Současné problémy Evropské unie, zejména eurozóny, by neměly zastínit vizi, kterou nastínila nedávno pro Evropu německá kancléřka Angela Merkelová. Ta prohlásila, že EU potřebuje vedle měnové unie také politickou a fiskální unii. Mluví se také o vytvoření bankovní unie.

Pokud by EU vykročila tímto směrem, což by Bruselu umožnilo nejen větší kontrolu hospodaření i fiskální politiky jednotlivých států, ale možná i zavedení evropských daní, Německo by se už nebránilo zavedení společných evropských dluhopisů. Merkelová navíc suše prohlásila, že země, které se rozhodnou tímto směrem jít, nebudou čekat na váhající.

Jakkoliv je jasné, že k uskutečnění této vize je ještě dlouhá cesta, a že současná krize eurozóny může přerůst až do rozpadu společné měny ještě před tím, než se uskuteční cokoliv z toho, co Merkelová navrhuje, je v našem bytostném zájmu se začít vážně zabývat tím, co by vize Merkelové znamenala v praxi. Může se ostatně začít naplňovat poměrně rychle, protože se spekuluje, že leccos z toho, co Merkelová zmínila, bude součástí agendy už na nadcházejícím summitu EU.

Především je třeba jasně říct, že to, co Merkelová navrhla, není nějaká kosmetická úprava, nebo třeba jen politicko-technické opatření, jakým je nedávno schválený fiskální pakt, k němuž se Česká republika odmítla připojit s tím, že tak možná udělá později. Pokud by se vize Merkelové naplnila, máme co do činění se vznikem skutečného evropského „superstrátu“.

V tomto kontextu už nedává smysl mluvit o dvourychlostní nebo vícerychlostní Evropě, v níž některé země například nemají společnou měnu nebo nejsou součástí schengenského prostoru. Nový útvar, bez ohledu na to, kolik zemí by se k němu připojilo, by byl úplně novou kvalitou, nikoliv jen jednou částí EU, která se v určité oblasti rozhodla jít kupředu rychleji než některé státy.

EU v podobě politické, fiskální a bankovní unie, složená pouze z těch států, které by se k projektu připojily, a neohlížející se na nesouhlas států ostatních, by byla de facto státním útvarem, zatímco všechny dosavadní členské země, které by se nepřipojily, by stály mimo tento státní útvar. Jinými slovy, nelze již mluvit o různých rychlostech integrace EU v různých oblastech, samotný pojem „vícerychlostní“ ztrácí smysl.

Měli bychom, jednoduše řečeno, co do činění s těmi státy, co jsou uvnitř, a s těmi, co jsou vně. Je sice pravděpodobné, že by země, které by zůstaly mimo politickou fiskální unii, pojily nadále s evropským superstrátem nadstandardní vztahy v různých oblastech, ale zároveň nelze vyloučit, že by „nečlenové“ politické a fiskální Unie velmi rychle byli odsunuti do pozice, v níž jsou dnes země spolupracující s EU na základě asociačních dohod.

Neměli bychom tedy co do činění s dnešní situací, kdy jádro Unii jede po  „hlavní“ koleji, zatímco některé země ve specifických oblastech volí kolej vedlejší, přičemž mají možnost se na hlavní kolej kdykoliv vrátit. Šlo by o novou geopolitickou konstelaci, v níž by se snaha zemí, které by zůstaly mimo politickou a fiskální unii, mohla v případě, že by se rozhodly do Unie plně začlenit, rovnat v mnoha směrech tomu, co jsme zažili už jednou v podobě přístupových jednání s EU.

Země, které by zůstaly mimo politickou a fiskální unii, by asi také nemohly počítat s tím, že si budou schopny zachovat některé současné výhody, například v podobě volného obchodu a pohybu lidí i kapitálu, pokud by EU usoudila, že to pro ni není výhodné, nebo že takové výhody pro „nečleny“ politické a fiskální unie znevýhodňují její členy. Jinými slovy, nelze vůbec vyloučit vztyčování nejrůznějších bariér vůči nečlenům.

Česká republika, jež je exportně zcela závislá právě na těch zemích, které by tvořily jádro nové Unie, si tedy bude muset rychle ujasnit meze svého euroskepticismu. Zdá se totiž, že pokud se začne vize Merkelové naplňovat, nikdo se nás nebude ptát dvakrát, zda se chceme k novému projektu připojit. Odmítnutí nové Unie bude přitom mít úplně jiné následky, než mělo české odmítnutí fiskálního paktu, které vzbudilo ve zbytku EU jen zdvořilé pozdvižení obočí s tím, že po skončení prezidentství Václava Klause nejspíš přijdeme k rozumu.

Někteří čeští komentátoři reagovali na návrhy Merkelové tak, že jsme prý udělali dobře, když jsme se nepřipojili k fiskálnímu paktu, který vzešel z německo-francouzské dílny, protože nám to dává lepší příležitost vyhnout se i v budoucnosti politické a fiskální unii, v níž prý bude německo-francouzský tandem dominovat už úplně.

To jsou samozřejmě nesmysly, protože skutečnost, že bez německo-francouzské dohody se neobejde žádná politická iniciativa, jejímž možným výsledkem bude vytvoření politické a fiskální Unie, neznamená, že i fungování takové Unie bude v rukou dvou největších zemí EU. To by se pak ostatní země, jejíchž národní hrdost jistě není o nic menší než česká, jen těžko k takovému projektu chtěly připojit.

Je-li ale onen kritizovaný „německo-francouzský“ tandem synonymem pro Unii, v níž budou hrát prim, jako v té současné, politické, ekonomické a právní standardy nejvyspělejších evropských zemí, a v níž budou mít, i navzdory hlasovacím mechanismům zvýhodňujícím menší země, zcela logicky vždy poněkud větší váhu velké národy, není jasné, co je na vlivu onoho „německo-francouzského tandemu“ pro nás tak hrozivého.

Kdybychom byli zemí, která má právní, etické, ekonomické i politické standardy srovnatelné třeba s Německem a Francií, asi bychom se měli dohadovat, zda náš vlastní fungující model nebude německo-francouzským vlivem příliš rozmělněn. Celá řada zemí, které jsou svojí vyspělostí s Německem a Francií srovnatelné, se  toho evidentně bát nebude, a k reformované Unii se připojí.

U nás se nepochybně povede jalová debata o suverenitě a českých zájmech, které by přistoupení k politické unii mohlo údajně ohrozit, aniž kdo z euroskeptiků bude schopen vysvětlit, co je na našem zkorumpovaném modelu státní správy a politiky tak jedinečné, že by to účast v Unii, třeba i dominované Německem a Francií, mohla ohrozit.