Muslimský Kristus z trafiky v Glasgow
Adam BorzičDlouhodobě je třeba umožnit otevřeným a tolerantním muslimům, aby mohli účinněji působit na své souvěrce a komunity. Islám je primárním spojencem sekulárních sil v zápase s islamismem.
Muslimského trafikanta z Glasgow Ashada Shada zavraždil jiný muslim, protože popřál křesťanům na sociálních sítích šťastné Velikonoce. Jeho tragická smrt ve své brutalitě symbolizuje nejen řez uvnitř islámu, ale i v samotném lidském srdci. Co ten trafikant vlastně spáchal, že musel vykrvácet, že musel zemřít?
Podle místních to byl nesmírně lidský a mírumilovný člověk. Hluboce zbožný muslim. A tento člověk popřál v souladu se svou vírou svým křesťanským bližním pěkné svátky. Zachoval se tak jako tradiční muslim, který respektuje náboženské svátky jednoho z „lidu Knihy“ a miluje své bližní. A za to byl svým souvěrcem zavražděn. Tento muž napsal: „Velký pátek a velmi šťastné Velikonoce, obzvlášť mému milovanému křesťanskému národu. Následujme skutečné kroky milovaného svatého Ježíše Krista a dosáhněme opravdového úspěchu na obou světech.“ Co všechno tahle tragédie v sobě obsahuje?
Na jedné straně se tu zjevuje tradiční muslimský postoj, který respektuje náboženství svých bližních, a chce s nimi žít v míru. A na straně druhé stojí krutost „reformního“ fundamentalismu, který islám nejen nadřazuje všem ostatním náboženstvím a světonázorům, ale vidí ve všech ostatních nepřátele na život a na smrt.
Nemylme se, tento spor uvnitř islámu, je paradoxním sporem mezi většinovou tradicí a její menšinovou, podivnou a zvrácenou mutací. Ano, muslimové jsou nejčastějšími obětmi islamistů a islám je ideologicky jeho největší obětí. Ashad Shad, původem z Pákistánu, je svým postojem ke křesťanům a svojí následnou smrtí otevřenou výčitkou pro všechny, kdo mezi islámem a terorem činí rovnítko, teroristům i islamofobům. Byl to zbožný muslim, ctil svátky lidu Knihy. Měl je v úctě a lásce.
Islám má paradoxně ze všech tří monoteistických tradic nejlepší teologické předpoklady pro mezináboženskou toleranci a univerzalistické pojetí lidství. Skutečnost, že Korán zná i další „náboženství knihy“, a považuje je nejen za své dějinné předchůdce, ale současně jim přiznává i jistou legitimitu, činí právě islám ve své potencialitě skutečně náboženstvím tolerance.
Tuto koránickou vizi ovšem někteří islámští mystikové a myslitelé středověku dovedli ještě mnohem dále. Meditujme chvíli nad těmito zázračnými verši velkého islámského mystika Ibn ´Arabího napsanými na rozhraní dvanáctého a třináctého století:
Ó krása! Zahrada mezi plameny…
Mé srdce se stalo schopným všech forem.
Je pouští pro gazely a klášterem pro křesťany,
chrámem pro pohanská božstva a Kaabou pro poutníka,
deskami Tóry a knihou Koránu.
Vyznávám náboženství Lásky a ať její karavana kamkoli putuje, ona je mým náboženstvím a mou vírou.
A?
Bohužel, ten trafikant patřil k pronásledované sektě ahmadíjovců. Už jen to "stačí", aby ho nějaký pákistánský fanatik zabil: v Pákistánu jsou ahmadíjovci podle zákona považovaní za ne-muslimy, v lidovém povědomí pak za odpadlíky a heretiky, které je možno a záhodno pronásledovat.
To všechno, opět bohužel, vrhá na celý případ nové světlo: ahmadíja je proselytické a pietistické hnutí, s krátkou, ale zajímavou historií, která se týká hlavně toho, jak a kdy se Západ setkával s některými koncepty islámu právě prostřednictvím ahmadíje.
Ale vlastní ahmadíja - právě proto, že klade důraz na praktickou, denní, žitou religiozitu, která vychází ze sunny, jaksi NENÍ hnutím navazujícím na súfijské směry. Případné súfijské směry, které se jmenují "ahmadíya", mají s "ahmadíjou" z Paňdžábu jen shodné jméno.
Jakkoliv je ahmadíjovský přístup k životu a okolnímu světu chvályhodný a obddivuhodný, věroučné základy tohoto hnutí jej vyřazují z proudů islámu a zaměření na praktické stránky života z proudů islámského mysticismu.
Ahmadíjou prostě jaksi nelze poměřovat islám.
Společenský tmelem jsou prvotně ústava a právní systém, které vznikly jako ateistický projekt v křesťanském kulturním prostředí.
Preference fundamentalistických postojů - náboženských, národnostních ........., na úkor ústavně právních norem vede nezadržitelně ke kolapsu liberálního kapitalismu.
Takže existenční zárukou kapitalismu je bezduchá liberalita, která se neobejde bez maxim křesťanské morálky - solidarity s chudými a bezmocnými.
Jde o hyperparadox našeho kulturního okruhu s různě příšernými následky......bych dodal.
Jak píše Adam Borzič, v islámu je spor. Nemůžeme tento spor nebo jednu jeho stranu marginalizovat, realita (Islámského státu) takovémuto našemu přání neodpovídá. Autor nás vyzývá k meditaci nad krásnými verši Ibn ' Arabího, vyzývá k pochopení potenciálu islámu jako náboženství tolerance, a to navzdory současné medializované části reality.
Pak ale autor, navzdory svým výzvám k pochopení tohoto potenciálu tolerance, sám učiní zcela nepochopitelné kroky, kterými z té roviny tolerance, rázně vykročí a zařadí se opět do svého bojového šiku. To je pro mě nepochopitelné, „naši fašounci“ s touto vraždou dozajista nic společného mít nemohou, přestože jim „do karet“ hrát může, ale „do karet“ jim pak tedy hraje i Adam Borzič tím, že je v tomto článku vůbec pod tímto označením připomíná, ačkoliv s tématem mají pramálo společného.
Místo skutečné sebereflexe toho, co se v Evropě nepovedlo (podcenění nebezbečí teroristických líhní, mnohdy špatně zvolený způsob dlouhodobé integrace imigrantů, malá mediální podpora tolerantních muslimů, pronásledovaných džihádismem, náš lehkovážný přístup ke svým vlastním civilizačním kořenům …) jsou tyto vlastní nedostatky Evropy (v těchto místech textu) dosti nevhodně zakrývány naroubováním formulací jako: „naši „nahnědlí vlastenci“ mají pravdu snad jen v tom ...“, „podléhání xenofobním sirénám“, „naši fašounci mají pravdu“).
Použitím těchto výrazů je ten velký potenciál tolerance, k jehož objevení by článek Adama Borziče mohl vést, zase hrubě ničen.
Zkuste si představit, že by se někdo pokoušel předejít fatálnímu střetu fašistů a bolševiků a po napadení Habeše a použití chemických zbraní italskými „fašounky“ by třeba napsal:
„Naši BOLŠEVÍČCI mají pravdu: měli bychom se skutečně vrátit ke svým civilizačním kořenům – ovšem ty jim očividně mnoho neříkají.“
Nebo aktuálně:
„Naši „dobrosírkové“ mají pravdu, mezi muslimy se skutečně občas najde i nějaký tolerantní, ovšem často za to zaplatí životem. Místo paniky a podléhání xenofobním sirénám bychom ale měli spíše podpořit ty muslimy, kteří se s fanatickým džihádismem sami potýkají.“ (TO JE, PROSÍM, POUZE PŘÍKLAD A JÁ SÁM BYCH SLOVO „DOBROSÍRKOVÉ“ NIKDY NEPOUŽIL !!)
Při nezpochybnitelné dobré snaze objevit ve vztazích s muslimy velký potenciál pro porozumění a toleranci - není použití těchto formulací jen laciná a možná neuvědomělá snaha vytřískat kapitál pro svoji stranu barikády úplně ze všeho? Není tohle nakonec „yperit“ „vhodný“ k postřiku toho potenciálu porozumění a tolerance našich (zatím názorových) soupeřů?
Co s tím tvářívtvář slabinám jak v bibli tak ústavě a ...................., bych dodal.
a já ty tečky sázím za otázku kde hledat když Staré, Nové i Ústavní zákony jsou v neoliberálním režimu zneužívány k zastření devastace schopnosti solidarizujícího a ne polarizujícího společenského nastavení.
Pokud někdo dělá přednost z nedostatku, tedy z toho, že je správné společně uznávané hodnoty nemít, globalizace ani multikulturalismus nemůže fungovat.
Pokud někdo naopak chce mít hodnoty, platné pro všechny, musí jim je vnutit.
Demokratický režim je funkční pokud má občan pocit, že volí na základě neomezeného přístup k nezdeformovaným informacím. Poté je připraven podřídit se výsledkům voleb a tím i hodnotám chráněných omezujícími zákony.
To platilo a platí i pro domácí/bytové komuny, dokud se mezi osazenstvem neprosadí pocit ujařmení.......a to i dobrovolně těžce dohodnutými zákony........... matně vzpomínaje na scény z mládí, s anarchisticky založenými spolukomunardy.