...není z tohoto světa.

Je mnoho způsobů, jakými by bylo možno oponovat tomuto tvrzení.

Za prvé už tím, že je to n a š e naděje - nás lidí - už jenom tím je z tohoto našeho vezdejšího světa. Je to základní touha - a zároveň motivace - lidské bytosti, bez které by celý lidský rod snad vůbec nedokázal existovat.

Za druhé by bylo možno právě z oné bájné/nebájné Arkádie vyvodit ponaučení, že blaženost je možná jenom a pouze tam, kde absentuje bohatství. Jenom v tom prapůvodním přirozeném způsobu života, kdy člověk pracoval jenom pro to, co ke svému životu opravdu potřeboval, a nic navíc. Nehonil se za luxusem; i když třeba jenom proto, že k tomu - v chudé krajině - neměl žádnou reálnou možnost.

Ale i ten - dejme tomu duchovní, mystický či metafyzický - základ té touhy po blaženosti: skutečně není vůbec z tohoto světa?

Ano, v dnešní době je to vysloveně módou, v důsledku výsledků přírodních věd popírat principiálně veškerou "prestabilizovanou harmonii", jak ji nazval ještě takový Leibniz.

Jenže: principiální omezenost těchto novodobých "exaktních věd" spočívá v tom, že nedokáží svět vidět - a tedy ani hodnotit - jinak, než jaké je jejich vlastní zadání. Krátce řečeno: jestli v kosmu a v přírodě nakonec přece jenom v pozadí působí nějaká "prestabilizovaná harmonie" - tak schopnost takovouto otázku zodpovědět zcela zásadně překračuje hranici možností těchto věd.

Z čistě metodologického hlediska: tyto vědy jsou analytické, zatímco ta schopnost spatření hlubších, komplexnějších souvislostí - ta vyžaduje způsob myšlení syntetický. Čili zcela opačný.

Zcela prostě řečeno: ta skutečnost že živí tvorové jsou ve svém bezprostředním jednání vedeni především pudem vlastní sebezáchovy a vlastního prospěchu (tedy: "egoismem") - tato skutečnost je sice nesporná a je nutno s ní počítat, ale to všechno ještě není žádný důkaz o tom, že něco takového jako ta "prestabilizovaná harmonie" objektivně neexistuje. A to jak na úrovni kosmické, tak ale i ve sférách člověku mnohem bližších a bezprostřednějších.

Nakonec záleží všechno na nás, jaký svět si vytvoříme.

Když už jsme v té mediteránní oblasti: kdysi dávno, ještě v předhelénských dobách, na jednom středozemním ostrově žil jeden šťastný nárůdek v plném souznění s přírodou. A vyznával dobrotivá, líbezná přírodní božstva. Pak ale přišla strašná katastrofa - zemětřesení, které smetlo polovinu ostrova do moře.

Toto kataklyzma dramaticky proměnilo i celý postoj onoho národa k životu a ke světu: namísto těch dobrotivých přírodních božstev nyní začali vzývat kruté, krvavé bohy zániku a smrti, kterým přinášeli lidské oběti.

A tak se věc jeví, že když i my dnes hledíme na svět především pesimisticky, že je to tím, že nás opustili všichni dobří bohové. Ale oni nás opustili proto, že my jsme si zavedli a zřídili svět, který žádným dobrým silám nepřeje. My jsme si zavedli svět, kde jediným reálným bohem je bůh Zlaté tele; a jako obětiny mu na oltář klademe sami sebe.

Takže: nemají naše naděje, naše doufání v blažený, lidský život opravdu vůbec nic společného s tím reálným světem vezdejším?...

Máte pravdu v tom, pane Poláčku, že něco takového jako ta "prestabilizovaná harmonie" neexistuje. Harmonie není nehybnost. Harmonie je svým způsobem dynamická – něco odchází, něco přichází. Upolínová louka jistě nebyla na tom stejném místě milión let. Ne, že by jí nebyla škoda. To jistě je. Já jsem si právě dnes všimla jednoho místa, na kterém vyrostla krásná květinová louka, i když s mnohem "obyčejnějšími" květy, než jsou upolíny. Zahradníci vědí, že taková louka se daří na chudé (z hlediska živin) půdě. A že je jedinou kulturou, skládající se z nejrozmanitějších druhů rostlin, které si navzájem poskytují podporu.
Harmonie není nehybnost. Je to pokoj a nepokoj zároveň. Je to jistota i změna. Mimochodem, papež František měl teď o svatodušních svátcích krásnou homilii o Duchu Svatém, který je věčnou silou dostředivou a zároveň odstředivou, přináší pokoj i nepokoj, vane si, kde chce. A taky omlazuje. Řekla bych, že žádné jiné "dobrotivé přírodní bohy" nepotřebujeme, že by nám Duch Svatý mohl vcelku stačit. Přečtěte si to, je to moc hezké: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=27684

Tak tady jsme si ovšem nějak neporozuměli, paní Hájková - já jsem naopak (oproti těm tvrzením současné vědy o tom, že všechno je jenom evoluce a boj nic jiného) chtěl rehabilitovat ten náhled, že je tu přece jenom něco víc. Nebo přinejmenším být může.

Mimochodem, ten pojem "prestabilizovaná harmonie" není vlastně ničím jiným, nežli neutrálně filozofickým vyjádřením toho, co v náboženství znamená "Bůh". Nebo dejme tomu možná lépe ten "Duch svatý". Prostě, že tu nejsou přítomny jenom nějaké jednotlivé existence bez dalšího a hlubšího smyslu, ale že za tím vším stojí ještě nějaký vyšší řád všech věcí.

Jinak máte ale naprostou pravdu v tom, že tento skrytý "řád věcí" nesmí být nikdy fixní. (A je fakt, že zrovna u Leibnize ten jeho model nakonec hodně fixní byl; proto se mu také posmíval Hegel, že ten jeho svět monád je "bez oken a bez dveří", není tam žádný pohyb a žádný vývoj.)

Takže ten pohyb a vývoj tady opravdu být musí; ale na straně druhé tady musí být právě i nějaký ten jednotící základ, který tomu celému dává souvislost a smysl.

Co se toho Františkova příhovoru týče: on tady říká vlastně přesně to samé, co svého času vyjádřil Masaryk svým známým výrokem, že "jediná pravá revoluce je ta hlav a srdcí".

V tomto smyslu mají samozřejmě oba naprostou pravdu; ale na straně druhé nelze přehlédnout, že je to jenom pravda částečná.

Oni mají pravdu v tom smyslu, že žádná revoluce samotná, tedy jenom přeměna v n ě j š í h o světa (politických a mocenských struktur) sama o sobě nepřinese nic opravdového, bez té proměny niterné, tedy bez "revoluce hlav a srdcí".

Na straně druhé je ale stejně tak možno plným právem prohlásit, že ta "revoluce hlav a srdcí", pokud zůstane pouze čistě niternou záležitostí, a nebude doprovázena odpovídajícími změnami ve světě vnějším, materiálním - tak tedy tady pouze vnitřní proměna zůstane vždycky záležitostí jenom velice labilní, nestálou a křehkou, která nakonec stěží odolá tlaku toho vnějšího světa.

A tak se mi zdá, že Františkovo volání po "svěžím větru Ducha svatého" je spíše jeho zbožným (byť upřímným) přáním, nežli aby vyjadřovalo realitu současného světa (a současné církve).