Bydlela jsem v no-go zóně

Saša Uhlová popisuje, jak s překvapením v jedné z vyděšených debat na českém internetu zjistila, že místo, v němž bydlela za svých francouzských studií, se tu označuje za „no-go zóna“: místo, kam se „slušná holka neodváží sama“.

„A kde bydlíš?“ Ptala se mě studentka nejlepšího gymnázia v centru města, kterou jsem potkala na demonstraci proti sociální politice vlády. „Ve Villeneuve,“ opáčila jsem bezmyšlenkovitě. „Cože?!“ vykřikla, a její kamarádky se na mě dívaly s posvátnou hrůzou. „A to tě ještě nikdo neznásilnil? Jak tam můžeš bydlet?“

Tento týden je tomu právě dvacet let, co jsem si pronajala pokoj ve čtvrti, kam se hodně lidí bálo chodit. Grenoble je malebné městečko ve francouzských Alpách, které jsem před tím neznala. A už vůbec jsem tehdy nevěděla, co jsou to „banlieues“, nebo-li předměstí, kterým se někdy říká jednoduše „le quartier“ – čtvrť. Místa, která mnozí považují za časovanou bombu už několik desítek let.

Přistěhovala jsem se proto, že jsem byla přijatá do posledního ročníku gymnázia Pabla Nerudy v Grenoblu. Byl to můj druhý rok studií ve Francii.

Do čtvrti s nejhorší pověstí v Grenoblu mě přivedla náhoda a skutečnost, že jsem měla dost omezený rozpočet. Pronajmout si pokoj v ghettu bylo prostě o hodně levnější než cokoliv jiného. Jen jsem tedy nevěděla, že jde o ghetto a na prohlídku pokoje jsem jela plná radostných očekávání.

Monstrózní funkcionalistické budovy, které naplňují ty nejtemnější představy Corbusiera, mě trochu zarazily, už když jsem se blížila. Šedivé zanedbané domy, rozbitá skla v přízemí, výtah čpící močí, poplivaná tlačítka u výtahu. Mírně jsem se otřásla, když jsem v kabince stoupala do horních pater. A nebylo to jen mou nechutí k uzavřeným prostorům a výškám.

Vždyť už jsem to jednou zažila!
Cestou výtahem se mi vybavila tři roky stará vzpomínka. Vždyť už jsem na podobném místě byla! Čekala jsem tehdy na autobus, který měl z jednoho jihofrancouzského města odjíždět ve dvě ráno do Prahy. Stála jsem sama na nádraží a bála se, když vtom mě oslovil snědý chlapec jen o málo starší než já. Nabídl mi, že můžu jít k němu domů, protože stát tam venku takhle sama na tom místě není bezpečné.

S povděkem jsem nabídku přijala a za chvíli mě hostili všichni jeho početní příbuzní. Zvenku to v jejich čtvrti vypadalo hodně podobně jako ve Villeneuve, ale vevnitř bylo příjemně, i když rodina vlastnila jen dvě žárovky. Jednu v kuchyni a druhou přemontovávali dle potřeby ze záchodu do koupelny.

Vzpomínka mě rozveselila, protože mí tehdejší hostitelé byli strašně milí, jen měli silnou potřebu zdůrazňovat, „že nejsou všichni stejní a že je lidé pořád házejí do jednoho pytle“. Co tím mysleli, jsem pochopila až později. Až když jsem sama musela vyslovovat svou adresu, která vzbuzovala v lepším případě údiv, v horším odpor a strach.

Vystoupila jsem z výtahu a vešla do dlouhé temné chodby s prehistorickým linem, které se odchlipovalo po stranách. Jedny dveře jako druhé. Přívětivější okamžik nastal, až když mi otevřela má budoucí bytná. Byla to učitelka a jednu ze dvou ložnic ve svém bytě vždy pronajímala studentům. Byt byl čistý a útulný, vkusně zařízený. Padly jsme si do oka a druhý den jsem se stěhovala.

Do školy jsem to neměla daleko, jen do vedlejší čtvrti, která byla vyhlášená svou komunistickou radnicí. Moje gymnázium Pabla Nerudy mělo i v tehdy levicové Francii pověst radikálně levicového. Moji spolužáci byli zhruba z poloviny etničtí Francouzi a druhá půlka pocházela ze všech možných koutů jižní Evropy, severní Afriky a dalších zemí. I v tomto velice multikulturním prostředí jsem byla za exota, když jsem odpovídala na otázku: Kde bydlíš?

Oceán nudy a bezvýchodnosti
Snad to byly reakce na mou odpověď, co mě přivádělo stále k většímu nepochopení, čeho se lidé tak děsí. Moje čtvrť působila sešle a zanedbaně, chvílemi nehostinně, ale v každodennosti spíš ospale a nudně než nebezpečně. Partičky mladých, které postávaly od rána do noci venku, zjevně ze všeho nejvíc toužily po čemkoli, co by narušilo šeď všedních dní. Bez perspektivy, že se z ghetta dostanou, protože narodit se v něm je většinou konečná.

Překvapivě také chyběly na ulicích obchody. Vařila jsem si sama, musela jsem si tedy obstarávat nákup potravin v obchodním domě mimo mou čtvrť. I když v podloubích architekti s obchůdky počítali, zřejmě málokterý živnostník v místě vydržel.

Villeneuve samotné bylo postaveno v sedmdesátých letech a dokončeno na počátku let osmdesátých jako reakce na nedostatek bytů v Grenoblu. Moje bytná mi vyprávěla, že původně šlo o mnohem více smíšenou čtvrť. Villeneuve totiž není klasické předměstí, která mají ve Francii tradici už od konce devatenáctého století jako místa, kde bydleli dělníci a jiná pracující chudina.

Do centra se dá jet z Villeneuve snadno tramvají a není to daleko, což je i tím, že město je sevřené v horách. Přesto se postupem času všichni movitější obyvatelé odstěhovali jinam. Ve Villeneuve zůstal jen ten, kdo nemohl jinam.

Čím častěji jsem musela čelit pohoršení a úžasu nad tím, kde že to bydlím, tím víc jsem chápala pocity mladých lidí, které jsem po cestě svou čtvrtí potkávala. Ano, některé projevy bezvýchodnosti mi byly odporné.

Nikdy jsem se například nesmířila s tím, že v noci občas vybouchne pod našimi okny auto a i nad ničením veřejného prostranství mi zůstával rozum stát, ale čím víc jsem pronikala do toho, jak nás vnímá zbytek města, tím méně jsem byla schopná mladé výtržníky soudit. 



Na některé místní zvláštnosti si člověk nezvykne, ani když se docela zabydlí. Repro DR 

Jako na vesnici
„Hej, počkej, pojď k nám!“ ozval se občas někdo na ulici. Z počátku jsem byla nervózní, když mě oslovovali úplně cizí mladíci. Pozornost jsem zkraje budila o to větší, že příliš mnoho blondýn se po naší čtvrti nepohybovalo. Brzy jsem se ale stala součástí místa, a pak už na mě nikdo nevolal.

Do Grenoblu jsem se přestěhovala z alsaské vesnice, kde jsem trpěla tím, že se všichni vzájemně znají a pomlouvají. Čekala jsem, že ve městě se žije v tomto ohledu svobodněji.

Někde možná ano, ale ne v takovém místě, jako bylo Villeneuve. Jednou jsem se na ulici dala do řeči s mladým mužem, který mi nabízel hašiš. Chvíli jsme si povídali, řekla jsem mu mimo jiné, kde bydlím, a druhý den mě přišel navštívit.

Otevřela mu moje bytná, já byla ještě ve škole. Když jsem se vrátila, vyslechla jsem si přednášku o tom, že se s tímto člověkem nemám stýkat, protože je nechvalně známý tím, že bere příliš mnoho drog, a navíc s nimi obchoduje.

O každém, s kým jsem se seznámila, něco věděla, přitom to nebyla žádná drbna. Všichni věděli všechno o všech. Pocit vesnice umocňovalo i to, že jakmile jsem s někým začala mluvit, stačilo vyslovit jméno mé bytné, a každý už věděl.

Za chvíli lidé věděli už i o mně – o té Češce, která přijela studovat gymnázium. Nebo tedy o dívce z východní Evropy, z té části světa, která ve Francii platila za chudou a zaostalou, což bylo v tomto místě mé velké plus. Jela jsem aspoň trochu na jejich lodi, i když jsem byla bílá.

Aminata
„Můžu vám pomoct s taškami?“ ptala jsem se mladé ženy, která s sebou táhla tři malé děti, jedno držela v náručí a k tomu byla ověšená nákupem. Vypadala unaveně. Nedůvěřivě si mě prohlížela, ale pak se usmála a pomoc přijala.

Bydlela ve stejném domě jako já, jen v jiném vchodu. Jmenovala se Aminata a pocházela z Mali. Její manžel pracoval na stavbách, často za prací dojížděl. Byla tedy většinu času sama s dětmi. Ale byla hrdá na to, že její manžel vydělává.

Trvalo asi pět minut, než mě pozvala domů na čaj. Rychlost, jakou se člověk dostal do cizího bytu na návštěvu, mě tehdy šokovala. Nikde jsem nic podobného nezažila. Nic nebylo snazší než navázat hovor na ulici a od něj k posezení u čaje už vedla krátká cesta.

Většina bytů, které jsem měla ve Villeneuve možnost vidět, byla přívětivější než společné prostory venku. Výzdoba se lišila podle země původů i vkusu jednotlivců. I v těch nejchudších domácnostech mi vždy nabízeli jídlo. Měla jsem tak možnost ochutnat opravdu nejrozličnější pokrmy. Taky se mě hodně vyptávali na mou zemi a na to, jak se u nás žije.

K Aminatě jsem se vracela pravidelně. Vyprávěly jsme si o svých rodinách, o dětství a také o budoucnosti. Plánovala, že našetří dost peněz, aby se mohli z Villeneuve odstěhovat. I proto lépe snášela nepřítomnost svého muže. Brala to jako investici do budoucnosti svých dětí. Nevěřila, že by se mohly dostat do dobrých škol, pokud jejich adresou zůstane Villeneuve.

Podobně to viděli i mí spolužáci, přestože naše škola rozhodně nebyla v ghettu, ale v pěkné částečně vilové čtvrti. Jen tedy naše gymnázium nemělo ve městě dobrou pověst. „Stejně nemá smysl hlásit se na nějakou lepší školu, když tam uviděj složku a na ní Pablo Neruda, ani ji neotevřou,“ vysvětlovali mi rezignovaně.

„Složku“ vede každá škola na své žáky už od mateřské školy a předává se z jedné instituce do druhé. Nikdy jsem údajnou diskriminaci na základě místa studia neověřila, po maturitě jsem se vrátila zpátky. Každopádně ale v tomto pocitu mnoho mladých lidí z „méně dobrých středních škol“ žije.

Lepší a horší třídy
Maturita se ve Francii skládá písemně. Pro všechny je zkouška stejná. Písemné práce studentů navíc opravují učitelé z jiných škol. V tomto smyslu by tedy měla mít stejnou váhu, ať už přicházíte z jakékoli střední školy.

S maturitou z gymnázia se může každý přihlásit na univerzitu, ale na jiné vysoké školy tzv. grandes écoles, či další školy neuniverzitního typu, je třeba projít buď přijímacími zkouškami, nebo jste přijati na základě zmíněné osobní složky. A právě tyto školy jsou považované v různých ohledech za lepší.

Pravidlo, že děti chodí do školy v místě svého bydliště, tedy princip spádovosti, se v průběhu let ve Francii aplikuje v různé míře. Dnes je situace taková, že pokud rodiče chtějí své dítě zapsat do jiné než spádové školy, mohou to udělat. Je to ale složitější, takže často používají různé finty. Místo angličtiny, která se většinou učí jako první cizí jazyk, zvolí dítěti němčinu nebo španělštinu.

Princip spádovosti, jenž původně měl mít jako důsledek větší sociální rovnost, tak platí nakonec víc pro rodiny sociálně slabší. Ty své děti prostě zapíšou do nejbližší školy. Střední a vyšší vrstvy buď využívají různých taktik, nebo dají rovnou své dítě do soukromé školy.

V konečném důsledku se může spádovost projevit spíš jako sociální past. Narodíš se v ghettu a tam také chodíš do školy s vědomím, že vzdělání, kterého se ti dostává, je buď druhořadé, anebo, i když není, okolní společnost je tak vnímá.

Pochopit, že problém se skrývá více v ghettu, než v etnickém původu, nebylo jednoduché. S plnou vahou mi to došlo, když si mě moje spolužačka, původem z Alžírska, vzala do své rodiny. Bydleli kousek od školy, v pěkné udržované čtvrti.

Rodina se přátelila s mnoha lidmi, kteří pocházeli z různých arabských zemí. Byli to spisovatelé, básníci, bojovníci za lidská práva. Byli ateisté, agnostici, nebo liberální muslimové. Nikdo z nich nebydlel v ghettu.

Jako správný český rasista jsem si myslela, že se budou setkávat se stejným typem problémů, protože jsou přeci tmaví. Překvapilo mě, že tomu tak není. Neměli problém integrovat se do francouzské společnosti, nevyvolávali stejné reakce. A nebylo to jen proto, že byli intelektuálové. Moje bytná byla učitelka a s odsudky se setkávala taky. Protože bydlela v ghettu. Ten, kdo na podobném místě vyroste, má navíc specifický přízvuk, který ho prozradí i později, pokud se mu povede odstěhovat se jinam.


Z okna mého domu byl krásný výhled na Alpy. Ten je v Grenoblu totiž úplně všude. Repro DR

Vznik ghett jako paradoxní důsledek boje proti komunistům
Chudí lidé, kteří bydlí na okraji měst ve větší míře od konce devatenáctého století, dlouho nikoho nezajímali. Mezi válkami se jich „ujala“ komunistická strana a vznikl pojem „rudá předměstí“, odkud oproti buržoazním centrům měst pocházel většinově komunistický elektorát.

Strach z rozšiřování komunistických idejí vedl stát k tomu, že začal s výstavbou nových bytů. Spolu se zmrazením nájemného v roce 1928 měla výstavba sloužit jako hráz rudým myšlenkám.

Do dnešní podoby předměstí vyrostla ale až v padesátých letech. Populační exploze a začátek ekonomického rozmachu spojený s imigrací z ciziny i z venkova vyhrotil krizi bydlení do té míry, že bylo potřeba začít stavět sídliště. Do té doby na mnohých místech chyběly záchody a koupelny, starost o předměstí se stala státní záležitostí.

Sociální skladba ve většině těchto míst ale byla daná už historicky, žila tam pracující chudina. S koncem ekonomického rozmachu se začaly prohlubovat problémy, na které bylo zaděláno nejen kvůli původnímu rozložení sociálních vrstev, ale i kvůli bytové politice v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech.

Lidé, kteří přišli za prací, o ni kvůli postupně narůstající nezaměstnanosti přišli, a na předměstí se nadále stěhovali jen ti, kteří nedosáhli na lepší bydlení jinde. Špatná pověst předměstí jen umocňovala sociální příkopy.

Ghetta lze nevytvářet
Dnes jsou předměstí místy masové nezaměstnanosti, prekarizace práce a diskriminace na základě místa bydliště při přijímání do zaměstnání i do škol.

Sociální nepokoje dorazily v roce 2010 i do Villeneuve. Policie tam zabila mladého delikventa a stalo se to, co se před tím odehrálo v mnoha jiných podobných místech. Vypukla bouře naštvanosti, ničení, pálení aut, nepokoje…

Do revitalizace Villeneuve vložilo v oněch letech město Grenoble pětasedmdesát milionů eur. Dnes tedy vypadá zvenku docela jinak, než před dvaceti lety. Sociální problémy však neustoupily.

Spolu s nárůstem obav z uprchlíků se začíná o francouzských i jiných předměstích a ghettech v západní Evropě mluvit i v České republice. Když jsem nedávno hledala něco víc k „no-go zónám“ pojmu, který mě skoro rozesmál, proklikla jsem se z českých blogů až k Villeneuve a zjistila jsem díky tomu, že jsem v jedné takové zóně bydlela. A do další no-go-zóny – Marseille – pravidelně už třináct let jezdím trávit dovolenou.

Vysvětlit lidem, kteří mají strach, že se nejedná o tak děsivá místa, jak se traduje, je nemožné. A už vůbec nepřenosný je pocit bezmoci, který lidé žijící v ghettech, zákonitě mají. Vědí, jak se na ně okolí dívá a důsledky odvržení společností pociťují citelně na svých životech.

Srovnáme-li přístup francouzského státu například s Vídní, kde se sociální bydlení řeší historicky zcela jinak, je rozprostřené mezi ostatní byty napříč městem, není těžké si domyslet, kde bychom měli hledat inspiraci. Nějaká, zatím malá, ghetta jsme si u nás už také stihli vybudovat, ale ještě stále máme možnost vývoj zvrátit a hlavně nevytvářet nová.

Francouzský model dostatečně průkazně ukazuje, kudy cesta k sociálně soudržné společnosti nevede. Jak říkala Aminatina neteř, která také bydlela ve Villeneuve: „Kdybych se narodila jinde, mohla jsem mít docela jiný život, ale copak můžu za to, kde jsem se narodila?“

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.