Potřebujeme Vánoce

Ivan Štampach

Křesťanským obsahem Vánoc není především sentimentální scéna s jesličkami, růžovoučkým miminkem v nich, s Marií a Josefem, s hvězdou, pastýři a třemi králi. Je to přesvědčení, že člověk, který se narodil, není jen člověk.

Povolební události s výjimkou pokusu o vnitrostranický puč v sociální demokracii se odvíjejí nečekaně civilizovaně. Probíhají korektní jednání. Našel se kompromis, středový program, který výslovně obnovuje koncepci sociálního státu, i když ČSSD musela zapomenout na některé předvolební sliby. Vítězná, leč slabá pozice, kterou jí nadělili voliči, ji umožnila prosadit jen něco z programu.

Její voliči, skuteční nebo hypotetičtí, kteří se teď zlobí, by měli svůj hněv obrátit od sociální demokracie k té části svých spoluobčanů, kteří na poslední chvíli odejmuli vítězné straně vysokou přízeň slibovanou volebními modely ještě nedlouho před termínem předčasných voleb do Sněmovny, a kteří svou přízeň přenesli na politické oddělení firmy Agrofert.

Byl dohodnut rozumný program a pozice v budoucí vládě se postupně obsazují v určitém klidu. Je to nápadný rozdíl proti hysterické atmosféře voleb roku 2010 a některých předchozích, kdy se mobilizovalo a kdy se volební protivníky vytahovaly skutečné nebo spíše smyšlené skandály. Vše nasvědčuje tomu, že se přibližujeme tam, kam bychom historicky měli patřit, k rodině evropských národů, k civilizaci opřené o humanismus s křesťanskými základy.

Přesto však musíme jistou pravdivost připsat skeptikům, kteří volit nechodí, nebo chodí, ale vědomě dávají hlasy spíše symbolicky různým ušlechtilým uskupením, která nemají sebemenší šanci získat třeba jen jediného poslance. Tito lidé říkají, že volby nemohou nic změnit. Upozorňují na to, že jsme se ocitli v jen chabě politicky zprostředkované diktatuře finančního sektoru.

Podle zkušenosti posledních desetiletí od zrušení zlatého standardu měny a od zavedení na parlamentu a vládě nezávislých národních bank, je celkem lhostejné, vládnou-li konzervativci, liberálové nebo socialisté. Kapitál určuje směr hospodářské politiky, a pokud by se snad vlády pokoušely něco měnit jinak než jen ceremoniálně, činí protiopatření, jimž vláda nemůže čelit.

Suverénní parlamenty se vzdaly své svrchovanosti nad ekonomikou a pod fikcí důsledné svobody podnikání se podřizují pokynům Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a ratingových agentur. Vedle ekonomické politiky anonymní kapitál zastupovaný těmito a dalšími institucemi diktuje směr ekonomické expanze, směr údajné ochrany ekonomických zájmů bohatých zemí, čili charakter a intenzitu válečných dobrodružství a rovněž priority neokoloniální zahraniční politiky. I jiné sektory jsou těmto zájmům podřízeny.

Vzdělání už není svébytné jádro kultury země, nýbrž investice, která musí vykazovat návratnost. Podporuje se průprava na ekonomicky aktivní profese, tradiční obory, humanitní disciplíny, teoretické obory matematických a přírodních věd začínají v některých zemích živořit.

Vláda, která snad v prvních týdnech nového roku nastoupí, pokud se podaří zdolat poslední nesmyslnou překážku v podobě požadované odbornosti ministrů a potíž s dosud zvykově požadovaným negativním lustračním osvědčením, nemůže být horší než národní katastrofa v podobě četných proměnlivých, kriminálními skandály zavalených, protiústavně jednajících Nečasových vlád. I středová vláda může změnit náladu a obrousit sociální hrany a hroty.

Bude se i nadále šetřit na chudých, ale snad ne tak okázale ve prospěch nejbohatších. Bude nejspíš nadále vysoká nezaměstnanost, ale lidmi bez práce se nebude okázale opovrhovat a vznikne nějaká reálná politika zaměstnanosti. Dříve dosažený relativně vysoký životní standard s velkou pravděpodobností neporoste, ale možná se už nebude, snad i díky dočasnému globálnímu ústupu periodických krizových jevů, dramaticky zhoršovat. Můžeme říci, že i nevalná vláda musí být lepší, že změní málo, ale snad přece něco.

Abychom měli vytrvalost tváři v tvář politicko-ekonomickým tlakům, které chtějí rozdrtit občanský odpor a prosadit se údajnou ekonomickou nutností, na to potřebujeme vnitřní sílu. Abychom hájili ztracenou vartu občanství, abychom měli troufalost z mála možností vykouzlit maximum možného, k tomu potřebujeme nevěřit v neosobní ekonomickou sílu.

Nesmíme se krčit před mocí, která má ne tak viditelné hybatele a která předstírá, že nám chce pomoct, zatímco nám škodí. Pro politickou aktivitu skutečně alternativní, skutečně reformní v původním smyslu, pro prosazení skutečné emancipace lidí práce, pro skutečnou ekonomickou demokratizaci, potřebujeme jinou antropologii, jiné pojetí člověka, než to, které nám poskytuje (žurnalisticky rozmělněná) mainstreamová věda a filosofie.

V salonech se ještě nosí filosofie člověka, která rozpouští lidskou subjektivitu v moři objektivních sil. Osobní jedinečnost člověka je dekonstruována, rozpadá se na prvočinitele v podobě neosobních sil, které člověku diktují vnějšími impulzy a prostřednictvím chemických pochodů v mozku každý náš pocit, vjem, myšlenku, každé rozhodnutí a každé slovo a každý čin. Jsme prý determinováni. Jsme jen biologické stroje.

V lidském prostoru se nemůže vynořit nic radikálně nového, protože vše je jen dnešním výsledkem souhry sice složitých a těžko zachytitelných, leč neúprosně působících dřívějších příčin. Svoboda podle tohoto pojetí je fikce. A může-li se z obřadných důvodů mluvit o svobodě, pak jen jako o poznané nutnosti.

Tomuto druhu filosofie se podřizují některé humanitní disciplíny, i když proces jejich osvobozování od diktatury redukcionistického a mechanistického modelu přece jen probíhá. Fikci vědecké objektivity v naukách, které tvoří lidské subjekty o jiných lidských subjektech, se dosud silně prosazuje například v religionistice. Zřejmě proto, aby nebyla nařčena, že má něco společného s náboženstvími, která zkoumá.

A co je nezajímavější, podobnému objektivismu se podvoluje i část teologie. Vše božské je pro ni nepohodlné. Je alergická k tajemství, hloubce, k duchovní dimenzi člověka. Redukuje svůj obsah na plané moralizování. Říká tomu např. civilní interpretace, nenáboženský výklad evangelia apod.

Křesťanským obsahem Vánoc není především sentimentální scéna s jesličkami, růžovoučkým miminkem v nich, s Marií a Josefem, s hvězdou, pastýři a třemi králi. Je to přesvědčení, že člověk, který se narodil, není jen člověk. Že v něm přebývá plnost Božství tělesně, jak to vyjadřuje jeden novozákonní text. To pak má dvojí důsledek. Bůh od té chvíle už není dosažitelný jinak, než prostřednictvím (svého) lidství.

Má-li se dospět k Bohu, není třeba zavrhnout člověka. Není třeba činit to, co Ludwig Feuerbach právem vyčítá náboženství, které se slovně vtělením zaštiťuje, ale nebere je vážně, tedy promítat to nejlepší ze sebe na nebesa a stavět to nad člověka a v jistém smyslu proti člověku.

Už není nutno a dokonce není přípustné brát z náboženských důvodů člověku jeho důstojnost a přenášet ji na jiný subjekt pobývající na Druhém břehu skutečnosti. Už není potřebné náboženské sebeodcizení. Důsledné přijetí vtělení naplňuje náboženské hledání lidstva tím, že náboženství jako vzhlížení k Nebesům překonává.

Druhým důsledkem vtělení ve smyslu křesťanství je to, že to, co se ve vánočním příběhu jedinečným způsobem vztahuje na jediného člověka jménem Jehošua ha-Nocri, tedy v počeštěné verzi na Ježíše Nazaretského, se virtuálně vztahuje na všechny lidi. Že Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem, což není výrok bláznivého domněle esoterického snílkovství, ale standardní křesťanská výpověď v praxi církve odsouvaná a přehlížená, přesto doložená u mnoha autorit a v liturgických textech.

Že tedy žádný člověk není jen člověk. Že transcendentní hlubina skutečnosti, jíž pro nedostatek lepšího výrazu říkáme Bůh, je hlubinou každého. A zakládá důstojnost každého, i toho nejsmradlavějšího bezdomovce. Umožňuje skutečnou svobodu tvora, který ponechán sám sobě by byl jen produktem přírodních sil.

Člověka, na dně jehož duše dřímá božská jiskra, nelze beztrestně ponižovat, vykořisťovat. S člověkem s tímto královským znamením na čele nelze kalkulovat jako s politickou a ekonomickou položkou, jako s jednotkou masové produkce.

Právě vánoční obsah a smysl člověka, vlastní význam vánočního vyprávění, pomůže-li to někomu, tak připusťme, že mytologického vyprávění o vtělení božského Logu dává inspiraci, oprávnění a posilu, čelit hluboké civilizační krizi. Právě tato síla v člověku vedla k tomu, že zlomil otrocké jho, osvobodil se z nevolnictví a poddanství, stal se hrdým občanem a že v tomto procesu vlastního osvobozování, zlidšťování a rozvoje pokračuje.

Proto může být tento příběh, pro někoho symbol a pro jiného reálný příběh (protože mýtus není „pouhým“ mýtem a symbol není „pouhým“ symbolem) podporou a podnětem pokračovat v tomto díle. A ovšem i ujištěním, že vše podstatné ohledně člověka se neděje jen v politice a ekonomice.

    Diskuse
    PM
    December 31, 2013 v 11.09
    Nepohané i pohané s božskou jiskrou a demokracie.
    ....Že tedy žádný člověk není jen člověk. Že transcendentní hlubina skutečnosti, jíž pro nedostatek lepšího výrazu říkáme Bůh, je hlubinou každého. A zakládá důstojnost každého.
    Člověka, na dně jehož duše dřímá božská jiskra, nelze beztrestně ponižovat, vykořisťovat.
    S člověkem s tímto královským znamením na čele nelze kalkulovat jako s politickou a ekonomickou položkou, jako s jednotkou masové produkce............
    Je transcendentní hlubina skutečnosti garantem občanské suverenity, nebo královského postavení se kterým nelze..... ............zeptal bych se.
    PM
    December 31, 2013 v 11.19
    Přítel mi poslal svůj vánoční, ba sentimentální text pod názvem:
    Myšlenka pro Vánoce
    Kdysi se v jednom hostinci setkali Svoboda, Pravda a Láska a počaly se přít, která z nich je tou rozhodující pro lidské štěstí. Svoboda pravila: „Rozhodující jsem já, protože beze mě není možné naprosto žádné štěstí“.
    Pravda jí na to odvětila: „Ale beze mě není možné žádné skutečně pravé štěstí.“
    Láska pak zamyšleně a jakoby pro sebe prohodila: „Beze mě však není možné žádné vrcholné štěstí.“
    Tu se však ozvalo zaklepání a do hostince vstoupilo dítě. Představilo se jako Štěstí, uctivě je pozdravilo a řeklo: „Milé dámy, neračte se přít. Já se mohu rodit ne tím, že budete jedna proti druhé, ale jenom tím, že budete tak semknutě trojjediné, jako je trojjediný ten, z něhož Vy i já neustále vyvěráme. Já se vám tu představuji svým jménem pro veřejnost jako Štěstí, ale mé pravé jméno je Spása.
    Já jsem byla od počátku stvoření přislíbená jako smysl všeho tvorstva a pak zárodečně uskutečněná Tím a v Tom, který se narodil v  Betlémě, žil v Nazaretě, působil v Judsku, byl ukřižován na Golgotě a vstal z mrtvých v Jeruzalémě, aby byl lidem zárukou dosažitelnosti toho pravého, vrcholného lidského štěstí, po kterém všichni touží a které má svou bledou a vzdálenou předchuť v těch občasných zážitcích hlubokého štěstí, které jsou jim dopřány už v jejich svízelném pozemském životě.
    December 31, 2013 v 14.02
    Připomíná to pohádku o Rozumu a Štěstí, pane Petrásku. O tom, kdo komu má uhnout z cesty.
    PM
    December 31, 2013 v 17.36
    To snad ne paní Hájková o souvislosti mezi imanencí a transcendencí
    se autor zajímá skoro tak seriózně jako vy. Příkladně o
    - nové pojetí pravdy - nové uzásadnění jak vztahu metafyziky a etiky, tak i vztahu metafyziky a dějinnosti
    - překonání subjekt-objektového paradigmatu myšlení
    - takže lze říct o novou metafyziku, která to, co je v klasické metafyzice platné, uchovává a povyšuje do vyšší roviny a do širších souvislostí.
    December 31, 2013 v 17.43
    Proč ne, v pohádce o Rozumu a Štěstí je taky jistá metafyzika. Na pohádkách není vůbec nic neseriózního.
    PM
    December 31, 2013 v 18.08
    Pohádka o tom, kdo komu má uhnout z cesty
    příliž zavání neoliberákní etikou.
    Ale proč ne. V cikánských pohádkách také skorovždy dobro ostrouhá mrkvičku.
    December 31, 2013 v 18.30
    To mě opravdu nikdy nenapadlo, že ta pohádka zavání neoliberání etikou, pane Petrásku. Beru to tak, že spíš zdůrazňuje význam náhody.
    Ovšem kdyby tam vedle Rozumu a Štěstí figurovala ještě Láska, tak by to určitě vyhrála.
    :-)
    JD
    January 1, 2014 v 12.34
    Člověk Bohem?
    Pěkný článek, akorát je třeba si ujasnit, zda myšlenka, že "Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem", znamená, že v každém člověku přebývá Bůh, který ho však zároveň přesahuje (a to je "standardní křesťanská výpověď"), nebo že člověk si osobuje usednout na Boží trůn a stát se sám sobě bohem, sám svévolným určovatelem dobrého a zlého (to je z křesťanského hlediska, s prominutím, hereze, titanismus ne nepodobný biblickému vyprávění o Adamovi).

    Ono "můžu si dělat, co chci, protože o tom, co je dobré, rozhoduji já", je přesně filozofií "silných, úspěšných a bohatých", kterým náramně vyhovuje, že ostatní věří jejich povídačkám o sociální nespravedlnosti jako úradku prozřetelnosti či výrazu objektivní nutnosti, výsledku objektivních sil a naší determinace.
    January 1, 2014 v 16.13
    Někteří lidé opravdu jsou takoví, pane Dospivo, že když nad nimi nebude žádná vyšší moc (ať už světská či duchovní) - tedy, když si budou moci "dělat, co chtějí", pak se budou chovat jako (lidově řečeno) "urvaní ze řetězu" nebo budou aspoň chytrácky obelhávat jiné. Ovšem někteří se budou chovat k ostatním "normálně" a lidsky, i když budou mít tu svobodu "dělat si, co chtějí" a nikdo je nebude k ničemu nutit ani jim nebude hrozit žádný boží trest. Možná, že na světě ubývá těch prvních a přibývá těch druhých. To by znamenalo, že člověk (nebo lidstvo) duchovně roste. Nebo se mýlím?
    JD
    January 1, 2014 v 18.26
    Jistě, ale duchovně rosteme, pokud poznáváme, co je dobré, nikoli že to sami určujeme. Pokud by byl každý člověk sám sobě bohem, pak je stejně správné chovat se jako "urvaní z řetězu" a "normálně", lidsky, podle toho, kdo si to jak stanoví. Duchovní růst vyžaduje pokoru před tím, co mě přesahuje, a vědomí vlastní nedokonalosti a omezenosti poznání. Tvrdí-li křesťanství, že je člověk Božím obrazem a že se Bůh stal člověkem, ještě to neznamená, že se člověk stává Bohem. Dokonce i Ježíš, o němž křesťanská věrouka říká, že je plně člověk a plně Bůh, má svého "Otce v nebi", výslovně zmiňuje nedokonalost svého poznání (Mt 24,36, Mk 13,32), odmítá si říkat "dobrý", neboť nikdo není dobrý, jedině Bůh (Mk 10,18, Lk 18,19), a nehledá svou vůli, ale vůli toho, který jej poslal (J 5,30).
    January 1, 2014 v 18.43
    Možná, že ti, co se ke druhým chovají "normálně" a lidsky, už poznali, co je dobré a co zlé.
    JD
    January 1, 2014 v 19.53
    Ano. A věří ve smysl dobrého, ve smysl lidskosti, bez ohledu na okolnosti tohoto světa. Není to jen poznání nějakých empirických fakt (ta mohou hovořit proti), je to postoj. A jsme zase u té víry.
    January 4, 2014 v 8.15
    Člověk většinou pozná, co je dobré a co zlé, ovšem někdy jsou věci tak zamotané, že v konkrétních životních situacích je tuze těžké se rozhodovat. Otázkou je, nakolik v tom člověku může pomoci náboženská víra. Na toto téma se ve své poslední knize zamýšlí také Slavoj Žižek. Píše tam, že někdo (teď bohužel nevím kdo) řekl: Pokud není Bůh, je vše dovoleno. Čímž se samozřejmě myslí, že lidé se nebudou bát trestu.
    Žižek ale dokazuje opak: Pokud je Bůh, je vše dovoleno. A myslí to tak, že člověk, který se domnívá, že jedná v zájmu vyšší mocnosti, je ochoten dopustit se čehokoliv, neboť sám sobě zdůvodní, že pouze plnil boží vůli. Víme přece, kolik násilí se dopustili nebo dopouštějí věřící, kteří byli přesvědčeni, že dělají správnou věc. Čili Žižek klade důraz na to, aby si člověk byl vědom, co dělá, že to dělá ze své vlastní vůle (nikoli z vůle boží) a bral za to na sebe plnou zodpovědnost. Člověk tedy může všechno, ale je za to plně odpovědný - jiným lidem a svému svědomí. Tak bych třeba metaforicky chápala to, že se člověk stává bohem.
    January 4, 2014 v 8.33
    Možná by bylo zajímavé uvažovat i o tom, co je to vlastně svědomí a jak souvisí s vírou. Protože svoboda víry se někdy nazývá svobodou svědomí.
    + Další komentáře