KDU-ČSL patří mezi tradiční české politické subjekty. Tato základní charakteristika lidovců platí i přesto, že strana v posledních volbách do Poslanecké sněmovny nepřekročila pětiprocentní práh nutný pro zisk poslaneckých mandátů. Mnozí z politických pozorovatelů tehdy lidovcům předpovídali postupnou, leč jistou marginalizaci. 

Krajské volby z loňského podzimu nicméně naznačily, že KDU-ČSL z české politiky nadobro zmizet nemusí. Lidovci v nich obdrželi jedenašedesát mandátů (devět procent). Připomeňme, že v krajských volbách konaných v roce 2008 získali mandátů šestapadesát, v roce 2004 pak dvaasedmdesát.

„Krajské volby potvrdily, že lidovci mají solidní regionální zázemí. Pořád je ale velkou neznámou, zda se jim podaří proměnit tuto regionální výhodu v úspěch při volbách parlamentních. Zatím zůstávají ve hře, ale při každých volbách balancují na hraně neúspěchu,“ uvedl v rozhovoru pro Deník Referendum politolog Milan Znoj.

„Přitom stále mají úspěch na dosah ruky, stačí získat takových padesát tisíc nových voličů a neztratit ty dosavadní,“ dodal. O víkendu proběhne v Olomouci sjezd, který mimo jiné nastíní strategii strany do příštích voleb a určí nové vedení strany, které se pokusí z KDU-ČSL učinit opět relevantní subjekt české politiky. K tomu, aby se stali parlamentním subjektem, budou muset podstoupit riziko, jež s sebou nese vyřešení klíčového dilematu každé křesťanské strany.

Jeho podstata je jednoduchá: mají-li si křesťanské strany udržet hlasy aktivních křesťanů, musí důsledně projevovat svoji křesťanskost, avšak současně musí pracovat s vědomím, že příliš důsledné zastávání této linie neuspokojí a nepřiláká potenciální voliče, kteří preferují spíše liberálnější postoje. Liberálnější přístup přitom naopak zase může znamenat odliv tradičních voličů.

Problémem lidovců v celém polistopadovém období byl ten, že se pohybují ve výrazně ateistickém prostředí. Právě proto se musí pokusit oslovit i voliče mimo své jádro tradičních podporovatelů. Pro udržení jejich relevance v české politice budou muset podstoupit riskantní krok směrem k městskému liberálnějšímu voliči. A to proto, že jejich tradiční členská a voličská základna se ztenčuje a stárne.

V posledních letech se stranická základna KDU-ČSL ztenčuje průměrně o dva tisíce členů za rok. Zatímco na začátku devadesátých let minulého století měla strana okolo devadesáti tisíc členů, v současnosti jich má pouze necelých třicet tisíc. Vzhledem k věkové struktuře přitom samotní lidovci počítají s tím, že se dlouhodobý trend úbytku členské základny zastaví někde okolo dvaceti tisíc straníků.

Permanentní úbytek voličů

Kromě stárnoucí a vymírající členské základy se lidovci potýkají s permanentní úbytkem voličů. Je sice pravdou, že KDU-ČSL doplácí na mimořádně nespravedlivý volební systém, jehož efekt přepočtu hlasů na mandáty oslabuje malé strany na úkor těch velkých, zároveň je ale třeba říct, že se lidovci nevypořádali s celkovým úbytkem voličů a s nevyváženou geografickou podporou v jednotlivých krajích. Pro ilustraci uveďme několik čísel.

V roce 2002 kandidovali lidovci společně s Unií svobody-DEU, v rámci společného projektu Koalice, který navázal na předchozí ambiciózní pokus o sjednocení malých středových a pravostředových subjektů, tj. Čtyřkoalici. Vzhledem k očekáváním skončily tehdejší volby pro Koalici spíše neúspěchem, obdržela 14,27 % hlasů a jednatřicet mandátů.

Zároveň je třeba připomenout, že samotní lidovci ve Sněmovně oproti předchozím volbám posílili. Jejich tradičně disciplinovaní voliči totiž prostřednictvím preferenčním hlasům napomohli k úspěchu lidovců na úkor jejich koaličních partnerů. Lidovci tehdy obdrželi třiadvacet mandátů. Protože ale KDU-ČSL nekandidovala samostatně, nelze tehdejší počet voličů porovnávat s následujícími i předchozími volbami v absolutních číslech.

Ve volbách v roce 2006 lidovce volilo 386 706 voličů (7,23 %), což pro ně znamenalo zisk pouhých třinácti mandátů. Podstatné je zdůraznit, že ve srovnání s volbami v roce 1998 KDU-ČSL přišla o více než 150 000 voličů.

Zároveň je třeba připomenout mimořádnou disproporci v podpoře lidovců v jednotlivých volebních obvodech (krajích). Zatímco ve třech krajích (na Vysočině, v Jihomoravském kraji a ve Zlínském kraji) obdrželi od jedenácti do třinácti procent hlasů, v Ústeckém kraji je volilo pouhých 2,23 % voličů. Na Karlovarsku pak 3,44 % a v Praze 4,84 % voličů.

V posledních volbách, které se konaly v roce 2010, lidovci ve srovnání s rokem 2006 ztratili 156 989 voličů, když obdrželi pouhých 229 717 (4,39 %) hlasů. Trend úbytku hlasů je ještě zřetelnější v dlouhodobější perspektivě. Mezi roky 1998 a 2010, tedy v průběhu dvanácti let, KDU-ČSL přišla o 307 296 voličů. Připomeňme, že ji v roce 1998 pod vedením Josefa Luxe volilo 537 013 (9 %) voličů.

V posledních sněmovních volbách sice ztratily voliče všechny zavedené strany, avšak pouze lidovci a zelení opustili Poslaneckou sněmovnu. Krom jiného to byla daň za jejich účast ve vládě s Topolánkovou ODS, jejíž vznik byl spojen s politickou korupcí a jejíž existence závisela na přeběhlících z ČSSD.

Přitom i v roce 2010 obdržela KDU-ČSL v některých oblastech přes deset procent hlasů. Podíváme-li se namísto krajů na okresy, zjistíme, že lidovci v roce 2010 uspěli v Hodoníně (11,86 %), Uherském Hradišti (11,80 %), ve Žďáře nad Sázavou (10,38 %), Blansku (10,37 %) a Vsetíně (10,32 %).

Úspěšně volby pro lidovce skončili také například v okrese Brno-venkov, ve Vyškově či Zlíně. Do rozšířeného území volební podpory lidovců patří také tradičně obvody, které leží především na jižní Moravě a částečně ve Slezsku a východních Čechách.

Pokud jde naopak o oblasti, kde lidovci oproti volbám v roce 2006 oslabili, jako klíčovou je třeba jmenovat Prahu. KDU-ČSL tu za čtyři roky ztratila takřka osmnáct tisíc voličů. Z pohledu relativních ztrát si pak KDU-ČSL nejvíce pohoršila v okresech, které dlouhodobě nepatří k jejím silným regionům. Jde především o střední a severozápadní Čechy.

Křesťanská strana v nenáboženské společnosti

Nejen s ohledem na rámcový rozbor volebních výsledků od roku 1998 po současnost lze genezi KDU-ČSL po listopadu 1989 charakterizovat jako čas permanentního hledání identity křesťanské strany v převážně nenáboženské společnosti. Jednotlivá vedení strany se po celé dvacetiletí od vzniku České republiky zkrátka pokoušela naznačený trend politické podpory zvrátit.

I takto stručný nástin trendů volební podpory KDU-ČSL tak do značné míry vysvětluje nejen její změny v politické strategii, ale i opakované změny v pojetí vlastní totožnosti či proměny v kladení důrazu na její jednotlivé prvky, které je možno na lidovcích pozorovat od devadesátých let minulého století až do současnosti.

Nazřeno touto optikou je kolísání lidovců mezi křesťansko-sociální, křesťansko-nacionální nebo naopak konzervativně-liberální tradicí stejně jako reinterpretace vlastního postavení na pravo-levé ose logické a pochopitelné.

Josef Lux naordinoval v polovině devadesátých let minulého století lidovcům strategii, která spočívala v trpělivém budování profilu strany, jejíž konstruktivní a nekonfliktní přístup k problémům jí umožní být přirozeným spojencem jak občanských, tak sociálních demokratů a současně jim tato strategie umožní — což je podstatné — být vůči oběma i alternativou.

Ambicí Josefa Luxe, kterou po jeho smrti již nedokázal nikdo z jeho nástupců rozvinout, bylo učinit z křesťanských demokratů klíčový stranicko-politický subjekt, bez něhož není možné sestavit ani pravo-středovou ani středo-levou vládu. Jedním z klíčových mechanismů na cestě za tímto cílem byla Luxova strategie učinit z křesťanských demokratů otevřenou partaj a pokusit se tak oslovit i městské, z povahy věci liberálnější voliče.

Vzhledem k nízkému stupni religiozity české společnosti si začal Josef Lux uvědomovat, že musí akcentovat více sociální a ekologická témata. Výsledkem bylo, že stranu otevřel politikům, jejichž vstup do KDU-ČSL by byl dříve jen stěží představitelný. Jako příklad může sloužit Petr Pithart.

Ani jeden z nástupců Josefa Luxe jeho odkaz nedokázal uchopit a rozvinout. Platí to o Miroslavu Kalouskovi, Cyrilu Svobodovi či Janu Kasalovi, nepokusili se stranu otevřít a oslovit tak širší segmenty voličů. Zároveň si neosvojili Luxovu vizi budoucnosti lidovců, která spočívala spíše v bloku křesťanských a sociálních demokratů než v bloku křesťanských demokratů a liberálů.

Tato krize identity vyústila ve stranický rozkol a vznik nového subjektu z bývalých dlouholetých politiků KDU-ČSL. Také proto lidovci v roce 2010 opustili Poslaneckou sněmovnu.

Strategická spolupráce s dalšími subjekty

Nedávné krajské volby nicméně naznačily cestu. KDU-ČSL se sice doposud potýká s výše popsanou regionální nevyvážeností své podpory, přesto se straně podařilo nejen obhájit, nýbrž dokonce posílit své zastoupení v krajských zastupitelstvech. Jedním z důvodů tohoto úspěchu bylo vytvoření předvolebních koalic. Právě tento moment naznačil, že strategie Josefa Luxe je pro lidovce nosná i patnáct let po jeho smrti.

Stávající vedení KDU-ČSL pod vedením Pavla Bělobrádka si zkrátka uvědomilo, že předpokladem návratu lidovců do Sněmovny je buď předvolební aliance s některou z malých středových formací, anebo otevření se nestranickým osobnostem.

A protože by do Poslanecké sněmovny musela KDU-ČSL kandidovat s jiným subjektem na celorepublikové úrovni, jako jediná možnost, jak učinit lidovce opět relevantním subjektem, nejspíš zůstává možnost postavit na volitelná místa svých kandidátek politiky malých středových stran či regionálních formací. A podle zjištění Deníku Referendum se tento manévr chystají lidovci příští rok učinit.

Zároveň by nové vedení strany mělo zapracovat na zatraktivnění volebního programu. Nepodaří-li se jim totiž přilákat nové voliče, ti tradiční k úspěchu stačit nemusí, a to i navzdory nestranickým osobnostem na jejich kandidátkách. Předseda strany Pavel Bělobrádek již na loňské programové konferenci avizoval, že se lidovci pokusí oslovit mladší ročníky. Mluvil tehdy o poučení z volební prohry a o vzniku nového programu, který má klást důraz na sociálně-tržní principy.

„Česká politika se odklonila od principů služby veřejnosti. Slouží jen sobě, a nikoli občanům. Členství ve straně je opět nadřazeno nad prospěchem obecným a osobní odpovědností za své činy,“ uvedl na začátku roku 2012 Bělobrádek s tím, že lidovci chtějí usilovat o standardní, stabilní a na západ od nás normální prostředí pro život, práci, výrobu a obchod.

Jako inspiraci pro lidovecký program svým stranickým kolegům nabídl politiku německé CDU. Podle něj totiž kabinet Petra Nečase tupě škrtá a neřeší příčiny, nýbrž pouze následky, a to na úkor občanů. Německá CDU se pak dle jeho slov sice také rozhodla zavést úsporná opatření, avšak narozdíl od Nečasovy vlády nepřistoupila na škrty v sociální oblasti.

„Právě sociálně tržní hospodářství, které má KDU-ČSL mnoho let ve svých stanovách a ke kterému se hlásí Evropská lidová strana, tento systém, který stál za poválečným hospodářským zázrakem Německa a dalších států, právě jeho principy jsou řešením i našich vlastních národních problémů,“ uvedl předseda lidovců s tím, že je třeba odmítnout současný systém privatizace zisků a socializace ztrát.

Jak již bylo řečeno, pro politiku KDU-ČSL je typické, že tak, jak se po listopadu 1989 proměňovalo vedení strany, docházelo i ke změnám nejen politické strategie lidovců, nýbrž i k opakovaným změnám v pojetí vlastní totožnosti či proměny v kladení důrazu na její jednotlivé prvky.

Lze dlouhodobě obývat politický střed?

A Bělobrádek se již otevřeně přihlásil k linii lidovecké politiky, kterou se straně v polovině devadesátých let minulého století pokoušel vtisknout Josef Lux. Zkušenost lidovců s Josefem Luxem je natolik silná a inspirativní, že z ní mohou těžit i dnes. A to obzvlášť po vzniku TOP 09, která si osvojila neoliberální programatiku.

Přesto je otázkou, jaké priority a politickou strategii o víkendu zvolené vedení strany bude prosazovat. To, že současné mimoparlamentní působení lidovcům přirozeně umožňuje ostře se vymezit proti Nečasově vládě, nemusí totiž nic vypovídat o jejich budoucích politických prioritách.

Asociální a veskrze škodlivá politika Nečasovy vlády ke kritice přímo vybízí, a bylo by s podivem, kdyby předseda lidovců činil opak. To, že se pak přiklání k sociálně citlivým a ohleduplným reformám, je také logické. Chce-li totiž oslovit i jiné než tradiční voliče lidovců, je přirozené, že se obrací k těm, kteří na politiku koaličního kabinetu ODS, TOP 09 a LiDem nejvíce doplácí, tedy sociálně ohrožené segmenty společnosti.

Zkrátka: kardinální otázkou je, zda by lidovci v hypotetické — avšak po příštích sněmovních volbách nikoli nereálné — situaci, kdy by ve Sněmovně vystřídali Věci veřejné, upřednostnili před pravicovou vládou některou z variant vlády stran levice či levého středu. Z odpovědí lídrů KDU-ČSL, které Deník Referendum zveřejnil v polovině tohoto týdne, se čtenář jednoznačné odpovědi nedočkal.

Podle politologa a současného ministra školství Petra Fialy je to nicméně svým způsobem logické. Fiala v knize Laboratoř sekularizace s podtitulem Náboženství a politika v ne-náboženské společnosti: český příklad připomíná, že snaha zaujmout v politickém spektru místo ve středu a stát se tak pivotální stranou, která má potenciál být přirozenou součástí středopravých i středolevých vládních koalic, lidovce právě od německého modelu křesťanské demokracie vzdaluje.

Fiala zároveň připomíná, že pozice v rámci stranicko-politického systému není pouze otázkou rozhodnutí stranických protagonistů, nýbrž má především systémové příčiny. „Politická strana se může umísťovat jen v té části stranicko-politického spektra, která není dostatečně silně obsazena a může zaujmout jen takový prostor, jaký odpovídá jejím volebním výsledkům,“ tvrdí Fiala.

Při existenci nekomunistické sociální demokracie (v tom smyslu, že nejde o transformovanou postkomunistickou stranu) a etablovaného občanského tábora jsou podle Fialy voličské skupiny, na něž se mohou lidovci úspěšně obracet, relativně úzké a výrazně ohraničené. „Kromě toho se nejpozději od poloviny devadesátých let systémový prostor ve středu stranicko-politického spektra pro KDU-ČSL zužuje,“ upozorňuje Fiala.

Podle něj se střed na jednu stranu opakovaně vyprazdňuje postupným krachem všech liberálně-sociálních subjektů, které vznikaly od začátku 90. let minulého století, zároveň ale lidovci nedokázali nikdy této konstelace využít a vždy vedle sebe naopak nechali vyrůst stranu s podobnou systémovou pozicí.

Vyprazdňování pomyslného středu stranické soustavy a naopak obsazení levé a pravé části stranického spektra podle Fialy omezuje lidovcům manévrovací prostor. Ledaže by se pokusili využít krajní neoblíbenosti pravicové vlády a stran, které ji tvoří, tj. ODS a TOP 09.

Buď jak buď, podle Fialy platí tradiční politologický poznatek, že politický střed (ve smyslu středu konkrétního stranicko-politického systému) lze dobýt a udržet pouze ze „strany“ (tedy na základě ideové profilace), ale nelze v něm setrvale být.

Podle všeho předáci lidovců tato dilemata minimálně intuitivně vnímají. Málokdo z nich je přitom ochoten připustit budoucí spolupráci s ČSSD a především s komunisty. Naopak se mnohdy podřizují většinovému postoji, který je produktem dominujícího antikomunistického diskursu českého mediálního prostoru.

Pro pořádek ale dodejme, že zkušenost vedení KDU-ČSL s variantou středolevé vlády vzniklé s podporou KSČM tu je. Expředseda lidovců Miroslav Kalousek musel ale pod tlakem členské základny na podzim 2006 rezignovat dřív, než jednání o takovém kabinetu fakticky začala.

Jinak řečeno to podle nás znamená, že pokud by lidovci měli volit mezi středopravou a středolevou variantou vládnutí, nejspíš s ohledem na své tradiční jádro voličů upřednostní s poukazem na možnost návratu komunistů k moci vládu pravice.

„Pokud by se konaly předčasné volby, jsme připraveni hájit v nich standardní křesťansko-demokratickou politiku a program a zabránit tak vládě ČSSD s KSČM, případně vládě jedné strany,“ uvedl ostatně loni v dubnu předseda lidovců.

Proti komunistům i proti asociálnímu kapitalismu

„Lidovci se potýkají s mementem bývalého předsedy Josefa Luxe, který zdůrazňoval, že strana nemůže spoléhat na své tradiční voliče, ale musí se otevřít novým voličům a novým ideám, aby pak mohla vytvořit křesťansko-demokratický pól české politiky,“ vysvětlil pro Deník Referendum Milan Znoj.

Třetí pól české politiky vzal nicméně za své. „Nová témata a noví voliči jsou ale pro KDU-ČSL stále otázkou života a smrti. Je to ale taková kvadratura kruhu, neboť otevřenost nesmí odradit věrné voliče. Bělobrádkovo vedení v tom postupuje uvážlivě,“ zvtdí Znoj.

Podle něj nelze čekat, že by se lidovci vydali nalevo a přeli se o sociální témata se sociální demokracií. „Stejně tak by bylo zničující, kdyby zopakovali Kalouskův úkrok doprava a začali se s ODS a TOP 09 přetahovat o to, kdo dokáže lépe outsourcovat stát a jeho funkce,“ dodal politolog.

Také podle politologa Pavla Šaradína by snaha lidovců konkurovat TOP 09 byla nepochopitelná. „Stávající předsednictvo představuje stranu poněkud nepochopitelně jako pravicovou,“ uvedl Šaradín v rozhovoru pro Deník Referendum s tím, že lidovce může tato vyhraněnost spíše poškodit.

„Musí si zejména uvědomit, že jejím hlavním konkurentem není TOP 09, ale měla by uvažovat, jak a čím oslovit nerozhodnuté voliče,“ tvrdí Šaradín.

„KDU-ČSL tradičně bývala stabilizující silou, která vyvažovala koalice a posouvala českou politiku do středových pozic. Kdyby na tuto tradici, symbolizovanou jmény Josefa Luxe, Cyrila Svobody či Petra Pitharta, navázala, mohla by mít perspektivu koaličního potenciálu i voličských hlasů,“ doplnil Šaradína jeho kolega Lukáš Jelínek.

Podle Znoje by lidovcům mohla vyhovovat pozice mimo levici a pravici, pokud ji pojmou jako odpor ke komunismu a odmítnutí asociálního kapitalismu. „V tomto širokém rozpětí se pak otevírá řada témat, která mohou uchopit na lidovecký způsob, a odpovídající část veřejnosti něco takového může zaujmout. Lidovci mají pro takovou politiku i vhodné tváře, patří k nim určitě Zuzana Roithová, ale i Jiří Čunek a nově Daniel Herman,“ myslí si Znoj.

Pokud by KDU-ČSL naopak chtěla zdejší politiku polarizovat a radikalizovat, hodně by podle Jelínka riskovala. „Už jen proto, že polarizujících uskupení je na tuzemské scéně víc než dost. Jsme v situaci, kdy volič víc slyší na sociální akcent v politice,“ vysvětlil Jelínek.

„Občasné pokusy KDU vozit se na antikomunistické vlně mohou mít opodstatnění snad jen ve snaze odejmout část elektorátu ODS a TOP 09. Ten je ale natolik vratký a nejistý, že by nemusel pomoci ani lidovcům,“ dodal politolog.

Znoj pak připomněl, že zatímco v minulých parlamentních volbách lidovci doplatili na nevoli veřejnosti, která se obrátila proti zavedeným parlamentním stranám a vynesla do Poslanecké sněmovny rychlokvašenou novou pravici v podobě TOP 09 a Věcí veřejných, nyní se zdá, že situace na politické scéně hraje lidovcům do karet.

„Rychlokvašené strany jsou v očích veřejnosti spíše podezřelé, pravicová vláda je v rozvalinách a dvě hlavní pravicové strany se vzájemně mydlí hlava nehlava. Pokud nyní lidovci přijdou s vhodnou volební strategií a najdou věrohodné politiky, kteří by tuto strategii představovali na veřejnosti, tak by ztracené voliče, ale nejen je, mohli získat zpátky,“ myslí si Milan Znoj.

„Kombinace mladého vedení a osobnosti typu Zuzany Roithové by měla své klady, ale i rizika,“ doplnil Jelínek. K prvním podle něj patří neotřelost, nezkaženost politickými obchody u ,mladých‘ a evropská zkušenost nedávné kandidátky na prezidentský post. „K druhým ale náleží ztráta kontaktu s parlamentním prostředím, částečně i s trendy ve veřejném mínění, ale také občasná netrpělivost a jistá jurodivost,“ dodal Lukáš Jelínek.

„Možná by KDU-ČSL prospěly častější konzultace s veterány typu Petra Pitharta, nebo třeba i Jana Kasala a Cyrila Svobody,“ uzavřel Jelínek.