Všechno musí pryč! Bezuzdná spotřeba ničí svět

George Monbiot

Ekonomika musí růst, na tom se shodnou všechny vlády světa, a právě to ničí naši planetu. A odpovědná spotřeba i udržitelný růst jsou iluze. Potřebujeme spravedlivější a rozumnější ekonomický model.

Všichni chtějí všechno — jak to asi může dopadnout? Ekonomický růst nám slibuje, že chudí mohou žít jako bohatí a bohatí jako oligarchové. Už dnes ale přitom překračujeme hmotné limity toho, co může planeta, která nás živí, ještě unést. Rozvrat klimatu, úbytek úrodné půdy, vymírání druhů, moře plná plastů, mizející hmyz: to všechno má na svědomí narůstající spotřeba. Příslib soukromého bohatství pro všechny nemůže být naplněn: není na to ani fyzický, ani ekologický prostor.

Růst ale musí pokračovat: to se všude po světě prezentuje jako politická nevyhnutelnost. A naše přání se tomu musejí přizpůsobit. Ve jménu volby a samostatnosti využívá marketingový průmysl k překonání našich zábran ty nejnovější poznatky z neurovědy. Kdo se tomu chce vzpírat, musí být tak jako v Huxleyho konci civilizace umlčen, v našem případě médii. S každou generací úroveň spotřeby, běžně považovaná za normální, narůstá. Před třiceti lety bylo absurdní kupovat si lahvovou vodu tam, kde byla k dispozici pitná kohoutková. Dnes ve světovém měřítku spotřebujeme milion plastových lahví za minutu.

Každý pátek je černý pátek, každé vánoce jsou ještě uřvanější slavností bezduchého plýtvání, než byly ty předchozí. Mezi saunami s opravdovým sněhem, přenosnými chladničkami na melouny, chytrými telefony pro psy a jinými nesmysly, jimiž nás nutí zaplnit naše životy, vítězí v mém žebříčku #ExtrémníCivilizace palačinkový robot: 3D tiskárna, která vám k snídani vyrobí z těsta Monu Lisu, Tádž Mahál či zadek vašeho psa. V praxi vám bude v kuchyni týden překážet, dokud se nerozhodnete, že na něj nemáte místo. Kvůli takovým šmejdům ničíme jedinou živou planetu a s ní i vyhlídky na vlastní přežití. Všechno musí pryč.

Zelené odpustky

K tomu se váže příslib, že ekologicky uvědomělým nakupováním můžeme nekonečný růst s přežitím naší planety usmířit. Celá řada vědeckých výzkumů ovšem dokládá, že mezi ekologickou stopou těch, kdo o dopady své spotřeby dbají, a těch, kdo nikoli, není prakticky žádný významný rozdíl. Nedávná studie v časopise Environment and Behaviour uvádí, že ti, kdo sami sebe považují za uvědomělé spotřebitele, ve skutečnosti konzumují více energie a uhlíku.

Proč tomu tak je? Jelikož ekologicky uvědomělí jsou především ti bohatší. Náš dopad na životní prostředí nemá co do činění s našimi postoji, ale s naším příjmem. Čím bohatší jsme, tím větší máme stopu, bez ohledu na dobré úmysly. Ti, kteří se za odpovědné spotřebitele považují, se totiž dle studie „převážně zaměřují na takové změny jednání, které mají relativně malý přínos“.

Znám lidi, kteří úzkostlivě třídí odpad, schovávají plastové tašky od nákupu, pečlivě odměřují vodu do konvice. Pak odletí na prázdniny do Karibiku. A všechno, co ušetřili, stonásobně promarní. Dospěl jsem k podezření, že třídění jim dálkové lety ospravedlňuje. Dává lidem pocit, že jednají ekologicky, aby mohli přehlížet mnohem vážnější dopady.

Tím nechci naznačovat, že bychom se neměli snažit své dopady omezit, měli bychom si být ale vědomi mezí našeho úsilí. Naše jednání uvnitř tohoto systému nemůže změnit jeho důsledky. Změnit se musí sám systém.

Výzkum humanitární organizace Oxfam dokazuje, že nejbohatší procento světového obyvatelstva (a má-li vaše domácnost roční příjem vyšší než dva miliony korun, pak k němu patříte) produkuje 175krát více oxidu uhličitého než nejchudších deset procent. Budou-li se i nadále všichni snažit žít jako ti nejbohatší, jak zabránit úplnému zpustošení Země, na níž veškerý blahobyt závisí?

Decouplingem, říkají nám ekonomové, oproštěním ekonomického růstu od spotřeby energie a surovin. Jak si tedy vedeme? Loňská studie z časopisu PlosOne shledává, že jakkoli v některých zemích k relativnímu decouplingu dochází, „žádné zemi se během posledních padesáti let úplného oddělení obou trendů nepodařilo dosáhnout“. To znamená, že množství energie a surovin nezbytné k vyprodukování určité části HDP sice může klesnout, protože ale tempo růstu předčí pokrok v účinnosti, celková spotřeba energie i surovin se nadále zvyšuje. Co je ještě důležitější, z dlouhodobého hlediska je úplný i relativní decoupling dle studie nemožný, protože účinnost má své fyzikální meze.

Rozumní šílenci

Celosvětový růst o tři procenta ročně znamená, že se objem světového hospodářství zdvojnásobí každých čtyřiadvacet let. Proto se ekologická krize zhoršuje tak drastickým tempem. Plán je ovšem zatím takový, že se násobit musí a bude, až na věky. Ti, kteří chtějí před tímto ničivým hurikánem život na Zemi zachránit, si mohou myslet, že jim v cestě stojí korporace, vlády či lidská hloupost. To všechno jsou ale jen projevy skutečného problému: nekonečného růstu na planetě, která neroste.

Ti, kteří tento systém hájí, se zaštiťují nezbytností ekonomického růstu pro nápravu chudoby. Studie ve World Economic Review nicméně dokládá, že nejchudších šedesát procent obyvatel světa obdrží z každé nově narostlé částky pouhých pět procent příjmu. Jinak řečeno, na každý dolar pro chudé jich musí přibýt sto jedenáct. Proto by při současných ekonomických trendech trvalo dvě stě let, než by měl každý na této zemi alespoň sto korun na den. To není recept na konec chudoby. Je to recept na konec všeho a všech.

Když se tedy něco prohlašuje za „ekonomicky rozumné", znamená to pravý opak rozumu zdravého. Všichni ti rozumní muži a ženy, kteří řídí světové banky a ministerstva financí a nekonečný růst spotřeby považují za cosi normálního a nezbytného, jsou šílenci, kteří ničí zázraky živého světa i budoucnost příštích generací ve jménu čísel, která mají stále méně společného se skutečným blahobytem.

Uvědomělá spotřeba, decoupling, udržitelný růst: to všechno jsou iluze, které mají ospravedlnit ekonomický model, jež nás hrozí přivést do pohromy. Tento systém, který obohacuje některé a obírá všechny ostatní, nás nakonec zbídačí všechny. Přepych a nouze jsou v tomto modelu saní s dvěma hlavami.

Potřebujeme jiný systém, ukotvený nikoli v ekonomických abstrakcích, ale v hmotné realitě. Právě podle té musíme znovu začít poměřovat, jak se nám daří. Potřebujeme vybudovat takový svět, ve kterém růst nebude zapotřebí — svět dostatku a veřejného blahobytu. A musíme to udělat dřív, než bude pozdě.

Článek Too right it's Black Friday: our relentless consumption is trashing the planet vyšel původně v The Guardian. Přeložil Josef Patočka.

    Diskuse
    JS
    November 27, 2017 v 21.46
    Co si myslím?
    Že bych si rád s panem Monbiotem připil na jednu z posledních generací lidstva na této planetě.
    PK
    November 28, 2017 v 3.47
    "Svět dostatku a veřejného blahobytu"?
    Na co budu mít v takovém světě nárok? Na jaký počítač? Na jaké programy do něj? Na jaký televizní přístroj? Na jaké bydlení? Na jaké brýle? Na jaké auto? Na jaké pobyty v lázních nebo dovolené? Kolikrát za rok? Budu mít nárok na polopenzi v hotelu, nebo na plnou penzi? Na jaký standard cestování budu mít nárok?
    Kdo bude určovat, jaké jsou moje potřeby, abych mohl dostat všechno "podle svých potřeb"? Nebo bude za moji potřebu uznáno všechno, co za ni sám prohlásím?
    Ach, tihle komunisti ...
    HZ
    November 28, 2017 v 9.2
    Z toho, co vyjmenováváte, pane Kolaříku,
    by děti příštích generací, žijících v Monbiotově světě dostatku, možná věděly, co jsou to brýle.
    Ale zato to štěstí, když by si je mohly nasadit!
    Nicméně vážně a pesimisticky:
    Moje prababička neznala nic z toho, co zanechává katastrofální uhlíkovou stopu. Nebyla podle mne nešťastnější než já, svou naději i zoufalství odměřovala něčím jiným než vybavením domácnosti.
    Na Zemi tehdy žilo třikrát méně lidí než dnes.
    Přesto nikdo nevymyslel, jak to udělat, aby se navzájem nezabíjeli, ať už kvůli zdrojům anebo ideologiím.
    Problém není vymyslet model skromného pospolitého života. Problém je zavést ho bez vybití většiny lidstva.

    JS
    November 28, 2017 v 10.4
    panu Kolaříkovi
    "Na co budu mít v takovém světě nárok?"

    Na nic. Protože alternativou je svět, kde se globálně oteplilo o 4 stupně, kde budete rád, že se najíte, protože vůbec nevíme, co se za takové situace dá pěstovat a kolik. A budete rád, pokud nepřijdete o domov díky vzestupu oceánů (minimálně o 7 metrů z Grónska), jako nějaká miliarda jiných lidí.

    V příštích 20 letech se definitivně rozhodne, jestli se to stane. Je načase, aby lidé začali ten problém brát smrtelně vážně. Aspoň pokud máte děti. Ale klidně si vznášejte nároky..

    Kdo umí anglicky, může zkusit třeba toto: https://www.youtube.com/watch?v=jIODRrnHQxg
    November 28, 2017 v 10.29
    Paní Zemanové
    Skromný pospolitý život se nedá nijak "zavést", ve smyslu politických opatření. Lidé by se museli chtít změnit z vlastní vůle. Zaměřit se jinak než na spotřebu.
    Někteří znalci tvrdí, že se lidstvo s celou planetou zachrání, když omezí svou spotřebu, jiní ovšem tvrdí, že se už nezachrání, i kdyby spotřebu omezilo, protože už je stejně pozdě. Předkládají jen čistou dystopii. Čemu z toho má člověk vlastně věřit? Pokud platí ten druhý případ (že už je stejně pozdě), pak by bylo naprosto zbytečné se omezovat. Naopak by platilo, že je třeba si ještě pořádně užít. Tedy ono známé: Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme.
    Touha po konzumu však bývá často jen marným pokusem utéci před nejistotou života. Je dobré uvědomit si, že my nejsme pány života ani budoucnosti a učit se žít s tím vědomím.
    Nabízí se otázka, zda to, že naše babičky žily kdysi skromně a šťastně, nebylo způsobeno jejich vírou v život věčný.
    Lidstvo si zřejmě napřed bude muset zakusit ty 4 stupně Celsia navíc a to stoupnutí vodní hladiny o 7 metrů, aby konečně pochopilo, že takto pažravým způsobem jako doposud už nadále opravdu žít nemůže.

    A jestli to ani pak nepochopí, pak by jedinou poslední cestou pro jeho holé přežití bylo opravdu už jenom zavedení nějaké ekodiktatury.
    FO
    November 28, 2017 v 13.47
    Dobrovolná skromnost
    je důležitá, může ovšem mít nějaký efekt jen tehdy, pokud bude vnímaná jako lepší, hodnotnější alternativa ke konzumu. Až bude nemít auto lepší, žádanější možností než ho mít, abych uvedl jeden důležitý příklad, něco se může měnit.

    Je to vůbec reálné? Vlastně to není nic menšího než změna smýšlení (metanoia), jinak řečeno obrácení. Je to pojem z náboženské oblasti, ale má své zcela praktické stránky. Méně výdajů a času stráveného s technickými udělátky znamená víc času na děti, na partnera, na sebe. Méně plastových hraček v pokojích dětí znamená víc prostoru, větší kreativitu a fantazii. A tak dále.
    Jediné, co mě napadá jako žádoucnější pro masy než konzum, by mohly být drogy.

    Celý svět v rauši oddávající se hudbě, poesii, divadlu a dalším radovánkám, krmený geneticky upravenými potravinami a obsluhovaný roboty napájenými energií z fúzních reaktorů...
    November 28, 2017 v 17.58
    Panu Morbicerovi
    Lidi často zaměňují náboženství a drogy. O tom svědčí například úryvek z jedné známé populární písně:
    "Zem slíbenou vrať nám, Otče náš,
    jenž vládneš těm končinám,
    tam vzhůru nás pozvi na menáž
    a dávku svou píchni nám..."
    PM
    November 28, 2017 v 18.47
    Taky panu Morbicerovi....a proč ne?
    Následkem digitální revoluce, a to již během dvaceti let, značně opadne zájem o živou pracovní sílu, a nejen v ekonomických vztazích.
    Následná hrozba masové nezaměstnanosti si možná vynutí schopnost dlouhodobého uvažování.
    Nutně se tak z masy bankovních zaměstnanců, dělníků a rolníků a jiných živností, stanou příjemci základního příjmu.
    A ze škol začnou nutně vycházet zcela jiné generace schopné širokých chytrých zájmu tedy i dnes tzv. zájmů neproduktivních,
    mj. vašimi slovy... oddávající se hudbě, poesii, divadlu a dalším radovánkám.
    A krmení geneticky upravenými potravinami a obsluhování roboty napájenými energií z fůzních reaktorů nabude souladu s udržitelným růstem a zcela odlišný význam.
    A katoličtí hodnostáři se vyhnou investiční činnosti .........bych na obranu smutného údělu pana Duky dodal.
    + Další komentáře