Mamka Merkelová

Kateřina Smejkalová

Angela Merkelová je jednou z nejvýznamnějších političek moderní éry. V Německu se o současných mladých hovoří o jako takzvané „Generace Merkel“. V čem spočívá její recept na úspěch a jak čelí nejtěžšímu období své politické kariéry?

Mé první intenzivnější setkání s fenoménem Angely Merkelové se odehrálo v tutoriu uvádějícím čerstvě zapsané studující do témat a výzkumných metod politologie. Zimní semestr 2005/2006, kdy jsem v německé Bochumi nastoupila do prvního univerzitního ročníku, začínal jen několik dní po volbách do Spolkového sněmu, ve kterých jen o několik procent před sociálními demokraty zvítězili demokraté křesťanští pod vedením Angely Merkelové, a v tutoriu se pravidelně nejpozději po půl hodině věnované plánovanému tématu stočila diskuze právě k čelné křesťanské demokratce a velké koalici, kterou poprvé po skoro 40 letech od listopadu toho roku vedla, a k tomu, co od toho čekat.

Diskuze to byly vášnivé, nicméně poněkud jednostranné: z většinou levicově smýšlejících nastávajících sociálních vědců na mé univerzitě jí ani velké koalici příliš nefandil a nepředpovídal dlouhou kariéru v podstatě nikdo.

Je o jedenáct let později, já stihla v mezičase vystudovat, začít a přerušit doktorát, ukončit první vážný vztah, přestěhovat se zpět do České republiky, nastoupit do první práce, poprvé dát výpověď a práci změnit a i v nové práci už jsem třetím rokem - a Angela Merkel je u moci pořád.

Do jisté míry se tak cítím patřit k takzvané „Generaci Merkel“ — tímto pojmem označil německý týdeník Der Spiegel před dvěma lety mladé lidi, kteří od okamžiku, kdy vědomě vnímají politické dění, nezažili v čele státu nikoho jiného, než právě kancléřku.

Čím se tedy vyznačuje tahle generace, na které lze do jisté míry jako v inkubátoru sledovat kancléřčin vliv na německou politiku a společnost?

Zaprvé se zdá, že vyrůstat s ženou v nejvyšší politické funkci jako samozřejmostí pozitivním způsobem ovlivnilo sebevědomí mladých žen ohledně toho, co ve společnosti mohou dokázat a na jaké funkce mohou aspirovat. Na druhou stranu to však zároveň zřejmě vedlo k tomu, že tyto ženy podceňují i v německé společnosti nadále přetrvávající strukturální překážky rovnoprávnosti žen a mužů. A mohou jimi být o to více zaskočeny, až se s nimi setkají.

Vzhledem k tomu, že Generace Merkel zažila jako samozřejmost, že se kancléřka postavila v průběhu času do čela při řešení řady evropských i globálních problémů, dívá se taky tato generace na Německo a jeho roli v evropské a světové politice o něco sebevědoměji než generace předchozí. Navzdory převládajícímu českému dojmu Německa jako po moci lačnícího hegemona se v Německu zároveň i nadále vedou velice intenzivní společenské debaty o tom, jaká je a má být role Německa ve světě.

Historická zkušenost nacismu společností ještě stále velmi silně rezonuje a tak se má za to, že právě v generaci Merkel mohlo uzrát sebevědomí zdravé — takové, které vnímá německou odpovědnost za řešení problémů překračujících jeho hranice a jeho schopnosti a kapacity se toho zhostit, ale které je v tom zároveň usměrňováno předanou historickou zkušeností.

Nejméně lichotivá hypotéza Spiegelu ohledně důsledků působení Angely Merkelové v čele státu byla ta, že přicházející generace jsou jejím vlivem významně méně politické než generace předcházející. Je to jistě obecný fenomén, který se netýká jen Německa, ale osobnostní profil kancléřky a jejích chápaní politiky v kombinaci s faktem, že dvě ze tří funkčních období vládne ve velké koalici, jejíž fungování si vynucuje více nevyhraněných kompromisů a utlumuje ideologické debaty, k tomu nepochybně významně přispěly.

Politika vsedě

Angela Merkelová je vzděláním fyzička a její obvyklý přístup k politice tím bývá často vysvětlován: na společenské problémy se dívá jako na fyzikální rovnice. Rozdělí si je na co nejmenší jednotlivé problémy a s nimi se systematicky, pragmaticky a bez větších ideologických vášní vyrovnává. Z očí přitom nikdy nespustí průzkumy veřejného mínění. Když nějaké téma hrozí větší kontroverzí, většinou v tichosti vyčká, dokud se pro jedno řešení nevykrystalizuje většina, jejíž mluvčí se potom stane — nebo dokud problém zase sám nesplaskne. Pro to je velmi často používán hezký německý výraz „aussitzen“, tedy něco vysedět či odsedět.

Angela Merkelová německou politiku dlouhou dobu ovšem nivelizovala nejen stylem, jakým vládla, ale i tím, jakých témat se ujímala. Je ženou z východního Německa a se západoněmeckým konzervativním mužským establishmentem toho obsahově ani kulturně nemá příliš společného. O to zajímavější je, že se hned v devadesátých letech stala chráněnkyní Helmuta Kohla a partají se bez větších porážek propracovala až na její špici.

Za dobu svého vládnutí se rozloučila s řadou klasických konzervativních přežitků jako povinnou vojenskou službou nebo atomovou energií, jmenovala ve své vládě ženu ministryní obrany a připustila bez většího odporu zavedení několika významných projektů svého sociálně-demokratického koaličního partnera jako například plošnou minimální mzdu nebo ženské kvóty v dozorčích radách.

Křesťanské konzervativce ve své straně i mezi voliči a voličkami krmila drobečky, jakými bylo například trvání na definici manželství jako vztah muže a ženy a uhájení daňového systém významně zvýhodňující páry s jedním hlavním živitelem a druhým v páru s nízkým úvazkem nebo dokonce bez práce, který cementuje tradiční rozdělení rolí mezi muž a ženami. Roky to stačilo. Posun strany směrem ke středu znamenal stabilní nedostižitelné voličské preference — i proto jí to zřejmě procházelo.

Živější ideologické debaty tak Německo pod vládou Angely Merkelové dlouhá léta v podstatě nezažilo. Ve velkých koalicích jsou ideologické debaty mezi jindy hlavními politickými protivníky vždycky ve jménu koaličního smíru tišší, ale tím, že si Angela Merkelová vzala řadu sociálnědemokratických projektů beze všeho za své, byly obě její velké koalice obzvlášť tiché. V důsledku toho, že se oproti nim hlasitěji nevymezovala, jdou navíc úspěchy s nimi spojené většinou na její konto.

Ani její vláda před stávající velkou koalicí s liberály nepřinesla žádné větší ideologické střety. To bylo dále umocňováno tím, že sama často popírá, že by se o společenských otázkách vůbec měly ideologické střety vést — přijímané kroky často prezentuje jako „alternativlos“, tedy nevyhnutelné, bez alternativ. Na tento její postup bylo nejvíce poukazováno v souvislosti se záchranou Řecka loni v létě, kdy hlubší debatu o postupu přesně touto argumentací udusila.

Nápor uprchlíků na hranice Evropy loni nebyl zdaleka první složitou situací, se kterou se kancléřka musela vyrovnat. Všechny předchozí, ať už řešení finanční a hospodářské krize, rozhodnutí provést energetickou změnu nebo právě usměrnění krize eurozóny, kancléřka svým osvědčeným způsobem ještě bez větší újmy přestála. Její podpora byla stabilní, Němci ukonejšení jejím klidným, pragmatickým a ideologických sporů prostým stylem řešením problémů. Označení „mamka“ (Mutti), které se pro ní vžilo nejen mezi jejími voliči, tento stav země a vztah obyvatelstva ke kancléřce vystihuje velice přesně. Jak se mělo ovšem brzy ukázat, byl to klid před bouří — skutečnou ideologickou politiku natrvalo potlačit nelze.

Na pozadí toho, čím se Angela Merkelová a její politický styl dlouho dobu vyznačovaly, je o to těžší vysvětlit její zlomové rozhodnutí z loňského září otevřít hranice uprchlíkům a nechat jich do země přijít víc než milion. Nešlo o poklidné pragmatické rozhodnutí podpořené výzkumy veřejného mínění, kancléřka ani neuplatnila své obvyklé vysezení problému, pro který výzkumy veřejného mínění nevykreslovaly jasný obrázek.

Tento její krok bývá interpretován jako důsledek několika drobnějších předcházejících zážitků, které jinak racionální kancléřkou významně otřásly a oslovili její protestantskou identitu (je dcerou protestantského faráře), jako například když byla v debatě zjevně zaskočena plačící libanonskou dívkou Reem, která se jí ptala, proč jí odpírá život, jako vedou její němečtí spolužáci. Nebo když byla na návštěvě v Saském Heidenau, kam přijela řešit útoky na uprchlíky, konfrontována s nevídanou nenávistí rozzuřeného davu vůči sobě.

Je také možné, že se kancléřka toužila na sklonku své kariéry zapsat do dějin nějakým podobně velkým symbolickým politickým činem jako někteří její předchůdci — Willy Brandt svým pokleknutím ve Varšavě a následující Ostpolitik, Helmut Kohl svou rolí při znovusjednocení Německa.

Anebo prostě jen zvážila, co by pro země středovýchodní Evropy a Balkánu znamenalo nechat lidi prchající před válkou hromadit se v neutěšených podmínkách tam. Zřejmě by se tak jako tak směrem do Německa vydali — část lidí z budapešťského nádraží to koneckonců ještě před kancléřčiným rozhodnutím udělala — a Německo by pak stálo před rozhodnutím, zda svou hranici chránit násilím či dopustit humanitární katastrofu na periferii Evropské unie a těsně za jejími hranicemi. Ani jedním z toho se Angela Merkelová do historie zapsat nechtěla.

Že za rozhodnutím bezprostředně stojí racionální kalkul dorovnat přijetím uprchlíků počet pracovních sil mizejících v důsledku demografických změn, jak často zaznívá, je spíše nepravděpodobné — na to se odehrálo příliš rychle a je doloženo, že se o něm kancléřka skoro s nikým neradila (a kromě toho existují jednodušší i pro stát levnější způsoby, jak mezeru na trhu práce zaplnit).

Tímto rozhodnutím a událostmi, které následovaly, se naplno rozhořelo, co v německé ukonejšené společnosti doposud jen doutnalo: řada konzervativně a národovecky smýšlejících lidí se v kancléřčině straně CDU definitivně přestalo cítit doma. Rozhodnutí přijmout uprchlíky se pro ně stalo symptomatickým pro levicový diktát politického establishmentu.

Vývoj vyburcoval i mnoho dlouhodobých nevoličů, kteří se od té doby spolu s bývalými křesťanskými demokraty starají o dvoumístné volební výsledky pravicově-populistické Alternativy pro Německo (AfD), jež zaplnila uvolněné místo napravo od CDU/CSU. Ačkoli to podle českých médií tak nevypadá, podpora kancléřky a jejího koaličního partnera, který za rozhodnutí spoluzodpovídá, je stále poměrně vysoká. A tak lze nejspíš mluvit o tom, že v Německu propukla polarizace společnosti, jakou pozorujeme i jinde v západních zemích, o to víc, čím víc Angela Merkelová ideologický spor dlouhá léta potlačovala.

V progresivní části politického spektra se pak vede zajímavá diskuze, co si počít s tím, když levicově smýšlející člověk za křesťanskou demokratkou a jejím uprchlickým rozhodnutím stojí — zda to znamená, že by měl v příštích volbách snad volit CDU. Říkám si, jak to asi vidí mí bývalí spolužáci z bochumského tutoria…

Kancléřka na hraně

Kancléřka se každopádně nachází v asi nejobtížnější situaci svého vládnutí. Na politické výzvy nebylo chudé. Jak trefně minulý týden poznamenal Der Spiegel, hranice mezi tím zůstat věrná sobě a svým přesvědčením, a působit umanutě a dělat dojem, že neumím přiznat chybu a upravit kurz, je tenká. Angela Merkelová právě balancuje na její hraně. Musí se vypořádat s polarizací společnosti, na kterou není zvyklá, se kterou umí ze své povahy těžko zacházet a která ji ve své čím dál tím vulgárnější a agresivnější formě vyvádí z míry.

Situaci ji neusnadňují problémy s integrací azylantů, které, ač jsou v porovnání s rozměry úkolu, které si Německo vzalo, sebedrobnější a realisticky musely být očekávány, jsou vodou na mlýn kancléřčiných kritiků. A těch problémů, za které se bude kritika nabízet, bude ve vypjatých časech zřejmě přirozeně přibývat.

Ostřelování čelí také uvnitř ze strany sesterské bavorské CSU, která je tradičně konzervativnější a jejíž šéf Horst Seehofer se bojí o svou dosud téměř zákonitou absolutní většinu v zemském parlamentu. Celé situaci pak nepřidává ani fakt, že zastání a pomoci ve formě přerozdělení některých přijatých uprchlíků se Angele Merkelové nedostává v rozsahu, s jakým počítala. A to v podstatě od žádného z evropských partnerů. K tomu je třeba přičíst, na co u vrcholných politiků a političek myslíme zřídka: že dvaašedesátiletá kancléřka je u moci a tím v nepřestávajícím stresujícím koloběhu termínů, cest, projevů a závažných rozhodnutí již jedenáct let. Nebylo by divu, kdyby jí docházely síly i v méně vypjaté situaci.

Zatímco ještě před dvěma roky se tedy spekulovalo, že Angela Merkel CDU/CSU zřejmě povede do parlamentních voleb ještě příští rok, aby se pak funkce v půli funkčního období ve prospěch nějaké vrcholné mezinárodní funkce vzdala, je dnes její další politický osud velmi nejistý. Do dějin se přitom beze sporu zapíše.

Jak takový zápis bude vypadat nad rámec významného vlivu na politickou identitu své „Generace Merkel“, ukážou až další dynamické měsíce.

    Diskuse
    JP
    September 23, 2016 v 16.08
    Velmi výstižný, citlivý a vyvážený obraz německé společnosti pod vládou Angely Merkelové. (Obávám se velice, že ani po mnohem delším pobytu v Německu bych takovýto do všech nuancí podrobný a precizní rozbor německé politické scény podat nedokázal.)

    Nicméně přece jenom jedna poznámka: ten přelom v sympatiích pro tuto německou kancléřku v souvislosti s migrační krizí je skutečně podivuhodný - a především velice mnoho vypovídá o současném charakteru německé společnosti. (A nejspíš nejen jí - zřejmě by to za srovnatelných podmínek dopadlo i všude jinde stejně.)

    Totiž: dokud Merkelová prováděla a praktikovala svůj technokraticko-středový, umírněně konzervativní způsob vládnutí, potud se s ní mohla ztotožnit většina národa; potud byla právě onou oblíbenou "Mutti", která tak nějak všechno za všechny vyřídí, a u nikoho nenarazí.

    Ale jakmile si jednou troufla vystoupit z tohoto svého šedivě technokratického úřadování ve smyslu pohodlné měšťácké většiny, jakmile j e d n o u ukázala opravdu lidskou tvář a lidský charakter - pak je náhle oheň na střeše, a pro nemalou část "jejího" národa je najednou zlou macechou.

    Ponaučení pro státníky: v demokracii nikdy nejednejte na základě mravních úvah; nic tím nezískáte, a bude vás to jenom stát popularitu.
    PK
    September 23, 2016 v 16.40
    Naopak
    Ponaučení pro státníky: Jednejte vždy na základě mravních úvah. Jednejte jako Angela Merkelová.

    To je právě ten rozdíl mezi státníky, kterých je málo, a populistickými politiky.

    "Poučení" pana Poláčka není pro státníky, ale pro populistické politiky, jakých je všude plno - a podle toho to taky vypadá.
    JH
    September 24, 2016 v 12.57
    Když jsem se
    na sem do Německa na jaře stěhoval ze Švýcarska, lidi se mě často ptali, v čem je Německo lepší. A já odpovídal, že to tam aspoň vede někdo, kdo má koule.

    No, a srandu jsem si dělal tak napůl :)
    September 24, 2016 v 15.49
    Klasický příklad lásky k simulakru.
    Vždyť ten epos se dá lehce nahradit fakty. A ta hovoří o něčem jiném. Hovoří o krizi, do které se Evropa stále více noří. Za vedení Merkelové. To je ovoce, po kterém lze poznat strom, ne květ eposu.
    Bankovní krize, Řecko, Itálie, migrační krize, brexit. To zůstavá po Merkelové.
    Já propaguji jiné heslo pro státníky: v demokracii nejednejte na základě nějakých osobních úvah, jednejte vždy jen v zájmu demokratické většiny svých občanů. To je přímo vaše povinnost!
    PK
    September 25, 2016 v 14.19
    Inu, panu Ševčíkovi spíše konvenuje toto
    Zase bych to s morální svatozáří pro paní Merkelovou nepřeháněl.

    Jan Jandourek přinesl souhrn, co se ve chvílích předcházejících ono slavné "pozvání" dělo::
    http://www.reflex.cz/clanek/komentare/74952/jak-to-bylo-s-pozvanim-pro-uprchliky-angely-merkelove-v-one-noci-ze-4-na-5-zari-2015.html

    Bylo to spíš racionální jednání v mezích panující situace (a po širší diskusi s jinými politiky), než nějaké momentální morální vzplanutí.

    A také to usvědčuje všechny ty blábolily, kteří tvrdí, že až toto "pozvání" spustilo uprchlickou vlnu do Evropy atd.
    Nespustilo.
    A nic na tom nemění fakt, že si to někteří uprchlíci potom takto vyložili.

    Mimochodem Šibík, který byl teď fotit v Džungli v Calais, tvrdí, že většina uprchlíků tam věří tomu, že uprchlíci v Británii dostávají vlastní dům.
    Nám to asi přijde šílené, ale oni tomu prý opravdu věří.
    September 27, 2016 v 11.34
    Pane Morbicere, tak jak tedy?
    Nespustilo, ale někteří uprchlíci si to potom takto vyložili? Ne někteří, drtivá většina! V propojeném světě se tato informace prostě šířila rychlostí blesku.
    Migrace zde samozřejmě byla i před tím. Jen migrantům chyběla jakási jistota, co s nimi bude. Do té doby, než Merkelová vydala oficiální pozvání. Pak už se slavilo a pochodovalo. Stejně, jako se uťal Schabowski, stejně se uťala Merkelová. Je to jen její obrovská chyba, byť všechny její PR omlouvají a vykládají fakta jinak.
    Jinak je s podivem, že se všichni ti inženýři, docenti a doktoři, kteří migrují do Evropy domnívají, že zde budou mít ráj na zemi. I když, při troše šikovnosti, se v Rakousku dostanou k měsíčním dávkám přes 6 000 Eur.
    Neschopnost evropských špiček, jímž má kralovat právě Merkelová, je nesporná. Krize jede dál a nebýt nejvíce haněné V4, kdo ví, zda by ji ti neschopní žvanilové byli schopni ubrzdit.
    Já jsem to zde již psal dříve. V jakémsi pořadu o africké škole nejlepší žačka třídy prohlásila /a nebylo to už dávno malé dítě/, že půjde do Evropy a tam si pořídí Ferrari.
    Evropa je prostě pro ně rájem. Proč by se měli lopotit někde doma, když v Evropě, bez práce, mohou nabýt takový majetek. Navíc v Evropě nemusí dbát žádných zákonů a omezení, které musí doma respektovat.
    Pro politiky to není tak složité, jak ti, kteří to zbabrali, tvrdí. Informace o tom, jaký mají migranti náhled na Evropu, jaká je jejich cestovní nálada a jaké mají plány, musí mít každý vrcholný evropský politik od svých rozvědek a analytiků. Je včas informován a je jen na něm, jaké řešení zvolí. Dobré, nebo špatné. Evropské špičky v čele s Merkelovou zvolily špatné. Horší pak bylo, že v něm pokračovaly. Měly by za to nést plnou zodpovědnost, byť se zkoušejí vyviňovat přes média. Mají na triku značné zhoršení bezpečnostní situace v Evropě, mají na triku všechny mrtvé-utopené migranty.
    Všechno ostatní okolo toho jsou jen kecy. Je bída, když si lidé, kteří se stavějí demokraty, bojí říci, že císařovna je nahá.
    JP
    September 27, 2016 v 11.39
    Pane Morbicere, mohu Vás ujistit, že svého času českoslovenští emigranti si nedělali iluze o "zlatém Západě" o nic menší, nežli současní migranti.

    Například v jednom exilovém časopise někdo čtenářstvo zpravoval o tom, jak dva čeští veksláci už v uprchlickém táboře snili o tom, jak po svém propuštění si už do dvou týdnů pořídí automobil Porsche. Pokud neměli zrovna v plánu přepadnout banku, asi z těchto svých iluzí dosti rychle vystřízlivěli.


    ---------------------------------------

    A co se toho počinu Merkelové týče: v každém případě její vstřícnost vůči vlně uprchlíků bylo jasným gestem; gestem, které učinila, ačkoli ho v naprosto učinit nemusela. Mohla - po vzoru Maďarů a jiných - prostě a jednoduše před touto uprchlickou vlnou uzavřít německé hranice, mezinárodní smlouvy by jí k tomu dávaly plné oprávnění. A ušetřila by si tak celou hromadu problémů, včetně klesající popularity u části voličstva.
    No já nevím pane Poláčku, podle Jandourka -- ale ten to opsal z německého tisku -- byla první reakce Merkelové, že Německo nebude tahat horké kaštany z ohně za jiné země, ale byla přemluvena sociálními demokraty. Heslo Wir schaffen das prý nepatří jí, ale Sigmaru Gabrielovi z SPD.
    Podstatou je, že by Němci tak jako tak hranice neuhlídali a Maďaři už to tehdy všechno lifrovali do Rakous...

    Je fakt pane Ševčíku, že ono skandované "Německo! Německo!", které bylo od uprchlíků slyšet po celém balkánu přišlo až po "pozvání".
    Ale jak říkám, Merkelová moc na výběr neměla.
    A to, že teď otáčí kormidlo příliš pomalu bych ji nevyčítal -- ono prostě nejde bez strašných následků otočit rychle.

    ČR může být hrdá, jaký zvuk má v Jordánsku a Libanonu, kolika chudým lidem, kteří čekají, až skončí válka, české neziskovky, církevní charity a stát pomáhají.
    EU také.

    Navíc je si třeba uvědomit, že obrovská část lidí, kteří se do Německa nahrnuli, jsou Kosované, Albánci a Makedoňané -- v tom přeji Němcům pevnou ruku, tyhle lidi je třeba bez okolků vracet domů, protože ti neprchají PŘED něčím, ale ZA lepším........

    S lidmi z Afriky to ovšem bude složitější.
    September 27, 2016 v 13.53
    To je právě ono, pane Morbicere.
    Četl jsem, kolik stojí postavení ubytovacích buněk v ohrožených oblastech pro uprchlíky. Když si to člověk srovná s obrovskými náklady, vynaloženými na letecký převoz migrantů domů, tak jej popadne vztek.
    Takové obrovské mrhání prostředky, které mohly být účelně vynaložené! Takové rozhazování!
    To všechno jde za Merkelovou. Ona přece musela dobře vědět, že ti migranti v Maďarsku a jinde chtějí jen do Německa a Rakouska. Tak proč hrála takovou podrazáckou politiku? Na venek se stavěla méně přemýšlivým altruistům jako zachránkyně chudáků a přitom pak byla ráda, že Maďaři žehlí její průšvihy. Marně přemýšlím, kdy se naposledy ve světové politice vyskytlo takové kopyto. Nixon s Kissingerem? Bush junior?