Někteří slaví, jiným se splnila jejich noční můra: Matěj Stropnický se stal novým předsedou zelených. Řada komentátorů označovala již v den ohlášení jeho kandidatury podobný krok za riskantní. Jenže co by bývali mohli zelení ztratit, ve srovnání s tím, co tahle stokrát pohřbívaná strana stále ještě touží získat?

Matěj Stropnický zasvětil malé idealistické straně celou svou politickou kariéru, odvedl pro ni kus práce a zejména v posledních letech představoval její hlavní ikonu, coby stabilně jeden z nejpopulárnějších politiků hlavního města. Jeho volba je v tomto smyslu logická (s čímž by souhlasil nejeden pravicový komentátor).

Stropnický splňuje všechny atributy politického lídra pro postpolitickou éru: je sebevědomý, charismatický, zásadový, kontroverzní, na první pohled až výstřední. Ale hlavně — a to bude pro Stranu zelených, která v posledních letech připomínala spíš komunitní projekt, asi největší změnou — nesmírně zapamatovatelný.

Zvolení Matěje Stropnického může být pro dlouhé roky dvouprocentní straničku přelomovou vzpruhou. Matěje Stropnického zná víc lidí, než kolik jich má vůbec nějaké ponětí o Straně zelených. A přesto sám nechce stranu jednoho muže, ale „širší občanské hnutí, které bude dělat politiku se souhlasem lidí a pro ně“.