Máme vládu, kterou nezajímají každodenní lidské starosti. Její politikou jsou poplatky za všechno, kam se podíváš, jenom samé poplatky. Vše je stále dražší a stále hůře dostupné. Zdražuje bydlení, energie, potraviny, léky. Nevypadá to, že si z toho některý ministr dělá těžkou hlavu. Současnou vládu ani nenapadne, aby šlápla na krk všem těm mocným koncernům, které u nás realizují obrovské zisky — mobilním operátorům, vodárenským monopolům, energetickým gigantům apod.

Zajímá vládu, jaká je kvalita zboží, které nakupujeme? Trápí vládu, že je trh zaplaven nekvalitními potravinami a nabídkou podřadných služeb? Jak to, že jí nevadí, že je běžný spotřebitel klamán a okrádán neseriozními nabídkami či zavádějícími reklamami? To vše je zřejmě příliš přízemní. Stejně přízemní je zabývat se tím, v jakých podmínkách lidé pracují v supermarketech. Ochrana pracovních podmínek a zdraví — to po nás přece nežádejte! Když se ministra zdravotnictví ptali, co říká na špatnou zdravotní úroveň populace v jednom z moravských krajů, tak pouze odtušil, že na vině je nízká vzdělanost, pití alkoholu a kouření. Prostě: Můžete si za to sami! O špatném životním prostředí ani slovo.

Nevypadá to, že současnou vládu trápí, že v našich městech se zhoršuje bezpečnost. Někde už se přepadá i za bílého dne. Kdo chce jít večer na procházku, ať se po zuby ozbrojí. Tohle zřejmě také není starost vlády. Stavy policistů jdou dolů. Ostatně stejně jako počty hasičů a učitelů. Přece šetříme. Sice je pravda, že jsme pár miliard vyhodili na předražené a zbytečné projekty — na IZIP, na maturity, na PROMOPRO. Také je pravda, že jich ještě pár vyhodíme na církevní restituce. Pěkný balík spolknou i privátní penzijní fondy. Pořádný průvan v rozpočtu udělají také neproplacené evropské fondy. Ale kromě těchto několika „maličkostí“ za pár desítek, možná stovek miliard platí, že škrtat se musí, i kdyby na chleba nebylo.

Co tuto vládu skutečně zajímá? Řídíme se ratingovými agenturami, chlubí se premiér. Sledujeme jejich hodnocení. Nemůžete po nás chtít, abychom sledovali ještě nějaké hemžení na ulicích.

U nás se dělá politika z pěkné výšky. Navíc, jak řekl Petr Nečas ve Sněmovně, každý kdo by tady vládl, by musel dělat to samé. To  je ale přece jen parádní lež! Není pravda, že každá vláda musí takto přehlížet obyvatele své země. Jiná politika je možná. Také proto se v  sobotu v Hradci Králové schází programová konference ČSSD. Někdo musí jasně říci, že politikou úspor klesá životní úroveň skoro každého a přitom veřejný dluh dále roste.

Chceme se obrátit na veřejnost s programem, který místo politiky škrtů navrhne podporu hospodářského růstu a vytváření nových pracovních míst. Cílem je sociální stát bez dluhů, který zajistí rovný přístup ke kvalitním veřejným službám a vytvoří spolehlivé nástroje pro boj s korupcí.

Všude se dnes mluví o krizi. Prý si i my  musíme utahovat opasky. Ve Sněmovně od vlády slyšíme, že skončil život nad poměry. Ale kolik je těch, kteří si v téhle zemi žijí nad poměry? A zrovna těch se vládní škrty vůbec netýkají.

A nejsou problémy této země způsobeny více pravicovou vládní reprezentací než nějakou světovou krizí? Byla to ještě Topolánkova vláda, která v roce 2008 snížila příjmy státního rozpočtu o procenta HDP. Dnes všichni kolem nás rostou rychleji, nejen Německo a Rakousko, ale také Polsko a Slovensko. Do země už několik let nejdou žádné zahraniční investice, teď vysychají dokonce evropské dotace. Česká republika funguje hluboko pod své možnosti a je třeba říci proč, kde je příčina.

Fungování státu a společnosti nelze založit na sobectví, hamižnosti a nespravedlnosti. Nechceme stát, který myslí pouze na bohaté a úspěšné. Do mé kanceláře přicházejí občané, kteří pamatují socialismus a kteří byli nadšení příchodem svobody. Ale dnes se mě ptají, proč se musí bát toho, že je zítřek připraví o zbytek důstojné existence. V Hradci Králové proto chceme hovořit o vizi takové společnosti, která bude nejen tržní, ale i sociální a především humánní. To například znamená, že když se člověk snaží pracovat a platí daně, má právo na garantovanou úroveň zdravotních a sociálních služeb i na dostupné vzdělání a zaslouží si také jistotu, že bude spravedlivě potrestán ten, kdo zneužívá výhody a kdo se dopouští korupce.

V současné krizové situaci ve světě se jako nejúspěšnější model ukazuje sociálně a ekologicky orientované tržní hospodářství, které kombinuje vysokou ekonomickou výkonnost se sociální ochranou, citlivým přístupem k životnímu prostředí a úsilím o rovnost šancí. Například úspěšné státy Skandinávie deklarují jako svůj hlavní cíl důstojné životní podmínky všech občanů, nejen pro privilegovanou elitu. Pořád se mluví o konkurenceschopnosti, zapomíná se ovšem, že nezbytným předpokladem jsou zdraví, vzdělaní a aktivní lidé, vybavení smyslem pro vzájemnou solidaritu. Proto prosazujeme nediskriminační přístup ke vzdělání, lékařské péči, zabezpečení starých lidí, handicapovaných i těch, kteří se ocitli v nejhlubší nouzi. Snažme se budovat takovou společnost, v níž má smysl žít.