Jak se stala z Molenbeeku „líheň džihádistů“

Saša Uhlová

Reportáž Saši Uhlové z bruselského Molenbeeku, který se nechvalně proslavil jako líheň terorismu.

Prší. Tržiště je přesto plné lidí. Domy kolem vypadají evropsky, ale jinak by návštěvník mohl mít pocit, že stojí na trhu v nějaké arabské zemi. Většina žen je zahalená, všichni zákazníci i prodavači působí cizokrajně. Je ramadán. Kavárny jsou zavřené, ale na ulicích a v obchodech to žije. Lidé proudí sem a tam. Z obchodu s hidžáby v rohu náměstí zní z reproduktoru zpěvný hlas muezzina. Nestojím na tržišti nikde v severní Africe, ale v bruselské čtvrti Molenbeek na náměstí de la Commune.

Vytrvalý déšť a domy okolo dávají tušit, že nestojím na tržišti v Maghrebu nebo Marseille. Saša Uhlová, DR

Molenbeek se dostal do povědomí Evropanů poprvé výrazněji po teroristických útocích v Paříži. Právě v této bruselské čtvrti bydleli někteří z útočníků, stopy sem vedly i po dalších teroristických činech. O Molenbeeku se běžně začalo psát jako o líhni džihádistů. Z Belgie také odešlo na počet obyvatel nejvíce lidí bojovat za Dáeš do Sýrie.

Proč právě Molenbeek? Čím se liší od ostatních čtvrtí?

Molenbeek není předměstí

V českých médiích se o Molenbeeku psalo jako o předměstí. „Přitom je to asi takové předměstí, jako v Praze Žižkov,“ glosuje českou mediální produkci jeden z Čechů, se kterými se v Bruselu setkávám. A skutečně, z centra města tam jsem pěšky za necelých patnáct minut. Stačí přejít most přes kanál.

Za etnické ghetto lze označit jenom část čtvrti Molenbeek. Z pětadevadesáti tisíc obyvatel je asi šedesát procent marockého původu, žijí zde ale i lidé původem z Pákistánu, východní Evropy nebo subsaharské Afriky.

Některá místa v Molenbeeku jsou etnicky homogenní — třeba právě tržiště v neděli ráno působí hodně arabsky —, ale v jiných částech čtvrti jsou obyvatelé namíchaní nebo v nich převažují etničtí Belgičané.

Zdejší situaci probírám se sociální pracovnicí Denise de Souza Costou (48 let), která se už několik let věnuje práci s uprchlíky v občanské organizaci Convivial. Sama pochází z Brazílie. Když se jí ptám, co přesně se v této čtvrti děje, říká, že Molenbeek je zrcadlem selhání belgického sociálního systému.

„Nabízíme těm lidem dost peněz na to, aby s nimi vyžili, ale zároveň často nemají práci, zejména mladí,“ vysvětluje. Belgická společnost je nepřijala a oni se tak cítí odstrčení a zneuznaní. „Když si představím svou rodnou Brazílii, tak tam by museli tvrdě pracovat, aby přežili.“

Belgický přístup považuje Denisa za nejasný. Na jednu stranu přijímá a dává, ale zároveň vytváří občany druhé kategorie, kteří mají zejména dost času na to, aby si své vyloučení dobře uvědomovali. „Nabízí vlastně jen ty peníze,“ dodává.

Brusel je navíc město ohromných sociálních rozdílů. Jsou tu evropské instituce, stěhují se sem bohatí Evropané, ale zároveň je tu několik chudých čtvrtí, které jsou součástí širšího centra. Dohromady tvoří zahnutý pás chudinských čtvrtí, Molenbeek je nejslavnější z nich.

Během dvaceti let se počet obyvatel Molenbeeku zvýšil o třetinu a polovina je mladší pětatřiceti let. Hustota osídlení vzrostla, bytů je nedostatek a jsou přeplněné. Čtvrť má necelých šest kilometrů čtverečních, domy tu nejsou vysoké, často jen dvě patra.

Nehledejme jednu příčinu

Jedním z lidí, kteří se v současnosti k situaci v Molenbeeku v médiích vyjadřují, je sedmdesátiletý antropolog a ředitel místního sociálního centra Johan Leman, jenž zde působí přes třicet let. Leman poskytl novinářům řadu rozhovorů, ve kterých se snaží vysvětlovat, že každodennost v Molenbeeku není tak dramatická, jak to vypadá z médií. Vedle toho upozorňuje na příčiny současného stavu.

Podle Lemana začali radikální islamisté do Molenbeeku přicházet už v osmdesátých letech z Francie a na tom, kam až se situace vyvinula, nesou vinu různá selhání.

V první řadě je podle něj na vině selhání bezpečnostních složek a tajných služeb — belgických i francouzských, které spolu navíc dostatečně nespolupracují. Ty podle něj nepodchytily včas rozmach džihádismu. Pochybení vidí i na straně justice a připomíná verdikt soudu z roku 2005, který označil výzvy k boji proti euroamerické civilizaci za projev svobody slova.

Obchod s oblečením působí poněkud morbidně. Foto Saša Uhlová, DR

V minulosti se podle Lemana sice našli novináři, kteří přinesli z Molenbeeku reportáže, jež na problém upozorňovaly, ale jejich analýza nebyla dostatečná, a proto nemohla veřejnost oslovit. „Odsuzovali celou místní komunitu, příliš generalizovali, a tak jejich výstupy nebyly věrohodné,“ tvrdí Leman a varuje před novinářskou snahou najít jeden velký příběh a jednotící prvek, který vše vysvětlí. Důvody, proč je Molenbeek místem, kde se daří propagovat islamistické radikální myšlenky, jsou podle něj mnohočetné.

První vlna novinářů hledala příčiny pouze v náboženství. „Vždycky tam bylo radikálnější společenství okolo mešity muslimských bratří. Je ale velký rozdíl mezi nimi a tím, co se děje dnes,“ upozorňuje Leman a zdůrazňuje, že vadné je i škatulkování, které například všechny salafisty směšuje s terorismem. „Můj dobrý přítel je salafista, i salafismus má svou pacifistickou verzi,“ tvrdí antropolog.

Další část novinářů se podle něj soustředila na sociální vyloučení, což ale samo o sobě jako vysvětlení také neobstojí. Je totiž potřeba si uvědomovat i geopolitické souvislosti a nepodceňovat působení Dáeše, který džihádismus globalizoval. Svou roli hraje i snadnost komunikace přes internet.

„Většina mešit dnes zakazuje vstup hlasatelům nenávisti, ale je tu internet, skrz který mohou propagovat své myšlenky,“ popisuje Leman. Důležitými centry radikalizace jsou také některé kavárny a party mladých. Mešita může být zajímavá jako místo setkání, kde náboráři vidí, kdo do nich chodí a mohou tam někoho oslovit, ale většinou sama o sobě nefunguje jako místo radikalizace.

A jaká Johan Leman vidí východiska? „Už nežijeme v tribalistické společnosti, máme mezinárodní instituce, které by měly řešit nespravedlnosti světa. Nelze aplikovat staré způsoby řešení problémů, které jsou navíc v rozporu s učením Koránu,“ říká Leman. To je podle něj bod, na který by se měli muslimové zaměřit a rozvířit o něm vážnou debatu.

Spolu s tím by se ve škole měly učit způsoby, jak zpracovávat virtuální realitu tak, aby lidé nepodléhali konspiračním teoriím, protože i to je faktor, který mladé muslimy výrazně ovlivňuje. A nakonec by podle Lemana bylo lepší, kdyby lokální komunity byly etnicky co nejvíce smíšené.

Je suis Molenbeek

Plakáty s nápisem „Je suis Molenbeek“ připomínají, že není lehké být obyvatelem čtvrti, kterou Evropa vnímá jako líheň terorismu. Být z Molenbeeku je stigma. Snažím se navázat kontakt v ulicích, abych zjistila víc o tom, jak místní svou situaci vnímají, ale není to snadné. S nostalgií vzpomínám na Marseille, kam jezdím, nebo na Villeneuve, kde jsem žila. Tam mě oslovovali lidé na ulici neustále, až jsem měla nejrůznějších sociálních interakcí plné zuby.

Místní se lehce ironicky solidarizují sami se sebou a svou pověstí. Foto Saša Uhlová, DR

Zažívám i nepříjemnou chvilku v zapadlé uličce. Prohlížím si vývěsku sociálního centra, když tu kolem mě prochází muž s dlouhým plnovousem v tradičním oděvu a vede si sebou tři dospívající chlapce. Nedívají se na mě zrovna přátelsky, myšlenku na rozhovor tedy zavrhuji. Ještě se otáčím a sleduji, jak vcházejí do domu. I oni se za mnou otáčejí, spěchám tedy na rušnou hlavní třídu. Moje představivost vybuzená obrazem fousatého islamisty mě vystresovala, i když jsem pravděpodobně neviděla nic zvláštního, a jim vadilo jen to, jak jsem je pozorovala.

Navázat kontakt na ulici se mi daří až následující den. Prohlížím si ovoce vystavené na trhu, když tu ucítím konečně vlídný pohled. Stařenka v šátku se na mě usmívá a ptá se mě, odkud jsem. Po několika minutách se dostáváme k tomu, co mě zajímá. Ona sama zde žije už desítky let a pracovala až do důchodu. I ona vidí příčiny problémů zejména v nedostatku pracovních příležitostí. „Pro mladé lidi je to ještě těžší, protože oni se do situace nechtěných narodili, cítí se být na druhé koleji a nepomáhá ani, mají-li vzdělání,“ vypočítává příklady svých vnuků.

Navázat kontakty se nakonec podařilo na trhu. Ten nikdy nezklame. Foto Saša Uhlová, DR

„A když se to někomu podaří, často se odstěhuje, aby svým dětem připravil lepší budoucnost,“ uzavírá popis začarovaného kruhu stigmatizované čtvrti. To vše podle ní brání tomu, aby se Molenbeek pozdvihl a změnil svou podstatu.

Protože zapomněli, že jsou Maročané

Po setkání s vlídnou stařenkou se vše obrací, a lidí, kteří se se mnou dávají do řeči, přibývá. Z četných rozhovorů vyplývá, že se místní obyvatelé cítí trochu jako v zoologické zahradě. Najednou se o ně zajímá celý svět, jenomže všechna ta pozornost není právě příjemná. Celá čtvrť se mi nakonec jeví tak různorodá, jako i ostatní evropská ghetta. A její obyvatelé zrovna tak. Vedle naštvaných mladíků, kteří zdůrazňují, jak se k nim společnost chová nespravedlivě, jsou tu i mladí lidé, kteří věří, že se jim podaří prorazit a uniknout tak osudu spjatému s místem, kde se narodili.

Později toho dne navštěvuji komunitní centrum „Prosluněná zahrada“, které vedou téměř výhradně ženy. Centrum poskytuje možnost nejrůznějších volnočasových aktivit, pomáhá dětem s přípravou do školy, aktuálně se soustředí i na pomoc syrským uprchlíkům. Jeho ředitelka Fatima Bouaza marockého původu, třiačtyřicetiletá energická matka čtyř dětí, mě vítá a usedáme spolu k dlouhému rozhovoru.

Proč právě Molenbeek? Ptám se. A Fatima jako jediná okamžitě chápe, na co se ptám. Nemluví o celkové situaci přistěhovalců v Belgii a etnických ghettech, ani o sociálním systému, anebo rasismu, ale právě o Molenbeeku.

„Protože v Molenbeeku žijí Maročané, a ti potlačili svou kulturu,“ vykládá a pokračuje. „V sousední čtvrti — ta je snad ještě chudší — žijí Turci. Oni jsou hrdí na svůj původ, na svou kulturu, udržují tradice a mladí lidé u nich vědí, kde je na světě jejich místo,“ tvrdí Fatima. Maročané v Molenbeeku se přistěhovali a snažili se být jako Belgičané, nevyčnívat, ženy si nezahalovaly vlasy, chtěli se přizpůsobit, jenže společnost je — jak říká Fatima — stejně nepřijala. Vedlo to akorát ke vzniku kulturního vakua, které zaplňují hlasatelé nenávisti.

Fatima se začala kromě sociálních aktivit soustředit na mezináboženský dialog. „Nejsou-li někteří muslimové nadšení z židů a křesťanů, nic s tím nenadělají. Jsou to naši bratři,“ vysvětluje mi. Cesta je podle ní právě v komunikaci mezi náboženstvími. Velkoryse do skupiny lidí, se kterými je třeba se bratřit, přibírá i ateisty a agnostiky. Ale především v příbuznosti náboženství knihy vidí naději na budoucí dialog.

„Naše náboženství jsou založená na lásce a dobrotě,“ tvrdí přesvědčeně. Pak se ale zamyslí a sama si položí otázku, proč právě tato „nejlepší“ náboženství stála v historii za největšími hrůzami a utrpením lidí...

Přesto vidí Fatima cestu právě ve víře. A to se snaží vštěpovat i svým dětem. „Když budou dobří muslimové, nepodlehnou žádnému vábení,“ tvrdí přesvědčeně. „Muslim nemůže zabíjet jiné lidi, prostě nemůže,“ opakuje spokojeně.

Fatima (na fotce vlevo) věří, že svou prací dělá svět lepším místem k životu. Foto Saša Uhlová, DR

Ve své víře je si tak sebejistá, že nevím, kudy bych našla cestu k pochybám. Ptám se tedy na její děti. „Pevně věřím, že jsem je dobře vychovala, že jsou dobrými muslimy, kteří by nikdy žádného člověka nezabili,“ tvrdí Fatima, ale v jejích očích zaznamenám poprvé strach. Má totiž dospívajícího syna a přes všechnu víru, že právě islám je tou nejsilnější hrází proti radikalizaci, je vidět, že se o něj bojí. „Všechny to teď děláme, všechny teď kontrolujeme svoje děti,“ přiznává trochu zahanbeně a popisuje, že největší obavy má z internetu. Bedlivě proto sleduje, co její syn na počítači dělá a s kým se tam kontaktuje.

„Všichni mluví o radikálních mešitách, ale já věřím, že kdyby se ho někde snažili naverbovat, dozvěděla bych se to. Teď už na to dáváme pozor,“ vysvětluje změnu nastavení komunity, která začala více hlídat, co dělají mladí muži. „Ale na internetu může potkat kohokoli,“ uzavírá Fatima.

Oběti mají tváře a jména

V centru „Prosluněná zahrada“ visí na stěně veliký plakát. Jsou na něm nalepené fotky některých obětí teroristického útoku na bruselském letišti. Portréty jsou doplněné jmény a stářím obětí. Prohlížím si velké tablo, které tu pracovnice centra pod vedením Fatimy vytvořily a v duchu je chválím, že vyhmátly podstatu, na které lze stavět hráz proti nenávisti a vraždění.

Když dojdou slova. Portréty obětí teroristického útoku na bruselském letišti. Foto Saša Uhlová, DR

V záplavě šokujících zpráv, které se na nás valí, zapomínáme na soucit. Na to, že oběťmi jsou skuteční lidé, jejichž život byl krutě ukončen a kteří teď někomu chybí. Ani ten nejdramatičtější popis situace, ani ten nejdrsnější titulek nedokáží zprostředkovat smutek a zoufalství, které zažívají rodiny obětí. Nakonec se dojímáme spíš vlastním strachem a představou, že by se něco podobného mohlo stát nám.

Fatima se ale pokusila pro návštěvníky centra vrátit obětem tváře a jména, aby ukázala hrůznost terorismu a to, že na druhé straně umřel člověk. Cítím k ní zvláštní vděk. Když mi však o chvíli později nese knihu, kam všichni příchozí píší vzkazy rodinám obětí, ztrácím inspiraci a nepříjemně mě mrazí.

Fatima je s některými pozůstalými v kontaktu a až bude kniha popsaná, chce jim ji předat. Sedím před prázdnou stránkou a prázdno mám i v hlavě. Nedokážu napsat slova, která by mohla utěšit něčí žal.

    Diskuse (52 příspěvků)
    Naďa Johanisová
    July 26, 2016 v 22.7
    Díky
    Děkuji za zajímavý, dobře napsaný a infomativní příspěvek.
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    July 27, 2016 v 20.49
    Ten pacifistický salafista je super.
    I když je salafija naprosto neslučitelná se současnými evropskými hodnotami (obzvlášť s levicově progresivními), pořád lepší pacifistický salafista, než nepacifistický, že.

    Celkově si myslím, že to mají umírnění muslimové těžké.
    Zde:
    http://www.lettertobaghdadi.com/pdf/Booklet-English.pdf
    je dopis 126. významných muslimských učenců vůdci IS Abu Bakrovi, kde je ve dvacetičtyřech bodech pomocí různých citátů odsouzeno počínání IS.

    Jenže IS se může v pohodě opřít o spoustu jiných.
    Obzvlášť život Mohamedův, jehož následování je pro muslima ta největší meta, nabízí nepřeberné množství pro IS vhodných motivů.
    Když třeba přišel Prorok do Medíny, chvíli se rozkoukával, a pak dal nepodřízeným, tj. nemuslimům, jednoduchou nabídku -- islám nebo smrt.
    Židé, kteří tvořili většinu medínských nepodřízených, se mu samozřejmě vysmáli, tak všechny židovské muže muslimové povraždili a ženy a děti zotročili.
    Jezídové v poslední době zažili to samé...
    Ostatně stačí si počíst v Dabiqu, tam je každá odporná řezničina IS pečlivě vyargumentována a ozdrojována.

    Nechci říct, že by křesťané neměli v dějinách na rukou spoustu krve (kam se ovšem hrabou na totalitní ateistické režimy 20. století, to je úplně jiná liga než všechna náboženství dohromady), ale skloubit následování Krista a vraždění, to vyžadovalo pořádnou dávku překrucování jeho poselství.
    Islamisté to mají v tomto směru zkrátka hodně pohodové, žádného překrucování netřeba.
    TT
    Tomáš Tožička
    July 28, 2016 v 1.30
    Pane Morbicere,
    svou větu: "Nechci říct, že by křesťané neměli v dějinách na rukou spoustu krve (kam se ovšem hrabou na totalitní ateistické režimy 20. století, to je úplně jiná liga než všechna náboženství dohromady), ale skloubit následování Krista a vraždění, to vyžadovalo pořádnou dávku překrucování jeho poselství." nemyslíte, vážně, že ne?

    Křesťanstvím se zaštiťující režimy mají na svědomí všechny ty masakry masakry kolonialismu, které dalece převyšovali hrůzy 20. století. Chápu, že se to ve škole neučí, ale člověk by si měl něco zjistit, než něco takhle kategorického napíše a ještě se tím obouvá do jiného náboženství.

    Jen Belgičané mají mají na svědomí 10 mil. Konžanů, které během deseti let umučili na gumovníkových plantážích. A když otroci nemakali dost rychle, tak jejich dětem či rodičům sekali ruce. No mohli bychom pokračovat i s jinými tzv křesťanskými národy, ale to by bylo na knížku.

    A historicky s muslimskou netolerancí také nemáte pravdu. Byli to bohužel křesťané, kteří rozšířili židovské pogromy, nikoli Muslimové. Ti židům, stejně jako křesťanům, upírali mnoho práv, ale nechávali je žít a podnikat. Ale to by bylo taky na knížku.

    V těchto diskusích je je škoda, když někdo vytahuje takové nesmyslně kategorické odsudky, protože, jak píše autorka, problém je mnohem složitější, než aby se vešel do černobílého vidění - křesťan super, muslim fuj, nebo naopak.

    I já bych byl nerad, aby můj příspěvek byl vnímán, jako nějaký obdiv k muslimským klerikálům. Náboženské spolky obecně mají tendenci zneužívat náboženství. Ale po krvavé historii kterou se Evropa provinila globálně se prostě jako křesťan držím onoho Ježíšovského - vyjmi trám z oka svého.
    JK
    Jan Konvalinka, biochemik
    July 28, 2016 v 8.38
    Pan Morbicer ma zcela zrejme na mysli vrazdeni VE JMENU krestanstvi vs ve jmenu Allaha vs ve jmenu proletarske revoluce nebo idee Chu-cche. Ja bych si celkovou bilanci nebyl jist, ale belgicke Kongo sem nepatri.
    TT
    Tomáš Tožička
    July 28, 2016 v 10.27
    Pane Konvalinko,
    existují tisíce knih a studií, které zkoumají vliv křesťanských církví (spíše než křesťanství) na kolonialismus a jasně prokazují, že tu byla úzká provázanost. Ono totiž není tak lehké přimět lidi, aby vraždili a mučili - situaci usnadňuje, když jim teologicky odůvodníte, že to nejsou vlastně lidé. A použití Bible se k tomu hodí ještě lépe,než třeba Korán.

    Takže Kongo, se sem hodí stejně jako evropské genocidy v Americe, či Tichomoří. A ano pokud to chcete zarámovat dále, můžete říci, že nejkrvavějším systém, v jehož jménu došlo k největším krveprolitím je prostě kapitalismus.

    Bohužel ona omluva, že masové vraždy euroamerické civilizace byly lepší, než těch ostatních, je klasickým příkladem touhy obhájit svou identitu. A částečně asi i onu staletí vyučovanou bílou nadřazenost. Ale nebylo už na čase s tím něco dělat a začít myslet a chovat se racionálně?
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    July 28, 2016 v 13.19
    Pane Morbicere, prorok (či přesněji: zvěstovatel) Mohamed původně nacházel mnohou inspiraci právě v judaismu, a poté co se musel uchýlit do Mediny (aby nebyl zavražděn konzervativními příslušníky starého kultu), hledal pozitivní vztah k tamější židovské komunitě.

    A až poté, kdy tato - stejně tak z obav že pro své nové pojetí náboženství "svede" až příliš mnoho oveček etablované církve - mu vyhlásila boj a začala ho ohrožovat na životě, on tento boj přijal. Takže, nestavte prosím věci na hlavu.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    July 28, 2016 v 13.36
    Přesněji řečeno, ta situace v Medině byla samozřejmě - jak už to v takových případech bývá - krajně komplikovaná, nábožensky, etnicky i politicky. A navíc, každý z historických zdrojů ji samozřejmě vykládá ve svém vlastním smyslu. Ale takovýto výklad "Mohamed poté co se rozkoukal postavil židy před volbu konvertovat nebo být zabiti" je v takovéto podobě jenom čirý výlev antiislamismu, nic jiného.
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    July 28, 2016 v 13.50
    Tím že napíšu, že to mají umírnění muslimové těžké, protože islám neprošel žádnou historickou reformou, a islamisté můžou lehce využívat doslovného čtení náboženských textů (Prorok byl prostě Prorok, kromě mnoha ušlechtilostí taktéž válečník, vrah a otrokář), se obouvám do jiného náboženství pane Tožičko?
    Takže kritika -- samozřejmě mimo sebe-kritiky, protože křesťan může za všechno zlo světa a je to vlastně zosobněný ďábel -- se zakazuje?

    Znalci kolonialismu Isaacman a Roberts napsali:
    "Zavedení koloniálního režimu pěstování bavlny v tropické Africe odkrývá brutalitu kolonialismu jako bezohledného politického a ekonomického režimu. Jakékoli hodnocení jeho dopadu (jako náplň imperialistické politiky Evropy konce 19. století) na sociální a ekonomický život afrického venkova musí proto začít u této premisy. Kolonisté podmiňovali povinnost nucených prací vyhláškami o daních na hlavu, na rodinu apod. Ve všech případech se tyto daně vedle levné pracovní síly staly významnými zdroji příjmů velkých mnohonárodních korporací, kterým koloniální správa svěřovala velká území v místech, kde její civilní či vojenská moc nebyly účinné."

    Byla to právě tato daň na hlavu, která byla v jádru kolonialismu.
    Prachy, ne Ježíš Kristus, nutili afričany pracovat od nevidím do nevidím.

    Navíc kolonialismus vznikl řekněme 1880-1900, kdy už byl slovy Nietzscheho Bůh mrtev.
    A byl to až vynález kulometu (Maxim gun), který kolonialismus umožnil.
    Křesťanské misie byly v Africe dávno před tím........

    Ale dobře -- křesťanství tehdy určitě nebylo dvakrát sluníčkářské a považovalo Afričany za bezkulturní a nemající historii, za méněcenné, v tom jistě velkokapitálu pomohlo být bezskurpulózní.

    Na podobné téma je třeba vynikající film Misie.
    http://www.csfd.cz/film/4863-mise/komentare/
    --------------------------------

    P:S. Ano pane Konvalinko.
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    July 28, 2016 v 15.23
    Jistě pane Poláčku. Taky ho ohrožovaly po zuby ozbrojené krvelačné obchodní karavany a spousta a spousta jiných.....
    V Medínské ústavě, která byla základem toho vraždění, stojí, že Židé jsou součástí jednotné Obce, pokud odejdou od svého náboženství.
    ((( to je ten "dům míru", kde vládne rukou mocnou islám............ smírnější postoj k židům (zdanění) přišel až později. V Medíně šlo o islám bez příměsí )))

    Jak si myslíte, že se židé se svou tisíciletou tradicí dívali na Mohameda?
    Co jiného pro ně mohl být, než jen neuvěřitelně nadřazenecký pošuk, který si myslí, že je víc než Abrahám a Mojžíš (o Kristovi nemluvě) a který motá páté přes deváté?
    MK
    Michael Kolařík, Student
    July 28, 2016 v 15.25
    Pane Morbicere,
    Ten Kristus v závorce se vztahuje k Abrahámovi a Mojžíšovi, nebo k Mohamedovi? Koneckonců, jestli to má být židovský pohled, to první nedává moc smysl.
    + Další komentáře