplně lehké to tedy asi neměl.

Pochopitelně, že za jistých okolností může mít i pravdu, zázračný lék asi vskutku neexistuje. A jakou účinnost či spolehlivost i vzhledem k novým covidovým mutacím bude do budoucnosti mít očkování, nemůžeme vědět. Je to obrana života v rámci našich možností a sil, projev přirozené vůle k životu.

Je-li na současném trýznivém stavu něco povzbudivého, pak právě ono usebrané úsilí a odhodlání covidu čelit všemi dostupnými, možnými — a možná i nemožnými — způsoby a prostředky. V tom je veliká práce vědců, kteří virům bezpochyby rozumějí více než profesor ekonomie Václav Klaus, úsilí lékařů, zdravotníků a všech, jimž pandemie ztížila život či přímo existenci. Každý se snaží podle svých sil nějak pomoci. Přinejmenším tak, že sám nikoho nechce nakazit.

Záchrana těch nejstarších lidí má možná mnohem větší význam, než je sama jejich záchrana. Covid nám dává možnost projevit ušlechtilá hnutí a ohleduplnost. A to je důležité při hledání smyslu života. Všechny naše strasti a omezení vynahrazuje právě veliké odhodlání s ním bojovat, čelit mu. Tisíce hodin obětavé, dobrovolnické práce.

Proč ani náš současný prezident není schopen větší empatie? Také jeho výroků se obáváme a lépe je nám, když nemluví — divná to úloha prezidenta.

Státník, byť bývalý, ani politik ať proti snahám společnosti zachovat zdraví a životy své defétistické postoje a názory nezveřejňuje! Zemanovy rozšafně ironické výroky například ohledně odvolání ministra Blatného jsou urážlivé. Uvědomuje si to? V jaké situaci je pak člověk — ministr, který neví nejen, co ještě zlého provede covid, ale ani, co udělá Zeman či Babiš. To je horší než covidové sucho v ústech a bolest všech kloubů.

Politické exhibice ohledně popírání covidu a smyslu hygienických opatření jsou velice cynické. Mně je třeba současný ministr zdravotnictví Blatný sympatický. Na něm vidím, že mu o věc opravdu jde, nehraje politicko-populistickou hru. Jestli však to, co dělá, je úplně správné a prozíravé, je druhá věc. Kdo to ale ví? Není žádného manuálu na covid. Názory se různí od covidových katastrofiků až po toho pitomého poslance — ignoranta.

Proti zmrtvělému stavu, který nás uondával před covidem, má současná nouzová situace jasnější, lepší vizi, a to zvítězit nad pandemií. Děje se s velikým nasazením jako projev naší svobodné a téměř celospolečenské vůle.

Existuje svoboda v ukázněnosti. Jsou svobody ve zdrženlivosti

Výrok Václava Klause, že lidé si musí vytvořit imunitu sami, lze převést do roviny ideologické. Tedy každý sám si musí vytvořit imunitu i například vůči násilným režimům, jako byl ten komunistický. Tj. nepřipouštět si jeho zlo. Nechat se jím promořit v rámci pasivní rezistence. To je osobní svoboda?

Chce-li člověk ale dosíci obecně svobodných poměrů, musí se přinejmenším podřídit organizovanému odporu, aby režim zla byl přemožen. A to platí i pro současnou covidovou situaci — „svoboda tkví už v naší společné vizi svobody“.

To jsou optimistická slova Jana Vodňanského, která při jiné příležitosti vyslovil někdy v roce 1974 ve svém bytě v Holešovicích. V té době jsem ho občas navštěvoval, ano, „vy staré Holešovice“, a velice si považoval toho, že mě zvával. V oné době už se Skoumalem nesměli hrát ani v Atelieru, několik spíše propašovaných představení „Králíci pokusní“ uvedli v Divadle hudby. Kromě výše uvedené sentence mám od Jana ještě jedno ponaučení, že člověk to nejpodstatnější vymyslí do své třicítky, a pak už jen umně paběrkuje.

Tehdy ještě žila jeho starostlivá maminka: „Jeníčku, nemáš hlad? A vy, pane Vaculíku, také nemáte hlad?“ Jan mi občas něco přečetl z dopisů od Jiřího Voskovce a já jsem na něj ohromeně zíral. Jan byl tak empatický, že dokonce hrál krále v mé jednoaktové hříčce „Veselá tragédie“, s níž nás řídící Radim Vašinka vpustil do jeho Orfea, tehdy v Praze Na Hřebenkách.

Jan byl, jak vím dnes, nesmírně obětavý nebo i soucitný, protože ta má hra byla úplně blbá. Jan měl všechno, co nemá Václav Klaus.

Diskuse