Jsme svědky nebývalého technologického pokroku. Mění se struktura výroby a hospodářství, jeho dopady na život jedince a společnosti jsou co do historického významu již dnes srovnávány s industriální revolucí. A to stojíme teprve na počátku.

Již teď je nadto jasné, že mezi oběma vývoji je zásadní rozdíl: Zatímco ani industrializace nic nezměnila na tom, že se civilizace tisíce let rozvíjela (spíše lokálně a lineárně), je pokrok lidstva v několika posledních desítkách let exponenciální a probíhá globálně. Poháněn je zvyšováním kapacity počítačových čipů (která se podle tzv. Moorova zákona každé dva roky zhruba zdvojnásobí) ve spojení s rozšířením a zrychlováním internetu.

Chytré telefony s aplikacemi, které dokážou hlídat zdravotní stav, načtením kódu v reklamě objednat zboží u internetového obchodníka nebo vyhledat nejbližšího řidiče, který je ochoten svézt za poplatek spolujezdce, jsou již realitou, podobně jako samoobslužné pokladny či check-in terminály na letišti.

Auto, které se obejde bez řidiče, se nachází v testovací fázi, stejně jako se v blízké době očekává zdokonalení a masové rozšíření 3D-tisku. Ten způsobí revoluci nejen ve výrobě běžného zboží, kde se radikálně sníží cena originálu, ale třeba i medicínských implantátů.

Opatření výrobních strojů a produktů počítačovými čipy a jejich propojení přes internet přinese velké změny v průmyslové výrobě, o kterých se mluví jako o Industry 4.0 — výrobky začínají být schopné říct stroji, jak chtějí být zpracovány, stroj ale také kupříkladu umí identifikovat, kdo ho právě obsluhuje, a eliminovat chyby, které konkrétní pracovník obvykle dělá, nebo sám objednat docházející součástky.

Opatření výrobků čipy zásadně usnadňuje logistiku — pohyb zboží je jednoduše obstaráván stroji, které umí číst informace na čipech výrobků, komu jsou určeny, až ke koncovému uživateli. Dalo také vzniknout fenoménu nazývanému internet věcí — čím dál tím více předmětů je opatřeno počítačovými čipy. Jsou tak vybaveny schopností komunikovat přes internet.

Již dnes je možné zapnout doma topení po cestě z práce pomocí aplikace v chytrém telefonu. V blízké budoucnosti pak bude zřejmě možné koupit třeba ledničku, která v případě, že dojde mléko, bude schopná sama nové objednat v internetovém obchodě nebo ho svému majiteli přidat na nákupní seznam v jeho tabletu.

A to zní ještě poměrně realisticky v porovnání s tím, o čem se vší vážností mluví inženýři v Sillicon Valey: V horizontu maximálně desetiletí čekávají splynutí člověka a počítače, například v podobě implantace molekulárních mikročipů a biometrických senzorů. Ray Kurzweil, hlavní inženýr Googlu, dal fenoménu název singularita a mluví v této souvislosti o brzkém nástupu „lidstva 2.0“.

Tento razantní technologický pokrok má beze sporu velký potenciál ulehčit naše životy a obohatit je. Je tu však zároveň několik velkých rizik a neznámých, která jsou dosud spíše podceňována. Samostatné pojednání si zasluhuje rozsáhlá a kontroverzní otázka, jaký dopad budou mít změny ve výrobě i službách v důsledku digitalizace na počet a podobu pracovních míst, a tím i na sociální systémy, potažmo celé hospodářství.

V této souvislosti se nabízí také otázka, jak se změní požadavky kladené na vzdělávání. Jinému podobně zásadnímu tématu se ovšem věnuje snad ještě méně pozornosti: výzvám, které technologický pokrok klade demokracii.

První problém představuje to, jak je technologický vývoj rychlý — je obtížné utvářet ho v demokratickém procesu a vést důkladnou a inkluzivní diskuzi o tom, co nám vlastně má přinést — a co si naopak jako společnost nepřejeme, i když by to technicky třeba možné bylo.

O tom, kam se budou technologie ubírat, tedy rozhodují hlavně jejich vynálezci, kteří jsou koncentrováni především v kalifornském Sillicon Valley. Jejich komunitu charakterizuje specifická ideologie, která dostala v 90. letech jméno kalifornský kapitalismus. Ten spojuje kořeny sahající k protestnímu hnutí 60. let s radikálním libertariánstvím, které důvěřuje neregulovanému technologickému vývoji, který až hraničí s pojetím technologie jako svého druhu náboženství.

Tito inženýři a vývojáři se liší od bankéřů z Wall Street třeba tím, že jejich primárním cílem není vydělat velkou sumu peněz, ale zásadním způsobem ovlivnit budoucnost lidstva. Vnímají sami sebe jako mesiáše pokroku, politikou a státní regulací pohrdají jako přežitky minulého století.

Dobře to ilustruje případ firmy Uber, která působí jako platforma pro zprostředkování placené spolujízdy. V řadě amerických i evropských měst byl její provoz zakázán z důvodu, že nesplňuje smysluplné předpisy platné pro komerční přepravu osob a je tak nekalou konkurencí pro taxi služby. Uber však rozhodnutí soudu prostě ignoruje — bere ho jako přízemní brždění nevyhnutelného pokroku.

↗

Jednou z očekávaných technologických revolucí naší epochy je rozšíření 3D tiskáren, které radikálně stlačí cenu originálů. Foto en.wikipedie.org

Totalitarismus bez uniformy

Demokracie čelí i dalším výzvám. Počítačové čipy jsou schopné komunikace a umožňují v nebývalém rozsahu sběr dat o uživatelích. Data již dnes firmy nabízejí internetové platformy k nejrůznějším účelům jako Amazon, Facebook, Google nebo Uber. Provozují rovněž programy a jejich aplikace pak sbírají data o svých uživatelích.

To je často pro jejich fungování nepochybně potřeba. Na druhou stranu je tyto firmy často využívají k cílené reklamě, nebo je prodávají dál. Data o uživatelích jsou tak jejich důležitým (či rovnou jediným) zdrojem zisku. V blízké budoucnosti se pak k datům z těchto platforem, programů a aplikací přidají data z oné „chytré lednice“ nebo bezpilotního auta.

Sociolog a filozof Harald Wetzel pojmenoval tento vývoj ve svém nedávném rozhovoru pro německý týdeník Der Spiegel jako „totalitarismus bez uniformy“ — pokud vymizení soukromí jedince chápeme jako nejdůležitější znak totalitární moci, pak jsme nástupu nového druhu totalitarismu opravdu svědky.

Z podobné perspektivy jako Wetzel se na technologický pokrok dívá americký spisovatel David Eggers, který ve svém (zatím utopickém) románu The Circle popisuje obrovskou internetovou firmu, která ovládá životy svých zaměstnanců podobně jako Orwellův Velký bratr.

Ve skutečnosti pak rizika shromažďování dat internetovými koncerny opět demonstroval zmiňovaný Uber — jeho šéf Travis Kalanick jako pomstu jedné zákaznici za účelem ji zkompromitovat zveřejnil, se kterou se dostal do konfliktu, veškeré údaje o jejích jízdách s Uberem.

Nejde však jen o sběr dat. Můžeme pozorovat zárodky toho, že digitální giganti začínají za stát přebírat úkoly, které byly donedávna jeho monopolem — například když obce komunikují se svými občany přes Twitter, nebo když jsou facebookové profily uznávány k potvrzení identity.

Někteří komentátoři nepovažují za vyloučený scénář, kdy národní státy ustoupí jakési nové digitální formě vlády. Jak by ta byla schopna dostát nárokům, které klademe na demokratické státní zřízení, je velkou otázkou — zvláště pokud by v jejím centru stály právě ti současní digitální giganti.

V souvislosti s probíhajícím technologickým pokrokem je další výzva pro demokracii spojena s výše nastíněnými otázkami v oblasti práce a vzdělávání. I kdyby digitalizace ve střednědobém horizontu generovala pracovní místa nová, která by do jisté míry kompenzovala vymizení pracovních míst v důsledku racionalizace výroby a služeb. Právě tak dalo například rozšíření chytrých telefonů vzniknout profesi vývojářů aplikací pro tyto telefony, budeme bojovat se závažnými sociálními problémy.

Přizpůsobení vzdělávacího systému novým požadavkům bude nějakou dobu trvat a část lidí zasažených racionalizací už se za svého aktivního života nepřekvalifikuje. Za oběť racionalizaci padnou nejdřív jednodušší práce. Na zbylá či nově vzniklá pracovní místa budou však zřejmě nároky vyšší — práce s inteligentnějšími stroji bude vyžadovat lepší technické znalosti a větší přehled o celém výrobním řetězci.

Najít si své místo v úplně nově vznikajícím odvětví je zase vyžaduje talent, dobré vzdělání a nezřídka taky počáteční kapitál. Hrozí tedy další zhoršení situace lidí v nízkopříjmovém sektoru, ale i pokračování propadu střední třídy.

Internet umožňuje na druhé straně lidem s dobrým nápadem rychle uspět a vydělat si během několika let jmění, ke kterému se dříve podniky propracovávaly za desetiletí. V době, kdy příjmová nerovnost již dosahuje alarmujících rozměrů, lze tedy v důsledku digitalizace očekávat další rozevíraní nůžek mezi chudými a bohatými (a tím také mezi těmi, kteří si technologie usnadňující život budou moci dovolit, a těmi, kteří si ji dovolit moci nebudou).

Příjmové nerovnosti tedy budou mít možná ještě fatálnější dopady na životy lidí a soudržnost společnosti, než mají nyní. S ohledem na důvěru v politickou participaci a politiku jako takovou mohou být důsledky nedozírné.

Chápeme-li odbory jako aktéra, který svou činností umožňuje demokratickou participaci a spolurozhodování zaměstnanců o dění ve firmách a jiných institucích, ale i na utváření politik státu, pak je proces digitalizace pro demokracii i v tomto směru výzvou.

Předpokládá se totiž, že v důsledku digitalizace dojde ke změnám v podobě pracovních poměrů, které se koneckonců rýsují již dnes. Ubyde lidí docházejících do továrny nebo kanceláře v pevnou pracovních dobu, přibyde lidí pracujících odkudkoli s připojením k internetu na projektech, často zřejmě ne jako zaměstnanci, ale jako osoby samostatně výdělečně činné.

Organizační struktura ani činnost odborů není zatím takovým typům pracujících uzpůsobená. Vyřešená není ani otázka, jak budou odbory zvládat zastupovat zároveň lidi s oběma typy úvazků. Představme si příklad zaměstnance u stroje se zájmem o dodržování pevné pracovní doby a vývojáře, který má zájem nárazově na projektu pracovat bez časových omezení — a poté si napracovaný čas najednou vybrat: jak je zvládnou odbory zastupovat oba?

Pokud se odborům nepodaří včas na tyto změny adekvátně zareagovat, hrozí jim propad do bezvýznamnosti. A jejich propad by znamenal ztrátu tolik významné platformy pro demokratickou participaci pracujících.

S probíhající technologickou revolucí jsou tedy spjaty otázky výsostně politické — co od pokroku očekáváme, a jak zajistit, aby o tom bylo rozhodováno v demokratickém procesu? Jak si můžeme i v digitálním věku uchovat svobodu a politickou participaci jednotlivce? A jak rozdělovat pokrokem generované bohatství spravedlivě.

Tyto otázky se dotýkají základních demokratických principů našich společností. Proto si politika nemůže dovolit pouze reagovat na konkrétní již vzniklé problémy — musí se nastoleným otázkám co nejdříve začít věnovat a uchopit je principiálně i komplexně. Musí sama začít aktivně utvářet proces jejich vzniku.