Je rozumné doufat v lepší svět? Tváří v tvář krutosti a lhostejnosti vlád, neschopnosti opozičních politických formací, zdánlivě nevyhnutelnému pádu do klimatického chaosu a obnovené hrozbě jaderné války se zdá, že odpověď musí znít ne. Naše potíže se zdají být neuchopitelné, naše vedení zákeřná, voliči zmatení a zakřiknutí. Zoufalství se zdá být jediným racionálním postojem.

Za poslední dva roky jsem ovšem dospěl k čtveřici poznatků. Vyplývá z nich, že selhání politiky je ve své podstatě selháním imaginace. Nasvědčují podle mne, že nikoli naděje, nýbrž zoufalství je iracionální. A domnívám se, že osvětlují možnou cestu směrem k lepšímu světu.

První poznatek je ten nejméně původní. Spočívá v zjištění, že politice nedominují ani vůdčí osobnosti, ani politické strany, nýbrž mocná politická vyprávění. Politická historie druhé poloviny dvacátého století by mohla být charakterizována jako spor dvou velkých vyprávění: příběhů vyprávěných keynesiánskou sociální demokracií na jedné straně a neoliberalismem na druhé.

Myšlení lidí napříč politickým spektrem se zmocnil nejprve jeden, pak druhý. Když dominoval příběh sociální demokracie, dokonce i konzervativci a republikáni si osvojili klíčové aspekty jeho programu. Jakmile jeho místo zaujal neoliberalismus, politické strany po celém světě, bez ohledu na svou barvu, propadly jeho kouzlu. Tyto příběhy dokázaly potlačit všechno: osobnosti, identity i ideologická dědictví stran.

Nemělo by nás to překvapovat. Příběhy jsou jako mapy, jež nám pomáhají orientovat se ve světě. Umožňují nám vykládat si jeho složité a protikladné projevy. Všichni jsme vybaveni narativním instinktem — vrozenou schopností naslouchat příběhům o tom, kdo jsme a jaké je naše místo ve světě.

Když v životě narazíme na komplikovaný problém a snažíme se mu porozumět, neohlížíme se po spolehlivých a konzistentních faktech, nýbrž po soudržném a všeobsažném vyprávění. Ptáme-li se sami sebe, zda něco „dává smysl“, tento „smysl“, který hledáme, není založen na racionalitě, jak by chtěli vědci a filosofové, nýbrž ve věrnosti vyprávění. Odpovídá to, s čím se potýkáme, tomu, jak si představujeme, že by se měli lidé chovat a jak by měl svět fungovat? Zapadá to do sebe? Směřuje to tam, kam mají příběhy směřovat?

Fakta, bez ohledu na to, jak dobře doložena, nemohou nikdy ohrozit mocný příběh. Jediné, co obvykle vyprovokují, je rozhořčení: lidé často zuřivě popírají fakta, která se vzpírají „pravdám“ příběhů, dobře usazeným v jejich myslích. Jediné, co může nahradit příběh, je příběh. Ti, kdo vyprávějí příběhy, vládnou světem.

K druhému, pozoruhodnějšímu poznatku jsem dospěl s pomocí spisovatele a aktivisty George Marshalla. Jakkoli jsou příběhy sociální demokracie a neoliberalismu vůči sobě ostře protikladné, jejich narativní struktura je totožná. Můžeme je nazvat příběhy obrody. Vypadají ve stručnosti nějak takhle: úpadek zachvacuje zemi, zaviněn mocnými a zločinnými silami, které se spolčily proti zájmům lidstva. Hrdina — ať už je jím jednotlivec, či skupina — vede vzpouru proti úpadku, staví se hanebnému spiknutí na odpor, vítězí navzdory drtivé přesile a obnovuje pořádek.

Příběhy psané podle tohoto vzorce mohou mít takovou sílu, že překonají vše, co jim stojí v cestě: i naše nejvlastnější hodnoty. Kupříkladu dvě z dlouhodobě nejoblíbenějších vyprávění na světě — Pán prstenů a Letopisy Narnie — vzývají hodnoty, jež byly uznávány ve středověku a dnes jsou všeobecně považovány za odporné. Úpadek v nich spočívá v tom, že svět se zbavil právoplatných králů či dědiců trůnu. Právo a spravedlnost si žádají jejich restauraci. A my náhle zjistíme, že jásáme nad obnovou autokracie, likvidací průmyslu či dokonce — jako v případě Narnie — nad triumfem božského práva nad sekulární mocí.

Pokud by tyto příběhy měly odrážet hodnoty, k nimž se dnes většina lidí hlásí — demokracii, nezávislost, průmyslový „pokrok“ — vzbouřenci by byli hrdiny a dědiční panovníci zloduchy. Přehlížíme, že jsou v konfliktu s naším vlastním přesvědčením, protože tak neodolatelně ladí s narativní strukturou, na niž je naše mysl připravena. Fakta, důkazy, hodnoty: příběhy přemohou všechno.

Sociálně demokratický příběh nám vypráví, že svět byl zachvácen úpadkem, ztělesněným Velkou hospodářskou krizí, vinou bezuzdného sobectví nezodpovědné elity. Protože elita ovládla světové bohatství i politický systém, upadli pracující lidé do bídy a nejistoty. Když se ale lidé celého světa spojí v obraně společného zájmu, mohou tuto elitu svrhnout, zbavit ji jejího nezaslouženého bohatství a společně spravovat výsledné bohatství pro dobro všech. Pořádek a bezpečnost budou obnoveny v podobě ochranářského, paternalistického státu. Ten investicemi do veřejných služeb ve veřejném zájmu vytvoří bohatství, které zajistí každému blahobytnou budoucnost. Obyčejní lidé — hrdinové tohoto příběhu — zvítězí nad svými utlačovateli.

Neoliberální příběh nám vypráví, že svět byl zachvácen úpadkem v důsledku kolektivizačních tendencí přerostlého státu, ztělesněných zvěrstvy stalinismu a nacismu, ale vlastních vůbec všem formám státního plánování a všem pokusům regulovat společnost. Kolektivismus ničí svobodu, potlačuje individualitu, likviduje příležitosti. Hrdinní podnikatelé ale mohou vyvolat v život blahodárnou sílu trhu, skoncovat s touto vnucenou konformitou a osvobodit společnost z okovů státu. Pořádek bude obnoven v podobě volných trhů, které dají každému bohatství a příležitosti, a všem zajistí blahobytnou budoucnost. Obyčejní lidé, vyvedeni z otroctví hrdiny tohoto příběhu — svobodymilovnými podnikateli — zvítězí nad svými utlačovateli.