Technologické i kulturní trendy v 21. století otevírají nové strategické křižovatky. Reakcí na ně může být jak pouhý koktejl vzteklého negativismu, tak touha přestavět „starý podlý svět“. Ale na futurologické mapě cest k nové budoucnosti je mnoho nepopsaných míst. Lidí chtějí být chráněni před bouřnými časy, které takové křižovatky vždy provází. Problémem je, aby destrukce provázející každou takovou proměnu nevedla k barbarizaci.

Slavoj Žižek k riziku takové emergentní přeměny říká: „Nebezpečí tkví v tom, že se jako dominantní výklad krize prosadí nikoliv ten, který nás probudí ze snu, ale ten, který nám dovolí snít dál.“ Generace narozená počátkem 90. let má k dispozici nebývalé technologické výdobytky, svobodu však vnímá v značně nereálném kontextu. Svoboda ve virtuálním matrixu má totiž halucinogenní podobu. A reálnou svobodu v informatizacném světě „bez soukromí“ zatím berou útokem globální gladiátoři.

Zmatení lidé dnes přestávají důvěřovat standardním příběhům a morálním vzorcům, konzervativní reakce odsouvá hodnoty emancipace na vedlejší kolej. Protesty marginalizovaných a vyloučených se začínají upínat k hodnotám pořádku a důvěry v autority. Pro Marxe byly sociální revoluce lokomotivy dějin, konzervativní reakce má být záchrannou brzdou v tomto vlaku, jakousi termidorskou reakcí. A s ní se alokace zdrojů dostává ještě více do rukou oligarchických struktur.

Svět se vždy vyvíjel nerovnoměrně a různé nerovnováhy ho uváděly do oscilace kolem civilizačního trendu. Lidé vnímají jen ty nejzjevnější proměny — vidí, že bipolární svět je nahrazen multipolárním, že globalizace produkuje extrémní nesouměřitelnosti. Futurologové rýsují dvě krajní odpovědi — jednou je utužit stav hierarchické nerovnosti do systému takřka feudálně-fašistického, druhou je alternativa nehierarchická, participativní a více egalitářská. Zatím se na zvýšený chaos ale reaguje spíše konzervatívně až represívně.

Tlak sofistikovaných technologií vede k zrychlování historického času. USA, hegemon 20. století, byly vlastí fordismu jako produktu druhé průmyslové revoluce. Nový výrobní styl digitalizované ekonomicky už nemá vlast, je zasíťovaný po celé planetě. Hegemonem je ten, kdo kontroluje akumulaci finačního kapitálu a zdroje klíčových inovací a vědecko technických informací. Reagovat na objektivní globalizaci důrazem na národní či lokální ekonomiku a oživování ochranářské politiky nepomůže.

Globalizace narušuje multiplikaci národních intervencí, roste význam nadnárodních regulí. Potřeba zůstat globálně konkurenceschopný je nad lokálními sociálními zájmy. Problémem je atomizace našich životů a fragmentace sociálních hnutí. Postfašistický populismus spojující aktivaci lůzy a osvícené despocie se nyní jakoby prosazuje snáz než neuspořádané snahy po sofistikované modernizaci levice. Účinná je spíš morální panika provázející jurodivé apokalyptické či konspirační teorie.

↗

Nebezpečí tkví v tom, že se jako dominantní výklad krize prosadí nikoliv ten, který nás probudí ze snu, ale ten, který nám dovolí snít dál, říká Slavoj Žižek. Ilustrace podbean.com

Existuje samozřejmě vize hospodářského řádu, který zachová základní sílu ekonomické motivace, ale eliminuje slabosti globálního volného trhu. Je jím ekonomická demokracie. Řeší nebezpečnou koncentraci soukromé ekonomické moci, opírá se o ekonomii volného času a je kompatibilnější s ekologickou harmonií. Globální vládnutí má však blíž k autoritářství technokratů než k společenské samosprávě. Tím spíš, že ofeniva proti odborům, antitrustové legislativě a finační regulaci v posledních desetiletích byla úspěšná. K tomu se přiřazuje oživování starých ancionálních řevnivostí.

Na futurologické mapě nové budoucnosti mi chybí odpovědi na otázky efektivního spojení nadnárodního a lokálního, schází také řešení peněžního monopolu a konkurence na finančních trzích, nadnárodní kontroly strategických investic a redistribuce bohatství od majetkově privilegovaných k neprivilegovaných vrstvám. Jsou tu i klimatické hrozby, potřeba adaptace na „Peak Oil“ či riziko „blackutů“ na informačních či energetických sítích, ale bohužel i konflikty kvůli nedostatku vody, pandemie a série nekonečných válek.

Futurológové by měli mít předstih pred budoucími hrozbami. Odsudek imperialismu a neookolonialismu nestačí. Vedle konkurenčních imperií bude zjevně narůstat i vliv nadnárodních korporaci, nikým nevolených a nedvolatelných. Hybridní formy konfliktů vedou k chronickému konfliktu všech proti všem. V privatizované válce nebojují vlastenci, ale „zelení mužíčci“ kontrahovaní různými separatisty, korporacemi, zločineckými kartely bez ohledu na tradiční válečné právo.

Určitá futurologická naděje leží v univerzalitě hodnoty lidské důstojnosti, vedou k ní však různé cesty. Svět je nejen multipolární, ale míří do fáze multimoderní. Nástup ideologií kulturního konfliktu (Huntington, Dugin) jen zpochybňuje doktrínu humanistického universalismu. Volat po intervenci vůči „barbarům“ a opevnění v pevnosti našeho kulturního pohodlí zastírá, že bez koexistence různých řešení se nerovnoměrnost objektivně globálního vývoje bude dál prohlubovat.