Dovolte, abych poděkoval za pozvání do sídla nadace Friedricha Eberta. Je povzbudivé vidět tuto fungující instituci z perspektivy premiéra země, která uvažuje, možná i trochu pod vlivem vašeho úspěšného a velmi živého zastoupení v Praze, o zřízení politických nadací. I vaše politické nadace přispívají k tomu, že dnešní Evropa je místem, kde se pozitivně inspirujeme a navzájem si předáváme zkušenosti. Je to i ve vlastním zájmu, protože si přejeme rovnoměrný rozvoj. Jsem rád, že Česká republika je již deset let součástí unie sdílených a společně prosazovaných zkušeností.

Česká republika pod mým vedením právě koná obrat ve své evropské politice. Evropská unie je pro nás garantem dobré existence všech zemí uvnitř a nabídkou cesty zemím po celém světě. Jsem hrdý, že patřím mezi evropské socialisty, kteří tvoří druhou nejsilnější frakci v Evropském parlamentu. Doufám, že v dohledné době budeme mít srovnatelnou instituci politického a evropského vzdělávání a kultivace, jakou disponujete s dlouholetou tradicí i vy.

Svět má za sebou krizi, kterou, jak známo, nejlépe přestály země s rozvinutými sociálními systémy a země, které si podržely schopnost něco vymyslet, vyrobit a prodat. Krize nám ukázala význam reálného hospodářství. Matthias Platzeck nedávno mluvil v Bratislavě u příležitosti otevření dalšího ročníku Akademie sociální demokracie, kterou Češi navštěvují společně se Slováky. Pronesl projev, který bych mohl klidně přečíst a jediné, co bych riskoval, by bylo nařčení z plagiátorství. Neriskoval bych ale, že bych jeho slovy nemluvil i o své zemi a o problémech, které jsou i naše.

Projevy těch politiků, kteří to s Evropou myslí vážně, se navzájem podobají. Matthias Platzeck v Bratislavě v únoru tohoto roku řekl, že podle jeho přesvědčení můžeme v Evropě být úspěšní jen jako kontinent tří velkých T — „Technologie, Talentů a Tolerance. Kde není tolerance, nerozvíjejí se talenty, bez talentů uvadají technologie, bez rozvinutých technologií stagnuje hospodářství“. Matthias Platzeck těmito několika větami popsal skutečnosti, které by podepsali prakticky všichni evropští politici, všichni kromě extrémistů. Ano, dámy a pánové, jsme teď v době, kdy se Evropa vzpamatovává z krize, v situaci, kdy od sebe navzájem můžeme takřka opisovat své projevy, protože některé důležité věci zkrátka nelze říci jinak. S řadou činů je to v Evropě podobné.

Po krizi, v daleko větší míře než před ní, víme jasně některé základní věci, které je třeba dělat: hospodářství postavit na základech, které mu nejen umožní rozvoj, ale současně podpoří inkluzivní zaměstnanost, vysušit daňové oázy, regulovat finanční transakce, mít pod kontrolou své dluhy a snažit se nepřidávat další, sladit sociální standardy a držet je vysoko, pečovat o klima, dbát na naplňování rovnosti mužů a žen. Společně jsme se i s pomocí krize dopracovali poznání, že Evropská unie může řešit problémy, které nejsou řešitelné v národním rámci, od klimatu, přes energetiku, až po migraci. Jak to, že máme tolik potíží, když přeci víme, co máme dělat?

Přijíždím ze země, kde donedávna svůj úřad vykonávala v evropských otázkách velmi opatrná vláda. Úřad mé vlády sídlí pod Hradem, kde donedávna úřadoval jeden z nejhlasitějších kritiků Evropské unie. Možná vás napadne, že Česká republika je teď taková šípková Růženka, probuzená z evropsky kritického očarování. Ale neprobouzí se i Evropa z očarování, které jsme zažívali před krizí? Tušíme, co máme nyní po probuzení dělat, ale naše podmínky jsou různé, liší se rytmus konání v našich společnostech.

Již v roce 1968 byly tanky Varšavské smlouvy na Václavském náměstí v Praze něčím zastaralým, nemoderním. Byly pancéřovým důkazem prohrané civilizační bitvy. Jenže jejich přítomnost zajistila dvacet let dusivé šedi a řadě lidí v naší zemi zabránila, aby svému životu dali plnost, kterou by realizovali, kdyby byli svobodní. Když vidím zakuklené postavy s kalašnikovy na Ukrajině a pohyb vojenské techniky, mám pocit civilizační nepatřičnosti. My musíme dát jasně najevo, že toto se dnes prostě stávat nesmí. Zároveň si jako občan země, která prošla ve dvacátém století několika existenciálními otřesy, umím představit, že přežilé poměry mohou vládnout i po dlouhou dobu, jakkoli neprospívají naplňování lidských životů.

Patnáctého března uplyne pětasedmdesát let od obsazení Prahy vojsky nacistického Německa. Tenkrát to znamenalo další tragédii pro Čechy. Znamenalo to také definitivní vyvrácení správnosti politiky ústupků nacistům. Velmoci potřebovaly až pošlapání dohody z Mnichova ze září 1938 k tomu, aby tato dohoda během války přestala platit a s ní i násilný posun jedné z nejstabilnějších hranic v Evropě. Patnáctý březen v Československu po léta platil jako den obzvláštní nenávisti vůči všemu německému.

Potřebovali jsme svobodu, abychom si znovu uvědomili cenu spolupráce a kompromisu a přestali nenávist považovat za oporu. Až po obnově sociální demokracie v Československu po roce 1989 znovu začala být vidět cena někdejší spolupráce sociálních demokratů různých jazyků v meziválečném Československu. Vzpomínáme touto dobou nejen na obsazení Československa nacisty, ale i na smíchovský sjezd z roku 1928, kterého se společně zúčastnili sociální demokraté českého a německého jazyka.

Byla to ostatně naše, sociálně demokratická vláda, která v roce 2005 iniciovala gesto vůči sudetoněmeckým aktivním odpůrcům nacismu. Náš tehdejší krok byl od těch, koho se týkal, a od politické reprezentace zde v Německu velmi příznivě přijat. Odstup v čase by měl zostřovat naši vnímavost k cestám, které byly alternativou k utrpením a katastrofám. Pro mou zemi a soužití v našem středoevropském regionu je nesmírnou ztrátou, že se ve 20. a 30. letech 20. století nenašlo mezi Čechy a Němci v Československu více takových, kteří by v duchu demokratických hodnot byli odhodláni hledat společnou cestu, jako k tomu dávali příklad sociální demokraté.

Naše žití v Evropě, dámy a pánové, má nadále dvě roviny. Rovinu velkých dějin a pak rovinu osudů nám příbuzných lidí, u kterých očekáváme, že se nepřidají k něčemu takovému, jako bylo ve třicátých letech gestapo. Musíme pracovat na obou rovinách a i své historické příběhy v Evropě vyprávět tak, aby z nich vystupovaly jejich inspirativní prvky. O studentské výměně Erasmus se už větší evropské projevy po krizi málo zmiňují, máme hodně palčivých agend. Chtěl bych ale zmínit svou radost nad tím, že také mladí lidé z naší země mohou na různých místech Evropy porovnávat své příběhy s příběhy jiných a učit se kultuře nabízení svého a inspirace od druhých.

V Evropě jsme došli k poznání, že nejdůležitější věci se nedají řešit pouhým vyvažováním sil. Nebylo tak možné zajistit mír v poválečné Evropě a není to možné ani v globálním měřítku. A proto si myslím, že Evropská unie by měla tyto své zkušenosti vnášet i do diskusí v širším mezinárodním kontextu, a to jednotným hlasem. Evropská integrace je modelem demokratického systému pro globální úroveň. Jde o spravedlivou vládu nad nejdůležitějšími zdroji, jako tomu bylo v Evropě Společenství uhlí a oceli. Pokud se tento model nepodaří prosadit na globální úrovni, budou zdroje patřit jen těm nejsilnějším.

Principy komunitární metody, které vyvinula a úspěšně praktikuje Evropská unie, jsou vzorem, podle kterého je možné uspořádat rozhodování na úrovni celého mezinárodního společenství. Obávám se, že alternativou k tomuto modelu je koncert velmocí, do kterého by neměla přístup ani Evropa, pokud by nebyla jednotná. My, Češi, jsme ve dvacátém století zažili následky jednání velmocí, ke kterému jsme nebyli připuštěni, přestože šlo o nás. Dovolím si tvrdit, že máme v této oblasti zvýšenou citlivost a byli bychom opravdu neradi, kdyby se Evropě, co se týče jejího vlivu na globální dění, dařilo jako nám v době, kdy jsme byli umlčeni. Evropa musí mít jeden hlas nebo nebude mít hlas žádný. Jsme připraveni tento hlas společně ladit a pak vytrvale držet a naplňovat činem.

Dámy a pánové, připadá mi, že dostává-li se Německu z evropského okolí uznání za váš hospodářský i politický úspěch, je s tím hned mezi řádky spojeno očekávání, co všechno můžete v Evropě jako její silný a úspěšný člen financovat. Nepřijel jsem se stejným záměrem. Chtěl bych Německu a všem zemím, které do EU více přispívají, než z ní dostávají, poděkovat za strukturální fondy. Máme s nimi i své problémy, ale jejich zásluhou u nás bylo mnoho věcí podstatně zlepšeno a nasměrováno ke společné budoucnosti. Moje vláda podniká a bude podnikat kroky směrem k sociálně silné Evropě. Máme zájem posílit soudržnost v naší společnosti a na celém kontinentu. Společenská soudržnost je podmínkou ekonomického úspěchu.

Chtěl bych, aby naše vláda pomohla Českou republiku vrátit tam, kde ji najdete na mapě. Jedním z prvních kroků naší vlády bylo stažení výjimky, kterou z evropské lidsko-právní charty požadoval někdejší český prezident. Kroky, které jsou před námi, budou těžší, než stáhnout výjimku, která znevýhodňovala naše občany. V době, kdy recepty jsou víceméně jasné, jde o důslednost a vytrvalost. O věcnost a realismus. Víme, že integrace kapitálu předběhla rychlost a schopnost politické integrace. Sociální model je ohrožen. Subsidiárně je třeba jej výrazně přesunout na evropskou úroveň.

Podobně jako Německo máme vládní program, ve kterém je cítit rukopis sociální demokracie. Podobně jako v Německu je v našem vládním programu méně velkých slov a více konkrétních agend. Usilujeme o fungující, moderní stát. Cítíme, že politika musí posílit svou pozici, nebát se řídit. Politika musí vědomě vytvářet rámcové podmínky, které občanky a občané přijmou jako své, a které budou spolehlivě platit po dlouhou dobu. Potřebujeme prohloubit strategický dialog s Německem. Věnovat se inovacím a civilizačním výzvám.

Dámy a pánové, jsem šťastný, že mohu právě na této půdě říci, že se velmi těším na společný čas před námi. Sociální Evropu můžeme vytvářet jen společně. Jsme na společnou cestu připraveni. Byl bych rád, kdyby v blízké budoucnosti přibylo našich pracovních cest oběma směry. Cítím potřebu komunikace a blízkosti. Chceme rozvíjet strategický dialog mezi oběma zeměmi. Náš ministr zahraničních věcí, přítel Lubomír Zaorálek, byl zde v Berlíně minulý týden a zmínil se o potřebě a zájmu prodloužit platnost významného nástroje našich vztahů — Česko-německého fondu budoucnosti. Je třeba zachovat podporu společnému potkávání a výměně názorů občanek a občanů — podporu posilování vzájemné důvěry a společné evropské vize. Je třeba ale Fond nejen prodloužit, ale také naznačit kvalitu vztahů, ve kterých žijeme.

Je nutné vědět, že zde existují agendy a instituce, které bychom měli vnímat jako hodné podpory. Jen na tématu udržitelné energetiky, abych jmenoval jeden z mnoha příkladů, se může či spíše musí v rámci našeho strategického dialogu protnout mnoho iniciativ, abychom dosáhli opravdu blízké spolupráce. Propojenost současné Evropy je fascinující. Naše společné šance zde ve středu Evropy, jsou velmi slibné. Společná měna podle mého názoru šance zvyšuje a turbulence překoná. Dělám a udělám vše proto, abychom své šance využili. Na začátku naší koaliční smlouvy můžete číst větu „Smluvní strany povedou Českou republiku na základě sociálně a ekologicky orientovaného tržního hospodářství k prosperitě a budou usilovat o udržení sociální soudržnosti v zemi.“ Bude se tak dít v rámci společné Evropy, kde sociální otázky mají stejnou váhu jako náš společný trh.

Je známo, že řadu sociálně demokratických receptů na současnou společnost převzali naši konzervativní konkurenti. Uděláme vše pro to, aby smluvní a faktické kroky směrem k sociální Evropě byly již nevratné. Máme na to historické právo a cítíme se k tomu povolaní i silní. Jsem rád, že tento svůj pocit mohu říci právě zde a počítat s partnerstvím, které se v našem společném čase bude prohlubovat. Vidím zde i praktickou aplikaci svobody, o níž jsme společně bojovali, a která zde v Berlíně před pětadvaceti lety získala svůj symbol v pádu zdi. Zeď nespadla sama od sebe, my jsme ji otevřeli. Sociální Evropa je něčím, co našemu tehdejšímu boji dává zásadní smysl. Je něčím, co jsme si vlastně přáli, když jsme od budoucnosti chtěli to nejlepší, co je lidským úsilím možné dosáhnout.

Děkuji vám a těším se.