Až na třetí neděli adventní mě to konečně napadlo: Už celá desetiletí nejsem spokojen s tím, jak se vysvětluje povaha minulého režimu, přesněji té jeho normalizační epochy. Takové to lidové: že nebyly mandarinky, na banány se stály fronty, dva roky po sobě nebyla cibule, občas nebyl ani toaletní papír, zakoupit automobil žiguli se poštěstilo jen málokomu, lidé nemohli cestovat na západ, mnozí nesměli studovat nebo využívat své kvalifikace atd.

Protože leckomu, například mně, o mandarinky ani banány nešlo, nedostatek cibule i toaletního papíru dal se nějak překlenout, například my jsme si místo toaleťáku řezali Rudé právo, to byla povinnost moje, a docela mě to bavilo. O automobil jsem nestál, kvalifikaci jsem žádnou neměl atd. Většina lidí se ani necítila nějak zvlášť fízlovaná, a že nemůžeme na západ, s tím jsme počítali už od narození. Mně omezený sortiment potravin dokonce vyhovoval, díky tomu to v naší samoobsluze šlo rychle, a to i když před Vánoci byla fronta na košíky. V naší ulici byla speciální prodejna na brambory, a ty měli vždycky. A bývaly docela dobré. Paní nám jich normálně environmentálně navážila do síťovky, kolik jsme chtěli. Brambory jsme například nakrájeli na plech a pekli v troubě, to bylo moc dobré i za minulého, toho strašného režimu.

Až teď mě to tedy napadlo: Pracoval jsem na obnově, rekonstrukci zámku v našem městečku. Byl jsem tam polírem. Součástí obnovy byly nové rozvody vody i kanalizace a nová sociální zařízení, která tam před tím nebyla. To nám dělali instalatéři z OSP jako tzv. subdodávku. Tři mladí instalatéři, parťák se jmenoval Jan Slaměník, druhý byl Potužník a jméno třetího už jsem zapomněl. Já jim ale říkal Hasák, Pakunk a Fíbr.

Kanalizace se klade od dolního konce. Nejprve ta ležatá. Hasák, Pakunk a Fíbr, když přišli, dvě hodiny svorně zírali do výkopu, a pak konstatovali, že nemají redukci z kameniny na litinu, tak abych si ji sehnal, a pak přijdou. Litinu vedli kdesi v Zelenči, tam člověk mnohokrát marně telefonoval, konečně se dovolal, možná ji dokonce mají. Jel jsem tam dvanáctsetrojkou přes celou Prahu, Barrandovský most Klementa Zápotockého, nebo koho, se teprve stavěl. V Zelenči mně poslali do skladu pod širým nebem, ať si sám najdu, co potřebuju.

Posléze jsem onu redukci vskutku našel zarostlou v buřině. Měl jsem ale velikou radost, a mohl znovu povolat instalatéry, ať pokračují. Dostavili se v plném počtu, osadili redukci, utemovali, a dosadili ještě asi tři trubky a zase dvě hodiny zírali do díry. Pak téměř radostně konstatovali, že nemohou pokračovat, protože nemají litinové patkové koleno. Má anabáze do Zelenče se opakovala.

Nikdo z vás si neumí představit, kolik různých tvarovek a redukcí si žádá potrubí, než se došplhá k záchodové míse. A s rozvodem vody je to ještě složitější. To je nějakých šroubení, nátrubků, fitinků, těsnění a pakunků, a oni vždycky něco neměli. Pro jakousi ubohou vsuvku jsem jel až do Sedlčan — a jak já se radoval, že jsem ji sehnal! Dílo už mělo být hotovo, mělo se obkládat a klást dlažba, a oni furt ještě montovali rozvod tři čtvrtě coulový a všechny půl coulové větve je teprve čekaly. I na malý kousek práce ale vždycky přišli tři. Dílo se nevedlo.

A tak není divu, že si mě zavolali na podnik, výrobní náměstek, měl jsem mu vysvětlit, proč se na mé stavbě neplní plán. Vysvětloval jsem mu, že se nejen nedalo sehnat fíbrové těsnění — na studenou vodu je modré, na teplou červené —, ale nebyl k mání ani pouhý klingerit.

Výrobní náměstek mně naslouchal docela s pochopením, věděl, v jakých poměrech žijeme, ale pak přesto pravil: Problémy, ano problémy tu jsou. Víme o nich. Ale, soudruhu, problémy jsou od toho, aby se řešili, a to ty, jak vidím, nedokážeš.

Čekal jsem, pochopitelně, že dostanu sprdunk, zajisté, ale dotklo se mě to oslovení. A já nedokázal říct k tomu to nejpodstatnější — že nejsem soudruh! Soudruhu náměstku, já nejsem soudruh. Proč jsem to, já zbabělec, neřekl? Tedy proč jsem ani to nedokázal? Ano, a to bylo na tom normalizačním režimu asi to nejhorší; a nikoli nedostatek mandarinek nebo i nemožnost cestovat na západ. A na to jsem přišel až nyní v kostele na Třetí neděli adventní. Sláva, radujme se!

A co dneska dělají ti tři instalatéři? Hasák, bohužel, předčasně zemřel, Pakunk slouží na benzinové pumpě a Fíbr si zařídil a provozuje vesnickou hospodu.