Základní rozměr velikonočního příběhu nahání ve své radikalitě hrůzu i náboženským lidem, pokud mají odvahu jeho smysl domýšlet. Důsledně vzato vypráví pašije příběh Boha, který nejen, že se stal člověkem, ale navíc jako člověk zemřel. A co hůř - zemřel jako nevinná oběť justiční vraždy, na níž se podíleli mocní, bohatí a privilegovaní, včetně tehdejšího náboženského establishmentu.

Pokud čteme tento příběh jasným okem, vidíme, s jakým Bohem má svět tu čest. Místo macha s nekonečnem jaderných hlavic, který své odpůrce spaluje pouhým pohledem, před zrakem světa umírá zmučený člověk. Na jeho vrahy neprší bomby, ani žáby. Jedině odpuštění. To je výsměch rozumu i strachu.

Bezmocný, ohrožený, slabý Bůh. Jak to? Není snad Stvořitelem nebe i země, všeho neviditelného i viditelného, jak oslavně šeptá dávné křesťanské krédo? Je — odpovídá křesťanská víra. A přece umírá jako odsouzený zločinec, ten, který je Slovem i Moudrostí, visí jako pošetilý blázen na dřevě světa. Zavržený Bůh. Prokletý Bůh. Vzato do důsledku skandální Bůh.

Patriarchální modla, před kterou se plazí v prachu fanatici rozličných tradic, a která se v nadoblačné výši vznáší poháněná vlastním narcismem, se při pohledu z kříže kácí a rozpadá v prach. A ani to nemusí ve své slepotě vědět.

Ale dokonce i ateismus, to hrdé dítě touhy osvobodit se od této modly, při pohledu na kříž vrávorá. Zrozený kdysi z pohledu na bolest a bídu světa, i na možnou důstojnost a velikost člověka, často ovšem smísený se strachem klást otázky na kost, nebo si jen všímat prosté skutečnosti, že přes všechny hrůzy je život ve své nesamozřejmosti zázračný a hluboký.