Až na třetí neděli adventní mě to konečně napadlo: Už celá desetiletí nejsem spokojen s tím, jak se vysvětluje povaha minulého režimu, přesněji té jeho normalizační epochy. Takové to lidové: že nebyly mandarinky, na banány se stály fronty, dva roky po sobě nebyla cibule, občas nebyl ani toaletní papír, zakoupit automobil žiguli se poštěstilo jen málokomu, lidé nemohli cestovat na západ, mnozí nesměli studovat nebo využívat své kvalifikace atd.

Protože leckomu, například mně, o mandarinky ani banány nešlo, nedostatek cibule i toaletního papíru dal se nějak překlenout, například my jsme si místo toaleťáku řezali Rudé právo, to byla povinnost moje, a docela mě to bavilo. O automobil jsem nestál, kvalifikaci jsem žádnou neměl atd. Většina lidí se ani necítila nějak zvlášť fízlovaná, a že nemůžeme na západ, s tím jsme počítali už od narození. Mně omezený sortiment potravin dokonce vyhovoval, díky tomu to v naší samoobsluze šlo rychle, a to i když před Vánoci byla fronta na košíky. V naší ulici byla speciální prodejna na brambory, a ty měli vždycky. A bývaly docela dobré. Paní nám jich normálně environmentálně navážila do síťovky, kolik jsme chtěli. Brambory jsme například nakrájeli na plech a pekli v troubě, to bylo moc dobré i za minulého, toho strašného režimu.

Až teď mě to tedy napadlo: Pracoval jsem na obnově, rekonstrukci zámku v našem městečku. Byl jsem tam polírem. Součástí obnovy byly nové rozvody vody i kanalizace a nová sociální zařízení, která tam před tím nebyla. To nám dělali instalatéři z OSP jako tzv. subdodávku. Tři mladí instalatéři, parťák se jmenoval Jan Slaměník, druhý byl Potužník a jméno třetího už jsem zapomněl. Já jim ale říkal Hasák, Pakunk a Fíbr.