Patřím k těm, kteří se snažili ušetřit Andreje Babiše všech těchto nepříjemností, které nyní s ním musíme jako s jedním z nejvyšších představitelů státu prožívat, musíme se nějak vůči němu vymezovat, tříbit si názor, ba s mnohými se kvůli němu hádat, což nás neúměrně zatěžuje, takže ani já nejsem schopen nic rozumnějšího než o tom psát. (A přitom mám v šuplíku tolik znamenitých a poučných témat, například o ustavujícím zastupitelstvu v našem městečku.)

Zvláštní věc: Ukazuje se, že lépe by všem bylo, a zejména Andreji Babišovi, kdyby se předsedou vlády nikdy nestal. (Bohuslav Sobotka to věděl, my si to mysleli, ale bylo nás na to málo. A Andrej tak strašně chtěl…) Teď už ani nezáleží na tom, jestli ve věci jeho-nejeho Čapího hnízda Andrej přímo podváděl, nebo jenom chytračil. Výsledek trestního stíhání je stejně za devatero horami, devatero řekami a dalšími roklemi a stržemi.

↗

Čapím hnízdem jsme potrestáni všichni, a to neúměrně. Foto Pixabay

Evidentní ale je, jak kvůli těm padesáti milionům ublížil vlastní rodině, a kdoví komu všemu v jeho okolí přivodil velké nesnáze, obavy a strach z budoucnosti. A to je možná jen ona příslovečná špička ledovce…

Co víme i bez vyšetřování, je okolnost, že pan Babiš mladší určitě nejel na Krym na ozdravný pobyt a dobrovolně. Kdyby nebylo Babiše v čele státu, asi by se do jeho blízkosti nedostala ani tak podivuhodně podezřelá osoba, jako je pan Protopopov (coby prototyp literárních Popovů v díle Dostojevského), o němž nikdy nebudeme vědět, zda je spíše únoscem mladého pana Babiše, nebo jeho kamarádem, kterého se ale „trochu bojí“.

Nebudeme ani vědět, jestli ta paní, s níž se pan Babiš mladší díky onomu Protopopovovi na Krymu skamarádil, mu více pomohla, nebo naopak ublížila. Nebudeme znát její jméno, ani měla-li nějakého jiného poslání než jen pana Babiše mladšího potěšit, a kam se pak ta ženština poděla? Existuje vůbec? Cokoli sám pan mladý Babiš řekne, připíše se na vrub jeho duševní nemoci, kdy věrohodné stejně může být naprosto nevěrohodným, a obráceně.

Pro nás by bylo nejlepší, kdyby pan Babiš mladší vůbec nemluvil, ale přiznávám, že vyšetřovatelé možného podvodu by se měli snažit o opak. Proč zrovna paní doktorka Protopopovová, která pana Babiše mladšího léčila (a Národní ústav duševního zdraví v jejích lékařských zprávách nenašel žádné pochybení), získala privilegované postavení poradkyně ministra zdravotnictví pro reformu psychiatrické péče, také nevíme. Souvisí to s péčí o mladého pana Babiše?

Všechno nás to velice zajímá, ale nejsprávnější by bylo, kdybychom o tom nemuseli vědět nic. Kdyby těchto okolností vůbec nebylo, takže by ani pan Babiš — premiér nikdy nemusel vyslovit tak hrůzyplná slova o tom, že „nikdy neodstoupí“. Tím prohlášením před celým národem se zbavil možnosti, ba výsady, kterou jako premiér má, a to je právě odstoupit a snažit se nám i politické situaci ulevit. A možná by to ocenila i jeho rodina, že i on sám je schopen něco obětovat, když svou chamtivostí přivodil rodině takové nesnáze.

Tím pitomým Čapím hnízdem jsme všichni potrestáni až neúměrně. Právě výrok starého Babiše, že dobrovolně nikdy neodstoupí, nás bude nadále dělit: pro jedny to bude chrabrost, pro jiné pohrůžka či zoufalý projev člověka, jenž si kvůli svým čachrům nemůže dovolit ani odstoupit.

Uvědomují si voliči Babiše, že mu zkazili život? Zůstane-li ve funkci, co ho — a tím pádem i nás — čeká? Čeho se máme obávat, co nás dále bude dělit na ty, kteří ho obdivují za kolty pověšené proklatě nízko, a na ty, kdo o šerifa se špatnou pověstí nestojí, ani o jeho westernový způsob vlády?

Novináře v Babišově kauze můžeme obdivovat, nebo se naopak rozhořčovat nad jejich drzostí, že pátrajíce po temném Babišově pozadí se vloudí i k jeho nemocnému synovi; což neskončí, dokud on bude premiérem. Bude-li snad odvolán, a pan prezident Zeman, jak již prohlásil, ho znovu pověří sestavením vlády, komu to prospěje? Kdo stojí o to, snad kromě Zemana a Babiše, aby nás znovu vyděsilo, kolik příznivců má jejich svévole a pomstychtivost?

Tady už ani nejde o to, jestli se nějaká vina Andreji Babišovi staršímu prokáže a on jako pravomocně odsouzený nebude moci svou funkci vykonávat. On se, aniž bychom si to přáli, neustále odsuzuje sám k utrpení, které s ním chtě nechtě musíme sdílet.

Zvláště my, kteří jsme ho nevolili, jsme s ním solidární a cítíme se v té jeho situaci stejně špatně jako on. Pokud on se snad necítí špatně, pak jsou pro to vysvětlení jen dvě. Netřeba je tu formulovat. Plyne z nich však chmurný závěr: V historii našeho státu jsme patrně neměli nevhodnějšího premiéra, než je on. Bez ohledu na samo „Čapí hnízdo“ a na případné závěry vyšetřování.