Náš soused ve Stříbrné Skalici je jedním z nejpracovitějších lidí, co znám. Hákuje ve sklárnách, často bere noční směny. Po návratu z práce zušlechťuje zahradu, aby jeho děti a vnoučata vyrůstala v příjemném prostředí. Krize roku 2008 ale ohrozila spoustu pracovních míst ve sklářském průmyslu. Propouštělo se.

Mnoho lidí muselo nastoupit do místní brambůrkárny. Jeden ze sousedových kolegů dokonce vylezl na starý cihlový komín tyčící se nad sklárnou, aby na nespravedlnost upozornil. Musel ho sundávat vrtulník.

Jak je to možné? Přece neustále slýchám, že stačí, aby se člověk snažil a byl pracovitý! Jak je možné, že „lenochy“, kteří se vrací z přesčasů u pásu, mentorují odpočatí manažeři v oblecích od Dolce Gabbana? Vždyť jejich „šichta“ je vyplněna pracovní snídaní, pracovním obědem a pracovní večeří, což prokládají jízdou na bílých tygrech a používáním tuleních mláďat místo golfových míčků. Nebo co to vlastně celý den dělají…

Stejně pochybné je vysvětlování krize tím, že „takový je prostě život“. Na vině není nic tak honosného jako život. Problémem je neoliberalismus.

Nemají chleba? Ať jedí akcie!

Jak jej nejlépe popsat? Je to systém, kde bohatí kontrolovaně bohatnou a chudí nekontrolovaně propadají nuzotě. Ale nikomu to nevadí, protože chudí rádi poslouchají příběh o tom, jak se každý může vypracovat, a bohatí tuhle lež zase rádi vyprávějí. Vstup do elitního klubu si totiž bedlivě střeží. Majetek se snáze dělí mezi jedno procento obyvatel — to je známka úspěchu. Dělení mezi devětadevadesát procent by byl ošklivý komunismus.

Neoliberalismus je o to úspěšnější, čím méně si jeho vliv uvědomujeme. S oblibou si nalháváme, že se na svět díváme objektivním pohledem. Ale všichni žijeme v ideologii.

Jaké požadavky tedy plníme v současnosti? Neoliberalismus vyžaduje naprostou svobodu v ekonomické činnosti. Dále co nejméně zásahů státu (pokud tedy zrovna nevyplácí banky). A hlavně — vše si musíme vysoutěžit. Včetně vlastní důstojnosti.

↗

Majetek se snáze dělí mezi jedno procento obyvatel — to je známka úspěchu. Dělení mezi devětadevadesát procent by byl ošklivý komunismus. Foto imgur.com

Současnou tragédii sklářů a nás ostatních určila fraška 80. let. Tehdy nastoupili železní apoštolové neoliberalismu. Margaret Thatcherová a Ronald Reagan úspěšně dostali sociální stát do klinče a svůj boj za absolutní ekonomickou volnost movitých doplnili autoritativním heslem „Není žádná alternativa“.

Z majetku se stala ctnost, z bídy trest za lenost. Sociální dávky budou od teď nedůstojnou žebrotou, zato podpora mocných samozřejmou odměnou. Takové protežování bohatých přijali privilegovaní samozřejmě s nadšením — minimální daně, minimální zodpovědnost, maximální zisk. Vše bylo obhájeno teorií o trickle-down efektu: když bude procento movitých dále bohatnout, část jejich peněz „prokape“ i do chudších vrstev.

Tato představa byla později vyvrácena a oficiálně označena jako blbost. Nebýt zvětšující se příjmové nerovnosti, Británie mohla být nyní o dvacet procent bohatší.

Analýza OECD z roku 2014 navíc zdůrazňuje, že naopak politika přerozdělování bohatství by umožnila nejen větší ekonomickou rovnost, ale navíc by nezpomalovala hospodářský růst. Společně s vyšším zdaněním nejbohatších by se mohlo jednat o první kroky k vylepšení životní úrovně dolních čtyřiceti procent.

Neoliberalismus, nebo smrt

Možnosti tu jsou, neoliberalismus ovšem zůstává i nadále způsobem, kterým přemýšlíme o realitě. Lepší svět přece neexistuje! Jsme na konci evolučního vývoje a dějin. Jakýkoli pokrok by tak znamenal krok zpět a jakýkoli krok doleva překračuje práh gulagu a komunistické totality.

Politici se proto stále poptávají trhu jako orákula, které jim zjeví pravdu, jako by neexistoval vliv lobby. Má vlastní generace halucinuje o tom, že máme všichni stejnou šanci uspět — stačí jenom dřít.

Odmítají vidět, že za vodou jsou převážně ti, za které makají finanční algoritmy nebo přepálené nájmy. Svoboda stále znamená volnost korporací vydělávat na úkor zaměstnanců, přírody a nižších tříd. Těm zůstala jediná svoboda — možnost neustále si vyčítat, že si svou mizérii přivodili sami. Nemají se flákat!

Miliardáři odmítají danit ze stejného důvodu, kvůli kterému se psi lížou mezi nohama — protože můžou. Americká hypoteční krize připravila o práci skláře na druhém konci světa, zatímco viníkům byla jejich ztráta uhrazena státem, aby mohli dál kupovat ostrovy a šňupat kokain ze srsti koťátek. Nebo jak to vlastně oslavili…

Každý z nás se navíc musí změnit v seznam schopností, které nabízíme zaměstnavatelům a na sociálních sítích. Jsme manažeři vlastního lidského kapitálu. A jen ti nejúspěšnější si zaslouží byt a stravu.

Přiznejme si tedy alespoň to, v jaké žijeme éře: neoliberalismus je hra o lidskou důstojnost a pravidla určují předem vybraní vítězové. A vítěz bere vše, včetně práva vysmát se druhému za jeho bídu. Taková etika staví mě a našeho souseda do pozic soupeřů, kteří předem prohráli.

Skláři tak svýma nadanýma rukama dál balí mastné brambůrky, které náklaďáky dopraví až do barů, kde svazáci volného trhu budou řešit dilema, zda lupínek namočit do lanýžového pyré nebo do slz jednorožce. Nebo co to vlastně jedí.

Po očku budou na notebooku sledovat turbulence svých investic do půjček, jejichž pochybná hodnota možná nafukuje další bublinu a další krizi a další vyhazov řemeslníků. Nakonec si budou libovat, jak obdivuhodně si vysoutěžili své místo na slunci.

Protože takový je život.