Byly časy, kdy jsem si pravidelně, každý den, kupoval všechny tištěné deníky hlavního proudu, dva až tři týdeníky (některé z nich jsem měl předplacené) a vybrané měsíčníky. Mluvím o konci 90. let minulého století a začátku nového tisíciletí. Postupem času jsem od toho, zdaleka nejen kvůli rozmachu internetu, upustil.

Většina novin se přestala lišit od své konkurence, jednotliví autoři rotovali a rotuji mezi velkými redakcemi, česká novinářská obec se až na výjimky stala uzavřenou, do sebe zahleděnou a od vnějšího světa do velké míry vlastní vinou separovanou jednotkou.

Přesto jsou situace, kdy opráším svou letitou praxi a přinesu si ráno domů z trafiky všechny hlavní deníky. Dělám to tak po volbách, v případě nečekané zásadní události na politické scéně, jakou je například pád vlády, či ve dny, kdy si naše společnost připomíná velké chvíle své historie. V sobotu jsem tak učinil kvůli pětadvacetiletému výročí listopadových událostí. Zajímalo mne, jak s výročím naloží MF Dnes, Lidové noviny, Právo a Hospodářské noviny.

MF Dnes: protistátní národ?

Na třetí straně MFD tvrdí Markéta Březinová, že výročí ovládl Miloš Zeman, právě kvůli němu prý lidé vyrazí 17. listopadu do ulic. „Zeman si proti sobě poštval část veřejnosti, když v krátké době podpořil Rusko ve sporu o Ukrajinu, při návštěvě Číny obdivoval tamní společnost, nezastal se lidských práv a na Hradě 28. října vyznamenal své příznivce. Dovršil to vystoupením v rozhlasovém pořadu Hovory z Lán plným sprostých slov,“ zdůvodňuje svou tezi autorka. Aniž bychom hájili Zemana, zdá se, že se zde přeceňuje jeho mobilizační potenciál.

Na komentářové dvoustraně čtenáři najdou tři svým způsobem pozoruhodné texty, jejími autory jsou kardinál Miloslav Vlk, spisovatel Jan Stránský a bývalý senátor, politolog a právník Petr Pithart. Právě jeho text, nazvaný Češi jako protistátní národ si zaslouží citovat.

Pithart pouze nevzpomíná, naopak, hovoří o naši dnešní situaci: „Průzkumy veřejného mínění, ale především volební výsledky potvrzují, že čtvrt století po Listopadu věrohodnost politických stran, a takto i liberální, ústavní demokracie, nadále klesá. A že naopak roste ve volební subjekty, které se programově distancují od politiky jako od něčeho nenapravitelně špinavého.“

Pithart tu hájí politiku jako svébytnou disciplínu, nedělá to poprvé, učinil tak už v polovině 70. let minulého století v pozoruhodné knize nazvané Obrana politiky. Pithart vytyčuje v komentáři pro MF Dnes dvě uzlové zrady, které nás dovedly k současnému marasmu. První z nich je, tvrdí Pithart, rychlé a snadné rozdělení Československa, tehdejším aktérům vytýká především to, že tak učinili bez referenda.

Za druhou zradu označuje opoziční smlouvu: „Byl to kartel zajišťující nejen stabilitu, ale hlavně jistotu, že si dvě strany nebudou koukat pod prsty. To otevřelo dveře klientelismu, kmotrům, a rychle pak prorostlo až dolů do zastupitelstev menších měst.“

Pithart v závěru svého textu připomíná, že máme ještě trochu času. Pomáhá si, přestože nejsme okupováni ani v otevřené válce, paralelou s první republikou: „V roce 1943 chyběly už jen dva roky do vyhlášení programu, který s parlamentní žvanírnou skoncoval.“

Tím programem byl Košický vládní program, který tu nastolil po válce limitovanou demokracii, k volebnímu klání byly připuštěny pouze čtyři — levicové, středolevé či středové — subjekty. Pravice, povětšinou kolaborující s fašisty, byla tehdy z politického života vyloučena. To ale Pithart neříká.

↗

Lidové noviny: Na Babiše se díváme s důvěrou

Tradiční víkendový celostránkový rozhovor Lidovky přinesly s Ludvíkem Vaculíkem. Náš oblíbený autor se k listopadu 1989 nijak podrobně nevrací, hovoří — a stručně — spíše o současnosti, chválí Babiše i Zemana, svůj názor ale téměř nezdůvodňuje, nejspíš na to už ve svých téměř devadesáti letech nemá sílu. „My se díváme na toho Babiše s důvěrou. A Zeman? Zeman se mi líbí,“ říká Vaculík Petru Kamberskému.

A dále vysvětluje: „Ne že bychom neměli výhrady k Zemanovým úletům. Ale on se přece může lišit. Nemůže přece neustále přemýšlet: Smím mít jako prezident tento názor? To by musel většinou mlčet. Jedná jako člověk. Hraje toho prezidenta dobře.“

V Orientaci Lidových novin vyšel text Petra Zídka, už jeho titulek je pozoruhodný: Mrtvé výročí. „Výročí listopadu je mrtvé — ale nemuselo by být. Možná by ho trochu resuscitovalo, kdyby slavnostní řečníci potlačili fráze o boji za svobodu, přestali omílat, že se dnes máme mnohem lépe než před rokem 1989 a že komunistický režim byl opravdu hrozný, a začali nahlas přemítat o tom, co jsme v uplynulých pětadvaceti letech udělali špatně,“ píše Zídek v závěru.

Hospodářské noviny: Průvodce Pařížskou

Asi mejmanipulativněji pojaly sváteční vydání redakce Hospodářských novin. Podobně jako MF Dnes i HN mají na titulní straně rekapitulující titulek, avšak krajně zavádějící: Jak jsme budovali kapitalismus. Odkazuje na profily šesti ať tak či onak klíčových figur přechodu od normalizačního režimu k demokracii. Ideologicky se tu zastírá, že demokracie není totéž co volný trh.

A tak to vnímala také československá veřejnost krátce po 17. listopadu 1989, v týdnu na to ostatně upozornil historik Jiří Suk v Lidových novinách vycházející z poznatku, že velká většina lidí po listopadu si přála třetí cestu, „cosi mezi“ kapitalismem a socialismem: „V hledání ideální formule pro společenské uspořádání zůstávala stěžejní hodnotou rovnost, avšak na její úroveň se vrátila svoboda." (Jiří Suk: Kapitalismus lákal jen 3 % lidí, Lidové noviny, 10.11.2014) Kapitalismus si přála tři pocenta lidí, řádově méně nežli socialismus.

No a teď čtu profily šesti osobností Hospodářských novin k listopadu 1989. Už jejich výběr je zarážející svou jednostranností: Dušan Tříska, Petr Pithart, Gabriel Eichler, Vladimír Dlouhý, Tomáš Ježek, Jan Švejnar. Chybí jen Václav Klaus. Pithart to věru nevytrhne.

A aby bylo jasno, jako první čtenářům nabízí redakce HN rozhovor Julie Hrstkové s Dušanem Třískou. Na jeho obskurní názory na kupónovou privatizaci upozorňuje hned v perexu: „Kupónová privatizace byla podle jejího duchovního otce Dušana Třísky geniální a epochální vynález, který by si zasloužil Nobelovu cenu. I kdyby prý budování kapitalismu stálo stokrát, tisíckrát víc, pořád to stálo za to. A to, že se obešlo bez krveprolití, je zázrak,“ píše Hrstková či editor HN.

HN vyšly s přílohou Pařížská: Nákupní průvodce po luxusních obchodech v Praze. A to je vlastně nejpodstatnější zpráva o jejich úhlu pohledu na listopad 1989.

Právo: Rozhovor s Liehmem

Pojďme se raději podívat na poslední tištěný deník hlavního proudu, na deník Právo. Údajně jediné levicové tištěné noviny v zemi byly také v sobotu jedinými, které neměly na úvodní straně ani jeden text vztahující se k výročí listopadu 1989.

A nejen to, pokud člověk noviny pouze prolistuje, vlastně mu nedojde, že jde o vydání, které by mělo reflektovat pětadvacáté výročí listopadové revoluce. Redakce Práva si tak asi není jista tím, kdo je tu vítězem, kdo poraženým a co o nás poslední čtvrtstoletí vlastně prozrazuje.

Osobně si připadám jako Hugo Plodek ze Zahradní slavnosti Václava Havla, který hraje sám se sebou šachy, a na odpověď rodičů, zda vyhrává či prohrává, odvětí, že tak trochu vyhrává a tak trochu prohrává. Vlastně vždycky. A tak je to se vším tady, spíš ale většina z nás prohrává. Což Havel minimálně tušil.

A právě o tom je báječný rozhovor Práva s Antonínem Jaroslavem Liehmem. Je to nejspíš to nejlepší, co k bilanci polistopadových let i k samotnému listopadu 1989 v českých tištěných denících hlavního proudu vyšlo:

„Mám teorii, kterou nikomu nevnucuju a která se týká Karla Marxe. Ten geniálně pochopil, že kapitalismus nejde reformovat. Vyvodil z toho důsledek, že se musí ne reformovat, ale zničit. Výsledek známe. Nikdo nevěděl, co bude, až ho zlikvidujeme. A neví to dodneška nikdo... Pravda je mnohem složitější a musí se na ní háčkovat očko po očku. Věděli to staří sociální demokraté v době, kdy vznikalo komunistické hnutí, Eduard Bernstein, Karel Kautsky. Říkali: Pozor! Neuspěchejme to. A ukázalo se, že měli pravdu.“