Vážený pane rektore, Vážený pane děkane,Vážení hosté dnešní diskuse,

i když mi to zní poněkud zvláštně, musím říci pamětníci událostí z roku 1989, mně v té době bylo 18 let, studoval jsem v posledním ročníku na gymnáziu, takže už jsem vlastně také pamětník.

Vážené studentky a vážení studenti,

Listopad 1989 byl okamžikem, ve kterém došla naplnění touha lidí po svobodě a po demokracii. Pamatuji si živě požadavky tehdejší revoluce, pamatuji si také velmi živě tehdejší atmosféru. Byla to atmosféra naděje, solidarity, byla to atmosféra neuvěřitelné lidské blízkosti. Tu atmosféru si od té doby neseme v sobě, a neseme si ji s určitým smutkem, protože víme, že už se nedá v takovém měřítku v České republice zopakovat.

Listopad 1989 ale nesymbolizoval jen naši touhu po osvobození od politické totality, která tady tehdy panovala.

V myšlenkách a srdcích lidí, kteří se tehdy každé listopadové odpoledne ve všední dny scházeli na náměstích našich měst, byly i další cíle. Byla to touha po zdravém životním prostředí, touha po tom, aby lidé mohli dýchat zdravý vzduch, vzpomínám si, že událostem v listopadu 1989 předcházely už tehdy první demonstrace v severních Čechách, kde situace byla úplně nejhorší.

Byla to také touha svobodně cestovat, touha po prosperitě, kterou jsme viděli v západních zemích, bylo to přání, moci si zařídit život po svém bez všudypřítomné režimní byrokracie, bylo to znechucení stagnací a skutečně do očí bijící neefektivitou tehdejší ekonomiky. Snaha po tom, aby lidská práce měla smysl a aby podniky a zemi vedli lidé podle svých schopností a ne podle toho, jestli mají stranickou knížku komunistické strany.

Zatímco říjen a listopad roku 1939 byl jakýmsi prvním velkým veřejným prologem českého protinacistického odboje, demonstrace 17. listopadu 1989 byla součástí vyvrcholení stupňujícího se odporu proti tehdejšímu režimu, určitým katalyzátorem, který nakonec způsobil masové protesty po celé zemi, které definitivně totalitu pohřbily.

Když jsem byl v srpnu roku 1988 na Václavském náměstí na demonstraci při příležitosti 20. výročí okupace z roku 1968, tak si pamatuji, že nás tam tehdy bylo několik stovek. O rok později, v srpnu roku 1989 už tam bylo několik tisíc. Lidí, kteří přijeli a přišli demonstrovat proti tehdejšímu režimu. Mezitím proběhl Palachův týden na jaře roku 1989, podepisovalo se Několik vět. Bylo zřejmé, že režim ztrácí podporu, ale neustále se držel u moci.

Hnutí proti tehdejšímu režimu mělo dlouhou historii. Pokládám za nutné to zmínit i při této příležitosti. Já myslím, že nesmíme ani na okamžik zapomenout na lidi, kteří to nevzdali, hájili během svého života slušnost a demokratické hodnoty i za cenu toho, že byli pronásledováni, za cenu toho, že oni a jejich rodiny žili v chudobě, byli vězněni, často za to zaplatili i svým životem. Už po komunistickém puči roku 1948 se našlo hodně těch, kdo se nesmířili s příchodem nesvobody. A neúspěšný pokus o reformy v roce 1968 spojil významnou část veřejnosti s demokraticky uvažujícími představiteli tehdejší komunistické strany. A ten reformní proud v roce 1968 měl takovou sílu, že ho musela potlačit až vojenská intervence vojsk Varšavské smlouvy.

A pak přišla Charta 77, VONS, Hnutí za občanskou svobodu, přišly další iniciativy, které byly velmi různorodým disidentským proudem, ale už tehdejší disidentský proud v sobě obsahoval zárodky pozdější demokratické levice a demokratické pravice.

To vše provázelo naše dějiny, připravovalo to půdu pro změny v listopadu 1989. Stejně tak jako živá tradice masarykovské první republiky, stejně tak jako vzor demokratických států, které fungovaly na západ od našich hranic.

Já tady teď nechci a z časových důvodů samozřejmě ani nemohu uvádět nějakou vyčerpávající analýzu uplynulých 25 let. Dovolte mi proto jen několik poznámek k tématům, která pokládám ve vývoji po listopadu 1989, za zajímavá, možná i provokativní, a možná ta témata mohou být také podnětem k diskuzi, která za malou chvíli bude následovat.

V Československu padl komunistický režim jako jeden z posledních, což je věc, kterou bychom si také měli připomenout, protože v té samé chvíli už byly změny v Maďarsku, Polsku a v Německu v plném proudu. Ačkoliv u nás režim padl mezi posledními ve východním bloku, společnost, jak se zdá, na to vlastně nebyla dostatečně připravena.

Chyběly promyšlené a prověřené scénáře transformace, a proto je strašně důležité ocenit obrovský kus práce, kterou odvedly první svobodně zvolené reprezentace zejména v letech1990 až 1992.

My jsme si v devadesátých letech po pádu totality a před tím, než jsme se integrovali do evropských struktur, prošli obrovským množstvím slepých uliček. Byla to kuponová privatizace a investiční fondy, byl to bankovní socialismus, byla to zásada, že ekonomové mají utíkat před právníky, byly to výroky, které hovořily o tom, že nejsou rozdíly mezi čistými a špinavými penězi, že by bylo vlastně nejlepší na chvíli zhasnout, že by to byla vlastně nejlepší metoda privatizace, že bychom české stříbro neměli rozprodávat do cizích rukou. Bylo to především dlouhé čekání na skutečný právní stát.