Děkuji za pozvání mezi vás, pozvání, kterého si cením tím více, že jste museli vědět, že nepatřím mezi zdvořilé hosty, kteří říkají příjemné věci.

Zelení brání klíčové kauzy — ekologické přežití a diverzitu, rovnost mužů a žen, zásadní odpor proti rasismu a homofobii a další. Tyto kauzy lze vnímat jako obrovské civilizační výzvy, jejichž důsledné promyšlení bude znamenat hluboké změny ve způsobu, jakým o sobě samých přemýšlíme, jakým žijeme a jakým spravujeme svou společnost.

Lze je ovšem také pochopit poněkud nezávazněji — jako „postmateriální hodnoty“, které společnost nebudou příliš měnit, pouze ji obohatí o nové dimenze „kvality života“. Jak samo slovo postmateriální naznačuje, začnou být důležité až poté, co jsou dořešeny konflikty o materiální hodnoty. Zdá se mi, že tento přístup u českých zelených převládal. Nezřídka jsem při debatách s členy Strany zelených slýchal naději, že dnes sice postmateriální hodnoty společnost ještě neoslovují, ale jejich čas přijde.

Připomínalo to ve skutečnosti Klausova slova o tom, že ekologie představuje šlehačku na dortu. Pochopením svých témat jako pouhých „postmateriálních hodnot“, jako kdyby se zelení nechali dobrovolně zatlačit do role, ve které je chce vidět jejich největší oponent. Do role v podstatě technokratických expertů na některé detailní součásti kvality života, cukrářů dozdobujících už upečený dort ekonomů.

Ekonomická krize, vývoj kolem globálních změn klimatu, návrat starých a nástup nových forem rasismu a vyloučení nám připomínají, že tenhle dort se nikdy nedopeče. Věří dnes ještě někdo na postkomunistickou představu, že se napřed staneme normální (tedy přiměřeně bohatou) západní společností, v níž jsou všechny materiální a tedy jaksi „staré“ otázky řešeny kombinací volného trhu, politické demokracie a sociálního státu, a pak se budeme moci věnovat „postmateriálním otázkám“ „kvality života“?