Dovolte, abych poděkoval za pozvání do sídla nadace Friedricha Eberta. Je povzbudivé vidět tuto fungující instituci z perspektivy premiéra země, která uvažuje, možná i trochu pod vlivem vašeho úspěšného a velmi živého zastoupení v Praze, o zřízení politických nadací. I vaše politické nadace přispívají k tomu, že dnešní Evropa je místem, kde se pozitivně inspirujeme a navzájem si předáváme zkušenosti. Je to i ve vlastním zájmu, protože si přejeme rovnoměrný rozvoj. Jsem rád, že Česká republika je již deset let součástí unie sdílených a společně prosazovaných zkušeností.

↗

Česká republika uvažuje o zřízení politických nadací. Foto www.inolares.de.

Česká republika pod mým vedením právě koná obrat ve své evropské politice. Evropská unie je pro nás garantem dobré existence všech zemí uvnitř a nabídkou cesty zemím po celém světě. Jsem hrdý, že patřím mezi evropské socialisty, kteří tvoří druhou nejsilnější frakci v Evropském parlamentu. Doufám, že v dohledné době budeme mít srovnatelnou instituci politického a evropského vzdělávání a kultivace, jakou disponujete s dlouholetou tradicí i vy.

Svět má za sebou krizi, kterou, jak známo, nejlépe přestály země s rozvinutými sociálními systémy a země, které si podržely schopnost něco vymyslet, vyrobit a prodat. Krize nám ukázala význam reálného hospodářství. Matthias Platzeck nedávno mluvil v Bratislavě u příležitosti otevření dalšího ročníku Akademie sociální demokracie, kterou Češi navštěvují společně se Slováky. Pronesl projev, který bych mohl klidně přečíst a jediné, co bych riskoval, by bylo nařčení z plagiátorství. Neriskoval bych ale, že bych jeho slovy nemluvil i o své zemi a o problémech, které jsou i naše.

Projevy těch politiků, kteří to s Evropou myslí vážně, se navzájem podobají. Matthias Platzeck v Bratislavě v únoru tohoto roku řekl, že podle jeho přesvědčení můžeme v Evropě být úspěšní jen jako kontinent tří velkých T — „Technologie, Talentů a Tolerance. Kde není tolerance, nerozvíjejí se talenty, bez talentů uvadají technologie, bez rozvinutých technologií stagnuje hospodářství“. Matthias Platzeck těmito několika větami popsal skutečnosti, které by podepsali prakticky všichni evropští politici, všichni kromě extrémistů. Ano, dámy a pánové, jsme teď v době, kdy se Evropa vzpamatovává z krize, v situaci, kdy od sebe navzájem můžeme takřka opisovat své projevy, protože některé důležité věci zkrátka nelze říci jinak. S řadou činů je to v Evropě podobné.

Po krizi, v daleko větší míře než před ní, víme jasně některé základní věci, které je třeba dělat: hospodářství postavit na základech, které mu nejen umožní rozvoj, ale současně podpoří inkluzivní zaměstnanost, vysušit daňové oázy, regulovat finanční transakce, mít pod kontrolou své dluhy a snažit se nepřidávat další, sladit sociální standardy a držet je vysoko, pečovat o klima, dbát na naplňování rovnosti mužů a žen. Společně jsme se i s pomocí krize dopracovali poznání, že Evropská unie může řešit problémy, které nejsou řešitelné v národním rámci, od klimatu, přes energetiku, až po migraci. Jak to, že máme tolik potíží, když přeci víme, co máme dělat?