Jak rozeznat veřejný prospěch
Ondřej VaculíkPřímé hlasování občanů o veřejných záležitostech bez občanského vzdělávání a odpovědnosti ztrácí své poslání. Lidé se často rozhodují na základě předsudků a s vidinou krátkodobého zisku, uvažuje Ondřej Vaculík.
Kdyby bylo referendum na počasí, hrozila by nám sucha ještě větší. Uvědomil jsem si to na konci letošního suchého dubna, kdy v jeho závěru, poslední sobotu a neděli, konečně pršelo. Kéž by i další dny svlažoval blahodárný déšť, i další víkend — přáli si ti, kteří mají málo vody ve studni, přáli si to zemědělci, vodohospodáři, lesníci, přírodoznalci a také ti, pro něž příroda je největším zážitkem i bohatstvím pozemského života. Zdálo by se, že to bychom měli být všichni — ó kdežpak, jsme zase v menšině!
Jako Babišovo chamtivě bezohledné vládnutí zřejmě lahodí rozhodující části voličů, podobně by nám převažující část společnosti v referendu rozhodla o počasí ještě sušším: nebe bez mráčku, všechny víkendy slunné, jasno i přes týden, dovolené a dětské pobyty na táborech bez deště.
Kupodivu i vzhledem ke stálé hrozbě sucha je déletrvající déšť pokládán za špatné počasí! „Jenom aby příští víkend zase nechcalo,“ obával se kolega, protože zrovna organizoval výpravu na bicyklech. Také starší kolegyně má hlídat vnučku a nechce s ní být zavřená doma. Má-li pršet, ať tedy prší, ale jindy! Jiný kolega se těšil, že bude napouštět bazén a má na to sjednaného odborníka.
Pochopil jsem, že nás, kteří by volili déšť, přestože překazí naše plány, není tak mnoho. Panuje názor, že vodu do našich kohoutků i bazénů mají vodohospodáři zajistit vždy, vždyť si to tučně platíme, rajčata se stejně dovážejí odněkud z Brazílie, a pokud by vody v budoucnu snad vskutku mělo být málo, bude se muset nějak vyrobit nebo zajistit jinak.
Ta nesmrtelná hláška majora Terazkyho - "Píliť treba, píliť!" - nevznikla ve vzduchoprázdnu a bohužel ani dnes a ani náhodou není jen zaniklým dědictvím vygumovaných lampasáckých mozků sloužících za Čepičky socialistické vlasti.
Aristoteles se demokracií zabýval především v jejím porovnání s oligarchií; a dospěl ke konstatování, že nejen tato oligarchie, ale stejně tak i demokracie (lid) hledí v prvé řadě na své vlastní, to jest ryze egoistické zájmy.
To vědění o pravém (přinejmenším ambivalentním) charakteru demokracie je tedy už staré a dávné; to jenom v nové době byla tato holá realita demokracie překryta ideologickým nánosem o idealizované a glorifikované "vládě lidu".
Snad už by bylo načase tyto ideologické brýle konečně odložit, a začít zase střízlivě vnímat holou realitu. Tak, jak to před dvěma a půl tisíciletími udělal Aristoteles.