Lidé se bojí budoucnosti. Ten strach je společným jmenovatelem všeho napětí, kterým se v posledních měsících prodíráme jako těžkou mlhou. Pokud se takový strach z budoucího stane strachem existenciálním, může nakonec rozložit celou společnost:

Nejprve začne mizet politická kultura, pak i běžná ochota diskutovat o problémech a nakonec se v rozprostírající nejistotě označí za „zdravý rozum“ hysterická snaha uzavřít se před veškerým globálním pohybem do imaginární škatulky připomínající časovou kapsli — v ní jsme najednou sami a doufáme, že zůstane stát pevně na místě, zatímco dějiny proběhnou okolo ní.

Dějiny jsme si nechali odcizit a teď spoléháme, že se obejdou bez nás, že se před nimi schováme, že je obelstíme a unikneme z jejich spárů. Jenže nic takového se samozřejmě nestane, dějinami jsme my všichni — bez ohledu na náš zájem o ně. I naše lhostejnost se počítá. A v době, kdy je potřeba se za něco postavit, počítá se dvojnásob.

Globalizace, která je křestním jménem těchto dějin, však není všude stejná. Je-li někdo její skutečnou obětí, jsou to národy třetího světa. Tam se strach z budoucnosti smrsknul až k bolestně hmatatelnému horizontu zítřejšího jídla. Tam už přestává být strachem z budoucnosti, protože ta neexistuje. Nic z toho, co by snad mohlo přijít, nemůže být o moc horší, než co se děje teď.

Podobný svět sdílí s nejchudšími národy i některé vrstvy nejvyspělejších společností, jakou je i ta naše…

Náš systém takto třeba sedmdesáti tisícům českých bezdomovců a bezdomovkyň ten luxus strachu z budoucnosti vůbec neumožňuje — místo budoucnosti, na kterou by se dalo těšit nebo které by se dalo bát, zbývá jen beztvarý cyklus teplých a chladných nocí.

Statisícům dalších dává milosrdná bublina střední třídy stále více najevo, že je vlastně tak úplně nepotřebuje. Nejvíc se pak bojí, že spadnou právě do světa bez budoucnosti, jehož bezčasové ostrůvky míjí cestou do práce.

Zveřejnění Panama papers nezaznamenalo u české veřejnosti velký ohlas. Velcí hráči, kteří připravili náš daňový koláč o několik masitých rozinek, jsou totiž z dosahu, o krok napřed — stíhají chvátat s dějinami.

Proto je snadnější namířit svou frustraci na ty, pro které nezbydou z koláče ani drobky: když už nemůžeme dohnat ty nad námi, tak aspoň zadupeme ty pod námi, abychom zůstali těmi s budoucností, třebaže se ji budeme navždy bát.

Ti nejúspěšnější nám chvátají z dosahu i s dostatkem prostředků k tomu, aby si svou budoucnost koupili. Přistoupili jsme na hru, ve které se platí za zdravotnictví, za bydlení, za jídlo, za pití i za vzdělání. Budoucnost si lze koupit.

Zdá se tedy, že strach z budoucnosti je výsostným osudem nás uprostřed. Stává se tak z něj politikum. Stačí vtisknout nějakou konkrétní tvář té abstraktní hrozbě, která se po nás sápe z propasti zítřka.

Jistě, skutečnost, že nás ještě z budoucnosti nenavštívil ani jeden cestovatel v čase, je zřejmě nejpádnějším důkazem, že jako lidstvo zanikneme dřív, než budeme cestování časem schopni. Přesto existují místa v čase a v prostoru, v nichž žijí vcelku normální lidé, ani chudí, ani astronomicky bohatí, kteří svou budoucnost svým způsobem znají…

V Romerike, severovýchodním cípu regionu Oslo, hlavního města multietnického a multinárodního Norska, v němž má jediný teroristický útok na svědomí rodilý norský ultrapravicový psychopat, se nachází výjimečná bioplynová továrna. Domácnosti šestisettisícového Osla si zvykají na nový model, v němž netřídí odpad podle popelnic, ale podle barevných pytlů. Ty jsou svezeny do Romerike, kde je podle barev třídí mechanická ramena s barvocitlivým senzorem.

Třetina veškerého odpadu je biologický odpad, z většiny tvořený zbytky jídla. Z něho továrna vytvoří kapalný bioplyn. Jeho ampulky jsou vlakem rozváženy zpět do regionů, kde pohání 135 autobusů městské hromadné dopravy.

Obyvatelé Osla mají menší strach z budoucnosti, protože minimálně jeden její cíp znají už v momentě, kdy vyhazují staré jídlo. Vědí, že se jim vrátí v podobě čisté energie, která je sveze do práce.

Udržitelná produkce není návratem socialismu do liberální demokracie, nýbrž návratem cyklu do lineárního kapitalismu. Environmentální udržitelnost, racionální úspornost a trpělivá efektivita dlouhodobých projektů jsou v Norsku nový commons sense. Politické spory se nevedou o to, zda investovat do udržitelných projektů, ale jak moc a kam přesně takto investovat. Nevedou se ani o to, zda bude o podobě města rozhodovat radnice, či byznys, ale jakou měrou se bude kdo z nich na ekologické praxi podílet.

Nemělo by nás tak překvapit, že futuristická továrna v Romerike, téměř plně automatizovaná a spravovaná jen deseti zaměstnanci, je projektem konzervativců. Koalice socialistů a zelených, která je před půlrokem na radnici v Oslu vystřídala, chce udržitelný režim hlavního města ještě prohloubit.

V epizodě The Late Phillip J. Fry (Opozdilec Fry) seriálu Futurama vytvoří profesor Farnsworth stroj času, kapsli, která umí cestovat jen do budoucnosti. Když chce svůj vynález předvést, opře se nešikovně o páku a zastaví ji až v roce 10 tisíc. Jedinou nadějí je cestovat dál kupředu v čase a hledat epochu, která vyvine stroj schopný cestovat i nazpátek. Hrdinové se však dostanou až do bodu, kdy je již veškerý život vyhuben:

„No, asi si otevřu basu piv a budu sledovat, jak vesmír zaniká,“ vydechne Fry v beznaději. „To se v zásadě neliší od toho, co dělám každý den,“ odpovídá mu Bender…

My všichni však můžeme z našich kapslí pořád ještě vystoupit. Třeba pak uvidíme, že uhánějící dějiny zpomalí. A nejde o to být rychlejší a silnější než ony, ale osedlat si je pro nás. K tomu je třeba, abychom se naučili být především skromní, soustředění a trpěliví.

A pokud budeme dostatečně skromní, soustředění i trpěliví, tak možná půjdou jednoho dne i dějiny naším tempem.