↗

Okupaci si až na výjimky pravděpodobně nepřáli ani sami komunisté. Zejména ne Svoboda s Husákem, kteří měli z padesátých let své zkušenosti, a proto původně patřili k obrodným proudům. Jejich roli lze vnímat jako tragickou, vnucenou děly tanků a sovětským politbyrem. Repro DR

Nejpřípadnější definici kontinuity celého tzv. komunistického režimu, jeho diktatury, tedy od roku 1948 až do roku 1989, vyslovil podle mého ve zkratce téměř stoletý Karel Hrubý, historik a sociolog (do roku 1995 poslední předseda exilové Československé sociální demokracie), pravidelně publikující v Listech: „Společným znakem je struktura moci, soustředěná v jedněch rukou bez připuštění jakékoli opozice.“

Komunistická diktatura se s jedinou svou opozicí vypořádala hned po roce 1948 v několika krutých politických procesech. Jaro 1968 bylo toliko pokusem o reformu, obrodu panujícího režimu ve jménu jeho lidštější tváře, ani Dva tisíce slov vedoucí úlohu Komunistické strany nezpochybňovaly. Opozice se až na malé výjimky nikdo neodvážil, dokonce i protest Jana Palacha a několika dalších neměl výbojnou, ale sebevražednou podobu.

Komunistický režim byl po jistý čas masově podporován i po srpnu 1968. A právě smrt Jana Palacha byla projevem poznání, že s žádným lepším či polepšeným komunistickým režimem nemůžeme počítat, protože neexistuje (viz výše definici Karla Hrubého). Nyní nemůžeme na jedné straně oslavovat Jana Palacha, a na druhé straně diskutovat o tom, byla-li následující tzv. normalizace vůbec totalitou, a pokud ano, do jaké míry.

Připusťme, že jsme komunistickým režimem prosákli natolik, až jsme s ním počítali už na věky, a přirozeně se snažili vytvořit si v něm co nejpřijatelnější podmínky k životu. To ovšem nebyla vlastnost samotného režimu, ale naopak důsledek jeho nepřestajné represe a totalitárních, diktátorských způsobů.

Nelze souhlasit s hesly typu „komunisté popravili Miladu Horákovou“. To provedl režim, který se komunismem a komunisty zaštiťoval. Často jsem se o tom bavil s rodiči, kteří si na tu dobu velice dobře pamatovali, a popisovali zděšení mnohých komunistů z politických procesů.

Svůj nesouhlas se ale báli vůbec vyslovit, protože by mohli být zahrnuti do některého z procesů následujících. I pouhé vystoupení z komunistické strany mohlo mít těžké existenční důsledky. Nikdo si nemohl být ničím jist.

Přesto lidé i v tomto krutém politickém systému pozvolna našli způsob snesitelnější existence, možnosti rozvoje. To po zhroucení Stalinova kultu osobnosti, zvláště v druhé polovině 60. let, která vrcholila jarem 68, kdy progresívní komunisté (povětšině z profánního či kulturního prostředí) stáli proti komunistům ortodoxním (tedy papalášům u moci).

Podobným zděšením, jaké vyvolaly politické procesy v 50. letech, byla i srpnová okupace. Tanky zprvu měly v našem masovém odporu výhodu jednoznačného agresora — nebyly naše, ale cizí. Jejich okupační roli pak ale převzali sami naši komunističtí politici v čele s Gustávem Husákem v rámci tzv. normalizace, takže tanky mohly zůstat zalezlé v lesích, ale s hlavněmi vždy připravenými k zásahu.