Lidé se bojí budoucnosti. Ten strach je společným jmenovatelem všeho napětí, kterým se v posledních měsících prodíráme jako těžkou mlhou. Pokud se takový strach z budoucího stane strachem existenciálním, může nakonec rozložit celou společnost:

Nejprve začne mizet politická kultura, pak i běžná ochota diskutovat o problémech a nakonec se v rozprostírající nejistotě označí za „zdravý rozum“ hysterická snaha uzavřít se před veškerým globálním pohybem do imaginární škatulky připomínající časovou kapsli — v ní jsme najednou sami a doufáme, že zůstane stát pevně na místě, zatímco dějiny proběhnou okolo ní.

Dějiny jsme si nechali odcizit a teď spoléháme, že se obejdou bez nás, že se před nimi schováme, že je obelstíme a unikneme z jejich spárů. Jenže nic takového se samozřejmě nestane, dějinami jsme my všichni — bez ohledu na náš zájem o ně. I naše lhostejnost se počítá. A v době, kdy je potřeba se za něco postavit, počítá se dvojnásob.

Globalizace, která je křestním jménem těchto dějin, však není všude stejná. Je-li někdo její skutečnou obětí, jsou to národy třetího světa. Tam se strach z budoucnosti smrsknul až k bolestně hmatatelnému horizontu zítřejšího jídla. Tam už přestává být strachem z budoucnosti, protože ta neexistuje. Nic z toho, co by snad mohlo přijít, nemůže být o moc horší, než co se děje teď.

Podobný svět sdílí s nejchudšími národy i některé vrstvy nejvyspělejších společností, jakou je i ta naše…

Náš systém takto třeba sedmdesáti tisícům českých bezdomovců a bezdomovkyň ten luxus strachu z budoucnosti vůbec neumožňuje — místo budoucnosti, na kterou by se dalo těšit nebo které by se dalo bát, zbývá jen beztvarý cyklus teplých a chladných nocí.

Statisícům dalších dává milosrdná bublina střední třídy stále více najevo, že je vlastně tak úplně nepotřebuje. Nejvíc se pak bojí, že spadnou právě do světa bez budoucnosti, jehož bezčasové ostrůvky míjí cestou do práce.