Děkuji za text. Připojuji se s tím, že Angela Merkelová byla prudce inteligentní a přitom autenticky obyčejná. Nepletla se do věcí umění, nevynášela soudy o tom, v čem není vzdělaná, veřejné mínění nemanipulovala, ale ovlivňovala a vytvářela: někdy i proti sobě. Nebyla panička, nenechala svůj privátní prostor vytěžovat pro obecnou zábavu, nezvedala do náruče dětičky, nefotila se s domácími mazlíčky, svoji práci brala vážně. Hodně štěstí a zdraví a ať se dožije světa lepšího, než je ten současný, při síle a humoru.

Chtěl jsem původně tyto oslavné řeči na Angelu Merkelovou ponechat bez komentáře; nicméně v tuto chvíli se přece jenom ukazuje potřebnost připojit pár poznámek.

Když jsem svého času přišel - jakožto čerstvý emigrant - do Německa, právě v tu chvíli padla vláda, tvořená koalicí sociální demokracie a liberály. Byla to vláda která se - bezpochyby v dobré sociálně demokratické tradici - snažila všemožnými způsoby podporovat méně majetné vrstvy obyvatelstva; ovšem touto svou štědrostí přetížila státní rozpočet natolik, že liberálové se na to už dále nedokázali dívat, a přešli do tábora pravice. Tedy koalice CDU/CSU. Pod vedením nového kancléře Helmuta Kohla.

Ano, tato pravicová vláda svým rigidním programem, seškrtáním sociálních programů všeho druhu sanovala státní finance, povzbudila ekonomickou sféru k novým investicím, a tím i výrazně snížila předtím dramaticky vysokou nezaměstnanost. Nicméně - ona nekonečně dlouhá léta pod vládou Helmuta Kohla se jevila být érou naprosté společenské a intelektuální stagnace. Kohl sice velmi rád znovu a znovu vyslovoval floskuli "unsere Zukunft" (naše budoucnost); ale ve skutečnosti doba jeho vládnutí nevedla odnikud nikam, bylo to jen neustálé bloudění v nekonečném kruhu stále narůstající produkce a konzumu. Nikam dále - k jakýmkoli humánním, kulturním či dějinně progresivním hodnotám - jeho ambice, jeho duchovní horizont nesahaly.

Bylo to proto aktem nemalého ulehčení, když se pak přece jenom nádoba této nicotnosti a stagnace naplnila, a "věčný kancléř" Helmut Kohl byl konečně ve volbách drtivě poražen novým, tehdy svěže působícím sociálním demokratem Gerhardem Schröderem.

Ovšem, vláda sociální demokracie netrvala příliš dlouho (zde není místo na to blíže rozebírat příčiny její porážky); a pak nastala opět velmi dlouhá éra vládnutí koalice CDU/CSU, pro tentokrát pod vedením Angely Merkelové.

Kdo tedy byla Angela Merkelová? - Při pohledu na nekritické pajány které se zde pějí na její osobu je v prvé řadě nutno říci, že ona byla politicky fakticky vychována právě Helmutem Kohlem. Nutně tedy sdílela jeho základní politické a ideové principy. Tedy - pravicové vidění světa (i když dozajista relativně umírněné), nekritické splynutí s tou samou bezduchou konzumní společností, jak ji svého času s veškerým úsilím budoval její předchůdce Kohl. Jistě - na rozdíl od éry Kohla, až k nesnesení zatížené onou zmíněnou, až vysloveně tělesně masivní duchaprázdností, byla doba vládnutí kancléřky Merkelové alespoň do jisté míry snesitelná. Ne že by Merkelová dokázala přijít s jakýmikoli inspirativními myšlenkami, společensky progresivními modely které by jakýmkoli způsobem přesahovaly horizont - jak to svého času trefně nazval Václav Havel - "tupého samopohybu industriální civilizace"; nicméně Merkelová alespoň nebyla ve společenském prostoru natolik omniprezentní jako svého času Kohl, a přece jenom vykazovala alespoň určitou míru politicko-společenské inteligence. K ničemu neinspirovala; ale v zásadě se nevměšovala, nad její existencí ve funkci spolkové kancléřky bylo možno víceméně lhostejně pokrčit rameny. Pokud se přece jenom zapsala do paměti nějakými význačnějšími počiny, pak tomu bylo prakticky výhradně v důsledku mezinárodně politických událostí.

Tolik tedy k tomu, jak se - zde natolik opěvovaná - německá konzervativní politička jevila z pohledu samotného německého obyvatelstva, respektive jeho levicově orientované části.

Pozitiva působení Angely Merkel:

- svého času to jistě byla dobrá svazačka

- dokázala se opakovaně setkat a udržovat relativně dobré vztahy s Vladimírem Putinem

Negativa:

- ve vztahu k Česku šlo a další z řady německých ultranacionalistů, která pokračovala v kolonizaci naší země

- nezaplatila nám reparace (programový bod KSČM)

Ano, je do jisté míry tak, jak píše Josef Poláček. Ovšem já bych k tomu dodal, že troše té levicovosti se Angela Merkelová zřejmě naučila z doby, kdy žila v NDR.

Jestli se Merkelová určité míře levicovosti naučila v bývalé NDR, o tom lze spíše pochybovat. Jak známo psychologickou reakcí na život strávený v socialismu byl a je spíše fundamentalistický antikomunismus. Tady lze tedy spíše soudit, že určitý znatelný posun Merkelové - v porovnání s Helmutem Kohlem - směrem k politickému středu spíše vyplývá z jejich osobnostních rysů. Které ovšem mají dosti výrazné politické souvislosti.

"Mamá Merkel" - to byl jeden čas dosti často užívaný přídomek pro kancléřku Angelu Merkelovou, právě pro její vstřícný, nekonfrontační styl vládnutí, kdy se snažila různé názorové a politické proudy pokud možno spolu smířit, sjednotit v jeden široký proud (umírněně konzervativního) středového řízení státu a společnosti. Její "mateřská" náruč jako by zde skutečně byla pro každého, kdo byl ochoten se do této náruče nechat sevřít.

Takovouto (v politice bezpochyby velmi vzácnou) vstřícnost a nekonfliktnost, ochotu naslouchat i svým názorovým odpůrcům je ovšem z určitého hlediska nutno ocenit. Jenže - právě že jenom z určité perspektivy; z jiné strany se celá záležitost totiž přece jenom jeví dosti jinak.

Vyspělost a stupeň evoluční vyzrálosti toho či onoho politického uspořádání je především možno měřit na tom, do jaké míry toto uspořádání (a jeho političtí představitelé) dokáže uchopit, zpracovat a zprostředkovávat protiklady, které nutně vznikají jak v souvislosti s existencí člověka vůbec, tak především v souvislosti se společenským modem jeho existence. Jak se nám tedy vstřícná Angela Merkelová projevila ve světle této zkoušky?

Zde se ale na celou věc musíme podívat v poněkud širším záběru. Socialismus se ony zmíněné společenské protiklady pokusil jednou provždy "vyřešit" tím, že je prostě prohlásil v socialismu za neexistentní, překonané. V socialismu prý existuje "naprostá jednota pracujícího lidu". Takovýto postoj samozřejmě nebyl skutečným řešením společenských protikladů, nýbrž pouze jejich - ideologicky podmíněným - popíráním, vytěsňováním. V důsledku tohoto vytěsňování se v hlubině společenského tělesa nahromadil přetlak, který pak rázem vybuchl jako ten největší protiklad: revoluce, respektive kontrarevoluce.

Ovšem - nástupnický systém liberální demokracie ve skutečnosti tyto latentní společenské protiklady řeší stejně tak málo, jako režim socialistický. Liberální demokracie sice připouští volnou hru konfliktů a střetů - ale jenom v ryze politické úrovni. Právě toto je ostatně jeden z největších klamů - a sebeklamů - systému liberální demokracie: totiž předstírání že konflikty, které mají svůj fundament hluboko v systémových protikladech, lze v dostatečné míře řešit politickou cestou.

Co se pak týče Angely Merkelové - ta pak tuto fikci zdánlivého smiřování protikladů přivedla téměř k dokonalosti. Zatímco její předchůdce Kohl svým až přímo zavilým konzervatismem nutně budil kontroverze a averze, Merkelové se skutečně podařilo celkem úspěšně vzbudit dojem, že "všichni se přece můžeme navzájem domluvit".

Ono to sice po nějakou dobu relativně úspěšně fungovalo; ale konec konců se jednalo o ten samý efekt jako ve zmíněném socialismu. Reálné společensko-systémové protiklady nebyly v tomto ovzduší zdánlivého všeobecného porozumění vůbec ani tematizovány; natož pak aby byly řešeny. A bylo by docela dobře možno uvažovat i tím směrem, zda následný nástup radikálních hnutí jako je AfD, anebo ale také nově krajní levice pod vedení Sahry Wagenknechtové není pozdním ovocem, důsledkem této politiky "Friede, Freude, Eierkuchen" (což by snad nejspíše odpovídalo českému "hlavně klid a nohy v teple"), kdy se zásadní společenské problémy neřešily, nýbrž pouze soustavně zametaly pod koberec.

Závěrem je tedy možno říci: ano, Angela Merkelová byla svým neagresivním politickým stylem osobně dozajista snesitelnější nežli arogantní Helmut Kohl; ale bylo by zásadní chybou propadnout iluzi, že principiální systémové konflikty a antinomie systému pozdního kapitalismu je možno natrvalo utopit ve zdánlivě všeobjímající náruči jedné mateřsky působící političky.