Mé první intenzivnější setkání s fenoménem Angely Merkelové se odehrálo v tutoriu uvádějícím čerstvě zapsané studující do témat a výzkumných metod politologie. Zimní semestr 2005/2006, kdy jsem v německé Bochumi nastoupila do prvního univerzitního ročníku, začínal jen několik dní po volbách do Spolkového sněmu, ve kterých jen o několik procent před sociálními demokraty zvítězili demokraté křesťanští pod vedením Angely Merkelové, a v tutoriu se pravidelně nejpozději po půl hodině věnované plánovanému tématu stočila diskuze právě k čelné křesťanské demokratce a velké koalici, kterou poprvé po skoro 40 letech od listopadu toho roku vedla, a k tomu, co od toho čekat.

Diskuze to byly vášnivé, nicméně poněkud jednostranné: z většinou levicově smýšlejících nastávajících sociálních vědců na mé univerzitě jí ani velké koalici příliš nefandil a nepředpovídal dlouhou kariéru v podstatě nikdo.

Je o jedenáct let později, já stihla v mezičase vystudovat, začít a přerušit doktorát, ukončit první vážný vztah, přestěhovat se zpět do České republiky, nastoupit do první práce, poprvé dát výpověď a práci změnit a i v nové práci už jsem třetím rokem - a Angela Merkel je u moci pořád.

Do jisté míry se tak cítím patřit k takzvané „Generaci Merkel“ — tímto pojmem označil německý týdeník Der Spiegel před dvěma lety mladé lidi, kteří od okamžiku, kdy vědomě vnímají politické dění, nezažili v čele státu nikoho jiného, než právě kancléřku.

Čím se tedy vyznačuje tahle generace, na které lze do jisté míry jako v inkubátoru sledovat kancléřčin vliv na německou politiku a společnost?

Zaprvé se zdá, že vyrůstat s ženou v nejvyšší politické funkci jako samozřejmostí pozitivním způsobem ovlivnilo sebevědomí mladých žen ohledně toho, co ve společnosti mohou dokázat a na jaké funkce mohou aspirovat. Na druhou stranu to však zároveň zřejmě vedlo k tomu, že tyto ženy podceňují i v německé společnosti nadále přetrvávající strukturální překážky rovnoprávnosti žen a mužů. A mohou jimi být o to více zaskočeny, až se s nimi setkají.

Vzhledem k tomu, že Generace Merkel zažila jako samozřejmost, že se kancléřka postavila v průběhu času do čela při řešení řady evropských i globálních problémů, dívá se taky tato generace na Německo a jeho roli v evropské a světové politice o něco sebevědoměji než generace předchozí. Navzdory převládajícímu českému dojmu Německa jako po moci lačnícího hegemona se v Německu zároveň i nadále vedou velice intenzivní společenské debaty o tom, jaká je a má být role Německa ve světě.

Historická zkušenost nacismu společností ještě stále velmi silně rezonuje a tak se má za to, že právě v generaci Merkel mohlo uzrát sebevědomí zdravé — takové, které vnímá německou odpovědnost za řešení problémů překračujících jeho hranice a jeho schopnosti a kapacity se toho zhostit, ale které je v tom zároveň usměrňováno předanou historickou zkušeností.

Nejméně lichotivá hypotéza Spiegelu ohledně důsledků působení Angely Merkelové v čele státu byla ta, že přicházející generace jsou jejím vlivem významně méně politické než generace předcházející. Je to jistě obecný fenomén, který se netýká jen Německa, ale osobnostní profil kancléřky a jejích chápaní politiky v kombinaci s faktem, že dvě ze tří funkčních období vládne ve velké koalici, jejíž fungování si vynucuje více nevyhraněných kompromisů a utlumuje ideologické debaty, k tomu nepochybně významně přispěly.

Politika vsedě

Angela Merkelová je vzděláním fyzička a její obvyklý přístup k politice tím bývá často vysvětlován: na společenské problémy se dívá jako na fyzikální rovnice. Rozdělí si je na co nejmenší jednotlivé problémy a s nimi se systematicky, pragmaticky a bez větších ideologických vášní vyrovnává. Z očí přitom nikdy nespustí průzkumy veřejného mínění. Když nějaké téma hrozí větší kontroverzí, většinou v tichosti vyčká, dokud se pro jedno řešení nevykrystalizuje většina, jejíž mluvčí se potom stane — nebo dokud problém zase sám nesplaskne. Pro to je velmi často používán hezký německý výraz „aussitzen“, tedy něco vysedět či odsedět.

Angela Merkelová německou politiku dlouhou dobu ovšem nivelizovala nejen stylem, jakým vládla, ale i tím, jakých témat se ujímala. Je ženou z východního Německa a se západoněmeckým konzervativním mužským establishmentem toho obsahově ani kulturně nemá příliš společného. O to zajímavější je, že se hned v devadesátých letech stala chráněnkyní Helmuta Kohla a partají se bez větších porážek propracovala až na její špici.

Za dobu svého vládnutí se rozloučila s řadou klasických konzervativních přežitků jako povinnou vojenskou službou nebo atomovou energií, jmenovala ve své vládě ženu ministryní obrany a připustila bez většího odporu zavedení několika významných projektů svého sociálně-demokratického koaličního partnera jako například plošnou minimální mzdu nebo ženské kvóty v dozorčích radách.

↗

Křesťanské konzervativce ve své straně i mezi voliči a voličkami krmila drobečky, jakými bylo například trvání na definici manželství jako vztah muže a ženy a uhájení daňového systém významně zvýhodňující páry s jedním hlavním živitelem a druhým v páru s nízkým úvazkem nebo dokonce bez práce, který cementuje tradiční rozdělení rolí mezi muž a ženami. Roky to stačilo. Posun strany směrem ke středu znamenal stabilní nedostižitelné voličské preference — i proto jí to zřejmě procházelo.

Živější ideologické debaty tak Německo pod vládou Angely Merkelové dlouhá léta v podstatě nezažilo. Ve velkých koalicích jsou ideologické debaty mezi jindy hlavními politickými protivníky vždycky ve jménu koaličního smíru tišší, ale tím, že si Angela Merkelová vzala řadu sociálnědemokratických projektů beze všeho za své, byly obě její velké koalice obzvlášť tiché. V důsledku toho, že se oproti nim hlasitěji nevymezovala, jdou navíc úspěchy s nimi spojené většinou na její konto.

Ani její vláda před stávající velkou koalicí s liberály nepřinesla žádné větší ideologické střety. To bylo dále umocňováno tím, že sama často popírá, že by se o společenských otázkách vůbec měly ideologické střety vést — přijímané kroky často prezentuje jako „alternativlos“, tedy nevyhnutelné, bez alternativ. Na tento její postup bylo nejvíce poukazováno v souvislosti se záchranou Řecka loni v létě, kdy hlubší debatu o postupu přesně touto argumentací udusila.

Nápor uprchlíků na hranice Evropy loni nebyl zdaleka první složitou situací, se kterou se kancléřka musela vyrovnat. Všechny předchozí, ať už řešení finanční a hospodářské krize, rozhodnutí provést energetickou změnu nebo právě usměrnění krize eurozóny, kancléřka svým osvědčeným způsobem ještě bez větší újmy přestála. Její podpora byla stabilní, Němci ukonejšení jejím klidným, pragmatickým a ideologických sporů prostým stylem řešením problémů. Označení „mamka“ (Mutti), které se pro ní vžilo nejen mezi jejími voliči, tento stav země a vztah obyvatelstva ke kancléřce vystihuje velice přesně. Jak se mělo ovšem brzy ukázat, byl to klid před bouří — skutečnou ideologickou politiku natrvalo potlačit nelze.

Na pozadí toho, čím se Angela Merkelová a její politický styl dlouho dobu vyznačovaly, je o to těžší vysvětlit její zlomové rozhodnutí z loňského září otevřít hranice uprchlíkům a nechat jich do země přijít víc než milion. Nešlo o poklidné pragmatické rozhodnutí podpořené výzkumy veřejného mínění, kancléřka ani neuplatnila své obvyklé vysezení problému, pro který výzkumy veřejného mínění nevykreslovaly jasný obrázek.

Tento její krok bývá interpretován jako důsledek několika drobnějších předcházejících zážitků, které jinak racionální kancléřkou významně otřásly a oslovili její protestantskou identitu (je dcerou protestantského faráře), jako například když byla v debatě zjevně zaskočena plačící libanonskou dívkou Reem, která se jí ptala, proč jí odpírá život, jako vedou její němečtí spolužáci. Nebo když byla na návštěvě v Saském Heidenau, kam přijela řešit útoky na uprchlíky, konfrontována s nevídanou nenávistí rozzuřeného davu vůči sobě.

Je také možné, že se kancléřka toužila na sklonku své kariéry zapsat do dějin nějakým podobně velkým symbolickým politickým činem jako někteří její předchůdci — Willy Brandt svým pokleknutím ve Varšavě a následující Ostpolitik, Helmut Kohl svou rolí při znovusjednocení Německa.