Mé první intenzivnější setkání s fenoménem Angely Merkelové se odehrálo v tutoriu uvádějícím čerstvě zapsané studující do témat a výzkumných metod politologie. Zimní semestr 2005/2006, kdy jsem v německé Bochumi nastoupila do prvního univerzitního ročníku, začínal jen několik dní po volbách do Spolkového sněmu, ve kterých jen o několik procent před sociálními demokraty zvítězili demokraté křesťanští pod vedením Angely Merkelové, a v tutoriu se pravidelně nejpozději po půl hodině věnované plánovanému tématu stočila diskuze právě k čelné křesťanské demokratce a velké koalici, kterou poprvé po skoro 40 letech od listopadu toho roku vedla, a k tomu, co od toho čekat.

Diskuze to byly vášnivé, nicméně poněkud jednostranné: z většinou levicově smýšlejících nastávajících sociálních vědců na mé univerzitě jí ani velké koalici příliš nefandil a nepředpovídal dlouhou kariéru v podstatě nikdo.

Je o jedenáct let později, já stihla v mezičase vystudovat, začít a přerušit doktorát, ukončit první vážný vztah, přestěhovat se zpět do České republiky, nastoupit do první práce, poprvé dát výpověď a práci změnit a i v nové práci už jsem třetím rokem - a Angela Merkel je u moci pořád.

Do jisté míry se tak cítím patřit k takzvané „Generaci Merkel“ — tímto pojmem označil německý týdeník Der Spiegel před dvěma lety mladé lidi, kteří od okamžiku, kdy vědomě vnímají politické dění, nezažili v čele státu nikoho jiného, než právě kancléřku.

Čím se tedy vyznačuje tahle generace, na které lze do jisté míry jako v inkubátoru sledovat kancléřčin vliv na německou politiku a společnost?

Zaprvé se zdá, že vyrůstat s ženou v nejvyšší politické funkci jako samozřejmostí pozitivním způsobem ovlivnilo sebevědomí mladých žen ohledně toho, co ve společnosti mohou dokázat a na jaké funkce mohou aspirovat. Na druhou stranu to však zároveň zřejmě vedlo k tomu, že tyto ženy podceňují i v německé společnosti nadále přetrvávající strukturální překážky rovnoprávnosti žen a mužů. A mohou jimi být o to více zaskočeny, až se s nimi setkají.

Vzhledem k tomu, že Generace Merkel zažila jako samozřejmost, že se kancléřka postavila v průběhu času do čela při řešení řady evropských i globálních problémů, dívá se taky tato generace na Německo a jeho roli v evropské a světové politice o něco sebevědoměji než generace předchozí. Navzdory převládajícímu českému dojmu Německa jako po moci lačnícího hegemona se v Německu zároveň i nadále vedou velice intenzivní společenské debaty o tom, jaká je a má být role Německa ve světě.

Historická zkušenost nacismu společností ještě stále velmi silně rezonuje a tak se má za to, že právě v generaci Merkel mohlo uzrát sebevědomí zdravé — takové, které vnímá německou odpovědnost za řešení problémů překračujících jeho hranice a jeho schopnosti a kapacity se toho zhostit, ale které je v tom zároveň usměrňováno předanou historickou zkušeností.

Nejméně lichotivá hypotéza Spiegelu ohledně důsledků působení Angely Merkelové v čele státu byla ta, že přicházející generace jsou jejím vlivem významně méně politické než generace předcházející. Je to jistě obecný fenomén, který se netýká jen Německa, ale osobnostní profil kancléřky a jejích chápaní politiky v kombinaci s faktem, že dvě ze tří funkčních období vládne ve velké koalici, jejíž fungování si vynucuje více nevyhraněných kompromisů a utlumuje ideologické debaty, k tomu nepochybně významně přispěly.

Politika vsedě

Angela Merkelová je vzděláním fyzička a její obvyklý přístup k politice tím bývá často vysvětlován: na společenské problémy se dívá jako na fyzikální rovnice. Rozdělí si je na co nejmenší jednotlivé problémy a s nimi se systematicky, pragmaticky a bez větších ideologických vášní vyrovnává. Z očí přitom nikdy nespustí průzkumy veřejného mínění. Když nějaké téma hrozí větší kontroverzí, většinou v tichosti vyčká, dokud se pro jedno řešení nevykrystalizuje většina, jejíž mluvčí se potom stane — nebo dokud problém zase sám nesplaskne. Pro to je velmi často používán hezký německý výraz „aussitzen“, tedy něco vysedět či odsedět.

Angela Merkelová německou politiku dlouhou dobu ovšem nivelizovala nejen stylem, jakým vládla, ale i tím, jakých témat se ujímala. Je ženou z východního Německa a se západoněmeckým konzervativním mužským establishmentem toho obsahově ani kulturně nemá příliš společného. O to zajímavější je, že se hned v devadesátých letech stala chráněnkyní Helmuta Kohla a partají se bez větších porážek propracovala až na její špici.

Za dobu svého vládnutí se rozloučila s řadou klasických konzervativních přežitků jako povinnou vojenskou službou nebo atomovou energií, jmenovala ve své vládě ženu ministryní obrany a připustila bez většího odporu zavedení několika významných projektů svého sociálně-demokratického koaličního partnera jako například plošnou minimální mzdu nebo ženské kvóty v dozorčích radách.

↗

Křesťanské konzervativce ve své straně i mezi voliči a voličkami krmila drobečky, jakými bylo například trvání na definici manželství jako vztah muže a ženy a uhájení daňového systém významně zvýhodňující páry s jedním hlavním živitelem a druhým v páru s nízkým úvazkem nebo dokonce bez práce, který cementuje tradiční rozdělení rolí mezi muž a ženami. Roky to stačilo. Posun strany směrem ke středu znamenal stabilní nedostižitelné voličské preference — i proto jí to zřejmě procházelo.

Živější ideologické debaty tak Německo pod vládou Angely Merkelové dlouhá léta v podstatě nezažilo. Ve velkých koalicích jsou ideologické debaty mezi jindy hlavními politickými protivníky vždycky ve jménu koaličního smíru tišší, ale tím, že si Angela Merkelová vzala řadu sociálnědemokratických projektů beze všeho za své, byly obě její velké koalice obzvlášť tiché. V důsledku toho, že se oproti nim hlasitěji nevymezovala, jdou navíc úspěchy s nimi spojené většinou na její konto.

Ani její vláda před stávající velkou koalicí s liberály nepřinesla žádné větší ideologické střety. To bylo dále umocňováno tím, že sama často popírá, že by se o společenských otázkách vůbec měly ideologické střety vést — přijímané kroky často prezentuje jako „alternativlos“, tedy nevyhnutelné, bez alternativ. Na tento její postup bylo nejvíce poukazováno v souvislosti se záchranou Řecka loni v létě, kdy hlubší debatu o postupu přesně touto argumentací udusila.

Nápor uprchlíků na hranice Evropy loni nebyl zdaleka první složitou situací, se kterou se kancléřka musela vyrovnat. Všechny předchozí, ať už řešení finanční a hospodářské krize, rozhodnutí provést energetickou změnu nebo právě usměrnění krize eurozóny, kancléřka svým osvědčeným způsobem ještě bez větší újmy přestála. Její podpora byla stabilní, Němci ukonejšení jejím klidným, pragmatickým a ideologických sporů prostým stylem řešením problémů. Označení „mamka“ (Mutti), které se pro ní vžilo nejen mezi jejími voliči, tento stav země a vztah obyvatelstva ke kancléřce vystihuje velice přesně. Jak se mělo ovšem brzy ukázat, byl to klid před bouří — skutečnou ideologickou politiku natrvalo potlačit nelze.

Na pozadí toho, čím se Angela Merkelová a její politický styl dlouho dobu vyznačovaly, je o to těžší vysvětlit její zlomové rozhodnutí z loňského září otevřít hranice uprchlíkům a nechat jich do země přijít víc než milion. Nešlo o poklidné pragmatické rozhodnutí podpořené výzkumy veřejného mínění, kancléřka ani neuplatnila své obvyklé vysezení problému, pro který výzkumy veřejného mínění nevykreslovaly jasný obrázek.

Tento její krok bývá interpretován jako důsledek několika drobnějších předcházejících zážitků, které jinak racionální kancléřkou významně otřásly a oslovili její protestantskou identitu (je dcerou protestantského faráře), jako například když byla v debatě zjevně zaskočena plačící libanonskou dívkou Reem, která se jí ptala, proč jí odpírá život, jako vedou její němečtí spolužáci. Nebo když byla na návštěvě v Saském Heidenau, kam přijela řešit útoky na uprchlíky, konfrontována s nevídanou nenávistí rozzuřeného davu vůči sobě.

Je také možné, že se kancléřka toužila na sklonku své kariéry zapsat do dějin nějakým podobně velkým symbolickým politickým činem jako někteří její předchůdci — Willy Brandt svým pokleknutím ve Varšavě a následující Ostpolitik, Helmut Kohl svou rolí při znovusjednocení Německa.

Anebo prostě jen zvážila, co by pro země středovýchodní Evropy a Balkánu znamenalo nechat lidi prchající před válkou hromadit se v neutěšených podmínkách tam. Zřejmě by se tak jako tak směrem do Německa vydali — část lidí z budapešťského nádraží to koneckonců ještě před kancléřčiným rozhodnutím udělala — a Německo by pak stálo před rozhodnutím, zda svou hranici chránit násilím či dopustit humanitární katastrofu na periferii Evropské unie a těsně za jejími hranicemi. Ani jedním z toho se Angela Merkelová do historie zapsat nechtěla.

Že za rozhodnutím bezprostředně stojí racionální kalkul dorovnat přijetím uprchlíků počet pracovních sil mizejících v důsledku demografických změn, jak často zaznívá, je spíše nepravděpodobné — na to se odehrálo příliš rychle a je doloženo, že se o něm kancléřka skoro s nikým neradila (a kromě toho existují jednodušší i pro stát levnější způsoby, jak mezeru na trhu práce zaplnit).

Tímto rozhodnutím a událostmi, které následovaly, se naplno rozhořelo, co v německé ukonejšené společnosti doposud jen doutnalo: řada konzervativně a národovecky smýšlejících lidí se v kancléřčině straně CDU definitivně přestalo cítit doma. Rozhodnutí přijmout uprchlíky se pro ně stalo symptomatickým pro levicový diktát politického establishmentu.

Vývoj vyburcoval i mnoho dlouhodobých nevoličů, kteří se od té doby spolu s bývalými křesťanskými demokraty starají o dvoumístné volební výsledky pravicově-populistické Alternativy pro Německo (AfD), jež zaplnila uvolněné místo napravo od CDU/CSU. Ačkoli to podle českých médií tak nevypadá, podpora kancléřky a jejího koaličního partnera, který za rozhodnutí spoluzodpovídá, je stále poměrně vysoká. A tak lze nejspíš mluvit o tom, že v Německu propukla polarizace společnosti, jakou pozorujeme i jinde v západních zemích, o to víc, čím víc Angela Merkelová ideologický spor dlouhá léta potlačovala.

V progresivní části politického spektra se pak vede zajímavá diskuze, co si počít s tím, když levicově smýšlející člověk za křesťanskou demokratkou a jejím uprchlickým rozhodnutím stojí — zda to znamená, že by měl v příštích volbách snad volit CDU. Říkám si, jak to asi vidí mí bývalí spolužáci z bochumského tutoria…

Kancléřka na hraně

Kancléřka se každopádně nachází v asi nejobtížnější situaci svého vládnutí. Na politické výzvy nebylo chudé. Jak trefně minulý týden poznamenal Der Spiegel, hranice mezi tím zůstat věrná sobě a svým přesvědčením, a působit umanutě a dělat dojem, že neumím přiznat chybu a upravit kurz, je tenká. Angela Merkelová právě balancuje na její hraně. Musí se vypořádat s polarizací společnosti, na kterou není zvyklá, se kterou umí ze své povahy těžko zacházet a která ji ve své čím dál tím vulgárnější a agresivnější formě vyvádí z míry.

Situaci ji neusnadňují problémy s integrací azylantů, které, ač jsou v porovnání s rozměry úkolu, které si Německo vzalo, sebedrobnější a realisticky musely být očekávány, jsou vodou na mlýn kancléřčiných kritiků. A těch problémů, za které se bude kritika nabízet, bude ve vypjatých časech zřejmě přirozeně přibývat.

Ostřelování čelí také uvnitř ze strany sesterské bavorské CSU, která je tradičně konzervativnější a jejíž šéf Horst Seehofer se bojí o svou dosud téměř zákonitou absolutní většinu v zemském parlamentu. Celé situaci pak nepřidává ani fakt, že zastání a pomoci ve formě přerozdělení některých přijatých uprchlíků se Angele Merkelové nedostává v rozsahu, s jakým počítala. A to v podstatě od žádného z evropských partnerů. K tomu je třeba přičíst, na co u vrcholných politiků a političek myslíme zřídka: že dvaašedesátiletá kancléřka je u moci a tím v nepřestávajícím stresujícím koloběhu termínů, cest, projevů a závažných rozhodnutí již jedenáct let. Nebylo by divu, kdyby jí docházely síly i v méně vypjaté situaci.

Zatímco ještě před dvěma roky se tedy spekulovalo, že Angela Merkel CDU/CSU zřejmě povede do parlamentních voleb ještě příští rok, aby se pak funkce v půli funkčního období ve prospěch nějaké vrcholné mezinárodní funkce vzdala, je dnes její další politický osud velmi nejistý. Do dějin se přitom beze sporu zapíše.

Jak takový zápis bude vypadat nad rámec významného vlivu na politickou identitu své „Generace Merkel“, ukážou až další dynamické měsíce.