Jak se stala z Molenbeeku „líheň džihádistů“
Saša UhlováReportáž Saši Uhlové z bruselského Molenbeeku, který se nechvalně proslavil jako líheň terorismu.
Prší. Tržiště je přesto plné lidí. Domy kolem vypadají evropsky, ale jinak by návštěvník mohl mít pocit, že stojí na trhu v nějaké arabské zemi. Většina žen je zahalená, všichni zákazníci i prodavači působí cizokrajně. Je ramadán. Kavárny jsou zavřené, ale na ulicích a v obchodech to žije. Lidé proudí sem a tam. Z obchodu s hidžáby v rohu náměstí zní z reproduktoru zpěvný hlas muezzina. Nestojím na tržišti nikde v severní Africe, ale v bruselské čtvrti Molenbeek na náměstí de la Commune.
Molenbeek se dostal do povědomí Evropanů poprvé výrazněji po teroristických útocích v Paříži. Právě v této bruselské čtvrti bydleli někteří z útočníků, stopy sem vedly i po dalších teroristických činech. O Molenbeeku se běžně začalo psát jako o líhni džihádistů. Z Belgie také odešlo na počet obyvatel nejvíce lidí bojovat za Dáeš do Sýrie.
Proč právě Molenbeek? Čím se liší od ostatních čtvrtí?
Molenbeek není předměstí
V českých médiích se o Molenbeeku psalo jako o předměstí. „Přitom je to asi takové předměstí, jako v Praze Žižkov,“ glosuje českou mediální produkci jeden z Čechů, se kterými se v Bruselu setkávám. A skutečně, z centra města tam jsem pěšky za necelých patnáct minut. Stačí přejít most přes kanál.
Za etnické ghetto lze označit jenom část čtvrti Molenbeek. Z pětadevadesáti tisíc obyvatel je asi šedesát procent marockého původu, žijí zde ale i lidé původem z Pákistánu, východní Evropy nebo subsaharské Afriky.
Některá místa v Molenbeeku jsou etnicky homogenní — třeba právě tržiště v neděli ráno působí hodně arabsky —, ale v jiných částech čtvrti jsou obyvatelé namíchaní nebo v nich převažují etničtí Belgičané.
Zdejší situaci probírám se sociální pracovnicí Denise de Souza Costou (48 let), která se už několik let věnuje práci s uprchlíky v občanské organizaci Convivial. Sama pochází z Brazílie. Když se jí ptám, co přesně se v této čtvrti děje, říká, že Molenbeek je zrcadlem selhání belgického sociálního systému.
„Nabízíme těm lidem dost peněz na to, aby s nimi vyžili, ale zároveň často nemají práci, zejména mladí,“ vysvětluje. Belgická společnost je nepřijala a oni se tak cítí odstrčení a zneuznaní. „Když si představím svou rodnou Brazílii, tak tam by museli tvrdě pracovat, aby přežili.“
Belgický přístup považuje Denisa za nejasný. Na jednu stranu přijímá a dává, ale zároveň vytváří občany druhé kategorie, kteří mají zejména dost času na to, aby si své vyloučení dobře uvědomovali. „Nabízí vlastně jen ty peníze,“ dodává.
Brusel je navíc město ohromných sociálních rozdílů. Jsou tu evropské instituce, stěhují se sem bohatí Evropané, ale zároveň je tu několik chudých čtvrtí, které jsou součástí širšího centra. Dohromady tvoří zahnutý pás chudinských čtvrtí, Molenbeek je nejslavnější z nich.
Během dvaceti let se počet obyvatel Molenbeeku zvýšil o třetinu a polovina je mladší pětatřiceti let. Hustota osídlení vzrostla, bytů je nedostatek a jsou přeplněné. Čtvrť má necelých šest kilometrů čtverečních, domy tu nejsou vysoké, často jen dvě patra.
Nehledejme jednu příčinu
Jedním z lidí, kteří se v současnosti k situaci v Molenbeeku v médiích vyjadřují, je sedmdesátiletý antropolog a ředitel místního sociálního centra Johan Leman, jenž zde působí přes třicet let. Leman poskytl novinářům řadu rozhovorů, ve kterých se snaží vysvětlovat, že každodennost v Molenbeeku není tak dramatická, jak to vypadá z médií. Vedle toho upozorňuje na příčiny současného stavu.
Podle Lemana začali radikální islamisté do Molenbeeku přicházet už v osmdesátých letech z Francie a na tom, kam až se situace vyvinula, nesou vinu různá selhání.
V první řadě je podle něj na vině selhání bezpečnostních složek a tajných služeb — belgických i francouzských, které spolu navíc dostatečně nespolupracují. Ty podle něj nepodchytily včas rozmach džihádismu. Pochybení vidí i na straně justice a připomíná verdikt soudu z roku 2005, který označil výzvy k boji proti euroamerické civilizaci za projev svobody slova.
V minulosti se podle Lemana sice našli novináři, kteří přinesli z Molenbeeku reportáže, jež na problém upozorňovaly, ale jejich analýza nebyla dostatečná, a proto nemohla veřejnost oslovit. „Odsuzovali celou místní komunitu, příliš generalizovali, a tak jejich výstupy nebyly věrohodné,“ tvrdí Leman a varuje před novinářskou snahou najít jeden velký příběh a jednotící prvek, který vše vysvětlí. Důvody, proč je Molenbeek místem, kde se daří propagovat islamistické radikální myšlenky, jsou podle něj mnohočetné.
První vlna novinářů hledala příčiny pouze v náboženství. „Vždycky tam bylo radikálnější společenství okolo mešity muslimských bratří. Je ale velký rozdíl mezi nimi a tím, co se děje dnes,“ upozorňuje Leman a zdůrazňuje, že vadné je i škatulkování, které například všechny salafisty směšuje s terorismem. „Můj dobrý přítel je salafista, i salafismus má svou pacifistickou verzi,“ tvrdí antropolog.
Další část novinářů se podle něj soustředila na sociální vyloučení, což ale samo o sobě jako vysvětlení také neobstojí. Je totiž potřeba si uvědomovat i geopolitické souvislosti a nepodceňovat působení Dáeše, který džihádismus globalizoval. Svou roli hraje i snadnost komunikace přes internet.
„Většina mešit dnes zakazuje vstup hlasatelům nenávisti, ale je tu internet, skrz který mohou propagovat své myšlenky,“ popisuje Leman. Důležitými centry radikalizace jsou také některé kavárny a party mladých. Mešita může být zajímavá jako místo setkání, kde náboráři vidí, kdo do nich chodí a mohou tam někoho oslovit, ale většinou sama o sobě nefunguje jako místo radikalizace.
A jaká Johan Leman vidí východiska? „Už nežijeme v tribalistické společnosti, máme mezinárodní instituce, které by měly řešit nespravedlnosti světa. Nelze aplikovat staré způsoby řešení problémů, které jsou navíc v rozporu s učením Koránu,“ říká Leman. To je podle něj bod, na který by se měli muslimové zaměřit a rozvířit o něm vážnou debatu.
Spolu s tím by se ve škole měly učit způsoby, jak zpracovávat virtuální realitu tak, aby lidé nepodléhali konspiračním teoriím, protože i to je faktor, který mladé muslimy výrazně ovlivňuje. A nakonec by podle Lemana bylo lepší, kdyby lokální komunity byly etnicky co nejvíce smíšené.
Je suis Molenbeek
Plakáty s nápisem „Je suis Molenbeek“ připomínají, že není lehké být obyvatelem čtvrti, kterou Evropa vnímá jako líheň terorismu. Být z Molenbeeku je stigma. Snažím se navázat kontakt v ulicích, abych zjistila víc o tom, jak místní svou situaci vnímají, ale není to snadné. S nostalgií vzpomínám na Marseille, kam jezdím, nebo na Villeneuve, kde jsem žila. Tam mě oslovovali lidé na ulici neustále, až jsem měla nejrůznějších sociálních interakcí plné zuby.
Zažívám i nepříjemnou chvilku v zapadlé uličce. Prohlížím si vývěsku sociálního centra, když tu kolem mě prochází muž s dlouhým plnovousem v tradičním oděvu a vede si sebou tři dospívající chlapce. Nedívají se na mě zrovna přátelsky, myšlenku na rozhovor tedy zavrhuji. Ještě se otáčím a sleduji, jak vcházejí do domu. I oni se za mnou otáčejí, spěchám tedy na rušnou hlavní třídu. Moje představivost vybuzená obrazem fousatého islamisty mě vystresovala, i když jsem pravděpodobně neviděla nic zvláštního, a jim vadilo jen to, jak jsem je pozorovala.
Navázat kontakt na ulici se mi daří až následující den. Prohlížím si ovoce vystavené na trhu, když tu ucítím konečně vlídný pohled. Stařenka v šátku se na mě usmívá a ptá se mě, odkud jsem. Po několika minutách se dostáváme k tomu, co mě zajímá. Ona sama zde žije už desítky let a pracovala až do důchodu. I ona vidí příčiny problémů zejména v nedostatku pracovních příležitostí. „Pro mladé lidi je to ještě těžší, protože oni se do situace nechtěných narodili, cítí se být na druhé koleji a nepomáhá ani, mají-li vzdělání,“ vypočítává příklady svých vnuků.
„A když se to někomu podaří, často se odstěhuje, aby svým dětem připravil lepší budoucnost,“ uzavírá popis začarovaného kruhu stigmatizované čtvrti. To vše podle ní brání tomu, aby se Molenbeek pozdvihl a změnil svou podstatu.
Protože zapomněli, že jsou Maročané
Po setkání s vlídnou stařenkou se vše obrací, a lidí, kteří se se mnou dávají do řeči, přibývá. Z četných rozhovorů vyplývá, že se místní obyvatelé cítí trochu jako v zoologické zahradě. Najednou se o ně zajímá celý svět, jenomže všechna ta pozornost není právě příjemná. Celá čtvrť se mi nakonec jeví tak různorodá, jako i ostatní evropská ghetta. A její obyvatelé zrovna tak. Vedle naštvaných mladíků, kteří zdůrazňují, jak se k nim společnost chová nespravedlivě, jsou tu i mladí lidé, kteří věří, že se jim podaří prorazit a uniknout tak osudu spjatému s místem, kde se narodili.
Později toho dne navštěvuji komunitní centrum „Prosluněná zahrada“, které vedou téměř výhradně ženy. Centrum poskytuje možnost nejrůznějších volnočasových aktivit, pomáhá dětem s přípravou do školy, aktuálně se soustředí i na pomoc syrským uprchlíkům. Jeho ředitelka Fatima Bouaza marockého původu, třiačtyřicetiletá energická matka čtyř dětí, mě vítá a usedáme spolu k dlouhému rozhovoru.
Proč právě Molenbeek? Ptám se. A Fatima jako jediná okamžitě chápe, na co se ptám. Nemluví o celkové situaci přistěhovalců v Belgii a etnických ghettech, ani o sociálním systému, anebo rasismu, ale právě o Molenbeeku.
„Protože v Molenbeeku žijí Maročané, a ti potlačili svou kulturu,“ vykládá a pokračuje. „V sousední čtvrti — ta je snad ještě chudší — žijí Turci. Oni jsou hrdí na svůj původ, na svou kulturu, udržují tradice a mladí lidé u nich vědí, kde je na světě jejich místo,“ tvrdí Fatima. Maročané v Molenbeeku se přistěhovali a snažili se být jako Belgičané, nevyčnívat, ženy si nezahalovaly vlasy, chtěli se přizpůsobit, jenže společnost je — jak říká Fatima — stejně nepřijala. Vedlo to akorát ke vzniku kulturního vakua, které zaplňují hlasatelé nenávisti.
Fatima se začala kromě sociálních aktivit soustředit na mezináboženský dialog. „Nejsou-li někteří muslimové nadšení z židů a křesťanů, nic s tím nenadělají. Jsou to naši bratři,“ vysvětluje mi. Cesta je podle ní právě v komunikaci mezi náboženstvími. Velkoryse do skupiny lidí, se kterými je třeba se bratřit, přibírá i ateisty a agnostiky. Ale především v příbuznosti náboženství knihy vidí naději na budoucí dialog.
„Naše náboženství jsou založená na lásce a dobrotě,“ tvrdí přesvědčeně. Pak se ale zamyslí a sama si položí otázku, proč právě tato „nejlepší“ náboženství stála v historii za největšími hrůzami a utrpením lidí...
Přesto vidí Fatima cestu právě ve víře. A to se snaží vštěpovat i svým dětem. „Když budou dobří muslimové, nepodlehnou žádnému vábení,“ tvrdí přesvědčeně. „Muslim nemůže zabíjet jiné lidi, prostě nemůže,“ opakuje spokojeně.
Ve své víře je si tak sebejistá, že nevím, kudy bych našla cestu k pochybám. Ptám se tedy na její děti. „Pevně věřím, že jsem je dobře vychovala, že jsou dobrými muslimy, kteří by nikdy žádného člověka nezabili,“ tvrdí Fatima, ale v jejích očích zaznamenám poprvé strach. Má totiž dospívajícího syna a přes všechnu víru, že právě islám je tou nejsilnější hrází proti radikalizaci, je vidět, že se o něj bojí. „Všechny to teď děláme, všechny teď kontrolujeme svoje děti,“ přiznává trochu zahanbeně a popisuje, že největší obavy má z internetu. Bedlivě proto sleduje, co její syn na počítači dělá a s kým se tam kontaktuje.
„Všichni mluví o radikálních mešitách, ale já věřím, že kdyby se ho někde snažili naverbovat, dozvěděla bych se to. Teď už na to dáváme pozor,“ vysvětluje změnu nastavení komunity, která začala více hlídat, co dělají mladí muži. „Ale na internetu může potkat kohokoli,“ uzavírá Fatima.
Oběti mají tváře a jména
V centru „Prosluněná zahrada“ visí na stěně veliký plakát. Jsou na něm nalepené fotky některých obětí teroristického útoku na bruselském letišti. Portréty jsou doplněné jmény a stářím obětí. Prohlížím si velké tablo, které tu pracovnice centra pod vedením Fatimy vytvořily a v duchu je chválím, že vyhmátly podstatu, na které lze stavět hráz proti nenávisti a vraždění.
V záplavě šokujících zpráv, které se na nás valí, zapomínáme na soucit. Na to, že oběťmi jsou skuteční lidé, jejichž život byl krutě ukončen a kteří teď někomu chybí. Ani ten nejdramatičtější popis situace, ani ten nejdrsnější titulek nedokáží zprostředkovat smutek a zoufalství, které zažívají rodiny obětí. Nakonec se dojímáme spíš vlastním strachem a představou, že by se něco podobného mohlo stát nám.
Fatima se ale pokusila pro návštěvníky centra vrátit obětem tváře a jména, aby ukázala hrůznost terorismu a to, že na druhé straně umřel člověk. Cítím k ní zvláštní vděk. Když mi však o chvíli později nese knihu, kam všichni příchozí píší vzkazy rodinám obětí, ztrácím inspiraci a nepříjemně mě mrazí.
Fatima je s některými pozůstalými v kontaktu a až bude kniha popsaná, chce jim ji předat. Sedím před prázdnou stránkou a prázdno mám i v hlavě. Nedokážu napsat slova, která by mohla utěšit něčí žal.
I když je salafija naprosto neslučitelná se současnými evropskými hodnotami (obzvlášť s levicově progresivními), pořád lepší pacifistický salafista, než nepacifistický, že.
Celkově si myslím, že to mají umírnění muslimové těžké.
Zde:
http://www.lettertobaghdadi.com/pdf/Booklet-English.pdf
je dopis 126. významných muslimských učenců vůdci IS Abu Bakrovi, kde je ve dvacetičtyřech bodech pomocí různých citátů odsouzeno počínání IS.
Jenže IS se může v pohodě opřít o spoustu jiných.
Obzvlášť život Mohamedův, jehož následování je pro muslima ta největší meta, nabízí nepřeberné množství pro IS vhodných motivů.
Když třeba přišel Prorok do Medíny, chvíli se rozkoukával, a pak dal nepodřízeným, tj. nemuslimům, jednoduchou nabídku -- islám nebo smrt.
Židé, kteří tvořili většinu medínských nepodřízených, se mu samozřejmě vysmáli, tak všechny židovské muže muslimové povraždili a ženy a děti zotročili.
Jezídové v poslední době zažili to samé...
Ostatně stačí si počíst v Dabiqu, tam je každá odporná řezničina IS pečlivě vyargumentována a ozdrojována.
Nechci říct, že by křesťané neměli v dějinách na rukou spoustu krve (kam se ovšem hrabou na totalitní ateistické režimy 20. století, to je úplně jiná liga než všechna náboženství dohromady), ale skloubit následování Krista a vraždění, to vyžadovalo pořádnou dávku překrucování jeho poselství.
Islamisté to mají v tomto směru zkrátka hodně pohodové, žádného překrucování netřeba.
Křesťanstvím se zaštiťující režimy mají na svědomí všechny ty masakry masakry kolonialismu, které dalece převyšovali hrůzy 20. století. Chápu, že se to ve škole neučí, ale člověk by si měl něco zjistit, než něco takhle kategorického napíše a ještě se tím obouvá do jiného náboženství.
Jen Belgičané mají mají na svědomí 10 mil. Konžanů, které během deseti let umučili na gumovníkových plantážích. A když otroci nemakali dost rychle, tak jejich dětem či rodičům sekali ruce. No mohli bychom pokračovat i s jinými tzv křesťanskými národy, ale to by bylo na knížku.
A historicky s muslimskou netolerancí také nemáte pravdu. Byli to bohužel křesťané, kteří rozšířili židovské pogromy, nikoli Muslimové. Ti židům, stejně jako křesťanům, upírali mnoho práv, ale nechávali je žít a podnikat. Ale to by bylo taky na knížku.
V těchto diskusích je je škoda, když někdo vytahuje takové nesmyslně kategorické odsudky, protože, jak píše autorka, problém je mnohem složitější, než aby se vešel do černobílého vidění - křesťan super, muslim fuj, nebo naopak.
I já bych byl nerad, aby můj příspěvek byl vnímán, jako nějaký obdiv k muslimským klerikálům. Náboženské spolky obecně mají tendenci zneužívat náboženství. Ale po krvavé historii kterou se Evropa provinila globálně se prostě jako křesťan držím onoho Ježíšovského - vyjmi trám z oka svého.
Takže Kongo, se sem hodí stejně jako evropské genocidy v Americe, či Tichomoří. A ano pokud to chcete zarámovat dále, můžete říci, že nejkrvavějším systém, v jehož jménu došlo k největším krveprolitím je prostě kapitalismus.
Bohužel ona omluva, že masové vraždy euroamerické civilizace byly lepší, než těch ostatních, je klasickým příkladem touhy obhájit svou identitu. A částečně asi i onu staletí vyučovanou bílou nadřazenost. Ale nebylo už na čase s tím něco dělat a začít myslet a chovat se racionálně?
A až poté, kdy tato - stejně tak z obav že pro své nové pojetí náboženství "svede" až příliš mnoho oveček etablované církve - mu vyhlásila boj a začala ho ohrožovat na životě, on tento boj přijal. Takže, nestavte prosím věci na hlavu.
Takže kritika -- samozřejmě mimo sebe-kritiky, protože křesťan může za všechno zlo světa a je to vlastně zosobněný ďábel -- se zakazuje?
Znalci kolonialismu Isaacman a Roberts napsali:
"Zavedení koloniálního režimu pěstování bavlny v tropické Africe odkrývá brutalitu kolonialismu jako bezohledného politického a ekonomického režimu. Jakékoli hodnocení jeho dopadu (jako náplň imperialistické politiky Evropy konce 19. století) na sociální a ekonomický život afrického venkova musí proto začít u této premisy. Kolonisté podmiňovali povinnost nucených prací vyhláškami o daních na hlavu, na rodinu apod. Ve všech případech se tyto daně vedle levné pracovní síly staly významnými zdroji příjmů velkých mnohonárodních korporací, kterým koloniální správa svěřovala velká území v místech, kde její civilní či vojenská moc nebyly účinné."
Byla to právě tato daň na hlavu, která byla v jádru kolonialismu.
Prachy, ne Ježíš Kristus, nutili afričany pracovat od nevidím do nevidím.
Navíc kolonialismus vznikl řekněme 1880-1900, kdy už byl slovy Nietzscheho Bůh mrtev.
A byl to až vynález kulometu (Maxim gun), který kolonialismus umožnil.
Křesťanské misie byly v Africe dávno před tím........
Ale dobře -- křesťanství tehdy určitě nebylo dvakrát sluníčkářské a považovalo Afričany za bezkulturní a nemající historii, za méněcenné, v tom jistě velkokapitálu pomohlo být bezskurpulózní.
Na podobné téma je třeba vynikající film Misie.
http://www.csfd.cz/film/4863-mise/komentare/
--------------------------------
P:S. Ano pane Konvalinko.
V Medínské ústavě, která byla základem toho vraždění, stojí, že Židé jsou součástí jednotné Obce, pokud odejdou od svého náboženství.
((( to je ten "dům míru", kde vládne rukou mocnou islám............ smírnější postoj k židům (zdanění) přišel až později. V Medíně šlo o islám bez příměsí )))
Jak si myslíte, že se židé se svou tisíciletou tradicí dívali na Mohameda?
Co jiného pro ně mohl být, než jen neuvěřitelně nadřazenecký pošuk, který si myslí, že je víc než Abrahám a Mojžíš (o Kristovi nemluvě) a který motá páté přes deváté?
Ten jediný rozdíl mezi "mírumilovným" Ježíšem a "krvelačným" Mohamedem tkví dost možná jenom v tom, že Ježíš prostě vůbec nebyl v situaci, kdy by měl k dispozici jakékoli ozbrojené oddíly. Takže se musel nechat "dobrovolně" přibít na dřevo, zatímco Mohamed se svými nepřáteli, kteří ho chtěli zabít, vstoupil v boj.
V Medíně nezabili Židé Mohameda, ale Mohamed a jeho věrní vyvraždili všechny židovské muže.
A je to asi čistá náhodička, že 5. súru, která obviňuje židy a křesťany z odpadlictví, mu Alláh nadiktoval zrovna v těch časech.............
Ale já nechci Mohameda nebo muslimy soudit, i když to tak asi vypadá.
Oni mají svůj islám a nevím proč to nerespektovat.
Jde o něco jiného.
Huntington napsal: Z paradigmat se odvíjejí předpovědi a klíčovým testem platnosti a užitečnosti paradigmatu je, do jaké míry z něj odvozené předpovědi budou přesnější než předpovědi vyvozené z paradigmat jiných.
Čtvrtstoletí po rozpadu bipolárního světa nevznikl jeden globální svět, kde vládne liberální demokracie a kde je mír a nuda,
ani tady není Západ a "zbytek světa",
ani tady nemáme 186 nebo kolik zcela samostatných států.
Paradigma, které se potvrzuje, je to jeho. Po bipolárním světě je zde svět multipolární, a ty jednotlivé "póly" jsou civilizační okruhy. Západ je jedním z nich.
A Huntington neřiká, že dojde ke střetu civilizací, ale že si máme dávat pozor, aby k němu nedošlo, protože k němu dojít může.
Globální multikulturní svět, o kterém tady všichni tak usilovně sní, je chiméra. Možná bude existovat za sto let, kdo ví, protože za sto let bude tato planeta díky působení lidí vypadat úplně jinak než dnes, ale rozhodně nebude možný přinejmenším příštích několik desetiletí
My muslimské problémy nevyřešíme, stejně jako příchod milionů muslimů nevyřeší problémy naše.
Když třeba Švédové nyní zjišťují, že jim přes všechnu snahu o integraci vyrůstají zóny paralelního světa, není to tím, že by se snažili málo. V postatě to není ničí vina, ale faktický stav.
Američané, Rusové, Francouzi a všichni další by si měli sbalit svoje letadýlka a bombičky a vypadnout z Blízkého východu, ti co přišli by se tam měli vrátit, a jelikož je Západ bohatší, měl by v rámci sousedské úcty a přátelství poskytnout materiální pomoc - jestli o ni budou stát................ zkrátka nic osobního. Stěžují si, že se jim do všeho mícháme, tak se míchat holt nebudeme.
Hm,
zní to docela divně,
a je to v podstatě nerealizovatelné,
ale na druhé misce vah, tam kde jsme a kam jdeme, bude spíš podvolení, než multi-kulti.
Ale možná jsme už příliš unaveni sluncem a bude to tak lepší....
http://www.vzdelavaci-institut.info/?q=system/files/Stret_civilizaci-Samuel_Huntington.pdf
ale to asi znáte...................
Mně zas příjde divné říkat, že je všechno stejné - všechna náboženství jsou stejná, Ježíš je Mohamed atd.
Mám však na mysli něco jiného. Když došlo k masakru ve Srebrenici, naštěstí jen málokdo (aspoň u nás) zkoumal srbské pravoslaví coby příčinu ukrutností. Důvody byly hledány spíše v politické oblasti, v starší i novější historii nebo v hájemství sociologie.
Nebo se zamysleme nad počínáním Hernána Cortéze či Francisca Pizarra, kteří vyrůstali za vlády "nejkatoličtějších veličenstev". Budeme hledět na jejich činy (a na konání jim podobných) jako na projekce křesťanství?
Proč tedy přemýšlet o islámu v souvislosti s vraždami stran většinou nezralých mladíků, u nichž převládal spíš zájem o techniku a sex, než o víru? To bych rád věděl.
Rozdíl v mentalitě byl dozajista daný už jejich předcházející životní cestou: Ježíš syn (snad) tesaře, dost možná nádeník. Čili, novodobou terminologií řečeno, námezdní pracující, osobně závislý na nabídce práce. Oproti tomu Mohamed - vůdce obchodních karavan, tedy někdo, kdo se nutně musel vyznačovat rozhodností a energičností ve vystupování - a kdo musel být kdykoli připraven třeba i se zbraní v ruce hájit a bránit jemu svěřený majetek. Dá se tedy značně odůvodněně předpokládat, že tam kde Ježíš asi skutečně více inklinoval k nevýbojnému, jenom čistě verbálnímu projevu, tam Mohamed daleko spíše a rychleji sáhl po rázném činu.
Musíme si ale znovu připomenout: Ježíš konec konců neměl odpovědnost za nikoho jiného, nežli sám za sebe. A mohl tedy jít - ať tak či onak dobrovolně či nikoli - až ke krajním důsledkům, totiž ke smrti na kříži. Zatímco Mohamed - ten nehrál jenom o život vlastní, nýbrž o životy stovek a tisíc těch, kteří šli s ním. A kterým zcela reálně hrozilo, že budou svými nepřáteli do jednoho pobiti. Za takovýchto okolností je asi skutečně jenom velice stěží možno držet se toho Ježíšova: "Udeří-li tě nepřítel v jednu tvář, nastav mu i druhou!" Při důsledném dodržování této bezpochyby velice mírumilovné zásady by jaksi velice rychle už čistě fyzicky nebylo nikoho z jeho komunity, kdo by ještě mohl komukoli nastavovat svou tvář, neboť by jejich zkrvavělé tváře byly zaryté do pouštního písku.
To o co se jedná je toto: Vy (jakož i všichni paušální odsuzovatelé islámu) jenom na základě nějakých dávných událostí, které jsou v jejich konkrétním kontextu dnes už jen velice obtížně objektivně přezkoumatelné, vytváříte obraz, jako by islám byl principiálně krvelačným náboženstvím.
Ano, nelze popírat: jsou jistá místa v islámu, která skutečně hovoří pro jeho násilné šíření.
Jenže: za prvé, velice krvavá a násilná místa jsou i v křesťanské Bibli - a to zdaleka ne pouze ve Starém zákoně, nýbrž - to se velmi často přehlíží či popírá - i v Novém, tedy ryze křesťanském zákoně.
A za druhé: jestliže na jedné straně jsou skutečně v Koránu tyto pasáže o jeho násilném rozšiřování, pak stejně tak na straně druhé platí, že Mohamed sám byl vůči jiným náboženstvím - až vysloveně extrémně tolerantní!
Je známou skutečností, že Mohamed jak křesťany, tak židy označil za "lid Knihy" - tedy za privilegovaná náboženství, jejichž příslušníci stáli pod zvláštní ochranou. (Že v reálné praxi islámu se toto pravidlo ne vždy dodržovalo, je poněkud jiná záležitost; kdy pak například reálné křesťanství striktně zachovávalo třeba to Ježíšovo přikázání o "nastavení druhé tváře"?...)
Mohamed byl dokonce ale tak tolerantní, že vyjádřil své pochopení a svůj respekt dokonce i vůči v š e m ostatním způsobům víry, včetně těch "pohanských"! Neboť podle něj jsou to nakonec všechno cesty k Jedinému Bohu, jenom některé jsou ještě ne dost vyspělé.
A zeptejme se: kdypak bylo k ř e s ť a n s t v í natolik tolerantní vůči jiným náboženským vyznáním? Nepotlačovalo snad křesťanství všechny tyto "pohanské" kulty ohněm a mečem?!
Takže, pane Morbicere, buďme opravdu velice zdrženliví a opatrní v tom, prezentovat islám jako principiálně krvelačné a násilné náboženství. A trochu konkrétních vědomostí o podstatě a charakteru islámu a Mohamedova poselství by přitom vůbec nebylo na škodu.
Protože na jeho slova, narozdíl od některých jiných fantasmagorií, dochází.
A to co z nich vyplývá, se zkrátka nehodí do krámu.
A nemluví se tam o nějakých "dávných událostech".
O násilí v Nové zákoně se pořád mluví, zřejmě i na základě pošahaných analýz jako tato:
http://www.blisty.cz/art/83158.html
založených na naprosto nesmyslných klíčových slovech,
(je velice snadné dojít k výsledkům, jaké chceme)
ale když je třeba je citovat, nějak se je nedaří dohledat.........
Ale dobře - nechme historie.
8 z 10 (a prvních šest z nich) nejbrutálnějších a nejbohatších teroristických organizací jsou islámské a podporované z SA, Kataru atd.
Podle mě nemáte pánové páru, co se vlastně děje.......
Jenže, ono opravdu není nijak zapotřebí uchylovat se k nějaké formalizované textové analýze, abychom zjistili, že texty Nového zákona nejenže násilí obsahují, nýbrž ho dokonce glorifikují!
Je tu naprosto zřetelně a jednoznačně - s oslavným tónem - psáno o tom, že vítěznému Ježíšovi budou "k nohám položeny" celé hromady mrtvol, zabitých nepřátel! A to všechno k "větší slávě boží"!!
Navíc fanatik takové instrukce ve svatém textu svého náboženství nepotřebuje. Hlinka dokázal pronásledování židů odůvodnit slovy "Miluj bližního svého jako sebe samého."
To všechno jistě jde. Ale jsem přesvědčen, že bychom spíše měli bránit dějinný výdobytek, vykoupený tvrdou pedagogikou dějim a dnes ohrožený, který nám umožňuje důvěřovat našim křesťanským bližním, že si ze svatého Lukáše vzali spíše zvaní těch "mezi ploty" ke společnému stolu a svým muslimským bližním, že si z Koránu spíše než boj o příkop vzali milosrdenství.
Nejde o o hrozinky a kyselá jablka, pokud máme na tomhle světě spolu žít, musíme vědět také to, kdy zapomínat a dokonce i to, že někdy člověk musí tomu druhému věřit i prti dějinné zkušenosti -- jinak se ta špatná zkušenost jen zvěčňuje.
Mezi teroristy v Evropě je jich jenom 20%, konvertitů je 30%.
Nicméně, pokud někdo začne atakovat islám s tím, že tento je prý ze své samotné podstaty náboženstvím krve a násilí, a proti tomu jako zářný příklad postaví křesťanství, pak prostě není možno jinak nežli dotyčnému připomenout, že - právě tomu kdo chce - je možno s naprostou snadností i v tom křesťanství objevit celou řadu pasáží, které se s onou hlásanou "křesťanskou láskou" jen krajně obtížně snášejí.
------------------------------------
Ovšem, co se toho týče, zda máme ve svém hodnocení být otevřeni spíše tomu pozitivnímu nebo negativnímu: tady bych upřednostňoval postoj, že je v prvé řadě zapotřebí být zavázán pravdě. A tedy spatřovat a oceňovat to pozitivní, ale být si vědom i toho negativního, dobově (a ideologicky) podmíněného. Co je tedy nutno - při dalším pokroku a vývoji lidstva k novým, vyšším a kultivovanějším formám jeho existence - odstranit a překonat.
A to platí zcela stejnou měrou jak pro křesťanství, tak i pro islám.
K vyvrácení tvrzení Aleše Morbiciera o zásadním rozdílu křesťanství a islámů stran krve prolité v jejich jménu stačí historické poznání (s kriteriem historické pravdivosti). K vyvrácení předsudků Aleše Morbiciera vůči islámu sotva.
Nevím, jestli by tvrzení papeže Františka o malých skupikách fanatiků mezi věřícími každého náboženství obstálo v sociologickém zkoumání (vedeném kriteriem pravdy). Ale chci, aby to byla pravda právě tak jako on a myslím, že opravdovost toho chtění je pro spásu našeho vezdejšího světa důležitější než pravda dobývaná filologicky ze svatých knih.
Proti tomu hovoří to, že Pilatus tuto svou otázku Ježíšovi položil v zásadě zcela rétoricky, a mínil ji evidentně jako plně relativistickou, totiž že pravda v objektivním smyslu vůbec neexistuje. Což se ale nezdá odpovídat Vašim vlastním intencím.
Ale když už jsme na tuto - bezpochyby klíčovou - otázku narazili, ponořme se do ní poněkud hlouběji.
Zůstaňme napřed u onoho dialogu (je-li možno onu situaci právem možno takto nazvat) mezi Ježíšem a Pilátem Pontským. Ježíš totiž na tuto Pilátovu gnozeologickou skepsi odpovídá jasným a jednoznačným: "Pravda pochází z nebe."
Není problémem pochopit, co tím měl Ježíš na mysli: totiž že skutečnou pravdu (pozemských) věcí je možno nalézt jenom rekursem na ty nejvyšší metafyzické (a tedy i teologické) instance.
Nemalý problém nám tu ale vyvstává vzápětí: všichni ti teroristé, o kterých se zde jedná, se totiž také odvolávají právě na to "nebe". A jak známo právě z - reálné - historie, vraždilo a vraždí se vesele jak ve jménu Alláha Slitovného, tak i ve jménu křesťanského Boha Milosrdného. A všichni tito aktéři tohoto krvavého násilí byli vždy naprosto a dokonale přesvědčeni právě o tom, že zrovna a jedině oni mají ke svým činům posvěcení, či dokonce přímé zadání právě ze (svých) nebes. Čili, že právě oni bojují za "boží pravdu".
Takže se věci jeví tak, že ani ten Ježíšův poukaz na pravdu pocházející z nebe nám zde na zemi nedává dostatečnou jistotu v tom, co vlastně doopravdy je pravda. Alespoň pravda taková, jejímž výsledkem by nebyly potoky krve.
A tak se mi jako nakonec spolehlivější kritérium jeví to, které jste použil Vy (aniž bych Vás tímto ovšem chtěl stavět do nějakého protikladu k samotnému Ježíšovi): totiž "opravdovost chtění" při hledání pravdy.
Ano, zdá se skutečně, že tato "opravdovost chtění" je nakonec mnohem důležitějším faktorem, nežli i ta sebevyšší "pravda nebes".
Ta "pravda nebes" nám totiž nakonec stejně nikdy nebude přístupná jinak, nežli - prostřednictvím nás samých! Tedy našich výkladů, našich názorů - a i našich vlastních předpojatostí. My k té "pravdě nebes" principiálně nemáme žádné přímé spojení; a ani ho nikdy nebudeme mít. I když se mnozí domnívají, že právě oni ho mají.
Takže, jak řečeno, nakonec nás k té skutečné pravdě asi blíže přivede právě ta "opravdovost chtění" - tedy naše bezpodmínečná vnitřní připravenost k tomu, kdykoli překonávat omezenost našeho vlastního poznání - a tedy i omezenost jakýchkoli pravd, které se nám nabízejí, a které jsme přijali za své.
A tento základní princip - totiž tato "opravdovost chtění", či snad spíše "opravdovost hledání" nakonec stojí výše, nežli jakákoli pravda jednotlivá, fixní. A to i když se jedná třeba i o tu nejvyšší "pravdu nebeskou".
A ostatně soudím a tvrdím už dávno, že i takový Ježíš by tu "pravdu pocházející z nebes" dnes už pojímal a formuloval poněkud jinak, nežli v době před dvěma tisíciletími. Neboť Ježíš tu pravdu skutečně hledal, se vší opravdovostí - na rozdíl od mnohých jeho pozdějších epigonů.
Na druhé straně ani neexistuje pravda (ať už tím myslíme cokoliv), která by ty potoky krve sama o sobě způsobovala. To by snad ani nebylo správné nějakou pravdu hledat. Potoky krve většinou způsobí lidé. Mohou je způsobit jak kvůli pravdě, tak kvůli lži, popřípadě kvůli něčemu jinému.
Spravedlivý není jenom ten, kdo hledá pravdu, ale například také ten, kdo se dobře chová k bližnímu. Tak jak si to představoval Ježíš.
To snad ani ne.
A že to někteří vykládají, jak to vykládají..........
Ale zcela evidentně přišel Morbicer - náboženský fanatik velmi vhod.
(nu asi jsem to úplně neodhadl a byl jsem působivější, než jsem zamýšlel)
Zatímco Huntington vyloženě ostrouhal a opravdu nikdo zde se tím co říká zabývat nebude.
------------------------------
Pokud jde o "opravdovost chtění" (v tomto případě že každé náboženství má malou skupinku fanatiků mezi věřícími), je asi důležité, aby mu realita aspoň zhruba odpovídala -- pak má nějakou šanci.
Jenže v současnosti (zdůrazňuji - v současnosti) je úplně mimo mísu.
Magazín Forbes před nedávnem odhadl, že jen 8 největších muslimských teroristických organizací má rozpočet 4,2 miliardy dolarů, mnoho desítek tisíc aktivních členů a stovky tisíc podporovatelů, mezi nimi i některé nesmírně vlivné a pohádkově bohaté.
To je momentálně prostě absolutně nesouměřitelné s fanatiky jakéhokoliv jiného náboženství. Tady s opravdovým chtěním asi těžko vystačíme...............
Co třeba ultralevicový Egon Bondy, který v r. 1979 napsal povídku "Vylitý nočník", což je utopie vsazená do „minulostní budoucnosti" vybavená reáliemi maurské Córdoby? Na troskách evropské civilizace přežívá, vrácené životní úrovní jakoby o tisíc let zpátky (proto ten nočník), islámské (a židovské) obyvatelstvo.
Bondy to prý ovšem nemyslel úplně pesimisticky. Jak jsem se dočetla v anotaci, zamýšlí se prý nad tím, jak nepropadnout zoufalství ani v nelidských podmínkách.
To je pak skutečně zbytečné nahlížet do slepých uliček, když vítězíme na celé čáře...................................................
Jenže na straně druhé naprosto neplatí, že by onen pojem "pravda" byl bez dalšího vyčerpán j e n o m tou spravedlností.
Postavím proti takovémuto pojetí pravdy to, co v Platónově "Ústavě" na otázku, jak se co nejvíce přiblížit pravdě, odpovídá Sokrates: "A není tomu tak, že pravdě se tehdy přiblížíme ze všeho nejvíce, když danou věc poznáme ze v š e c h jejích stran?"
Takže, ta "spravedlnost" je bezpochyby jeden z aspektů oné pravdy, pokud ji (pravdu) v daném případě chápeme ne pouze v čistě poznávacím, gnozeologickém významu, nýbrž zároveň ve smyslu praktického žití.
Ale: i nadále platí, že je to stále jenom j e d e n z celé řady aspektů jiných.
A i nadále zůstávám u přesvědčení, že právě někdo takový jako Ježíš, kdyby žil v dnešních časech, by své pojetí pravdy pojal a formuloval podstatně šířeji, nežli v dobách, kdy se opravdu v naprosto prvé řadě jednalo především o (sociální) spravedlnost.
Jedná se nakonec o zcela banální výrok, o kterém je mi dosti nejasné, jakou by vůbec mohl mít pro naši diskusi podstatnou relevanci.
„Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce. Od nynějška už ho znáte a viděli jste ho!“
Vždyť jsem tu dal odkaz na celou jeho slavnou knihu.
Jde přece o to, že na rozdíl od jiných predikcí, kterých se mnozí drží zuby nehty a které evidentně nefungují (jako např. konec dějin a celosvětové vítězství liberální demokracie), se ta jeho vcelku naplňuje.
A co z ní plyne -- např. že je šílené požadovat do roku 2050 příchod 100 milionů imigrantů do Evropy, jak to žádají bruselské koncepční materiály a u nás třeba Agenda 2030.
Vzhledem k tomu, že v rámci našeho okolí to v podstatě znamená 100 milionů muslimů a Německo s tím už začalo................ je snad, když vidíme problémy, které mají Francie, Belgie, Švédsko atd., na místě otázka po oprávněnosti této politiky, ne?
Opravdu to dopadne tak, jak nám slibují?
Odpověď je samozřejmě jediná možná: záleží nakonec vždycky jen na interpretacích. Když budeme chtít, tak v Bibli samozřejmě najdeme ospravedlnění pro upalování kacířů nebo náboženské války, a když budeme chtít, tak tam nejdeme odmítnutí téhož. V nedávném dokumentu o J. Husovi ukazovali, jak při jeho odsouzení recitovali jeden ze žalmů. A seděl jak přišitej...
Nemyslím, že tu byla řeč o náboženském fanatikovi Morbiciérovi, psalo se tu o Vašich výrocích, které jsou ve zjevném rozporu s historickými fakty. A ovšem máte pravdu, kdo se chtěl bavit o knize, podle které Slovensko patří do pravoslavné civilizace.
„Jeden člověk vystrojil velikou večeři a pozval mnoho hostů. V čas večeře pak poslal svého sluhu, aby pozvaným řekl: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ Všichni se ale jeden jako druhý začali vymlouvat. První řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, omluv mě.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, omluv mě.‘ Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘
Sluha se tedy vrátil a vyřídil to svému pánovi. Hospodář se rozhněval. ‚Vyjdi rychle do ulic a uliček,‘ řekl sluhovi. ‚Přiveď sem chudé, chromé, zmrzačené a slepé.‘ Sluha se vrátil se slovy: ‚Pane, stalo se, jak jsi přikázal, a ještě je místo.‘ Pán tehdy sluhovi poručil: ‚Vyjdi na cesty a mezi ploty a přinuť lidi přijít, ať je můj dům plný."
Toto si může buďto každý vyložit jak chce (pokud je přesvědčen, že tomu rozumí) nebo může věřit výkladu někoho jiného.
V prvé řadě musí ovšem rozumět tomu, co je Boží království, do něhož se má vcházet. Což pochopitelně není snadné. Ježíš se snažil ten pojem vysvětlovat tři roky a pořád to nikdo nechápal.
Podařilo se mu tedy někoho přinutit, aby vstoupil? A jak?
Je vůbec možné někoho přinutit obvyklými doručovací mi prostředky jako je zbraň, výhrůžky, zákon, vězení, jiné tresty?
Do církve možná. Do Božího království sotva.
Ježíš ovšem nepřišel založit církev, natož takovou, jaká je dnes. Ježíš přišel založit Boží království. O církvi je v evangeliích jen minimum zmínek, zatímco o Božím království je tam řeč pořád.
Přitom si vzpomínám na bonmot, připisovaný dalajlámovi, jenž zní přibližně takto: „Bez čaje může člověk žít, bez vody nikoli. Člověk se obejde bez náboženství, ale ne bez duchovna“.
Myslí si snad někdo, že Ježíš byl tak hloupý, aby tohle nevěděl?
Anebo slovo "přinutit" neznamená prostě "přinutit".
Češi a Slováci jsou národy, které nerozhodují, je o nich rozhodováno, takže nějaká chybka nemá na nic vliv.
Navíc Huntington v roce 2002 vypadal jinak, než vypadá v roce 2016....................... ale čert to vem, stejně jsou kostely prázdné a na tradici už si nikdo ani nehraje.
Ti muslimové do Evropy příjdou tak jako tak, nedokážeme je zadržet, takže se stane, co se má stát...
Plačící dítě přinutilo matku, aby v noci vstala z lůžka a šla k němu.
A tak bychom mohli pokračovat....
Ten, kdo má tvrdé srdce, nemůže být nikdy k ničemu přinucen.
Pokud se místo hledání racionálních řešení oddáme fatalismu jako p. Morbicer, pak dopadneme opravdu špatně.
a/ Je to plán EK (EU), protože nemáme děti a stárneme.
b/ Enviromentální změny na Středním východě a nekontrolovaný populační růst v Africe, nedoprovázený růstem ekonomickým, zato podporovaný etnickým násilím, do Evropy ty lidi prostě vyžene.
75% dětí v Africe dokončí základní školu. Počet lidí, kteří žijí za méně než dolar denně se také o hodně zmenšuje, což znamená, že
a) najdou Evropu na mapě
b) mohou si zaplatit převaděče
Ti, kteří přicházejí do Evropy z Afriky (a do USA z Latinské Ameriky) patří zpravidla mezi ty, kterým se nedaří nejhůř