Někteří slaví, jiným se splnila jejich noční můra: Matěj Stropnický se stal novým předsedou zelených. Řada komentátorů označovala již v den ohlášení jeho kandidatury podobný krok za riskantní. Jenže co by bývali mohli zelení ztratit, ve srovnání s tím, co tahle stokrát pohřbívaná strana stále ještě touží získat?

Matěj Stropnický zasvětil malé idealistické straně celou svou politickou kariéru, odvedl pro ni kus práce a zejména v posledních letech představoval její hlavní ikonu, coby stabilně jeden z nejpopulárnějších politiků hlavního města. Jeho volba je v tomto smyslu logická (s čímž by souhlasil nejeden pravicový komentátor).

Stropnický splňuje všechny atributy politického lídra pro postpolitickou éru: je sebevědomý, charismatický, zásadový, kontroverzní, na první pohled až výstřední. Ale hlavně — a to bude pro Stranu zelených, která v posledních letech připomínala spíš komunitní projekt, asi největší změnou — nesmírně zapamatovatelný.

Zvolení Matěje Stropnického může být pro dlouhé roky dvouprocentní straničku přelomovou vzpruhou. Matěje Stropnického zná víc lidí, než kolik jich má vůbec nějaké ponětí o Straně zelených. A přesto sám nechce stranu jednoho muže, ale „širší občanské hnutí, které bude dělat politiku se souhlasem lidí a pro ně“.

Jednou z příčin jeho úspěchu byla jeho usilovná práce na destrukci „mýtu Stropnický“. Podpory se mu dostalo ve velkých městech, v nichž přestal platit za „komunistu“ (jak by taky mohl komunista vévodit žebříčkům popularity v pravicově liberální Praze?). Celý rok plnil stránky novin, když úřadoval jako „tak trochu nezbedná, ale o to zásadovější pravá ruka“ Adriany Krnáčové. Také v regionech, jejichž obyvatelům připadala dosud jeho figura jako zcela nepochopitelná, se situace o mnoho zlepšila.

Zborcení mýtu Stropnický je symptomem širšího trendu oslabování toho nejreduktivnějšího antikomunismu. Být „levičák“ už prostě dnes není o nic výstřednější, než být pravičák (drtivá většina levicových hesel navíc začíná znít většině lidí o poznání intuitivněji, než překonaná hesla bájných ekonomů a říkadla ideologů produktivního sobectví).

Babišem odideologizovaný terén se navíc podobným staropolitickým nálepkám spíš vysmívá. Odpůrcům Stropnického kandidatury nedocházel ten vtipný paradox: pokud v zelených, jak tvrdí, nejde o nálepky, pak z toho přeci vyplývá volba nejvýraznější tváře jako to nejpragmatičtější východisko.

Matěj Stropnický je připraven stát se předsedou, na němž můžou i ti nejřadovější straníci prokazovat, že nejsou členy úplně marginální partaje.

↗

Matěj Stropnický zasvětil zeleným celou svou politickou kariéru a v současnosti představovuje jejich hlavní ikonu. Jeho volba je v tomto smyslu logická. Foto Ondřej Mazura, DR

Stropnický spoustu lidí štve, hodně lidem však imponuje. Proto je jeho volba pro zelené větším vítězstvím, než by bylo zvolení Petra Štěpánka. Člověk, který sice nikomu extra nevadí, ale zároveň z něj nikdo není na větvi, může být dobrým vyjednavačem. Moderní strana ale potřebuje provokující tvář, která čeří stojaté vody — protože ty současné sněmovní vody stojí už dost dlouho bez zelených.

Matěj Stropnický je staromódní idealista. Nepochybně u něj hraje roli i jeho ego. Vyhledává politické konflikty — v politice se tomu říká práce a člověku to umožňuje spoluurčovat politickou logiku a samotný terén politického boje. Jedině aktivní, hlasitý a důsledný politik může skutečně nastolovat politickou agendu.

Opatrně vpřed

Nesmíme podléhat přehnanému optimismu vůči straně jako takové. Politický terén otevřenému idealismu nepřeje. Pětiprocentní hranice ve sněmovních volbách zůstává pro zelené taxisem. S výraznou a neúprosnou tváří v erbu se však zdá i taková překážka přeci jen o něco překonatelnější.

Stropnický byl na sjezdu obviňován jak z radikality, tak z populismu. Vtip je v tom, že moderní lídr umí právě tyto elementy vhodně smíchat. Populismus není bubák, nota bene je-li populismem ušlechtilým, tedy nástrojem humanistických ideálů. Takový populismus může být názvem pro nutnou zkratku v komunikaci s masami, když právě masy se účastní voleb. Možná že právě tohle zjištění zeleným v posledních letech chybělo.

Zelení jsou docela fajn strana plná spousty angažovaných lidí všech věkových kategorií a mnoha ideových proudů. Ve straně bobtná demokracie v malém a najde se v ní i celá řada nadějných demokratů. Jenže sebedemokratičtější hnutí je k ničemu, neprodá-li se navenek. Volit předsedu, který by tomuhle kotlíku jen tiše přihlížel, by stranu jen dál uzavíralo do sebe. Daleko vhodnější je lídr, který bude té spoustě nadšenců s čtyřlístkem na prsou prorážet zátarasy velké politiky.

Co tedy dnes víme o Zelených? V odpovědi na komentář Petra Honzejka s názvem „Stropnický, nebo smrt?“ — zelení včera odmítli zemřít.