Co bude, až nebude hmyz. Je průmyslové zemědělství horší než změny klimatu?
George MonbiotŠokující úbytek hmyzích populací je předzvěstí globálního ekologického kolapsu. Nemá-li k němu dojít, je třeba zkrotit z řetězu utržený zemědělský průmysl.
Který z následujících ekologických problémů byste označili za ten nejzávažnější? Rozvrat klimatu, znečištění ovzduší, úbytek pitné vody, plastový odpad, rozmach měst? Podle mě nic z toho. Může se vám to zdát neuvěřitelné, ale klimatická krize patří v mém žebříčku až na třetí místo. Zaostává za dvěma otázkami, kterým se dostává nepoměrně méně pozornosti.
Nemíním tím zlehčovat nebezpečí plynoucí z globálního oteplování. Jistě představuje doslova existenční hrozbu pro naši civilizaci. Dospěl jsem ovšem k názoru, že tyto dva podceňované problémy jsou ve svých dopadech natolik naléhavé, že musí dokonce i nesnáz takových rozměrů připravit o první místo.
Prvním je průmyslový rybolov, který právě teď systematicky likviduje ekosystémy po celé naší modré planetě a neomylně směřuje její oceány k úplnému kolapsu. Tím druhým je podobně nelítostné hubení života na zemi, způsobované zemědělstvím.
Ohrožen ovšem není jen ne-lidský život. Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství nám při současném tempu úbytku úrodné půdy, způsobovaného zejména špatnými zemědělskými postupy, zbývá už jen zhruba šedesát úrodných let. Podle zprávy Global Land Outlook, publikované letos v září, je situace ještě horší: produktivita půdy se v celosvětovém měřítku markantně horší již asi na pětině zemědělsky využívaného území.
A zároveň je to antibabiš jako řemen aniž by bylo potřeba vyslovit to jméno.
Globální oteplování skutečně asi není nejhorší hrozbou lidem a světu, byť na sebe nyní strhává největší pozornost. Už proto ne, že změna energetiky se již stala pobídkou k velkým investicím a k podstatnému růstu specifických výrob. Přišla s ní také příležitost, jak ulehčit lecčíms zatíženého svědomí lidstva, jak jej podchytit a kontrolovat. Lze totiž „v dobré víře“ živit naději, že již brzy padnou stávající bariéry a lidstvo se konečně rozběhne naplno (antropocén bude mít navždy zelenou...). Víte, kolik peněz jsme věnovali ochraně životního prostředí? Ani se neptejte! Přitom lze nerušeně pokračovat ve všestranném ničení světa. Ochrana biodiverzity, navíc v případě druhů a skupin nenápadných a neemblematických? Jaká je toto výzva, pro koho příležitost?
Hrozba jménem člověk, ničící biodivezitu, působí velmi diverzifikovaně. G. Monbiot vybral z široké palety velmi dobře. Až se mi vybavil silný umělecký zážitek z filmu B. Tarra Turínský kůň (čas se vrací, prožíváme opak stvoření světa).
Kdybych se měl já rozhodnout pro svou hrozbu č. 1, uvedl bych však nebezpečí, plynoucí z naší málo reflektované posedlosti moderní dopravou. Ohromná většina lidí, ač všelijak plýtvá časem, zcela ztratila ochotu „marnit čas“ na cestě. Skutečná země, opravdová krajina i lidská sídla, hodná toho označení, jsou lidem často jen pozadím, které ať se míhá, zatímco oni spěchají z A do B. (Stěží existuje lepší doklad naší nechuti pochopit, že smysl je v cestě, ne v jejím cíli.) Respekt ke vzdálenostem se úplně vytratil a s ním úcta k přírodě, která může být novýma dopravním koridorem. Jakýpak zájem na zachování přirozených živých míst v našem sousedství a kdepak docenění jejich významu pro nás osobně (a nakonec i svět). Smíme jen doufat, že trh uchrání aspoň nezbytné minimum přírodních skanzenů, které přetížíme ekologicky škodlivým, ale investičně zajímavým turismem, když předtím eliminujeme jejich vzdálenost. S modernizaci infrastruktury dorazí skoro všichni ekologičtí démoni a kazisvěti, které produkujeme hlavně proto, že je šíříme.