Na obranu Angely Merkelové
Jiří PeheNěmeckým důvodům k odporu vůči zavedení společných evropských dluhopisů nelze upřít určitou racionalitu.
Na adresu kancléřky Angely Merkelové se v posledních měsících valí kritika ze všech stran, a to zejména proto, že odmítá přistoupit na společné evropské dluhopisy, které by podle mínění mnohých expertů zmírnily krizi eura. Druhým důvodem je restriktivní rozpočtová politika Německa, kterou Německo prý vnucuje celé Evropě, a která dusí ekonomický růst.
Zatímco druhý ze dvou kritických argumentů vůči Merkelové i Německu obecně lze přijmout, protože se vskutku zdá, že restriktivní fiskální politika nejen má na řadu evropských zemí neblahé dopady, pokud jde o možné ekonomické zotavení, ale také ohrožuje sociální stát, první ze dvou argumentů je více problematický.
Což o to, společné evropské dluhopisy jsou nepochybně způsobem, jak v budoucnosti zmírnit následky spekulativních nájezdů globálně fungujících finančních trhů na slabší ekonomiky, a jak zajistit i pro ekonomicky slabší členské země EU možnost půjčovat si peníze na finančních trzích za rozumnou cenu.
Jenže Markelová a další němečtí politici mají kus pravdy, když upozorňují, že společné dluhopisy, nebo skutečná bankovní unie, mohou produktivně fungovat pouze v případě, že nejprve vznikne politická a fiskální unie.
Logika tohoto argumentu je poměrně jednoduchá, jen se nevyjevuje v případě mezistátních vztahů tak jasně, jako když ji vztáhneme na nějaký konkrétnější příklad. Představme si proto nějakou větší rodinu, v níž mají všichni její členové kreditní karty.
Ilona Švihlíková v jedné z kapitol „Globalizace a krize‟ shrnuje přesvědčivé argumenty většího počtu ekonomů, že ne až bankovní, ale už měnová unie nemůže dlouhodobě fungovat bez unie politické. Jako zcela výjimečný historický příklad úspěšné měnové unie, v kontrastu k řadě neúspěšných, slouží německé státy, jejichž měnová unie pokračovala dalšími kroky až ke sjednocení Německa. My starší máme bezprostřední zkušenost s měnovou unií česko-slovenskou, která byla spojena s československou federací. Z dob federace máme rovněž zkušenost s rozpočtovou podmínkou takového svazku: federální rozpočet musí přelévat peníze od bohatších členů federace k chudším. Nejde o to, aby bohatší ve společném svazku měl moc nad chudším a hlídal ho, kde si půjčuje, nýbrž o to, aby ten bohatší chudšímu solidárně platil rozvoj hospodářství a ten chudší si nikde půjčovat nemusel.
Opravdu „Němci byli zatím se zbytkem Evropy neobyčejně solidární‟?
Důvody ke skutečné solidaritě, nikoliv německému europokrytectví, jsou dvojího druhu: Za prvé může být svazek založen na jiných než hospodářských vazbách, mít pro své členy, včetně bohatších, nepeněžní hodnotu vyšší než případné finanční ztráty. Tak je tomu například v rodinách, kde rodiče běžně platí dětem studia, místo aby jim poskytovali studentské půjčky. Za druhé, a osobně soudím, že bez ohledu na neekonomické důvody k integraci byl toto případ jak jednotného Německa, tak Československé republiky, a byl by to i případ Evropské unie, kdyby si to bohaté státy byly ochotny přiznat a podle toho jednat, tedy za druhé mohou být dotace jdoucí ve federaci od bohatých k chudým pro ty bohaté ztrátou pouze zdánlivou, protože jejich zisky ze společné jednoty jsou vyšší. Bohaté země unie vydělávají v unii výrazně více, než kdyby unie nebylo, takže finančními transfery na rozvoj chudších zemí neobětují pracně vydobyté výsledky své pilné práce ve prospěch nenažraných nezodpovědných lenochů, ale dělí se s partnery v úspěšném podniku o společný zisk, a to ne z dobročinnosti, ale proto, aby ten společný podnik mohl nadále fungovat a nadále jim přinášel zisky; vlastně nejde ani tak o dělení zisku jako o jeho reinvestování.
Evropská měnová unie nebyla dosud následována těsnější politickou integrací. Pokus financovat rozvoj chudších členů unie, nejen té měnové, tu byl, představují jej evropské fondy, kterými nás podle našeho premiéra Brusel korumpuje, ale tento pokus selhal. Částečně proto, že objem peněz v těchto fondech je zřejmě nedostatečný, a částečně vinou špatné organizace, neexistence federální hospodářské politiky a masivního rozkrádání, ke kterému došlo v Řecku a které můžeme zblízka pozorovat i u nás.
Zatímco vinu za Drobily a Drábky Angela Merkelová může nést leda v tom smyslu, že německá rétorika rozpočtové odpovědnosti pomohla těmto lotrům k uchvácení moci u nás, za zbídačování periferních zemí eurozóny monetární (nebo jak zní ten správný odborný přívlastek) politikou Evropské centrální banky je Německo zodpovědné zcela nepochybně. Jeden z grafů citovaných Ilonou Švihlíkovou v „Globalizaci a krizi‟ ukazuje, jak ECB dlouhodobě upravovala své úrokové míry podle potřeb německého a francouzského hospodářství, většinou naprosto proti potřebám hospodářství řeckého, italského, španělského nebo portugalského. Politika ECB, na kterou mělo největší vliv Německo, vedla, překvapivě, ke zbohatnutí Německa, zatímco Řekové, Italové, Španělé a Portugalci na ni doplatili. Němci to řídili, Němci na tom vydělali, a náklady má teď platit kdo? Řekové? Kde berou Němci tu drzost mluvit o nějaké odpovědnosti?
Řekové, Italové, Španělé a Portugalci byli dlouho nuceni obchodovat v měně, jejíž kurs se vyvíjel podle potřeb Německa. Není jen spravedlivé žádat, aby si teď Německo půjčilo podle potřeb Řecka, Itálie, Španělska a Portugalska?
Samozřejmě že společné evropské dluhopisy nejsou konečným a dlouhodobým řešením, tím je pouze federalizace Evropy. Výhodou společných dluhopisů nicméně je, že konečně jednou přenesou náklady nedotažené evropské integrace z těch chudých a slabých na okraji, kteří stejně nemají moc co do ničeho mluvit, na ty velké a silné v centru, na ty bohaté, kteří zatím na polovičaté unii jen vydělávali. Když Evropa nečekala na dokončení projektu federace se společnou měnou, ať nečeká ani se společnými dluhopisy, získá tak účinnou motivaci pro další potřebné kroky.
Federaci rozhodně potřebujeme. Ale „fiskální federaci‟ se sankcemi proti „zneužívajícím‟? Má si snad Angela Merkelová přizvat Jaromíra Drábka jako poradce pro projekt Evropské sociální karty? V žádném případě! Bohatí nemají právo shlížet s výšin svého úspěchu přezíravě na neúspěšné chudé, hlídat jim rozpočty, schvalovat nákupy a trestat je za neodpovědnost. Bohatí mají dluh vůči těm, na jejichž úkor zbohatli. Bohatí mají povinnost přijmout zodpovědnost za následky své cesty k bohatství. Bohatí ať platí.