Konec politických ideologií, konec společenství?
Petr PithartProjev Petra Pitharta z brněnského sympozia Dialog uprostřed Evropy. O ideologii, populismu a o všech limitech naší schopnosti představit si lepší zítřek.
Co nám vlastně chybí? Mně žádná ideologie nechybí. Chybí mi praktické, schůdné alternativy k současné podobě našeho světa. A chybí mi ovšem také společenství, atmosféra společenství, duchovní dílny příznivé právě také pro hledání takových alternativ. Chybí mi to, co vyjadřuje dnes jazyk společenských sítí slovem: sdílení. To slovo je dnes frekventované jako nikdy, obsah toho slova je však těžce deficitní. Toliko technicistní, minimálně osobní. Tuším, že to spolu souvisí: manko společenství a manko naděje, že tento svět není jediný možný. Ale možná, že takovéto dílny existují, ale já se k nim prostě nedostanu, protože jsem starý a moji lidé umírají.
Stačil jsem naplno prožít šedesátá léta a tak se už nikdy nezbavím nostalgie po časech soustředěných, úporných polemik v kulturně-politických časopisech, času netrpělivého čekání na určité knihy, na čtvrtky (ano, čtvrtý den v týdnu), kdy vycházely Literární noviny a knižní novinky, času nadějí, že ten či onen článek, ta či ona kniha ne snad změní svět, ale přece jen trochu pohne s realitou, která nás obklopovala. Nebyly ty naděje vždycky zcela liché.
Tvořili jsme tenkrát společenství, jakkoli různorodé. Nejen tím, že jsme četli stejné knihy a stejné časopisy, že jsme sdíleli společná témata, společné otázky, ale hlavně tím, že jsme — každý trochu jinak — pracovali na demontáži dlouho závazně platné ideologie. Ideologie, to byl pro nás tehdy uzavřený myšlenkový systém, deduktivně vytvářený, systém zdánlivě bez mezer, autoritativně vnucující odpověď ještě dříve, než člověk stačil položit otázku. Měl tedy ten pojem tehdy jednoznačně negativní znaménko.
Široké intelektuální společenství šedesátých let (nemyslím tím tedy zdaleka jen ty, kterým se říká osmašedesátníci) bylo vlastně definováno alergií nejen na konkrétní ideologii, ale na ideologický způsob myšlení vůbec, které právě myšlením nebylo; na ideologické floskule, na ideologickou dikci. Chybí-li dnes někomu ideologie i společenství, pak, obávám se, touží spíše než po společenství po nějakém bojovém šiku pravověrných. Myslím si tedy, že ideologie a společenství se vzájemně vylučují.
Ta ideologie, kterou jsme demontovali, tehdy rychle ztrácela na přesvědčivosti, postupně vyklízela scénu, přinejmenším tu intelektuální. Ten čas je ale už dávno pryč. Mluvíme dnes všichni najednou, jsme roztěkaní, málo soustředění. Všichni nějak všechno víme, nebo to přinejhorším máme všechno v počítači. Důkladné polemiky, které vydrží u tématu víc než dvě vydání po sobě, jsou vzácné, a i ty jsou krátkodeché a zasáhnou zpravidla jen menší okruh interesentů. Pořád sice vycházejí zajímavé, provokativní knihy a články, ale vypadá to zatím, že nepohnou s ničím.
Málokdo ještě věří, že nějaká Chaloupka strýčka Toma, Kapitál, Sekyra či Souostroví Gulag pohne světem, zemí, národem. Lidé slov ztrácejí smysl života. Protože ty jejich výrobky, ona slova, ztratila váhu. Poletují jako peříčka. V časech disentu slova vážila strašně moc: šlo se za ně do vězení. Jejich autorům musela stát za to, a čtenář to poznal a býval osloven. Dnes je spíše zahlušen než osloven.
Útočí na něj desítky, stovky lží, promyšlených fabulací, klamů, konspirativních výkladů událostí a paranoidních teorií. Nikdy jich nebylo tolik. Ale hlavně: nikdy po nich nebyla taková poptávka! Všechny se tváří jako uvěřitelné a po pravdě řečeno, konzumenty lákají tím, že jsou nejednou zajímavější než realita.
U toho bych se rád zastavil: konspirativní teorie všeho možného jsou lákavé, komerčně úspěšné, ale především spolehlivě odrazují mnoho lidi od jakéhokoli angažmá, ba i od vlastního myšlení; protože vysvětlí, že všechno bylo jinak, už dávno kdesi tajně umluveno, takže člověk má už jen jednu možnost: dbát o to, aby nebyl pro smích, aby nějakou svoji angažovaností nedělal nikomu šaška.
To už vůbec nemluvím o diskuzích — chatech na sociálních sítích. Jejich anonymita je na jedné straně znehodnocuje před vážným čtenářem, na druhé straně je atraktivní pro dezorientované masové konzumenty. Anonymita plus tekutost mediálních obrazů čehokoli vytváří maximálně výbušnou třaskavinu: je to paradoxně třaskavina všeprostupující nedůvěry a lhostejnosti, třaskavina, která vyklízí pole oligarchům všeho druhu. Informace a dezinformace dnes splývají v jakousi před očima kynoucí kaši, jakýsi rozpínavý vesmír neurčitosti, a vždycky také agresivity a sprostoty, vyplňující donedávna ještě vcelku inteligibilní vesmír.
Petr Pithart argumentuje především proti ideologiím. Ale zároveň vzpomíná s nostalgií na ta vzrušivá a inspirativní léta šedesátá, kdy v podstatě každý nový text, každé nové literární dílo, každý odvážný občanský postoj v sobě mohl skrývat vzrušivý impuls společenské renesance. Není v tom nějaký podivný paradox? Tak ta šedesátá léta, to byl ještě čas nadvlády jedné jediné závazné ideologie - a přitom právě toto údobí bylo tím s odstupem nejvzrušivějším a intelektuálně nejinspirativnějším obdobím za celé poslední půlstoletí! Zatímco dnes, v éře svobody od všech závazných ideologií (s výjimkou ideologie liberální demokracie, kterou ovšem Pithart sám evidentně zcela nekriticky sdílí) - tak právě tato "doba svobody" je jakýmsi bezčasím, kdy je zapotřebí nastoupení nějakého zcela evidentního zla, aby bylo možno z pasivní občanské společnosti vyždímat alespoň náznak jakési aktivity.
V čem tedy leží odpověď na tuto záhadu?
Za prvé, právě už v roli samotné ideologie. Totiž ideologie, jakožto společensky závazného kánonu určitých idejí. I když třeba ne každý právě s touto ideologií bude souhlasit - už jenom její samotná přítomnost je výzvou, je kolbištěm pro střetávání názorů, pro konfrontaci idejí, a tedy i mateční půdou pro vznik idejí nových.
Zatímco ten stav bez jakékoli (pozitivní) ideologie (neboť demokracie je sice, jak řečeno, také ideologií, ale jenom negativní, bezobsažnou) - tak tedy tento stav bez jakékoli pozitivní ideologie je stavem trvalé prázdnoty, kde všechno má stejnou platnost, a tedy je zcela stejně bezcenné. V této nicotě absolutního pluralismu a tedy absolutního relativismu se nakonec jako jediná trvalá konstanta konstituuje holé materiálno - čili přesně ta samá bezduchá konzumní společnost, ve které máme to potěšení trávit naše životy.
A za druhé (a to je základní fakt, který nejen Pithart, ale víceméně všichni kritici ideologií naprosto ignorují či vůbec nechápou): že totiž ta totalitní ideologie šedesátých let nebyla jenom prostě n ě j a k o u tuctovou, se všemi ostatními zaměnitelnou sumou závazných názorů a výkladů světa, nýbrž to byla ve svém nejhlubším jádru stále ještě ideologie k o m u n i s m u, to jest světa za prvé aktivně svobodného, a za druhé, světa principiálně pospolitého.
Jinými slovy: byla zde nejen - státní, nařízená - ideologie, ale zároveň zde stále ještě do jisté míry přežívala původní i d e a. Idea toho, že všichni sdílíme společný svět a společný osud, a že všichni vlastním dílem tvoříme náš - nový - svět.
A byla to nakonec právě tato - komunistická - idea stojící v pozadí, která všem těch intelektuálním i ryze občanským aktivitám let šedesátých propůjčila jejich nezaměnitelné kouzlo. I když si to všichni ti bojovníci proti totalitnímu režimu a jeho ideologii vůbec neuvědomovali, oni ve skutečnosti do značné míry svůj akční impulz čerpali právě z tohoto prapůvodního étosu komunistické ideje. Jakmile tato idea pospolitosti a společného tvůrčího počinu mizí, spolu s tím okamžitě mizí i ono tehdejší kouzlo zkoumání, střetávání, hledání alternativ a nových cest.
"Nestýská se mi po ideologiích ani po vizích", prohlašuje Petr Pithart. Nestýská se - ale mělo by. Bez vizí je náš svět duchovně prázdný a bezprizorný; a není pak nijakého divu, že si duše člověka pak hledá alespoň nějakou náhražku v laciných a obhroublých populismech, jejichž nástup Pitharta natolik znepokojuje.
Ta populistická ideologie sice staví proti sobě "dobrý lid" a "zlé elity", ale nechce to řešit nahrazením elit lidem, ale vlastními elitami - odborníky, kteří se reálně dokázali prosadit prosadit bez pomoci hnutí, jejich motivace nemusí být onen tekutý hněv jako u "lidu". O co pak jde? O klasický populismus? Souboj elit mezi sebou? Něco jiného nebo vše najednou?
Nicméně právě v tom podle mne spočívá největší nebezpečí - možná ale jen špatně chápu elity a neelity.
Myslím, že dobře zaznamenáváte nynější (již asi třicet let!) stav duchovní prázdnoty, která nastoupila po rozpadu komunistické ideologie (po vojenské likvidaci pražského jara) - a to i v Západním světě. Po krátkou dobu se jako náhražka nabídl neoliberalismus, ale ten se brzy zvrhl v sobeckou chamtivost a ztratil přesvědčivost ve finanční krizi 2008. Obě ideologie ale vytvářely duchovní pouto mezi lidmi a atmosféru společenství, případně i duchovní dílny, kterou postrádá Petr Pithart. (Stačí zajít na některý seminář do CEVRO Institutu a vnímat duchovní společenství přežívajících neoliberálů.) A alespoň naznačovaly společenskou vizi. Souhlasím s panem Poláčkem, že vizi potřebujeme a dovolím si citovat ze Starého zákona přísloví 29:18 v krásném kralickém překladu z roku 1613:
"Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid; kdož pak ostříhá zákona, blahoslavený jest"
Přísloví vyjadřuje důležitý sociologický poznatek, že pokud společnost ztrácí konsensus ohledně základních hodnot, a jmenovitě o představě - vizi společného dobra, rozkládá se. Trpí jak společnost, tak i lidé jako jednotlivci. Psali o tom Durkheim i Masaryk.
Stran našeho českého populismu? Se ztrátou vize souvisí spíše nepřímo. Ten je především voličskou odpovědí na zklamání z neschopnosti stranických politických elit, zejména ODS a Sociální demokracie, z neschopnosti jejich vlád vybudovat efektivně fungující stát. Jsme v tom ale namočeni všichni - naší nepoctivostí a neukázněností. Voličský lid nevnímá dlouhodobá nebezpečí a říká si: "ať se toho ujme někdo, kdo má autoritu a odborníky, horší to snad ani nemůže být". Mohlo by, viz Ukrajina a Řecko - a ten s autoritou tomu má zabránit. Hledáme spasitele, místo abychom se postarali sami.
Ale k té základní otázce, kterou nastolují Petr Pithart a Josef Poláček. Kde vzít "vidění" - vizi, s níž by se společnost mohla sjednotit a aktivovat? (Je to určitá, značně volná vize, která umožňuje kultivované debaty v Deníku Referendum, jak je Petr Pithart chválí.) A podobně jako Petr Pithart si nemyslím, že by sjednocující vizí se mohla stát ideologie. Ideologie představují společný pohled na politicko hospodářskou situaci, a jako takové těžko mohou být univerzální a kromě toho nevydrží (sám jsem zažil triumf a pád tří ideologií: nacionalismu-nacizmu, komunismu a neoliberalismu). A právě proto, že jsou zaměřeny na společensko politické instituce, mohou se stát až iracionální kvazi-náboženskou vírou: v rasově čistou společnost, nebo společnost svobodných výrobců, kteří společně vlastní výrobní prostředky, nebo soukromovlastnickou společnost bez státu, kde se všichni obchodují se vším. A taková víra mi ospravedlní i násilnou likvidaci odpůrců (nikoliv neoliberalismus, ten spoléhá na lidskou hrabivost a využívá sílu peněz). Paul Tillich analyzoval toto nebezpečí kvazi-náboženství.
Ale ideologie mohou sjednotit společnost bez nebezpečí, pokud si uchovají "průzračnost", zakotvení v transcendentní víře v lidskou důstojnost a nedoknutelnost života (opět Tillich). Ovšem, aby se mohly stát univerzálním "tmelem", musí mít sociální rozměr, nesmí ignorovat "otázku sociální". Souhlasím s panem Poláčkem, že odtud pramenila síla komunismu, a naproti tomu v sociální slepotě liberalismu vidím jeho ideovou bídu a neschopnost. Trpí jí i liberál Pithart, když marně hledá životaschopné alternativy. Trpěla jí i má rodná katolická církev, než se probudila pět minut, či spíše hodin, po dvanácté. Konkrétněji, Papež Lev XIII. vydal svou encykliku "O nové době: o situaci dělníků" (Rerum novarum) až v roce 1891, čtyřicet tři let po Komunistickém manifestu a století po zrodu sociální otázky. Příliš pozdě na to, aby mohla odvrátit katastrofy dvacátého století. Moderní papežové, a především současný papa František, se snaží zpoždění dohnat. Vytváří se sociální učení církve, které - podle mého názoru - by mohlo založit spolehlivou životaschopnou alternativu.
Z toho důvodu vlastně nemám, co bych k dané věci ještě dalšího připojil, co by už nebylo řečeno.
S jedinou výhradou: jakkoli též sdílím přesvědčení, že nějaká nosná idea budoucnosti bude nevyhnutelně zakotvena t a k é v křesťanství, osobně nemám pocit, že by křesťanství samo - ať jakkoli reformované či oživené - mohlo mít dostatečný potenciál pro konstituování takovéto vůdčí ideje pro éru příští.
Rozhodujícím momentem je otázka ontologie - to jest to, jakým způsobem chceme člověka, lidskou bytost a lidskou duši zakotvit v chodu a řádu veškerého bytí. Něco trochu více k tomu, kde já sám bych takováto východiska a možnosti spatřoval, naznačím ve své připravované sérii textů pod názvem "Lesk a bída postmarxismu".
v takovém případě opravdu ztrácí slovo svou váhu a slouží jen k jakémusi sebeukájení jeho altruistickým nositelům.
Oddělení vizí od alternativních projektů se z nich stává neplodná krasomluva přebíjená brutálním populismem.
Ale jak uplývá čas, na místo prvních vizionářů čím dál tím více nastupují pouzí správci původní ideje. Údržbáři. Z proroků a vizionářů se stávají byrokraté.
Oni to snad ani sami nemusejí myslet nijak špatně: vždyť oni také celý svůj život zasvěcují tomu, uchovávat - proti všem protivenstvím, a i proti přirozené erozi - onu původní Velkou Ideu. Jenže, nedá se nic dělat: jakmile se z této původní, autentické ideje udělá kánon, soubor povinných - a mechanicky memorovaných - pouček, norem a závazných pravidel chování, v tom okamžiku tato idea odumírá. Zůstává z ní už jenom kostlivec dřívějších starých pravd, trvalá upomínka na něco, co kdysi kypělo životem.
Jak řečeno, tento proces je vlastně nezaviněný - je nezadržitelný, má podobu přírodního koloběhu zrození, zralého žití, a odumírání.
A zůstává dosti zásadní otázkou pro lidstvo jako takové, jestli dokáže vytvořit takovou ideu, která by dokázala natrvalo revitalizovat sama sebe. Lenin, poté co velice záhy musel učinit trpkou zkušenost s tím, jak mu byrokraté nové sovětské moci zevnitř umrtvují jeho revoluci, to zkusil s "permanentní revolucí". Je známo, s jakým výsledkem. Tento proces degenerace není možno zastavit nějakou shora nařízenou kampaní. Tento proces trvalé sebeobnovy musí přijít zevnitř.
Zajímavý podnět by v tomto směru mohl přijít z dosti nečekané strany - totiž od K. Poppera. Totiž od jeho základního postulátu, že jedině taková teorie může být považována za pravdivou, která je schopna neustále falzifikovat samu sebe.
Pro nás to znamená: jedině taková idea, jedině taková vize by se mohla osvobodit z moci a dosahu onoho procesu vlastního zkostnatění, která by jako svou základní součást měla neustálý impuls ke svému vlastnímu sebezpochybňování. A to i ve svých zcela základních výpovědích. Ne proto, aby se sama popřela, vyvrátila - ale proto, aby touto nutností znovu a znovu přezkoumávat a obhajovat i své nejzákladnější výpovědi neustále obnovovala svou původní životnost.
Zatím ovšem taková idea ještě nikde nevznikla. Snad s výjimkou filozofické metody dialektického myšlení - to ovšem není sama o sobě nějaká vize, nýbrž jak řečeno pouhá metoda myšlení.
Různé ideje jsou testovány, ty falešné se stávají nicotné a ty nosné mohou být materializovány společenskou praxí.
Dobrý správce ideje nejen odhalí smělost myšlenky ale a to především pochopí co v praxi obnáší její uskutečnění.
A nemrhá energií svou ani lidí na vyprázdněné rituály.
Letos (27. - 29. března) v Brně bylo pro mne zajímavým kulturně-politickým zážitkem vyslechnout tři přednášky o proměnách demokracie (a o ideologii), s nimiž vystoupili Petr Pithart, Vladimír Špidla a Jacques Rupnik. Vzhledem k různosti jejich politické anamnézy, vzato od roku 1968, bylo dnes po letech pozoruhodné, jak se jejich postoje sblížily a doplňovaly.
Dík.
Rád také zdravím. LR