Myšlenky na budoucnost provázejí lidstvo po celou historii. Až v minulém století se ale začaly institucionalizovat jako věda v podobě profesionální prognostiky. Víra v sílu exaktní vědy vedla ke vzniku samostatné analytické profese, která se s pomocí simulace vývoje na bázi dostupných dat pokoušela definovat možné budoucnosti. Sloužila k formulaci dlouhodobých strategií a plánů velkých korporací i států a dnes se bez ní klíčová rozhodování neobejdou.

V zemích, kde dominoval centrálně direktivní systém řízení společnosti, byla budoucnost podřízena zájmům tehdejší moci. Její kritici se dostávali mimo hranice oficiálních institucí a byli stigmatizování jako protispolečenská opozice. Ale i na západě oponovaly prognostickému determinismu heuristické metody a intuitivní postupy. Vznikala tak futurologie, která se snažila o komplexnější přístup. Americký publicista Edward Seymour Cornish pak založil ve Washingtonu v roce 1966 Světovou futurologickou společnost.

Futurologické hnutí v uvolněných 60. letech proniklo i na akademickou půdu v Československu. Československá futurologická společnost vznikla v březnu 1968 při VŠE Praha. V roce 1969 vychází Futurologický slovníček od Oty Šulce, pro příští časy abeceda pro zájemce o vědecké poznávání budoucnosti (v roce 1987 vyšel v rozšířeném vydání jako Prognostika od A do Z). Perspektivním změnám civilizace se od roku 1965 věnoval tým Filosofického ústavu Akademie věd vedený Radovanem Rychtou (autorem knihy Civilizace na rozcestí z roku 1968).

Valtr Komárek řídil Prognostický ústav v letech 1984—1992. Foto Česká televize

Futurologický směr byl nakonec normalizátory označen oproti socialistické „plánovačské“ prognostice za prozápadní, buržoazní směr myšlení a skončil nadlouho mimo oficiální instituce. Analytická prognostika byla chápána jako pomocný obor pro potřeby dlouhodobého plánování, například na půdě Kabinetu systémové teorie a plánování při Ekonomickém ústavu Akademie věd či Výzkumného ústavu plánování a řízení.

S oficiální politickou poptávkou po společenské přestavbě počátkem 80. let se u nás objevil zájem o změnu přístupu k budoucnosti. Ambicí bylo prolomit krunýř stereotypů ve společenskovědní oblasti i v politice. Usnesení vlády Lubomíra Štrougala z roku 1983 zahájilo práce na tvorbě souhrnné prognózy rozvoje Československa pro období 1990—2010. Bylo to realistické, bez ohledu na šíření konspirační teorie tvrdící, že takzvaná Jakešova věštírna a podobné instituce vznikly jako projekt KGB a StB na popud J. V. Andropova v rámci chimérické „Akce Golgota“. Obdobná instituce vznikla například i při Akademii věd SSSR pod vedením akademika O. T. Bogomolova, poradce Michaila Gorbačova, spolu s G. Šachnazarovem.

Původní Kabinet prognóz pod Ekonomickým ústavem Akademie věd se měl stát obslužným centrem akademických ústavů a vysokoškolských pracovišť v oblasti „marxistické prognostiky“. Postupně se ale prosadila ochota změnit stagnační nazírání na panující společenský systém a na nástroje společenského řízení. Počínaje jasným přiznáním, že tradiční centrálně direktivní systém vyčerpal své možnosti a že tehdejší ČSSR kvůli tomu kritickým způsobem ztrácí své postavení ve světě. Atmosféra perestrojky skýtala naději na skutečně hlubokou přeměnu. Vytvořený prostor pro prognostické práce v Československu i dalších zemích sovětského bloku mohl fungovat jako laboratoř myšlenek i kádrů pro případ, že by přišel vývojový přelom.

Dlouhodobá souhrnná prognóza země jako vědeckovýzkumný podklad byla centrálně zpracovávaná v Prognostickém ústavu ČSAV, který vznikl z původního Kabinetu prognóz. Ředitelem se na léta 1984—1992 stal tehdy ještě docent Valtr Komárek. Práce probíhaly oficiálně v rámci Státního plánu základního výzkumu v letech 1984—1989. Založeno bylo poměrně komplexní, interdisciplinární úsilí s relativní svobodou diskusí a přístupem k informačním zdrojům. První verze prognózy do roku 2010 byla předložena do Národohospodářské komise ÚV KSČ koncem roku 1988.

Někteří představitelé strany a vlády těžce nesli, že výstup neměl podobu normativní vize úspěchů uplatňování „základních principů socialismu“. Více než prognostickým popisem či matematickou simulací budoucnosti byla práce kritikou současnosti. Přes nomenklaturní bariéry se tehdy dařilo do tohoto úkolu zapojit pestrý výběr osobností s nekonvenčním myšlením. Ředitel Komárek dokázal obhajovat jak výzkum, tak lidi, kteří na něm pracovali. Nabíral experty z řad nestraníků a komunistů vyloučených v časech normalizačních čistek. Na konci 80. let si troufal nabízet místa i disidentům. Je možné, že někteří byli podchyceni zpravodajskými službami, ale několik pracovníků ústavu podepsalo i petici Několik vět.

Vznikala tak platforma pro nadcházející velké změny, která přispěla k růstu kritického vědomí společnosti. V debatách se hledaly inspirační zdroje i u futurologů jako Toffler či Naisbitt. Akcent oficiální prognózy ale ležel spíše na strukturálních změnách ekonomiky, eliminující bludné kruhy takzvané výroby pro výrobu jako dědictví direktivní industrializace padesátých let. Určité reformní kroky nabízela kapitola „K otázkám hospodářské politiky přechodného období“. Odstranit strukturální deformace mělo větší zapojení do světové ekonomiky, zvažovalo se členství v Mezinárodním měnovém fondu. Byla řeč o rehabilitaci trhu a navrhovalo se osobní podnikání v oblasti služeb.

Na souhrnné prognóze se tehdy podílela analogická pracoviště pro Českou a Slovenskou republiku, která měla za úkol konkretizovat přínos obou národních republik na celkové rozvojové strategii. Obě pracoviště vymezovala základní potenciály území a strukturální souvislosti změn, klíčové rozpory a cesty k jejich dosažení. V pražském Ústavu prognózování ČR se řešilo i téma samosprávy či nový typ sociálního rozvoje, též otázky motivace k efektivnosti včetně trhu práce i peněz. V Bratislavě vznikl obdobně Kabinet prognostiky SR zřízený při slovenské Akademii věd.

Po roce 1989 poptávka po profesionalizovaném prognostickém či futurologickém pracovišti opět opadla. A šetření v Akademii zasáhlo nakonec i „prognosťák“. Ten federální zanikl v roce 1993, jeho český sourozenec již v roce 1991, jen ten slovenský přežil v osamostatněné slovenské republice až do 21. století. Přitom je to informačně i komunikačně náročná činnost, která se obtížně zvládá bez soustavnosti a příslušné logistiky.

Jak je na tom dnešní Česká republika? V 90. letech tu běžel Meziuniverzitní program studií budoucností, který inicioval předseda Občanské futurologické společnosti František Petrášek. Budoucností se pak zabýval Potůčkův CESES, nověji Centrum globálních studií Marka Hrubce při Univerzitě Karlově či Kabinet pro studium vědy, techniky a společnosti při Filosofickém ústavu Akademie věd ČR. Česká vláda má celou řadu strategií a strategických rámců, ale bohužel bez sjednocujícího přístupu, a především bez dostatečného vlivu na strategické směřování země.