Poslední srpnový pátek uspořádalo občanské sdružení Oranžový klub ve spolupráci s nadací Friedricha Eberta v Praze půldenní seminář s názvem Jak se postavit k návrhům prohloubení integrace EU. Cílem semináře bylo ze sociálně-demokratické perspektivy reflektovat dokumenty předložené v prosinci minulého roku — tzv. Blueprint Evropské komise a zprávu čtyř nejvýznamnějších funkcionářů EU Směrem ke skutečné hospodářské a měnové unii. Tyto dokumenty mají sloužit jako vodítko pro další prohlubování evropské integrace v příštích letech.

V ČR však bohužel diskutovány téměř nejsou a to i přesto, že Evropská rada má po uskutečnění parlamentních voleb v Německu rozhodnout o konkrétním harmonogramu institucionálního posunu EU. České politické strany jakoby nevnímaly, že se nejedná o rétorické cvičení, ale že eurozóna je nucena řešit své problémy, které byly odkryty a umocněny probíhající hospodářskou a finanční krizí. V Polsku se v této souvislosti uvažuje o rychlém přijetí eura. Polsko velmi dobře — slovy ministra zahraničí Sikorského — chápe, že „kdo není u stolu, je na talíři“. Uvědomuje si tedy ČSSD, tj. strana, která pravděpodobně bude sestavovat po říjnových volbách příští vládu, závažnost situace?

Politická unie — demokracie, vize, transparentnost

V rámci prvního bloku k tzv. Politické unii vystoupili Jan Kudrna (ústavní právník), Libor Rouček (europoslanec) a Kateřina Svíčková (členka Oranžového klubu a zaměstnankyně Evropské komise). Všichni řečníci se shodli na tom, že demokratický deficit mimo jiné spočívá v netransparentnosti rozhodovacích procesů — především na úrovni Evropské Rady a Rady. Odpovědnost je tedy v rozporu se zažitým mýtem v rukou členských států. Dalším problémem je, že Evropský parlament je jako jediná přímo volená instituce EU „okastrován“ o zásadní parlamentní kompetenci — iniciovat legislativu. Dle Libora Roučka potřebuje Evropský parlament mandát a moc.

Jan Kudrna také kritizoval absenci evropského příběhu, který by občany pro EU nově nadchl. Unie dle něj musí být srozumitelná, akceschopná a umožňovat participaci. Občané mír, který díky integraci na nejkrvavějším kontinentu již sedm desetiletí převládá, považují za samozřejmý. Také kritizoval představu pravice, že EU by měla být podnikatelský projekt. Žádné společenství nikdy nebylo pouhým svazkem ekonomických zájmů.

Libor Rouček upozornil, že ani poměrně homogenní ČR (kulturně, politicky, nábožensky apod.) není schopna vygenerovat konsensus na základních společenských otázkách. Proč tedy rychlou a hladkou shodu očekáváme od osmadvaceti členských států EU? Unie dle něj musí být spravedlivým společenstvím, ne pouze elitářskou záležitostí, musí reflektovat názory společnosti. Jako hlavní problém vnímá Libor Rouček fakt, že Evropská unie se v ČR zredukovala na finanční výnosnost. Zajímá nás pouze, kolik z Bruselu přijde peněz. Širší kontext nevnímáme. Unie by se přitom měla soustředit, aby měla co nabídnout všem občanům, tedy aby vedle hospodářské a finanční unie, která slouží jen několika vyvoleným, existovala i skutečná unie sociální.

V diskuzi pak byl pojmenován další problém — nezájem politických stran o agendu EU. Dle Jana Kudrny je minimálně v Poslanecké sněmovně Výbor pro evropské záležitosti vnímán jako odkladiště političek a politiků. V rámci dotazů z publika byl zmíněn návrh Vladimíra Špidly zřídit panel politiků či političek a expertů či expertek napříč obory a politickým spektrem k evropské integraci a následné identifikaci národních zájmů ČR po vzoru první Bezděkovy komise. Toto těleso by mělo mít za úkol i hledání nadstranické vize pro naše směřování uvnitř Unie také v době, kdy se staneme čistými plátci do evropského rozpočtu.

Hospodářská a měnová unie — hledání fungujícího konsensu

V rámci druhého bloku vystoupili Jiří Dienstbier (senátor), Tamara Reisig (asistentka europoslankyně), Vladimír Špidla (bývalý premiér, komisař EU a současný ředitel Masarykovy demokratické akademie), Jana Maláčová (zástupkyně Senátu při Evropském parlamentu), Aleš Chmelař (výzkumný pracovník Center for European Policy Studies), Dagmar Zvěřinová (senátorka), Jan Mládek (stínový ministr financí ČSSD) a Zuzana Brzobohatá (europoslankyně).

Jiří Dienstbier a Dagmar Zvěřinová opakovaně poukazovali na vysokou aktivitu Senátu PČR v evropské agendě, zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jedná o jedinou volenou instituci, ve které má levice většinu. Senát patří dlouhodobě mezi pětici nejaktivnějších z celkového počtu jednačtyřiceti komor v evropské osmadvacítce. Bohužel politický dialog s Evropskou komisí zůstává velmi formalizovaný. Naopak tzv. kontrola subsidiarity je v Senátu vnímána jako negativní pravomoc, která by měla být využívána pouze v krajních případech.

Aleš Chmelař poukázal na to, že současná hospodářská a finanční krize v EU se stále chybně voličům prodává jako rozhazovačnost neschopných politiků. Přitom hlavní překážku pro efektivní fungování společné měny představují systémové nerovnováhy platebních bilancí, které nemají původ v zadlužování. Mnoho reformních kroků, které mají vést k nápravě nedostatků, se tak míjí účinkem nebo situaci ještě zhoršují. Mezi dlouhodobá řešení hospodářských problémů patří jak větší demokratizace eurozóny a Evropské unie, tak zvyšování jejich federalistických prvků, jakým je větší společný rozpočet pro vyrovnávání strukturálních nerovnováh.

Jan Mládek upozornil na svízelnou pozici ČR v nově vznikající bankovní unii, která je dána jejím specifickým postavením — většina bank na českém trhu má zahraničního vlastníka. Přitom však nemáme možnost jako nečlenská země eurozóny ovlivňovat dění v Evropské centrální bance. Bojkotem dalších integračních kroků se připravujeme o možnost matky našich finančních institucí efektivně kontrolovat.

Jana Maláčová představila konkrétní návrhy v rámci tzv. hospodářské a rozpočtové unie. Eurozóna podle nich bude muset koordinovat a slaďovat oblasti, které doposud platily jako nedotknutelné včetně daňové a sociální politiky. Proces to bude velmi zdlouhavý. Doposud Evropská komise navrhla ex-ante koordinaci hospodářských politik a finanční nástroj, z kterého se mají financovat strukturální reformy. Na obou návrzích existuje mezi členskými státy shoda. Představa, že ČR bude moci tento vývoj blokovat, považuje za naivní. Zásadním momentem bude, zda případná vláda ČSSD podpoří sociálně-demokratický model, který bude pro ČR dlouhodobě výhodný a ukončí tzv. závod ke dnu i v rámci EU, nebo zda se exekutiva soustředí na krátkodobé zájmy českých podnikatelských skupin (nízké daně, levná pracovní síla apod.), a přispěje tak k současné demontáži sociálního státu a tím i jednoho z hlavních pilířů evropského projektu.

Vladimír Špidla zmínil, že v současné době se EU v podstatě dezintegruje, a očekává, že na tomto základě vznikne nová, skutečná EU, která již nebude dědictvím studené války. Také zmínil, že komunitární metoda, která je vnímána jako zdlouhavá, komplikovaná a „byrokratická“, může posloužit jako civilizační model pro spolupráci mezi státy na globální úrovni. K problémům v měnové unii poznamenal, že dokonalá měnová unie neexistuje. Rovněž poukázal na to, že největšího pokroku se v evropské historii dosáhlo ve chvíli, kdy se po válce solidárně odpustily značné části dluhů i křivd a kdy se dala poraženým státům možnost opět se stát ucelenou součástí. Podobná solidarita a odpuštění by měly být cestou kupředu i dnes - tj. v postoji k vysoce zadluženým státům Evropské unie.

Závěrem popsala Zuzana Brzobohatá vyjednávání víceletého rozpočtu EU pro léta 2014-2020. Poprvé je tento rámec nižší než ten předchozí. Evropský parlament byl členskými státy ignorován, i když o návrhu spolurozhoduje. Víceletý finanční rámec EU představuje pouhé jedno procento celkového HND EU, přičemž Unie musí čelit stále větším výzvám.

Otázka nezní „chceme-li EU", nýbrž „jakou Unii chceme“

Většina diskuzí k evropské problematice v ČR jako by zůstala časově „zaseknuta“ před rokem 2004. Tento seminář byl jedním z mála diskusních setkání, který se netočil jen kolem otázky: členství v EU — ano či ne. Směřování diskuze bylo však předurčeno tématem a výběrem vystupujících. Všichni byli členové a členky ČSSD či odbornice a odborníci této straně naklonění. Debata k oběma panelům také naznačila, že ČSSD bude pravděpodobně schopna lépe uchopit otázky hospodářské a měnové než institucionální či dokonce vizionářské. I přesto je zřejmé, že ani ČSSD není schopna reflektovat všechny změny, kterými EU prochází. Doufejme, že toto je způsobeno pouze sedmiletou přestávkou v opozičních lavicích.

Nejpozději před volbami do Evropského parlamentu v květnu 2014 by měla ČSSD voličům sdělit, co nám členství v EU přináší a jakou Evropu si představuje a co pro tuto představu musíme učinit. Tato představa by měla mít konkrétnější rysy — již nejsme nováčkem, který si vystačí s prohlášením, že Evropská unie by měla být spravedlivá a blízko lidem. V tomto vysvětlování by ČSSD měla jít dál než zbytek politického spektra, který se soustředí na přímé výhody, např. ve formě evropských fondů či zavedení společné měny. Vzhledem ke složení voličské základny by sociální demokracie měla podtrhnout dimenzi Evropské unie jako hráze proti nelítostné konkurenci a globálnímu závodu ke dnu v platových a sociálních standardech. Teprve díky této osvětě může občanky a občany mrzet, že se pomalu ale jistě ocitáme na periferii EU a de facto v pozici žadatele o přistoupení.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.