Vážený pane rektore, Vážený pane děkane,Vážení hosté dnešní diskuse,

i když mi to zní poněkud zvláštně, musím říci pamětníci událostí z roku 1989, mně v té době bylo 18 let, studoval jsem v posledním ročníku na gymnáziu, takže už jsem vlastně také pamětník.

Vážené studentky a vážení studenti,

Listopad 1989 byl okamžikem, ve kterém došla naplnění touha lidí po svobodě a po demokracii. Pamatuji si živě požadavky tehdejší revoluce, pamatuji si také velmi živě tehdejší atmosféru. Byla to atmosféra naděje, solidarity, byla to atmosféra neuvěřitelné lidské blízkosti. Tu atmosféru si od té doby neseme v sobě, a neseme si ji s určitým smutkem, protože víme, že už se nedá v takovém měřítku v České republice zopakovat.

Listopad 1989 ale nesymbolizoval jen naši touhu po osvobození od politické totality, která tady tehdy panovala.

V myšlenkách a srdcích lidí, kteří se tehdy každé listopadové odpoledne ve všední dny scházeli na náměstích našich měst, byly i další cíle. Byla to touha po zdravém životním prostředí, touha po tom, aby lidé mohli dýchat zdravý vzduch, vzpomínám si, že událostem v listopadu 1989 předcházely už tehdy první demonstrace v severních Čechách, kde situace byla úplně nejhorší.

Byla to také touha svobodně cestovat, touha po prosperitě, kterou jsme viděli v západních zemích, bylo to přání, moci si zařídit život po svém bez všudypřítomné režimní byrokracie, bylo to znechucení stagnací a skutečně do očí bijící neefektivitou tehdejší ekonomiky. Snaha po tom, aby lidská práce měla smysl a aby podniky a zemi vedli lidé podle svých schopností a ne podle toho, jestli mají stranickou knížku komunistické strany.

Zatímco říjen a listopad roku 1939 byl jakýmsi prvním velkým veřejným prologem českého protinacistického odboje, demonstrace 17. listopadu 1989 byla součástí vyvrcholení stupňujícího se odporu proti tehdejšímu režimu, určitým katalyzátorem, který nakonec způsobil masové protesty po celé zemi, které definitivně totalitu pohřbily.

Když jsem byl v srpnu roku 1988 na Václavském náměstí na demonstraci při příležitosti 20. výročí okupace z roku 1968, tak si pamatuji, že nás tam tehdy bylo několik stovek. O rok později, v srpnu roku 1989 už tam bylo několik tisíc. Lidí, kteří přijeli a přišli demonstrovat proti tehdejšímu režimu. Mezitím proběhl Palachův týden na jaře roku 1989, podepisovalo se Několik vět. Bylo zřejmé, že režim ztrácí podporu, ale neustále se držel u moci.

Hnutí proti tehdejšímu režimu mělo dlouhou historii. Pokládám za nutné to zmínit i při této příležitosti. Já myslím, že nesmíme ani na okamžik zapomenout na lidi, kteří to nevzdali, hájili během svého života slušnost a demokratické hodnoty i za cenu toho, že byli pronásledováni, za cenu toho, že oni a jejich rodiny žili v chudobě, byli vězněni, často za to zaplatili i svým životem. Už po komunistickém puči roku 1948 se našlo hodně těch, kdo se nesmířili s příchodem nesvobody. A neúspěšný pokus o reformy v roce 1968 spojil významnou část veřejnosti s demokraticky uvažujícími představiteli tehdejší komunistické strany. A ten reformní proud v roce 1968 měl takovou sílu, že ho musela potlačit až vojenská intervence vojsk Varšavské smlouvy.

A pak přišla Charta 77, VONS, Hnutí za občanskou svobodu, přišly další iniciativy, které byly velmi různorodým disidentským proudem, ale už tehdejší disidentský proud v sobě obsahoval zárodky pozdější demokratické levice a demokratické pravice.

To vše provázelo naše dějiny, připravovalo to půdu pro změny v listopadu 1989. Stejně tak jako živá tradice masarykovské první republiky, stejně tak jako vzor demokratických států, které fungovaly na západ od našich hranic.

Já tady teď nechci a z časových důvodů samozřejmě ani nemohu uvádět nějakou vyčerpávající analýzu uplynulých 25 let. Dovolte mi proto jen několik poznámek k tématům, která pokládám ve vývoji po listopadu 1989, za zajímavá, možná i provokativní, a možná ta témata mohou být také podnětem k diskuzi, která za malou chvíli bude následovat.

V Československu padl komunistický režim jako jeden z posledních, což je věc, kterou bychom si také měli připomenout, protože v té samé chvíli už byly změny v Maďarsku, Polsku a v Německu v plném proudu. Ačkoliv u nás režim padl mezi posledními ve východním bloku, společnost, jak se zdá, na to vlastně nebyla dostatečně připravena.

Chyběly promyšlené a prověřené scénáře transformace, a proto je strašně důležité ocenit obrovský kus práce, kterou odvedly první svobodně zvolené reprezentace zejména v letech1990 až 1992.

My jsme si v devadesátých letech po pádu totality a před tím, než jsme se integrovali do evropských struktur, prošli obrovským množstvím slepých uliček. Byla to kuponová privatizace a investiční fondy, byl to bankovní socialismus, byla to zásada, že ekonomové mají utíkat před právníky, byly to výroky, které hovořily o tom, že nejsou rozdíly mezi čistými a špinavými penězi, že by bylo vlastně nejlepší na chvíli zhasnout, že by to byla vlastně nejlepší metoda privatizace, že bychom české stříbro neměli rozprodávat do cizích rukou. Bylo to především dlouhé čekání na skutečný právní stát.

Tohle všechno, co se odehrávalo, sebralo lidem velkou část iluzí a nadějí, které měli ještě v listopadu 1989.

Díky tomu, že se prosadily spíše tyto zásady, přišel trh možná o něco rychleji, ale bylo to za cenu zlodějin a morální frustrace. A jestliže jsme absolvovali divokou privatizaci a kuponovou privatizaci, zaplatili jsme za to masivními sanacemi bank.

Na druhou stranu je, myslím, důležité připomenout, že listopad 1989 uvolnil obrovské množství pozitivní energie a iniciativy, která se v minulém režimu ani náhodou nemohla žádným způsobem realizovat. Lidé se pustili do podnikání, malá privatizace, která se dle mého názoru na rozdíl od té velké povedla, umožnila vznik prvních podnikatelů, drobných podnikatelů, umožnila vznik střední třídy, a naše země díky tomu obrovskému množství uvolněné pozitivní energie po 25 letech vypadá mnohem lépe.

Trh v uplynulých 25 letech nevyřešil vše. Sociální rozměr deziluze můžou charakterizovat a prožívali lidé celé řady skupin. Dodnes tady máme skupinu starodůchodců, jejichž důchody byly vyměřeny ještě v době, kdy jejich výše byla ovlivněna příjmy před rokem 1989. Dodnes tady máme lidi, kteří pracovali celý život v zemědělství, a pak byli obětí masivního propouštění ve snaze zvýšit produktivitu. Dodnes tady máme lidi, kteří odešli z průmyslových odvětví, která po roce 1989 masivně krachovala, a to nejenom kvůli špatné privatizaci, ale také proto, že už se i u nás projevovaly negativní důsledky globalizace. Stačí si vzpomenout na lidi, kteří museli odejít třeba z textilního průmyslu.

Byly tady chyby v privatizaci, které lidé viděli a zažívali je na vlastní kůži. Byla tady také nerovná startovní čára pro ty, kdo chtěli po roce 1989 začít. Docházelo tady také velmi často k reprodukci elit bývalého režimu, které měly vazby na tajnou policii, dokonce tady podnikali i předlistopadoví kriminálníci typu kmotra Mrázka. Tohle všechno negativně ovlivňovalo atmosféru ve společnosti.

A myslím, že stojí za to, abychom si také položili otázku, jak se za těch 25 let vyvíjel náš politický systém. Tehdy tady byla velká naděje, lidé volali po to, aby mohli svobodně demonstrovat a svobodně volit. Po 25 letech je jedním z našich největších problémů, že lidé k volbám ani chodit nechtějí. Za velký úspěch pokládáme, pokud k volbám přijde více než 50 procent voličů.

Problém vidím v tom, že se snažíme zavádět formální demokracii a pravidla demokracie v zemi, jejíž společnost v demokracii nevyrostla. Přenesení pravidel pro fungování demokracie bez toho, aby zde fungovala občanská společnost, nelze bez problémů.

Tím nositelem, tím, kdo tady měl nést demokratickou politickou soutěž, byly a jsou politické strany. Ale politické strany od roku 1989 prošly obrovskou proměnou. A já si to pamatuji.

V roce 1990 do politických stran a hnutí vstupovali idealisté, vstupovali tam lidé, kteří neváhali chodit po večerech lepit plakáty a rozdávat letáky. Někdy kolem poloviny 90. let se strany začaly měnit, začaly fungovat jako výtah moci a přitahovaly a přitáhly úplně jiný typ lidí. To nejhorší je, že někdy kolem roku 2006 ve stranách začali získávat významný vliv političtí podnikatelé. Využívali toho, že strany byly málo početné a začali organizovat hlasovací skupiny a díky tomu se dostávali k moci.

Právě tehdy se datují první vážné problémy s veřejnými zakázkami. Tito političtí podnikatelé se velmi často stávali pijavicemi přisátými na veřejné rozpočty a veřejné podniky. A tak se stalo od poloviny 90. let, že se vlastně ve všech českých politických stranách začal svádět boj mezi těmi, kdo do těch stran přicházeli kvůli svým ideálům a mezi politickými podnikateli, kteří věděli, jaký význam má dobře zorganizovaná hlasovací skupina. Tohle všechno bylo možné proto, že naše politické strany byly a vlastně zůstaly strašně málo početné.

Pak přišly korupční aféry, které politické strany silně zdiskreditovaly. Měli jsme tady slabé vlády. Vzpomeňte si, jak často jsme řešili problém přeběhlíků, to znamená lidí, kteří přebíhali z jednoho politického tábora do druhého bez ohledu na to, za jaký program byli zvoleni. Měli jsme tady častá střídání ministrů a postupně také devastaci funkcí státu. Stát slábl. Také se privatizovaly některé veřejné funkce, které se podle mého názoru nikdy privatizovat neměly.

A důsledkem je stále menší účast ve volbách. Po 25 letech nám hrozí vyprázdnění demokracie.

Z oslabení demokratického, tím pádem i stranického systému pak mohou mnohem snadněji těžit populisté a oligarchové, tak jako kdysi šlechtici organizovali soukromé armády, i dnes se organizují privátní politické strany, majitelé těchto privátních politických stran najímají a propouštějí stranické kandidáty bez jakékoliv demokratické procedury.

Situace ale není beznadějná. Máme zde pravidla, máme zde právní stát, demokratický politický systém, a pravidla mají svoji cenu. Náš ústavní systém funguje tak, jak byl nastaven. Volby umožňují občanům, aby vyměnili špatnou vládu a hájili svobodu a demokratické principy.

Důležitou součástí svobody, a my jsme si to také zažili v roce 1989, je svoboda médií. Tehdejší média byla ovlivňována cenzurou, byla řízena komunistickou stranou. Po roce 1989 média zažila nebývalou svobodu, velmi často byla privatizována do zahraničních rukou. V posledních letech zažíváme proces, kdy zahraniční kapitál z médií odchází a vlastnictví médií se koncentruje v rukou českých podnikatelů a podnikatelských skupin.

Bude zajímavé si to analyzovat a říci si, co zajišťovalo větší svobodu a co zajišťovalo menší konflikt zájmů. Jsem přesvědčen, že menší konflikt zájmů zajišťovalo zahraniční vlastnictví našich médií, protože zahraniční vlastníci většinou neměli zájem zasahovat do obsahu. Obsah byl věcí jednotlivých redakcí. Nejde jen o to, co novináři napíšou, ale i o to, co novináři nenapíšou. V našich médiích dochází k pohybu, na který nejsme dle mého názoru připraveni. Nejsme připraveni v oblasti mediální legislativy, nejsme také připraveni v oblasti zákona o střetu zájmů.

Vážené dámy, Vážení pánové,

jsem přesvědčen, že demokracie potřebuje aktivní a odvážné občany, transparentní politické strany, které vznikají zdola, nepotřebuje už tolik marketingové projekty, věřím, že programová orientace a hodnotové vymezení mohou mít dlouhodobě větší úspěch než populismus.

V roce 1989 jsme se mimo jiné vrátili do Evropy, od které nás oddělila po roce 1948 železná opona.

Celý východní velmocenský blok Varšavské smlouvy tehdy v roce 1989 odešel, aniž by přitom tekly potoky krve. Naše poděkování si zaslouží i tehdejší Gorbačovova reprezentace Sovětského svazu, jež se odhodlala — možná k tomu byla i částečně donucena — k politice uvolňování,a posléze bez boje vyklidila území, které okupovala značnou vojenskou silou. K tomu území patřilo i Československo.

Vrátili jsme se do společnosti západních civilizovaných a demokratických států, do kulturního prostředí, kam jsme patřili po celá staletí a nepochybně i během První republiky.

Vstupem do Severoatlantické aliance získala naše země nejlepší bezpečnostní záruky ve své historii.

Vstupem do Evropské unie jsme se stali členem unikátního kulturně politického a ekonomického společenství, které dává Evropě stabilitu a po všech totalitních a nacionalistických hrůzách 20. století garantuje mírový rozvoj Evropy.

Jak o vstup do NATO, tak o vstup do Evropské unie jsme museli svádět politické boje. Obojí bylo završením společenského pohybu z listopadu 1989.

Dámy a pánové,

já tu dnes nebudu a nechci bilancovat výsledky současné vlády. Nejsme tady na žádném předvolebním shromáždění. Chci pouze říci, že základní principy a cíle naší vlády se snaží reagovat na negativní trendy, o kterých jsem před malou chvílí hovořil.

Jsem přesvědčen o tom, že naše země v sobě skrývá ohromný potenciál schopných lidí, potenciál dosud nevyužitých možností a talentů, které je třeba i nadále mobilizovat pro práci na lepší budoucnosti. Při této dnešní slavnostní příležitosti bych k tomuto dílu chtěl pozvat všechny aktivní občany a občanky.

Jestliže první masarykovská republika patřila do elity nejvyspělejších zemí, neexistují žádné důvody, abychom se mezi ně nemohli zařadit i dnes. A pokud říkám „nejvyspělejších“, nemyslím jen na ekonomické ukazatele, ale především na kvalitu života v tom nejširším slova smyslu, včetně vzájemné sociální ohleduplnosti, vysoké kulturní úrovně a také včetně respektu k životnímu prostředí.

„Konec dějin“, respektivě bezproblémový proces budování svobodného světa po roce 1989 nenastal. Vojenské konflikty, kterých jsme dnes svědky, ať už je to Irák, Afghánistán, Libye, Sýrie nebo třeba Ukrajina, nám nedovolují říci, že dnes prokazatelně žijeme v bezpečnějším světě než jsme žili před rokem 1989.

Jsem přesvědčen, že jedině demokratické mezinárodní společenství může zvládnout základní civilizační otázky. Masaryk snil o demokratické Evropě, která bude předobrazem mírového světového společenství, v krásné staré češtině to tehdy Masaryk vyjádřil jako „člověčenstvo, které je přátelské k všecelku“.

Ačkoli bychom to takto už asi neformulovali, v listopadu 1989 jsme v něco takového věřili i my, co jsme na těch náměstích byli. Zkrátka a dobře, věřili jsme, že lepší svět je možný, že lepší vývoj naší země lze uskutečnit.

V naději a dobré vůli jsme se tehdy sjednotili. Nepochybuji, že jsme toho schopni i dnes.

Dámy a pánové,

chtěl bych vás vyzvat, abychom s listopadem 1989 zacházeli jako s trvalou výzvou. Čas od času bychom měli poměřovat naše činy tehdejšími představami a tehdejšími ideály. Rok 1989 patří k tomu nejlepšímu, co máme ze svých dlouhých dějin k dispozici.

Děkuji