Nejpřípadnější definici kontinuity celého tzv. komunistického režimu, jeho diktatury, tedy od roku 1948 až do roku 1989, vyslovil podle mého ve zkratce téměř stoletý Karel Hrubý, historik a sociolog (do roku 1995 poslední předseda exilové Československé sociální demokracie), pravidelně publikující v Listech: „Společným znakem je struktura moci, soustředěná v jedněch rukou bez připuštění jakékoli opozice.“

Komunistická diktatura se s jedinou svou opozicí vypořádala hned po roce 1948 v několika krutých politických procesech. Jaro 1968 bylo toliko pokusem o reformu, obrodu panujícího režimu ve jménu jeho lidštější tváře, ani Dva tisíce slov vedoucí úlohu Komunistické strany nezpochybňovaly. Opozice se až na malé výjimky nikdo neodvážil, dokonce i protest Jana Palacha a několika dalších neměl výbojnou, ale sebevražednou podobu.

Komunistický režim byl po jistý čas masově podporován i po srpnu 1968. A právě smrt Jana Palacha byla projevem poznání, že s žádným lepším či polepšeným komunistickým režimem nemůžeme počítat, protože neexistuje (viz výše definici Karla Hrubého). Nyní nemůžeme na jedné straně oslavovat Jana Palacha, a na druhé straně diskutovat o tom, byla-li následující tzv. normalizace vůbec totalitou, a pokud ano, do jaké míry.

Připusťme, že jsme komunistickým režimem prosákli natolik, až jsme s ním počítali už na věky, a přirozeně se snažili vytvořit si v něm co nejpřijatelnější podmínky k životu. To ovšem nebyla vlastnost samotného režimu, ale naopak důsledek jeho nepřestajné represe a totalitárních, diktátorských způsobů.

Nelze souhlasit s hesly typu „komunisté popravili Miladu Horákovou“. To provedl režim, který se komunismem a komunisty zaštiťoval. Často jsem se o tom bavil s rodiči, kteří si na tu dobu velice dobře pamatovali, a popisovali zděšení mnohých komunistů z politických procesů.

Svůj nesouhlas se ale báli vůbec vyslovit, protože by mohli být zahrnuti do některého z procesů následujících. I pouhé vystoupení z komunistické strany mohlo mít těžké existenční důsledky. Nikdo si nemohl být ničím jist.

Přesto lidé i v tomto krutém politickém systému pozvolna našli způsob snesitelnější existence, možnosti rozvoje. To po zhroucení Stalinova kultu osobnosti, zvláště v druhé polovině 60. let, která vrcholila jarem 68, kdy progresívní komunisté (povětšině z profánního či kulturního prostředí) stáli proti komunistům ortodoxním (tedy papalášům u moci).

Podobným zděšením, jaké vyvolaly politické procesy v 50. letech, byla i srpnová okupace. Tanky zprvu měly v našem masovém odporu výhodu jednoznačného agresora — nebyly naše, ale cizí. Jejich okupační roli pak ale převzali sami naši komunističtí politici v čele s Gustávem Husákem v rámci tzv. normalizace, takže tanky mohly zůstat zalezlé v lesích, ale s hlavněmi vždy připravenými k zásahu.

Myslím, že tuto situaci si až na výjimky (Kolder, Šalgovič, Indra, Biľak…) nepřáli ani sami komunisté. Zejména ne Svoboda s Husákem, kteří měli z padesátých let své zkušenosti, a proto původně patřili k demokratizačním, správněji toliko obrodným proudům. Jejich roli vnímám jako tragickou, vnucenou děly tanků a sovětským politbyrem.

Ani s pozdějšími prověrkami, tedy čistkami, dokonce většina komunistů nesouhlasila, ale podrobit se jim museli jak prověřující, tak prověřovaní. V té době se tu okupační armáda skupiny středních vojsk v síle cca pětatřicet tisíc vojáků začala zabydlovat, povinně jsme jim museli budovat kasárna a bytovky pro sovětské důstojníky.

To už v „rámci internacionální pomoci“. Kdo z komunistů tento termín „internacionální pomoci“ nepřijal, byl vyloučen ze strany, zbaven funkcí, vyhozen. Právě toto období, kdy lid začal trýznit a perzekvovat sám sebe, ponižovat se a hanobit, bylo podstatou oné „normalizace“. Je to normální? Přijatelné?

Následující uvolňování nebylo zásluhou režimu, ale spíše těch komunistů, kteří v prověrkách obstáli, a chtěli to nějak odčinit. Snažili se vytvářet obecně přijatelnější poměry, dát svému morálnímu selhání vyšší smysl, tedy alespoň nějakou dodatečnou morálku. Často při tom byli velice stateční! To ale opět nebylo díky komunistickému režimu, naopak důsledkem jeho represe a diktatury.

Revizionisté často argumentují, že režim padesátých let opozici rozdrtil, kdežto normalizace let sedmdesátých a osmdesátých opozici už více méně tolerovala, uvěznění disidenti by se dali spočítat na prstech asi pěti rukou. Jde o omyl. Ani underground, ani jiná hnutí disentu nebyla v pravém slova smyslu žádnou politickou opozicí.

Nebyla to ani rebelie, disent se naopak neustále pokoušel o dialog s komunistickou mocí, která se tomu všemi způsoby bránila. To však neznamená, že by „normalizační moc“ opozici jakousi příležitost k opoziční práci cíleně poskytovala. Naopak, krutě trestala i ty, kteří se pouze bránili. Pasovala je na nepřátele státu.

Vzpomínám si: Například Dva tisíce slov vyšly v létě 1968 zcela legálně v několika tiskovinách, jež vždy vydával orgán Komunistické strany. Přesto byl tatínek — Ludvík Vaculík — na začátku „normalizace“ kvůli tomuto textu vyšetřován za protistátní činnost, ba měl být i souzen. Proces trval několik normalizačních let, až na něj sami vyšetřovatelé kvůli jiným starostem možná zapomněli nebo se jim ho jednoduše nepodařilo dotáhnout do konce.

Disent nevznikl ze svobodné vůle vstoupit do opozice, ale komunistická moc ho svými represemi vyvolala, disidentské hnutí bylo zejména platformou obrany. Dobře to vystihuje i dopis mého tatínka Gustávu Husákovi z 22. 10. 1973:

„Vážený pane generální tajemníku! Prosím, abyste věnoval trochu pozornosti tomuto mému sdělení, které bude stručné, protože Vám nechci zabrat moc času. V mém životě se za poslední léta nakupily problémy, které plynou, jak já to vidím, také z toho, že jsem člověk setrvalý, jenž nechce měnit postoje z vypočítavosti, z pohodlnosti či dokonce jen ze strachu.

Ale nejsem nepoučitelný a snad dovedu vyvodit důsledky z každé nové zkušenosti a z okolností, pokud jsou přístupné mému poznání, Hrdinství se mi nelíbí, protože není stavem normálního člověka, nýbrž plodem dočasného vytržení, fanatismu nebo dokonce pouhé hysterie. Necítím se v této době statečně, cítím se hlavně smutně.

Nebudu vypočítávat důvody mé nespokojenosti a uvádět příklady, protože jistě máte možnost nechat si podat o všem zprávu, včetně o mých konfliktech se státní mocí — ale je to opravdu konflikt se státní mocí? Nechce se mi na to přistoupit, protože proti ní nechci jednat, chci pouze, aby ona přívětivěji jednala se mnou.

Já se vždycky obracím na některou státní instituci — a skončím kupodivu vždycky na StB, která ovšem nemá za úkol pomáhat mi. Vědomí naprosté bezmoci, nemožnost dosáhnout kladného styku s orgány, na něž se obracím, přivádějí mě k mimořádným formám protestu, jakým bylo například mé poslední vystoupení pro rakouskou televizi (vysílané z důvodů, který neznám, televizí západoněmeckou).

V tomto vystoupení jsem se tónem člověka, který toho má už všeho dost, ostře ohradil proti tomu, co pokládám za omezování své osobnosti a za diskriminaci dokonce i mých dětí. Výslovně jsem však řekl, že mluvím proti určitým jevům, které považuji za anachronické a neslušné v socialistickém státě, a nikoli proti tomuto státu. Ani toto teď nechci rozvádět, protože je to v textu mého vystoupení vyloženo důkladněji.

Po jeho odvysílání byl jsem dne 19. t. m. předveden k výslechu, z nějž jsem si odnesl závěr, že i takováto cesta k vyjádření nesouhlasu je pro mne už zcela vyčerpána a že jí nemohu dál užívat. Při výslechu, kdy se na mě řvalo jak na kluka, vyzval mě vyslýchající, abych na místě vyplnil žádost o vystěhování z republiky, že to bude vyřízeno do čtyřiadvaceti hodin.

Zčásti to jistě byl vážný návrh, zčásti však výhružné gesto a projev vrcholné nechuti ke mně, ba až nenávisti. A s vědomím, že jsem nenáviděn jako nepřítel, já neumím žít, protože já také nikoho neumím nenávidět, nanejvýš se s ním strašně hádám, ale po vychladnutí hádky snažím se i jej pochopit.

Tak jsem tentokráte pochopil, že můj konflikt hrozí dostat se do stádia, v němž by jej už nikdo nedovedl posoudit střízlivě a se snahou o objektivní pohled. Nabídku vystěhování jsem samozřejmě musel odmítnout, protože jejím přijetím jako bych si oblékl onen nabízený kroj nepřítele. A nepřítel já nejsem.

Takto jsem to na místě také řekl a požádal vyslýchajícího, aby někde na politických orgánech, kam já nemám přístup, tlumočil mé jediné přání: ať některé z nepolicejních míst ukáže konečně vůli projednat se mnou mou situaci. Jelikož ale nepočítám, že tato moje žádost byla při výslechu vzata na vědomí, obracím se na Vás, vážený pane generální tajemníku, s prosbou, zda byste Vy nemohl dát k tomu podnět. A dělám to opravdu nerad, protože znám, jak zbytečně a s jakými malichernostmi se dovedou lidé někdy obracet na nejvyšší politické orgány.

Nehledám lepší život v zahraničí, o němž mám stejně své pochyby, přeju si zlepšení života tady. Hledám způsob, jak čestně, bez ponížení vejít na cestu loyální spolupráce na kulturním poli. Nejsem negativista, chci pouze, aby se se mnou jednalo po dobrém. Myslím si ostatně, že tento problém by zasluhoval zásadního řešení všeobecně, nejen jako můj osobní případ.

S tím Vás zdravím v dokonalé úctě Ludvík Vaculík“

Ani na tento dopis se táta odpovědi, tentokrát od „nejvyššího politického orgánu“, nedočkal. Perzekuce naopak přitvrdila. Jsem přesvědčen o tom, že dopisů podobného znění, adresovaných nejvyšším politickým orgánům, byly od různých lidí — pozdějších disidentů — odeslány desítky, a „problém by si zasluhoval zásadního řešení všeobecně“.

(Dokončení příště…)