Povolební události s výjimkou pokusu o vnitrostranický puč v sociální demokracii se odvíjejí nečekaně civilizovaně. Probíhají korektní jednání. Našel se kompromis, středový program, který výslovně obnovuje koncepci sociálního státu, i když ČSSD musela zapomenout na některé předvolební sliby. Vítězná, leč slabá pozice, kterou jí nadělili voliči, ji umožnila prosadit jen něco z programu.

Její voliči, skuteční nebo hypotetičtí, kteří se teď zlobí, by měli svůj hněv obrátit od sociální demokracie k té části svých spoluobčanů, kteří na poslední chvíli odejmuli vítězné straně vysokou přízeň slibovanou volebními modely ještě nedlouho před termínem předčasných voleb do Sněmovny, a kteří svou přízeň přenesli na politické oddělení firmy Agrofert.

Byl dohodnut rozumný program a pozice v budoucí vládě se postupně obsazují v určitém klidu. Je to nápadný rozdíl proti hysterické atmosféře voleb roku 2010 a některých předchozích, kdy se mobilizovalo a kdy se volební protivníky vytahovaly skutečné nebo spíše smyšlené skandály. Vše nasvědčuje tomu, že se přibližujeme tam, kam bychom historicky měli patřit, k rodině evropských národů, k civilizaci opřené o humanismus s křesťanskými základy.

Přesto však musíme jistou pravdivost připsat skeptikům, kteří volit nechodí, nebo chodí, ale vědomě dávají hlasy spíše symbolicky různým ušlechtilým uskupením, která nemají sebemenší šanci získat třeba jen jediného poslance. Tito lidé říkají, že volby nemohou nic změnit. Upozorňují na to, že jsme se ocitli v jen chabě politicky zprostředkované diktatuře finančního sektoru.

Podle zkušenosti posledních desetiletí od zrušení zlatého standardu měny a od zavedení na parlamentu a vládě nezávislých národních bank, je celkem lhostejné, vládnou-li konzervativci, liberálové nebo socialisté. Kapitál určuje směr hospodářské politiky, a pokud by se snad vlády pokoušely něco měnit jinak než jen ceremoniálně, činí protiopatření, jimž vláda nemůže čelit.

Suverénní parlamenty se vzdaly své svrchovanosti nad ekonomikou a pod fikcí důsledné svobody podnikání se podřizují pokynům Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a ratingových agentur. Vedle ekonomické politiky anonymní kapitál zastupovaný těmito a dalšími institucemi diktuje směr ekonomické expanze, směr údajné ochrany ekonomických zájmů bohatých zemí, čili charakter a intenzitu válečných dobrodružství a rovněž priority neokoloniální zahraniční politiky. I jiné sektory jsou těmto zájmům podřízeny.

Vzdělání už není svébytné jádro kultury země, nýbrž investice, která musí vykazovat návratnost. Podporuje se průprava na ekonomicky aktivní profese, tradiční obory, humanitní disciplíny, teoretické obory matematických a přírodních věd začínají v některých zemích živořit.

Vláda, která snad v prvních týdnech nového roku nastoupí, pokud se podaří zdolat poslední nesmyslnou překážku v podobě požadované odbornosti ministrů a potíž s dosud zvykově požadovaným negativním lustračním osvědčením, nemůže být horší než národní katastrofa v podobě četných proměnlivých, kriminálními skandály zavalených, protiústavně jednajících Nečasových vlád. I středová vláda může změnit náladu a obrousit sociální hrany a hroty.

Bude se i nadále šetřit na chudých, ale snad ne tak okázale ve prospěch nejbohatších. Bude nejspíš nadále vysoká nezaměstnanost, ale lidmi bez práce se nebude okázale opovrhovat a vznikne nějaká reálná politika zaměstnanosti. Dříve dosažený relativně vysoký životní standard s velkou pravděpodobností neporoste, ale možná se už nebude, snad i díky dočasnému globálnímu ústupu periodických krizových jevů, dramaticky zhoršovat. Můžeme říci, že i nevalná vláda musí být lepší, že změní málo, ale snad přece něco.

Abychom měli vytrvalost tváři v tvář politicko-ekonomickým tlakům, které chtějí rozdrtit občanský odpor a prosadit se údajnou ekonomickou nutností, na to potřebujeme vnitřní sílu. Abychom hájili ztracenou vartu občanství, abychom měli troufalost z mála možností vykouzlit maximum možného, k tomu potřebujeme nevěřit v neosobní ekonomickou sílu.

Nesmíme se krčit před mocí, která má ne tak viditelné hybatele a která předstírá, že nám chce pomoct, zatímco nám škodí. Pro politickou aktivitu skutečně alternativní, skutečně reformní v původním smyslu, pro prosazení skutečné emancipace lidí práce, pro skutečnou ekonomickou demokratizaci, potřebujeme jinou antropologii, jiné pojetí člověka, než to, které nám poskytuje (žurnalisticky rozmělněná) mainstreamová věda a filosofie.

V salonech se ještě nosí filosofie člověka, která rozpouští lidskou subjektivitu v moři objektivních sil. Osobní jedinečnost člověka je dekonstruována, rozpadá se na prvočinitele v podobě neosobních sil, které člověku diktují vnějšími impulzy a prostřednictvím chemických pochodů v mozku každý náš pocit, vjem, myšlenku, každé rozhodnutí a každé slovo a každý čin. Jsme prý determinováni. Jsme jen biologické stroje.

V lidském prostoru se nemůže vynořit nic radikálně nového, protože vše je jen dnešním výsledkem souhry sice složitých a těžko zachytitelných, leč neúprosně působících dřívějších příčin. Svoboda podle tohoto pojetí je fikce. A může-li se z obřadných důvodů mluvit o svobodě, pak jen jako o poznané nutnosti.

Tomuto druhu filosofie se podřizují některé humanitní disciplíny, i když proces jejich osvobozování od diktatury redukcionistického a mechanistického modelu přece jen probíhá. Fikci vědecké objektivity v naukách, které tvoří lidské subjekty o jiných lidských subjektech, se dosud silně prosazuje například v religionistice. Zřejmě proto, aby nebyla nařčena, že má něco společného s náboženstvími, která zkoumá.

A co je nezajímavější, podobnému objektivismu se podvoluje i část teologie. Vše božské je pro ni nepohodlné. Je alergická k tajemství, hloubce, k duchovní dimenzi člověka. Redukuje svůj obsah na plané moralizování. Říká tomu např. civilní interpretace, nenáboženský výklad evangelia apod.

Křesťanským obsahem Vánoc není především sentimentální scéna s jesličkami, růžovoučkým miminkem v nich, s Marií a Josefem, s hvězdou, pastýři a třemi králi. Je to přesvědčení, že člověk, který se narodil, není jen člověk. Že v něm přebývá plnost Božství tělesně, jak to vyjadřuje jeden novozákonní text. To pak má dvojí důsledek. Bůh od té chvíle už není dosažitelný jinak, než prostřednictvím (svého) lidství.

Má-li se dospět k Bohu, není třeba zavrhnout člověka. Není třeba činit to, co Ludwig Feuerbach právem vyčítá náboženství, které se slovně vtělením zaštiťuje, ale nebere je vážně, tedy promítat to nejlepší ze sebe na nebesa a stavět to nad člověka a v jistém smyslu proti člověku.

Už není nutno a dokonce není přípustné brát z náboženských důvodů člověku jeho důstojnost a přenášet ji na jiný subjekt pobývající na Druhém břehu skutečnosti. Už není potřebné náboženské sebeodcizení. Důsledné přijetí vtělení naplňuje náboženské hledání lidstva tím, že náboženství jako vzhlížení k Nebesům překonává.

Druhým důsledkem vtělení ve smyslu křesťanství je to, že to, co se ve vánočním příběhu jedinečným způsobem vztahuje na jediného člověka jménem Jehošua ha-Nocri, tedy v počeštěné verzi na Ježíše Nazaretského, se virtuálně vztahuje na všechny lidi. Že Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem, což není výrok bláznivého domněle esoterického snílkovství, ale standardní křesťanská výpověď v praxi církve odsouvaná a přehlížená, přesto doložená u mnoha autorit a v liturgických textech.

Že tedy žádný člověk není jen člověk. Že transcendentní hlubina skutečnosti, jíž pro nedostatek lepšího výrazu říkáme Bůh, je hlubinou každého. A zakládá důstojnost každého, i toho nejsmradlavějšího bezdomovce. Umožňuje skutečnou svobodu tvora, který ponechán sám sobě by byl jen produktem přírodních sil.

Člověka, na dně jehož duše dřímá božská jiskra, nelze beztrestně ponižovat, vykořisťovat. S člověkem s tímto královským znamením na čele nelze kalkulovat jako s politickou a ekonomickou položkou, jako s jednotkou masové produkce.

Právě vánoční obsah a smysl člověka, vlastní význam vánočního vyprávění, pomůže-li to někomu, tak připusťme, že mytologického vyprávění o vtělení božského Logu dává inspiraci, oprávnění a posilu, čelit hluboké civilizační krizi. Právě tato síla v člověku vedla k tomu, že zlomil otrocké jho, osvobodil se z nevolnictví a poddanství, stal se hrdým občanem a že v tomto procesu vlastního osvobozování, zlidšťování a rozvoje pokračuje.

Proto může být tento příběh, pro někoho symbol a pro jiného reálný příběh (protože mýtus není „pouhým“ mýtem a symbol není „pouhým“ symbolem) podporou a podnětem pokračovat v tomto díle. A ovšem i ujištěním, že vše podstatné ohledně člověka se neděje jen v politice a ekonomice.