Německo je evropská politická velmoc. Jakmile se ukázalo, že koordinovaný islamistický teror bude působit i v Evropě (Madrid, Londýn, Paříž, Brusel…), nikdo ve spolkové republice nepochyboval, že je jen otázka času, kdy udeří i zde. Nyní během několika málo dní proběhlo několik útoků, které vzbudily enormní mediální pozornost. Facebooky jsou plné povzdychů „to bude teď každý den?“, Lubomír Zaorálek tweetuje, že žijeme v nebezpečném světě, Petr Fiala nás ubezpečil, že jsme ve válce, kterou jsme si nevybrali, ve sněmovně vzniká platforma proti multikulturalismu a Andrej Babiš konečně započal ostrou předvolební kampaň a postavil se proti koaličním partnerům; osmdesát syrských uprchlíků z tureckých táborů prý přijmout nemůžeme, on je totiž proti přijímání jakýchkoliv uprchlíků, je to prý bezpečnostní riziko, „když vidíte, co dělají za zvěrstva někteří lidé, kteří nedostali azyl v Německu.“

Angela Merkelová na tiskové konferenci mluví naprosto klidně, možná až nepříjemně věcně a člověka musí fascinovat, že poté, co si za poslední rok vyslechla o své údajné naivitě a spoluzodpovědnosti za evropskou migrační krizi - od hlav nejrůznějších evropských států i od vnitropolitické opozice -, opakuje před kamerami větu, která jednou pro Němce a Němky zřejmě bude charakterizovat celou dnešní epochu: „Wir schaffen das.“ „My to zvládneme. A zachováme si přitom naše nejdůležitější hodnoty, totiž že důstojnost člověka je nedotknutelná a že ti, kdo jsou politicky pronásledováni, u nás azyl dostanou.“ Působí to samozřejmě, říká přece to, co má kancléřka říkat, uklidňuje a nepolevuje z principů, na kterých demokracie stojí. Jak nesamozřejmě to ale zní se znalostí české debaty.