Co nám vlastně chybí? Mně žádná ideologie nechybí. Chybí mi praktické, schůdné alternativy k současné podobě našeho světa. A chybí mi ovšem také společenství, atmosféra společenství, duchovní dílny příznivé právě také pro hledání takových alternativ. Chybí mi to, co vyjadřuje dnes jazyk společenských sítí slovem: sdílení. To slovo je dnes frekventované jako nikdy, obsah toho slova je však těžce deficitní. Toliko technicistní, minimálně osobní. Tuším, že to spolu souvisí: manko společenství a manko naděje, že tento svět není jediný možný. Ale možná, že takovéto dílny existují, ale já se k nim prostě nedostanu, protože jsem starý a moji lidé umírají.

Stačil jsem naplno prožít šedesátá léta a tak se už nikdy nezbavím nostalgie po časech soustředěných, úporných polemik v kulturně-politických časopisech, času netrpělivého čekání na určité knihy, na čtvrtky (ano, čtvrtý den v týdnu), kdy vycházely Literární noviny a knižní novinky, času nadějí, že ten či onen článek, ta či ona kniha ne snad změní svět, ale přece jen trochu pohne s realitou, která nás obklopovala. Nebyly ty naděje vždycky zcela liché.

Tvořili jsme tenkrát společenství, jakkoli různorodé. Nejen tím, že jsme četli stejné knihy a stejné časopisy, že jsme sdíleli společná témata, společné otázky, ale hlavně tím, že jsme — každý trochu jinak — pracovali na demontáži dlouho závazně platné ideologie. Ideologie, to byl pro nás tehdy uzavřený myšlenkový systém, deduktivně vytvářený, systém zdánlivě bez mezer, autoritativně vnucující odpověď ještě dříve, než člověk stačil položit otázku. Měl tedy ten pojem tehdy jednoznačně negativní znaménko.

Široké intelektuální společenství šedesátých let (nemyslím tím tedy zdaleka jen ty, kterým se říká osmašedesátníci) bylo vlastně definováno alergií nejen na konkrétní ideologii, ale na ideologický způsob myšlení vůbec, které právě myšlením nebylo; na ideologické floskule, na ideologickou dikci. Chybí-li dnes někomu ideologie i společenství, pak, obávám se, touží spíše než po společenství po nějakém bojovém šiku pravověrných. Myslím si tedy, že ideologie a společenství se vzájemně vylučují.

Ta ideologie, kterou jsme demontovali, tehdy rychle ztrácela na přesvědčivosti, postupně vyklízela scénu, přinejmenším tu intelektuální. Ten čas je ale už dávno pryč. Mluvíme dnes všichni najednou, jsme roztěkaní, málo soustředění. Všichni nějak všechno víme, nebo to přinejhorším máme všechno v počítači. Důkladné polemiky, které vydrží u tématu víc než dvě vydání po sobě, jsou vzácné, a i ty jsou krátkodeché a zasáhnou zpravidla jen menší okruh interesentů. Pořád sice vycházejí zajímavé, provokativní knihy a články, ale vypadá to zatím, že nepohnou s ničím.

Málokdo ještě věří, že nějaká Chaloupka strýčka Toma, Kapitál, Sekyra či Souostroví Gulag pohne světem, zemí, národem. Lidé slov ztrácejí smysl života. Protože ty jejich výrobky, ona slova, ztratila váhu. Poletují jako peříčka. V časech disentu slova vážila strašně moc: šlo se za ně do vězení. Jejich autorům musela stát za to, a čtenář to poznal a býval osloven. Dnes je spíše zahlušen než osloven.

Útočí na něj desítky, stovky lží, promyšlených fabulací, klamů, konspirativních výkladů událostí a paranoidních teorií. Nikdy jich nebylo tolik. Ale hlavně: nikdy po nich nebyla taková poptávka! Všechny se tváří jako uvěřitelné a po pravdě řečeno, konzumenty lákají tím, že jsou nejednou zajímavější než realita.

U toho bych se rád zastavil: konspirativní teorie všeho možného jsou lákavé, komerčně úspěšné, ale především spolehlivě odrazují mnoho lidi od jakéhokoli angažmá, ba i od vlastního myšlení; protože vysvětlí, že všechno bylo jinak, už dávno kdesi tajně umluveno, takže člověk má už jen jednu možnost: dbát o to, aby nebyl pro smích, aby nějakou svoji angažovaností nedělal nikomu šaška.

↗

Široké intelektuální společenství šedesátých let bylo vlastně definováno alergií nejen na konkrétní ideologii, ale na ideologický způsob myšlení vůbec, které právě myšlením nebylo. Foto Michal Kalášek.

To už vůbec nemluvím o diskuzích — chatech na sociálních sítích. Jejich anonymita je na jedné straně znehodnocuje před vážným čtenářem, na druhé straně je atraktivní pro dezorientované masové konzumenty. Anonymita plus tekutost mediálních obrazů čehokoli vytváří maximálně výbušnou třaskavinu: je to paradoxně třaskavina všeprostupující nedůvěry a lhostejnosti, třaskavina, která vyklízí pole oligarchům všeho druhu. Informace a dezinformace dnes splývají v jakousi před očima kynoucí kaši, jakýsi rozpínavý vesmír neurčitosti, a vždycky také agresivity a sprostoty, vyplňující donedávna ještě vcelku inteligibilní vesmír.

Rád tu pochválím diskuze na internetových novinách Deník Referendum, které — nevím jak, ale věřím, že korektně — udržují věcnost, názorovou rozmanitost a osobní ručení (alespoň většinou). Polemiky se tam správně „vlečou“ až do únavy z vyčerpání tématu nebo diskutujících, tak, jak to má být.

Navrhuji nadále pěstovat, tříbit pravidla polemik, jakkoli to hlavní v nich lze dodržovat jen dobrovolně. Vůbec by mi nevadilo, kdyby měly každá svého „editora“, průvodce, garanta. Jedna dobrá polemika vydá za deset originálních výkřiků!

Možná, že takových kvalitních diskuzních platforem je víc, nevím, nestačím, nikdo nestačí všechno přehlédnout (ať někdo udělá jejich seznam, i těch, které jsou mu ideově cizí).

Ale obávám se, že ani podstatné polemiky na stránkách Referenda nestačí vytvořit společenství. Řekl bych proto, že soudobé informační technologie pracují proti nám, proti společenství, proti alternativnímu myšlení, které předpokládá také lidskou blízkost.

Co se to děje? Ztrácejí se tedy ideologie, nebo i ideje, anebo dokonce už i elementární alternativy k tomu, co prostě jen je?

I v oněch rušných šedesátých letech zaznívaly hlasy, které varovaly před ztrátou alternativ. Pamatuji se, jak uhrančivě na mne působila kniha Herbert Marcuseho Onedimensional Man (Jednorozměrný člověk). Tento radikálně levicový hegeliánský filosof předjímal už tehdy svět bez alternativ: všechny alternativy pozře monstrum skrytě represivní industriální společnosti.

Marcuse připomíná jedna mnohem mladší pozoruhodná kniha, nazvaná Kupte si svou revoltu autorů Josepha Heathe a Andrew Pottera o tom, jak revolta proti konzumnímu kapitalismu není pro systém hrozbou, ale naopak hnací silou: dokáže ji zahrnout, koupit jako zboží, de facto zkorumpovat, ať si to revoltující přejí či nepřejí.

Konec ideologií byl pak ohlašován ještě vícekrát, pamatuji se na bestseller Daniela Bell The End of Ideology. Většinou byl ohlašován jako evangelium, jako dobrá zpráva, jako radostná zvěst. Naposledy Francisem Fukuyamou na počátku devadesátých let. Ten nám v knize Konec dějin dával na výběr už jen varianty, jemné nuance liberální demokracie v prostředí svobodného trhu. Asi tak jako ve zlatých dobách socialistického realismu, kdy už mělo jít o boj, ovšemže dialektický, jen o soutěž těch nejlepších uměleckých děl jedněch soudruhů s díly ještě lepšími soudruhů ještě uvědomělejších. Fukuyama předjímal vlastně věčný mír, idylu. Mnozí mu chtěli věřit. Proč ne? Ale ta víra mohla trvat jen pár let.

Dobrá zpráva to měla být proto, že její zvěstovatelé měli na mysli ideologie rádoby univerzálně platné, rozpínavé, agresivní, dogmatické, umrtvující, takové, které si dělaly patent na definitivní pravdy. Ty pak bylo nejen dovoleno šířit i násilím: jejím vyznavačům bylo dokonce uloženo šířit je násilím. Klasická byla v tomto smyslu jen ta stalinsko-komunistická. Nakažlivý byl a je i fašismus, který ovšem postrádá přesvědčivější doktrinální kohezi.

Po nečekaných explozích nacionalismu i v Evropě a náboženského fundamentalismu leckde jinde ve světě už nikoli bipolárním a tedy jaksi odbrzděným, nikdo už podobným idylám neuvěří. I když nacionalismus vlastně ideologií v onom původním smyslu není, protože není univerzálně inspirující, univerzálně nakažlivý — nakažlivý je leda v tom smyslu, že vyvolává nacionalismus na druhé straně, totiž nacionalismus nepřátel našeho národa. Ani náboženské fundamentalismy nejsou ideologiemi v původním smyslu slova, protože slibují ty nejlepší odměny až na nějakém onom světě. Nejsou proto méně nebezpečné.

Nás ale dnes zajímá rub tohoto líce, tohoto konce militantních, nakažlivých, ideologií. Zajímá nás, ať už jsme více napravo či nalevo či lneme ke středu, jak je to možné, že od roku (dejme tomu) 2008, kdy začala krize, o jejichž přívlastcích, nikoli o její vážnosti, se dosud vedou spory, že od té doby politická levice nikde v Evropě nenabídla žádnou ucelenou a hlavně přesvědčivou odpověď, žádný volebně úspěšný program, ba ani žádnou schůdnou alternativu. Teď bych mohl začít jmenovat několik hnutí, která budila nějakou dobu veliký zájem, ale ukázala se být sice symptomatická, ale symptomatická právě ve své efemérnosti: Indigne-vous (Rozhořčete se!) a  Occupy Wall Street. Efemerní zřejmě nebude ve Španělsku hnutí či strana Podemos, ani řecká Syriza. Uvidíme. Moc jim nevěřím: na začátku bylo také nezodpovědné plýtvání.

Vlastně jednu bohužel z nejperspektivnějších alternativ dnes nabízí jedno zdejší, české hnutí, které ovšem není ani politickým hnutím, protože ta vznikají zezdola, ani politickou stranou, protože ta musí mít svoji legitimizující strukturu, a které je dnes nejsilnějším partnerem vládnoucí sociální demokracie. Je to docela radikální alternativa k politice. Zatím k politickým stranám, zítra možná k politickému pluralismu, nakonec, logicky, k parlamentní formě vlády, k zastupitelské demokracii. K demokracii vůbec.

Tato alternativa je tím pravým, původním populismem. Populismus není zdaleka jen demagogie, nesplnitelné sliby, jak se dnes myslí — to občas charakterizuje skoro každou, i nepopulistickou, tedy standardní politickou stranu. Populismus v onom původním smyslu je pěstovaná dichotomie: elity, rozuměj sobecké, zlodějské, politici jako doslova trubci na jedné a lidé, obyčejní, poctiví, pracovití, zkrátka z gruntu dobří lidí na straně druhé.

Je populismus ideologie nebo jenom odsouzení hodná komunikační strategie? Politologové to vyřešili, protože se bez škatulek neobejdou: je to ideologie, ale svého druhu. Vymysleli nový pojem, často nově složený ze starých slov a problém je vyřešen. Tedy thin-centered ideologie, jakási jen „tenká“ či ke středu, na jádro zúžená ideologie oproti těm klasickým full ideologiím.

Obávám se, že populismus v tomto užším smyslu ideologií těchto let opravdu je. Má jinak všechny její znaky: je univerzálně platný, protože všude jsou zlé elity a dobrý lid, je tedy nakažlivý. Je to systém prajednoduchých myšlenek či spíše předsudků. Je rozpínavý, protože dokáže uspět ve volbách. Je jednoduchý a je tudíž bez mezer, takže je neuchopitelný, nekritizovatelný. Je to sama esence ideologična: nesmiřitelnost jako taková, nesmiřitelnost bez obsahu!

Dobývá další a další segmenty voličů, celé státy, kusy planety tím, že je ekonomicky ovládne. Že si prostě tam či onde všechno, všechny koupí, ať oni chtějí či nechtějí. Oligarchizace ve spojení s mediálně zdatným populismem dobývá dnes svět. Oligarcha nemusí být nabubřelý, bohatý na procovský způsob, jako třeba bývalý prezident Ukrajiny Juščenko. Může být až okázale prostý. Ale má stále víc moci. Nemusí být velkohubý jako Hitler či Mussolini, může být naopak střídmý ve vyjadřování, může mluvit jazykem obyčejných lidí. Nemusí být násilný, protože moc peněz nemusí mít v rukou obušek.

Ano, moc peněz nahrazuje moc násilí, to je třeba vědět a férově připustit, že v tom je určitý pokrok. Ať se to komu líbí či nelíbí, lépe je si někoho koupit než ho popravit. I když do síně slávy lidstva a do učebnic se to jako pokrok nehodí. Nevýhoda je tu v tom, že proti násilí se snadněji rodí odpor, opozice, než vůči penězům. Nevýhoda? Kdo to řekne? Kdo se odváží? Co tedy s tím?

Kde se v okolí takových vůdců objeví alternativy? Kde se zrodí společenství, která alternativnímu myšlení přejí, stimulují ho? Neobjeví se samo, protože si to někdo, někteří přejí. Může se ale objevit tam, kde se seběhnou lidé, ale se postavili nějakému zcela konkrétnímu, hrozícímu zlu. Kde se pak takové „seběhlosti“ dokáží spojovat. Objeví se v každém případě jen tam, kde se lidé musejí rozhodovat, které hodnoty obětují jiným a to tak, že to třeba pocítí i na své sociálním statusu. Řeknu to rovnou: nezrodí se bez obětí. Nezrodí se ze slov, byť sebe chytřejších, nýbrž jen ze slov, za které člověk ručí něčím, na čem mu dost, možná i zatraceně záleží.

Nestýská se mi po ideologiích ani po vizích. Ano, postrádám životaschopné alternativy k našemu dnešnímu světu. Věřím, že společenství lidí ochotných k obětem, ony dílny solidarity a myšlenkové náročnosti zároveň, budou vznikat stále. A tam, spíše než na katedrách a ve vědeckých ústavech společenských věd, se budou rodit myšlenky, které budou dláždit cestu ke schůdným alternativám.

Tito obětaví a svobodně myslící lidé by ale neměli rezignovat na politický pluralismus, jakkoli jakoby vyšeptalý, na parlamentarismus. Musejí za každou cenu mít vždycky svojí vlastní politickou stranu? Kterou už dávají dohromady dvacet let, a pořád jim to někdo kazí, začíná se znovu a znovu? Když se jim to prostě nedaří? Tolik energie nazmar!

Myslím, že by se — přinejmenším před volbami — měli obětovat, k nějaké straně se po dohodě přidat, pomoci jí, aby tu na parlamentní úrovni nějaký pluralismus jiný než ten na billboardech vůbec byl, ano, myslím třeba i vstoupit do těch stran a přitom si zachovat základní loajalitu ke svému společenství. Dobrá, připouštím, tu hlavní loajalitu. Tento „dvojí život“ není vůbec nemravný, myslím si, že je naopak maximálně zodpovědný.

V politických stranách to dnes nevypadá na to, že se tam zrodí nějaké ucelené alternativy, lišící se v pořadí hodnot a ne jen v procentech zdanění či výši dávek. Ale i tyto strany v prostředí svobodné soutěže pořád ještě garantují demokratické minimum, totiž kontrolu moci. To žádná společenství sebekreativnějších a sebeobětavějších lidí nezaručí.

Myslím si, že čtyřiadvacet let setkávání Ackergemeinde a Bolzanovců vytvořilo svého času takovéto ad hoc společenství, dílnu, která v určitý obtížný čas na určitém, ne zcela bezpečném místě, ano, ne bez obětí, totiž v atmosféře zřetelné ostrakizace a podezřívavosti ze strany většinové společnosti vytvářelo a vytváří alternativy myšlení a postojů. Na počátku jsme se prostě „seběhli“ k místu hrozícího výbuchu.

V posledních letech se už pokoušíme nashromážděného kapitálu vzájemné důvěry využít a pokoušet se chápat problémy širšího okolí našich národů, Střední Evropy i Evropy vůbec. Chápat z této osvědčené perspektivy a hledat alternativní východiska. Doufám, že se nám to bude dařit i v dalších letech.