Evropský fiskální pakt je dle svých znalejších zastánců přesně to, co říká jeho oficiální název: Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v Hospodářské a měnové unii. Formálně (a kvůli hrozbě britského veta) nejde o unijní smlouvu, ale o mezivládní dohodu.

Z věcného hlediska se potom jedná o za A) shrnutí několika zásad rozpočtové disciplinovanosti, k nimž se členské státy EU nebo eurozóny přihlásily v dřívějších smlouvách, dohodách či deklaracích, obohacených o jednu důležitou novinku, a za B) o souhrn několika dalších, spíše technických opatření souvisejících s účelem vymezeným v názvu.

Jádrem Paktu je zásada tvořit jen takové státní rozpočty, jejichž strukturální schodek (plánovaný rozdíl ve výdajích a příjmech státu, který nezahrnuje výkyvy způsobené průběhem hospodářského cyklu a jeho přesahy, například vývojem vnější krize) nepřesáhne 0,5 procenta HDP. Země, která má státní dluh dlouhodobě a výrazně nižší než 60 procent HDP a současně čelí výpadku v příjmech veřejných financí, si přitom může sestavit rozpočet se strukturálním deficitem až jedno procento HDP.

Tyto zásady spadají do kategorie opatření, kterým se polooficiálně říká dluhové brzdy anebo zlatá pravidla.

Výše zmíněnou jedinou novinkou v Paktu je závazek, že každý ze států vtělí popsaná pravidla do své národní legislativy, nejlépe do ústavy. Dle textu Paktu má naplnění tohoto závazku vymáhat Evropský soudní dvůr — pokud jej signatářský stát nevčlení do národní legislativy v dostatečně důsledné podobě do jednoho roku ode dne ratifikace Paktu, může jej Dvůr sankcionovat pokutou do výše 0,1 procenta HDP daného státu.

Otázka sankcí

Pakt dále zavádí již jednou odsouhlasený, ale ne dobře specifikovaný a nevyužívaný mechanismus automatických sankcí. Jejich formu si má dle Paktu zvolit každý stát ve své národní legislativě sám, avšak v souladu s principy stanovenými Evropskou komisí (v rámci tzv. six-packu z jara 2011 byla výše sankcí stanovena na 0,2 HDP, Komise tak bude nejspíše tlačit na podobnou výši).

Sankce mají být aktivovány, jestliže schodek veřejných financí daného státu překročí 3 procenta HDP. Pakt výslovně uvádí, že Evropská komise (úředníci) a Rada EU (premiéři a ministři) budou pečlivě monitorovat fiskální vývoj v jednotlivých zemích a v případě, že se bude hrozit překročení tříprocentní hranice, navrhnou státu protiopatření s ohledem na specifika situace.

Důležitým faktorem je zde ona automatičnost sankcí, která má na vlády států působit jako odstrašující faktor. V případě překročení tříprocentí hranice se totiž sankce spustí samy a o jejich zastavení bude moci rozhodnout pouze Rada EU kvalifikovanou většinou. To má dle zastánců smlouvy zabránit riziku, že si fiskálně nedisciplinované státy odhlasují výjimky či spuštění sankcí samy vetují. Vtělení pravidla do národní legislativy má zase zaručit jeho vymahatelnost.

Případné pokuty mají směřovat do záchranného fondu Evropského mechanismu stability (budou-li vybrány od člena eurozóny), nebo do unijního rozpočtu (budou-li vybrány od dalších členů EU). Vedle regulace schodků Pakt rovněž stanovuje, že by celkový veřejný dluh států neměl překročit šedesát procent HDP. Pokud se tak stane, má jej stát snižovat tempem nejméně pět procent za rok. Tento mechanismus ale automatickým sankcím nepodléhá.