V mantinelech daných přírodou

Mikuláš Černík

Činnost Římského klubu je momentálně u nás i ve světě mimo hlavní společenskou debatu. Znamená to, že problémy, které svého času nastínil, zmizely?

Do prezidentské kampaně by se mohlo zdát, že slavné časy Římského klubu již pominuly. Poté ovšem mediální prostor zaplnily zmínky o Římském klubu jako spiknutí zednářů s cílem ovládat svět. Toho má být členem i Jiří Drahoš. Kdo by se nadál, že členství v respektované asociaci může být použito jako dehonestující materiál? Josef Patočka ve svém článku jasně ukázal, že Římský klub není žádný zednářský spolek a že konspirační teorie o něm jsou nesmyslné. Jaký je ale odkaz Římského klubu dnes? Jak se vyvíjí odpovědi na otázky, které nastolil?

Stěžejní publikace Římského klubu, nazvaná Meze růstu, určovala politickou agendu jak v globálním měřítku, tak i u nás. Kniha vydaná v roce 1972 predikuje, že při nezměněném fungování ekonomiky můžeme očekávat kolaps způsobený vyčerpáním přírodních zdrojů. Důležitost publikace pro zájem o stav životního prostředí u nás ukazuje dokumentární cyklus Ivo Bystřičana Dějiny neposlušnosti.

I díky této publikaci, potažmo činnosti Římského klubu, byla u nás po změně režimu otevřena společenská debata o tom, kterým směrem se budeme ubírat. Prostor v médiích dostávali lidé, kteří upozorňovali na problém konzumerismu v takzvaných západních zemích a varovali před jeho nekritickým přijímáním. Nyní, po osmadvaceti letech, můžeme konstatovat, že jsme si z konzumeristického modelu Západu vzali to horší. Stali jsme se výrobnou a montážní linkou, zejména automobilového průmyslu. Nedá se říci, že bychom naše západní sousedy dohnali v kupní síle. Nemluvě o pracovních podmínkách, rovnosti nebo vzdělání. Kritika bezuzdného konzumu se vytrácí na okraje společenské debaty.

Metafora systémového kolapsu. Foto NPR
×