Děkuji za pozvání mezi vás, pozvání, kterého si cením tím více, že jste museli vědět, že nepatřím mezi zdvořilé hosty, kteří říkají příjemné věci.

Zelení brání klíčové kauzy — ekologické přežití a diverzitu, rovnost mužů a žen, zásadní odpor proti rasismu a homofobii a další. Tyto kauzy lze vnímat jako obrovské civilizační výzvy, jejichž důsledné promyšlení bude znamenat hluboké změny ve způsobu, jakým o sobě samých přemýšlíme, jakým žijeme a jakým spravujeme svou společnost.

Lze je ovšem také pochopit poněkud nezávazněji — jako „postmateriální hodnoty“, které společnost nebudou příliš měnit, pouze ji obohatí o nové dimenze „kvality života“. Jak samo slovo postmateriální naznačuje, začnou být důležité až poté, co jsou dořešeny konflikty o materiální hodnoty. Zdá se mi, že tento přístup u českých zelených převládal. Nezřídka jsem při debatách s členy Strany zelených slýchal naději, že dnes sice postmateriální hodnoty společnost ještě neoslovují, ale jejich čas přijde.

Připomínalo to ve skutečnosti Klausova slova o tom, že ekologie představuje šlehačku na dortu. Pochopením svých témat jako pouhých „postmateriálních hodnot“, jako kdyby se zelení nechali dobrovolně zatlačit do role, ve které je chce vidět jejich největší oponent. Do role v podstatě technokratických expertů na některé detailní součásti kvality života, cukrářů dozdobujících už upečený dort ekonomů.

Ekonomická krize, vývoj kolem globálních změn klimatu, návrat starých a nástup nových forem rasismu a vyloučení nám připomínají, že tenhle dort se nikdy nedopeče. Věří dnes ještě někdo na postkomunistickou představu, že se napřed staneme normální (tedy přiměřeně bohatou) západní společností, v níž jsou všechny materiální a tedy jaksi „staré“ otázky řešeny kombinací volného trhu, politické demokracie a sociálního státu, a pak se budeme moci věnovat „postmateriálním otázkám“ „kvality života“?

Krize naplno ukázala brutální rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, k němuž docházelo po celou dobu údajného triumfu „postmateriálních“ hodnot nad těmi „materiálními“. Ve vztahu k hodnotám, které jsou vám i mně drahé, máme v podstatě dvě volby: Buď se stanou nejen čisté životní prostředí, ale třeba i antirasistické postoje privilegiem těch, kdo na to mají. Nebo se podaří smysluplně propojit zápasy proti ekologické devastaci, proti rasismu či za uznání sexuální různosti se zápasy za sociální práva, která mají jasný materiální základ. Hnutí za environmentální spravedlnost v USA a řada sociálně-ekologických hnutí ve třetím světě ukazují, že to jde.

Žijeme ve společnosti, v níž je naprosto legitimní spekulovat nad tím, že by se volební právo mělo omezit pouze na plátce daně z příjmů. Ve společnosti, která celým vrstvám sugeruje, že jejich špatná situace je důsledkem jejich vlastních individuálních selhání, která často spočívají v tom, že se málo snažili, že neměli dost ostré lokty, že se neuměli prodat, že neměli dostatečné prezentační dovednosti — že se zkrátka ten či onen člověk neprojevil jako dostatečně konformistickej srab, že nezavděčil svým šéfům nebo trhu dostatkem přesně těch špatných lidských vlastností, které na člověku oceňovaly všechny tyranie minulosti.

Tento vnucovaný pocit vlastního selhání je formou psychického násilí. Je to třídní boj vedený shora, ať už má tvář mediálních kampaní proti nezaměstnaným, nebo prostě pouhého mrazivého pohrdání, šířícího se společností. Pokud nepropojíme úsilí o čisté životní prostředí či odpor k rasismu s reakcí na toto psychické násilí, vrátí se nám to. Objekty tohoto násilí se nebudou věčně smiřovat s ponižováním. A nejen, že sotva budou mít pomyšlení na třídění odpadu a zdravý životní styl. Rovněž se pro ně může stát atraktivním ztotožnit se vládnoucí skupinou a jejím bohatstvím a mocí aspoň skrze rasu a národ, když už je s ní nespojuje nic jiného.

Klíčovou otázkou dneška je otázka demokracie. Až příliš dlouho jsme ji řešili prostě tak, že jsme prohlásili naše společnosti za demokratické. Dnes se stále více lidí ptá, do jaké míry není tato demokracie zcela formální zástěrkou reálné a velmi nedemokratické moci a zda naši potomci nebudou o „reálné demokracii“ dnešní doby mluvit s podobným úšklebkem, s jakým mluvíme my o reálném socialismu. Politologové Martin Gilens and Benjamin I. Page došli svou analýzou přijímání veškeré americké legislativy z let 1980-2002 k závěru, že USA nejsou demokracií, ale oligarchií. V Evropě podobný výzkum zatím nemáme, leccos ale o tom, jak si stojí demokracie ve vztahu ke kapitalismu, možná napoví zítřejší řecké volby a reakce nadnárodního kapitálu. Zatím se zdá, že otázku demokracie dokázaly uchopit zejména síly, které jsou označovány za populistické. Řečeno schematicky, můžeme identifikovat tři druhy populismu: podnikatelský, pravicový a levicový.

Podnikatelští populisté nasměrovali hněv společnosti proti politické třídě. Demokracie pro ně někdy znamená efektivní vládnutí, někdy uplatnění vůle lidu v referendu, které zredukovali na proceduru a v podstatě souboj dvou marketingových kampaní, čímž překroutili přímou demokracii na spotřebitelskou volbu bez kvalitní rozpravy. Stojí za povšimnutí, jaký úspěch u nás tento typ populismu v podobě Babiše a Okamury měl.

Pravicoví populisté nasměrovali hněv proti cizím, ať už je vymezují rasou nebo náboženství. Demokracie pro ně znamená vítězství našich nad cizáky, jejich pokoření a ponížení nebo fyzické odstranění (třeba vyhnáním migrantů nebo zákazem islámu). Stojí za povšimnutí, jak relativně slabá je u nás zatím politicky organizovaná krajní pravice, a zároveň jak výrazně rezonují její názory i v takzvaném hlavním proudu, u dosud často liberálních novinářů a politiků.

Levicoví populisté nasměrovali hněv proti ekonomické moci, která do značné míry anonymně a neosobně ovládá naše životy (všichni známe ta slovní spojení „trhy se vyjádřily“, „toto je ekonomická nutnost“, „dluhy se musí platit“). Levicoví populisté jako Syriza, Podemos nebo Front de Gauche se ptají, zda ve společnosti, kde v poslední instanci platí takové výroky, můžeme ještě mluvit o demokracii. Zda se mají splácet i ničivé dluhy, v jejichž základu je nespravedlnost, lest či mocenská asymetrie. Bojovníci za životní prostředí by měli zbystřit — nadvláda ekonomiky se týká i jejich kauzy, jak nejpřesvědčivěji ukazuje debata o klimatické změně.

Je příznačné, že v řadě zemí se tento levicový populismus stal významným hlasem, zatímco u nás rezonoval maximálně v jednorázovém hnutí, které přispělo ke krizi legitimity neoliberální a korupční vlády Petra Nečase. Ovoce tohoto hnutí ale sklidil někdo jiný.

Dnes máme vládu, o níž není romantickou nadsázkou z předminulého století říct, že vládne především v zájmu velkého kapitálu. Sama dává jasně najevo, že vládne především v zájmu velkých zaměstnavatelů, že je ochotna kvůli nim slevit z již tak nízkých sociálních a ekologických standardů, že bude tak jako Drábek šikanovat nezaměstnané, že bude jako Dobeš podřizovat školství byznysu. Její ministr vnitra dává najevo, že je ochoten koketovat s xenofobními a represivními postoji, její ministr životního prostředí dává najevo, že chce nejen stát, ale i přírodu řídit jako firmu.

Prostor pro pravicovou opozici vůči této vládě je už obsazen — a jak jsme nedávno viděli, prostor pro pravicovou opozici se zeleným melírem je pod hranicí statistické chyby. Naopak volný je prostor pro opozici zleva. Taková opozice má přitom přehršle neadresovaných témat. Zmíním alespoň tři: Podmínky práce, tisíce lidí uvízlých v dlužních pastích a někdy z toho důvodu také v bezdomovectví a konečně jsou to momenty a místa, kde se logika ziskovosti dostává do střetu s jejich smyslem: Například domy jsou od toho, aby se v nich bydlelo, případně aby to v nich žilo, ne od toho, aby chátraly a spekulovalo se s nimi. Školy jsou od toho, aby se v nich učilo a bádalo. Nemocnice jsou od toho, aby se v nich léčilo.

Domnívám se, že vaše strana má dnes ohromnou šanci stát se jednou z formujících součástí takové opozice, která propojí zápas o základní zelená témata s materiálními boji, které zpochybňují samozřejmosti ploše ekonomizující představy o světě. Je to ohromná příležitost nově promyslet práva, která jsou na rozhraní práv sociálních a ekologických: právo na vzdělání a vědění, právo na město či na krajinu, právo na zdraví, právo na důstojný život.

Je to možná i obrovská příležitost znovu promyslet demokracii a politiku.