Digitalizace práce nabízí šanci změnit od základů naše přemýšlení o tom, jak žijeme a pracujeme, říká psycholog práce Theo Wehner působící na vysoké technické škole Eidgenössische Technische Hochschule v Curychu. Přimlouvá se za oddělení zaměstnání a příjmu k zajištění existence, ale také za postupné uskutečňování změn tak, aby nepřetížily kapacity lidí se na ně adaptovat.

Jedna studie došla nedávno k závěru, že ve Švýcarsku může být až 48 procent všech povolání automatizováno. Je to realistické?

Představa automatizované fabriky bez lidí kolovala už v době, když jsem sám studoval a doteď se nepotvrdila. Tato studie Oxfordské univerzity se v roce 2013 zaměřila na to, která povolání by se mohla v důsledku technologického pokroku dostat pod tlak, a tak vzniklo toto číslo. Podle mého názoru je ale zaprvé obtížné simulovat takový budoucí vývoj bez toho, abychom věděli, jak budou v budoucnu různé procesy a fenomény provázané. Potom také tato studie nezohlednila, jaká nová pole působnosti vzniknou.

Vycházíte tedy z toho, že zmizelá pracovní místa budou kompenzována novými, jako tomu bylo doposud vždy?

Zčásti určitě, ale možná se nebude jednat jen o kompenzaci — lze dosáhnout víc, záleží na našich cílech. Stoprocentní zaměstnanost nebyla přece dosažena nikdy — je to tedy vůbec rozumný cíl? Nepřejeme si místo toho radši lidi, kteří budou zaměstnáni smysluplně, ne na základě tlaků společnosti konzumu a produkce, ale v souladu s jejich skutečnými potřebami?

Zdá se mi, že dnes to tak není. Jsme svědky neexistujícího propojení potřeb a nabídky. Přístroje, především ty, které jsme si obzvlášť oblíbili, jsou od začátku konstruovány tak, že je třeba je již po krátké době vyměnit, abychom udrželi při životě výrobní mašinérii. Naše společnost masivně produkuje, konzumuje a ničí. Opravdu to tak chceme?

Technologické změny, které se blíží, jsou tedy šancí k tomu změnit kurz?

Přesně tak. Pokud chceme budoucnost utvářet, nemůžeme prostě udělat mocninu z přítomnosti, ale musíme zpochybňovat zdánlivé danosti, odvážit se skočit a dát prostor i utopickému myšlení. Jinak dojde k tomu, co známe z předešlých vizí budoucnosti: chybné prognózy ohledně vymírání lesů, představy o fabrikách bez lidí a podobně. Potřebujeme zcela změnit kurs, ne ho jen zkorigovat. V důsledku je na nás rozhodnout se, jakou budoucnost chceme a jakou ne. A podle toho jednat.

Některá zaměstnání zmizí a nebude jich málo. Otázkou je, zda to jsou zaměstnání, po kterých se nám bude stýskat. Ohrožená jsou především taková, u kterých bylo potěšení z práce většinou velmi omezené. Můj otec měl obchod s potravinami, a tak jsem sám jako dítě stál čas od času za kasou. Přitom jsem se toho docela dost naučil. Musel jsem počítat peníze. Docházelo k jiné interakci se zákazníky než při balení cukru nebo brambor.

S existencí čárových kódů a scannerů je práce pokladní dnes už skoro automatizovaná — i úsměv a rozloučení — za takové situace je jen důsledné udělat ten poslední krok.

Ale co budou dělat lidé, kteří jsou na takováto zaměstnání odkázaní?

Tím se musíme na každý pád zabývat. Je ale možné, že ve starých branžích vzniknou nová pracovní místa díky tomu, že změníme naše priority. Na seznamu údajně mizejících povolání je například také řezník, protože masokombináty mohou být ještě více zautomatizovány. Současně se objevuje stále více skandálů spojených s produkcí masa a výrobou potravin obecně.

A pro stále více nevegetariánů je důležité, že zvíře, které se chystají sníst, žilo dobrý život a bylo usmrceno co možná nejhumánnějším způsobem. To by přece mohlo vyvolat pohyb opačným směrem — pryč od masových výkrmen a masokombinátů směrem k pracovním místům pro lidi, kteří by produkovali kvalitní steaky a uzeniny ruční prací. Všichni by mohli pracovat méně, ale zato blíže svým hodnotovým představám a potřebám.

Zmizí především rutinní práce? Bude existovat už jen kreativní, naplňující práce?

Nic proti rutině, čas od času taky člověku dělá dobře. Ale nikoli osm hodin a pět dní v týdnu. Určitě existuje šance, že se pracovní místa stanou celostnějšími a více naplňujícími, že půjde častěji o práci, při které se člověk něco naučí, bude moci něco předat, při které bude mít přehled o procesech produkce od začátku do konce. Minimálně bychom o to měli usilovat.

Po jakých kompetencích a schopnostech bude v budoucnu ještě poptávka, a po kterých už ne?

Zjednodušeně řešeno budou v relativním bezpečí ta místa, která vyžadují rozhodnutí v nejistých, komplexních situacích, v jejichž důsledku je potřeba nést odpovědnost. To umí jen člověk. Lékař, soudkyně nebo sociální pracovník jednají vždy v nejistotě.

Ty profese, ve kterých se dělají rozhodnutí s prostorem pro zvážení specifických okolností a kde existuje více než jedno dobré rozhodnutí, budou existovat i v budoucnu. Ale i do nich vnese digitalizace pokrok tím, bude možné rozhodovací proces podpořit využitím zpracovaných dat.

V takových pozicích ale přeci nemůžou pracovat všichni. Co se stane s regulérně zaměstnanými?

Dnes se již nerozhoduje jenom na úrovni vedení, nějaká rozhodnutí činí i řidič jeřábu, pečovatel nebo vyučující.

Cílem by ale také mělo být učinit výdělečnou práci méně důležitou. Místo toho ní bychom se měli zabývat věcmi, které nás opravdu zajímají a na něž dnes nezbývá mnoho času. Mnoho lidí přijdou domů z práce, a všechno, k čemu ještě zbývá energie, je posadit se s chipsy a pivem před televizi s jejími 78 kanály. Současně zakrňuje jejich fantazie, jazyk, sociální inteligence. A to zřejmě není to, co opravdu chceme.