Dnes začne summit Evropské Rady, na kterém se bude hledat shoda hlav států na podobě evropského rozpočtu pro léta 2014 až 2020. Nebude klíčový jen proto, že jde o spoustu peněz, a rozhodne se, kdo dostane kolik. Summit především napoví mnohé o dalším směřování Evropy. Uvidíme, zda se vůbec podaří najít kompromis, a jak dlouho to bude trvat. Možná se rozhodne o budoucnosti Británie - udrží-li si svůj rabat, vypoví to mnoho o její síle a dalším setrvání v EU. Podle toho, jestli a na čem se bude v Evropě šetřit, poznáme, do jaké míry jsou proklamace o „více Evropy“ myšleny vážně. Důležité také bude, jakou podobu bude mít avizovaný speciální rozpočet pro eurozónu či jak se sedmadvacítka vypořádá s rozhodnutím jedenácti členských států zavést daň z finančních transakcí.

V polovině prosince se bude konat další summit. Tentokrát má být rozhodnuto o podobě společného bankovního dohledu a zároveň má být odsouhlasen konkrétní harmonogram tzv. institucionálního pohybu Evropské unie na základě zprávy předsedy Evropské Rady van Rompuye. Tři průběžné verze této zprávy byly již předloženy a je více než jisté, že Evropa se bude zásadně měnit. Kromě již zmíněné bankovní unie se očekává užší koordinace hospodářské a fiskální politiky a posílení demokratické legitimity EU, budou se tedy propojovat tradiční oblasti národní suverenity. Pravděpodobně se nepodaří zabránit rozdělení EU na eurozónu a zbytek členských států se všemi politickými i finančními důsledky. U nás se o tom však moc nemluví. Zabýváme se pouze našimi vlastními problémy, máme jich opravdu hodně; otázkou však zůstává, zda-li si naší netečností nezaděláváme na ten největší.

Současný koncept České republiky pro EU by se dal nazvat „Jen brát, nic nedávat“. Nemáme euro a termín jeho zavedení jsme neznali ani před krizí. Automaticky jsme tedy mimo integrační jádro, které musí díky probíhající krizi - chtě nechtě - držet pohromadě a jít dál. Nejsme členy fiskálního ani europlus paktu. V oblasti vyjednávání budoucího rozpočtu EU jsme zastoupeni v obou proti sobě stojících skupinách členských států (vyžadujících navýšení rozpočtu a vyžadujících škrty). Usilujeme o výjimku z Listiny základních práv a svobod navzdory nedemokratickým okolnostem jejího prosazení i faktu, že v oranžovém Senátu se pro ni ústavní většina prostě nenajde. Prezident republiky již půl roku nepodepsal ratifikaci změny článku 136 Lisabonské smlouvy, který má technicky umožnit vznik Evropského stabilizačního mechanismu. ČR je poslední zemí EU, ve které změna primárního práva dokončena nebyla. I přes ratifikaci ústavní většinou v obou komorách parlamentu opětovnou blokaci prezidenta nikdo neřeší.

Jsme proti zavedení daně z finančních transakcí v jakékoliv formě, i když by se nás ani její celoevropské zavedení v podstatě nedotklo. Z celé EU nás zajímá pouze jednotný trh a Schengen, ale nepodílíme se na jejich zlepšování. Fakt, že my jednotný trh potřebujeme a že opačně to neplatí, ignorujeme. Skoro vždycky jsme proti - bez uvedení rozumných důvodů. Neustále blábolíme o naší české výjimečnosti a pokládáme se za druhou Velkou Británii. Obrázek dokresluje naše neschopnost vyčerpat miliardy z evropských fondů. Koneckonců předminulý týden zveřejněná výroční zpráva Evropského účetního dvora za rok 2011 oficiálně poukázala na to, co se u nás již dlouho ví. Tj. že systematické rozkrádání se u nás děje s požehnáním ministerstva financí.

Otázkou zůstává, jak dlouho bude trvat, než s námi ostatním dojde trpělivost? Velká Británie je stále hlasitěji vyzývána, aby se konečně rozhodla pro či proti členství v EU. My nejsme Velká Británie, ČR nikdo v EU nepotřebuje a éra idealismu způsobeného pádem železné opony v rozbouřené Evropě pominula.

Jak to mohlo dojít tak daleko? O prezidentovi a premiérovi a jejich vztahu k Evropě se není třeba vyjadřovat. Oba reprezentují zájmy, které potřebují Evropskou unii jako vnějšího nepřítele k zamaskování skutečných problémů a zároveň potřebují slabou EU, aby její instituce nemohly na mafiánské poměry v České republice ani poukazovat. Ministr zahraničí význam evropské integrace asi chápe, nechce ale z vnitropolitických důvodů zasáhnout. ČSSD se spokojila s představou, že je proevropská a řeší pouze provoz - tedy kritizuje vládu za to, co udělala nebo neudělala. Jakou Evropu chce ČSSD a co pro ní míní udělat, se neví. Obecně převládá představa, že až bude ČSSD u vlády, tak se ke všemu, co jsme propásli, prostě přidáme. Nacházíme se tak vlastně opět v pozici čekatele na členství EU, kterému nezbude nic jiného, než přijmout to, na čem se ostatní dříve dohodli.

Česká média evropské dění pouze bulvarizují nebo se zásadně podílejí na protievropské demagogii. Zajímají je pouze senzace typu pomazánkového másla a brání tak skutečné diskuzi o směřování evropské integrace a naší roli v ní. Občanská společnost je vytížená bráněním posledních zbytků sociálního státu u nás doma, na Evropu jí nezbývají síly. A tak nezbude nic jiného, než počkat, jak to všechno v Bruselu dopadne a doufat, že pro Českou republiku nebudou mít nastávající změny v EU fatální důsledky. Můžeme si za to sami.