je možné, ale v pluralitní společnosti tržního hospodářství neoliberálního režimu zcela nežádané.
Veškeré dosavadní úvahy nejen českých prognostiků vycházely doposud z premisy sociálně vázaného tržního hospodářství.
Byly tak vlastně ospravedlněním představ o možnostech dominance dobroty lidského smýšlení v tržním prostoru.
Chyběla a doposud všeobecně chybí znalost ideové instance, nabízející takovou společenskopolitickou etikou, která by výrazně ovlivnila autodestruktivní mechanismus kapitalismu.
Jde zjevně o poznatky skryté za přímo nezdolatelnou bariérou.
Zhruba tak jsem pochopil jeden z důvodů stagnace zkoumání budoucnosti, a to nejen zde. ........bych dodal.

no, nic proti etickým instancím, ale budoucnost tu bude i nezávisle na nich - lidé se od opic liší tím, že na budoucnost se připravují a tím ji de facto tvoří.
Trh je jen jeden z civilizačních systémů, které se musí do procesu tvorby budoucnosti zahrnout - tehdy před 35 lety dokonce tento systém rehabilitovat
dnešek je o tom že zatímco velké privátní korporace budoucnost plánují, stát jako reprezentant souhrnné společenskosti na to z valné části rezignoval
tedy je tento hráč (stát) v strategickém souboji pluralitních budoucností kdo z koho absencí výhledu handicapován, protože reaguje ex post a nikoliv ex ante

Dva politicky nejvýznamnější představitelé prognostického ústavu, tedy Václav Klaus a Miloš Zeman nás ovšem nevedli k ničemu novému, ale VK k divokému kapitalismu 19. století a posléze k prmitivnímu českému nacionalismu rozvněž na úrovni 19. století, který posléze dále tvořivě rozvinul a propracoval MZ. Hegel i Marx tvrdili, že praxe je pravda teorie, není tedy poliitická praxe obou našich prognostiků faktickou negací české futurologie a prognostické vědy?

Nejvýznamnější představitel prognostického ústavu byl Waltr Komárek a to, proč si ta instituce zaslouží dobrou vzpomínku, souvisí právě s Komárkovou schopností využít škvíru pootevřenou mocenským Štrougalovým pokusem a vytvořit určitou oázu.

Z pohledu, kterého se dovolává Jiří Dolejš, byl Prognosťák stejně zbytečný jako Opatření ke zlepšení planovitého hospodářství (dokument, který představoval přes svojí odbornou impotenci průlom umožńující nejen vznik prognosťáku, ale inovaci výuky v některých ekonomických oborech), CESES a dnes reverzní scénáře budoucnosti v příslušném Centru UK.

Třeba Babiš komunistům nějaký institut pro budoucnost zřídí za jejich voreillende Gehorsamkeit. Koneckonců institut pro správnou minulost už máme a KSČM disponuje v této věci neméně kvalifikovanými jako v oblasti případných pochybení bezpečnostních sborů.

Ano, pane Petrasku, chtěl jsem po přečtení článku poznamenat něco dosti podobného, ale pak jsem toho nechal.

Slabinou obecné futurologie je to, že se většinou zabývá jenom čistě technickými faktory budoucího vývoje, které jsou založeny na analýze faktorů současných, a jejich - více či méně lineární - projekcí do budoucnosti.

Obecná futurologie tedy vůbec nezahrnuje hlubší momenty a motivy spojené s existencí člověka - jakožto individua, a jakožto tvora žijícího ve strukturovaných komunitách. Přičemž jak v těchto komunitních strukturách, ale i v tom niterném rozpoložení lidských jedinců může dojít k dynamickému samopohybu, který může vést ke zcela nečekaným zvratům, s kterými tato obecná futurologie ve svých výpočtech a prognózách nepočítala, respektive je vůbec není schopná vidět.

futurologie právě na rozdíl od prognostických simulací se nezabývá jen technikou a extrapolací dat, je komplexnější.
samozřejmě že kvalitní scénáře se snaží vytušit možné zvraty - ale predikují je, žádná přirozenost v samopohybu
protože vychází z člověka jako bytosti předjímající, která tím že myslí dopředu tvoří vědomě sama sebe
pravda, niterným duchovním rozpoložením se může zabývat jedině v logice historických dějů
pánové Dyba či Klaus prognostiku rádi neměli - právě pro svůj odpor vůči snaze stát a společnost řídit
nechtěli nejen tu marxistickou, ale i tu "toflerovskou" - asi pro fobii z jakéhokoliv normativního obrazu lepšího světa
je v tom jejich extrémním liberalismu - nechat svět neregulovaný a neřízený jen plynout - notný kus agnosticismu
zajímavé že jim nevadilo, že soukromé korporace tu svou budoucnost dělají s naprostou samozřejmostí
takže bych si dovolil trvat na tom, že rezignace na studia možných budoucnosti je handicapem
pochopit to znamená pochopit co ten vějíř budoucností vůbec je a jak ho lze využít pro strategické řízení čehokoliv podstatného

Samozřejmě, pane Dolejši, i futurologii je možno dělat různým způsobem, proto jsem vždy udělal to vymezení "obecná" futurologie.

I když tedy mohou samozřejmě existovat futurologické studie pracující s různými možnými modely vývoje, přesto bych soudil, že je jen sotva možné v nich promýšlet komplexní systémové změny ve smyslu marxistické revoluce. Nebo obecněji, ve smyslu dialektického vývoje, kdy v hloubce společensko-ekonomických procesů dojde k takovému nahromadění niterných rozporů, že celý systém zkolabuje a přejde na existenci na základě principu protikladného.

Jinak řečeno: tyto futurologické studie pracují obecně s trendy, které jsou už teď alespoň do jisté míry viditelné; ale ne s těmi, které jsou skryté v hlubších rovinách samopohybu a vývoje komplexních společenských útvarů.

Nebo ještě jinak řečeno: myslím že ty futurologické studie pracují především s konstantami; že tedy společnost chápou jako společnost v ů b e c, a člověka jako člověka v ů b e c. A nedokáží tedy postihnout tu možnost, že v existenci té společnosti, anebo ale i toho člověka samotného může za určitých okolností dojít ke zcela zásadním zvratům, kdy ty uvedené konstanty (technický pokrok, stav přírodních zdrojů, životní prostředí atd.) jsou sice samozřejmě i nadále přítomny, ale teď za zásadně jiných okolností dostanou jiný charakter, protože samotná společnost se k nim staví zcela jinak.

Totiž ta futurologie: tady taky záleží na jejich zásadním pojetí, totiž jestli jenom předpovídají možné modely a trendy vývoje - anebo jestli mají být základem pro a k t i v n í, vědomou proměnu společnosti.

V druhém případě je pak ovšem pochopitelné, že takoví fundamentalističtí zastánci spontaneity "trhu bez přívlastků" jako V. Klaus něco takového nemohou a nedokáží akceptovat.

....takže bych si dovolil trvat na tom, že rezignace na studia možných budoucnosti je handicapem
pochopit to znamená pochopit co ten vějíř budoucností vůbec je a jak ho lze využít pro strategické řízení čehokoliv podstatného ......
Důvtipným a předvídavým by mělo být ve veřejné sféře dáno více možností a není vhodné jim upírat zájem o to co ten vějíř budoucností vůbec je a jak ho lze využít pro strategické řízení čehokoliv.
Žijeme ale ve světě, ve kterém vějíř poznatků o výskytu plynů ve vzduchu, narušující biologickou rovnováhu a dokonce již dusící měšťanstvo, nelze využít pro strategické řízení čehokoliv podstatného.
Tak akorát pro srandičky a šarvátky mezi korporacemi a jejich politiky......bych seriózně pohoršeně dodal.

každá budoucnost je vždy jen možnost a možností bývá povícero - proto ten vějíř, který ovlivňují jako objektivní trendy tak subjektivní rozhodnutí
takže ať již tu budoucnost simulujeme matematikou a nebo s pomocí "hlubinného" věštění, máme v to procesu odpovědnost za výsledek naší činnou rolí
a naše poznání komplexnosti proměn v čase je samozřejmě limitované jak u metod formalizovaných tak i intuitivních, prognostických i futurologických
nezbývá než do toho jít - ostatně ty korporace podobnou váhavostí netrpí a zcela bezostyšně budoucnost "koncipují" a pak s jistou mírou nespolehlivosti naplňují

..... korporace váhavostí netrpí a zcela bezostyšně budoucnost "koncipují".........
Přesto a proto nezbývá než do toho jít.....jak píšete.

nu, ekonomická síla je klíčové kritérium - nestačí to jen dobře myslet - silnější vás zašlapou pokud byste jim stál v cestě
lepší svět by měl být i produktivnější - humanita snad v rozporu s ekonomikou není

S humanitou ekonomika jako taková dozajista v rozporu není; ale jde o to, jaký konkrétní a reálný charakter tato ekonomika má.

(A ještě bych připojil: ono přijde i na to, jak konkrétně tuto "humanitu" vlastně chápeme.)

je bohužel od boha vždy vystavena rozporu s humanitou.
Historie nabízí pestrou paletu projevů střetu.
Od humánnějších až po extra katastrofální.
Té naší neoliberální humanismus zrovna moc nevoní....bych tvrdil

Co je vlastně humanita? To je otázka. Nedávno jsem někde četla, že prý je to úcta k nedokonalému člověku.

Pane Petrasku, shodou okolností jsem zrovna dneska četl v novinách (nejsem si teď vůbec jistý jestli v českých nebo v německých, ale spíš v německých) o tom, co je pro zaměstnance nejdůležitější.

Není to ani výše výdělku, ani možnost dělat kariéru; naprosto nahoře stojí dvě věci: jistota před ztrátou zaměstnání, a za druhé dobré mezilidské vztahy na pracovišti.

A teprve když je vyhlídka na ty dobré mezilidské vztahy malá, teprve pak vystupuje do popředí možnost nadprůměrného výdělku a kariéry. Zřejmě jako kompenzace.

Což pro nás znamená: člověk v práci (tedy v té ekonomice) hledá v prvé řadě své vlastní uplatnění, chápe práci jako přirozenou součást svého vlastního života.

Ale na straně druhé - vždycky tady hrozí to nebezpečí, že se právě ta práce, která by mu měla dávat pocit životního uspokojení, stane zdrojem frustrace; a pak ji vykonává buďto jenom z holé nutnosti, anebo pro vyhlídku na nadprůměrný výdělek.

Tento podvojný charakter má práce zřejmě vždycky, a to i ve svých nejpřirozenějších formách; ale s rozvojem komplexity produkce, a především s rozvojem tržní ekonomiky k tomu přistupuje ještě další faktor, známý jako "odcizení". Ten původní přirozený charakter práce se ztrácí, člověk-výrobce je vystaven nadvládě anonymních tržně-ekonomických sil, kterým často vůbec nerozumí, ale v každém případě je (jakožto jedinec) nemůže ovládat.

Marx celou svou pozornost věnoval právě tomuto problému, jak vrátit člověku v ekonomické oblasti "vládu věcí svých" do jeho vlastních rukou.

Takže, souhrnně můžeme říci: ano, ten charakter práce a ekonomiky vždycky bude ambivalentní (tady byl Marx příliš optimistický, že ta přirozená ekonomika je vnitřně bezrozporná); ale v současné době se ten interní konflikt podle všeho opravdu vyhrotil natolik, že si žádá zásadního řešení. Jinak člověk bude i nadále ovládán svým vlastním produktem, místo aby on byl pánem nad ním.

které směřuje ku prospěchu lidské existence.
Což je svízelná a mnohdy i neřešitelná kardinální otázka.
Umět se zachovat ku prospěchu jedince či skupiny monstrózních vlastností, pro které je ideál humanismu jen nástrojem uzurpace moci je setsakra vzrušující zadání.....bych dodal.
Příkladně neoliberální ekonomice solidarita se slabšími buď smrdí, nebo ji slouží k prekarizaci občanstva...bych si neúnavně postěžoval.

Humanita jako úcta k nedokonalému člověku - na této definici něco je, paní Hájková; ale já bych z toho tu "nedokonalost" přece jenom vypustil.

Humanita, to je úcta k člověku vůbec; ta "nedokonalost" je tam v zásadě nadbytečná.

Ovšem, v konečném smyslu nemůžeme tu humanitu definovat, dokud nedokážeme určit, co je to vlastně vůbec člověk sám.

A s tím máme samozřejmě velké potíže; a tak tu "humanitu" většinou odvozujeme spíše nepřímo, z negace. Daleko jasněji a jednoznačněji totiž dokážeme rozpoznat, co je nehumánní, co zcela jasně škodí člověku, ponižuje ho, zbavuje ho jeho lidské podstaty.

A tak ta "humanita" je spíš jenom takovou neurčitou představou, kdy by měl zavládnout stav kde lidská bytost není ničím ohrožována ani omezována ve svém vlastním lidském bytí.

Ovšem ta touha, aby člověk byl pánem nad svým vlastním produktem by tu ještě byla.
Doposud ji zpevňuje skrovný nárůst poznatků o zákoutí lidské vnímání a oslabuje nárůst poznání závratné hloubky vlastní neznalosti.
Odpověď na denně se vynořující otázku - proboha kdo to vlastně jsem/jsme, se stává stále méně inspirativní ..............bych si zrovna dnes zabědoval.

Ono to slovo "k nedokonalému" je zřejmě myšleno jako "k reálnému" člověku, tedy k takovému, jaký člověk skutečně je. Jinak asi je opravdu nadbytečné. Úcta k člověku, znamená uznání lidské důstojnosti. Aby člověk měl úctu k druhému člověku, musí mít také úctu sám k sobě. S tím může být docela problém, pokud člověk například pracuje v nedůstojných, ba v nelidských podmínkách. Jakou potom může pociťovat vlastní lidskou důstojnost? Jakou úctu může mít sám k sobě? A jakou úctu může mít k druhým lidem, kteří ho v tom nechají a ještě to berou jako normální věc?

Ano, to vymezení "k nedokonalému" člověku je svým způsobem určitá konkretizace, na jedné straně to samozřejmě má svůj smysl, v určitých souvislostech.