Potřebujeme Vánoce
Ivan ŠtampachKřesťanským obsahem Vánoc není především sentimentální scéna s jesličkami, růžovoučkým miminkem v nich, s Marií a Josefem, s hvězdou, pastýři a třemi králi. Je to přesvědčení, že člověk, který se narodil, není jen člověk.
Povolební události s výjimkou pokusu o vnitrostranický puč v sociální demokracii se odvíjejí nečekaně civilizovaně. Probíhají korektní jednání. Našel se kompromis, středový program, který výslovně obnovuje koncepci sociálního státu, i když ČSSD musela zapomenout na některé předvolební sliby. Vítězná, leč slabá pozice, kterou jí nadělili voliči, ji umožnila prosadit jen něco z programu.
Její voliči, skuteční nebo hypotetičtí, kteří se teď zlobí, by měli svůj hněv obrátit od sociální demokracie k té části svých spoluobčanů, kteří na poslední chvíli odejmuli vítězné straně vysokou přízeň slibovanou volebními modely ještě nedlouho před termínem předčasných voleb do Sněmovny, a kteří svou přízeň přenesli na politické oddělení firmy Agrofert.
Byl dohodnut rozumný program a pozice v budoucí vládě se postupně obsazují v určitém klidu. Je to nápadný rozdíl proti hysterické atmosféře voleb roku 2010 a některých předchozích, kdy se mobilizovalo a kdy se volební protivníky vytahovaly skutečné nebo spíše smyšlené skandály. Vše nasvědčuje tomu, že se přibližujeme tam, kam bychom historicky měli patřit, k rodině evropských národů, k civilizaci opřené o humanismus s křesťanskými základy.
Přesto však musíme jistou pravdivost připsat skeptikům, kteří volit nechodí, nebo chodí, ale vědomě dávají hlasy spíše symbolicky různým ušlechtilým uskupením, která nemají sebemenší šanci získat třeba jen jediného poslance. Tito lidé říkají, že volby nemohou nic změnit. Upozorňují na to, že jsme se ocitli v jen chabě politicky zprostředkované diktatuře finančního sektoru.
Podle zkušenosti posledních desetiletí od zrušení zlatého standardu měny a od zavedení na parlamentu a vládě nezávislých národních bank, je celkem lhostejné, vládnou-li konzervativci, liberálové nebo socialisté. Kapitál určuje směr hospodářské politiky, a pokud by se snad vlády pokoušely něco měnit jinak než jen ceremoniálně, činí protiopatření, jimž vláda nemůže čelit.
Suverénní parlamenty se vzdaly své svrchovanosti nad ekonomikou a pod fikcí důsledné svobody podnikání se podřizují pokynům Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a ratingových agentur. Vedle ekonomické politiky anonymní kapitál zastupovaný těmito a dalšími institucemi diktuje směr ekonomické expanze, směr údajné ochrany ekonomických zájmů bohatých zemí, čili charakter a intenzitu válečných dobrodružství a rovněž priority neokoloniální zahraniční politiky. I jiné sektory jsou těmto zájmům podřízeny.
Vzdělání už není svébytné jádro kultury země, nýbrž investice, která musí vykazovat návratnost. Podporuje se průprava na ekonomicky aktivní profese, tradiční obory, humanitní disciplíny, teoretické obory matematických a přírodních věd začínají v některých zemích živořit.
Člověka, na dně jehož duše dřímá božská jiskra, nelze beztrestně ponižovat, vykořisťovat.
S člověkem s tímto královským znamením na čele nelze kalkulovat jako s politickou a ekonomickou položkou, jako s jednotkou masové produkce............
Je transcendentní hlubina skutečnosti garantem občanské suverenity, nebo královského postavení se kterým nelze..... ............zeptal bych se.
Kdysi se v jednom hostinci setkali Svoboda, Pravda a Láska a počaly se přít, která z nich je tou rozhodující pro lidské štěstí. Svoboda pravila: „Rozhodující jsem já, protože beze mě není možné naprosto žádné štěstí“.
Pravda jí na to odvětila: „Ale beze mě není možné žádné skutečně pravé štěstí.“
Láska pak zamyšleně a jakoby pro sebe prohodila: „Beze mě však není možné žádné vrcholné štěstí.“
Tu se však ozvalo zaklepání a do hostince vstoupilo dítě. Představilo se jako Štěstí, uctivě je pozdravilo a řeklo: „Milé dámy, neračte se přít. Já se mohu rodit ne tím, že budete jedna proti druhé, ale jenom tím, že budete tak semknutě trojjediné, jako je trojjediný ten, z něhož Vy i já neustále vyvěráme. Já se vám tu představuji svým jménem pro veřejnost jako Štěstí, ale mé pravé jméno je Spása.
Já jsem byla od počátku stvoření přislíbená jako smysl všeho tvorstva a pak zárodečně uskutečněná Tím a v Tom, který se narodil v Betlémě, žil v Nazaretě, působil v Judsku, byl ukřižován na Golgotě a vstal z mrtvých v Jeruzalémě, aby byl lidem zárukou dosažitelnosti toho pravého, vrcholného lidského štěstí, po kterém všichni touží a které má svou bledou a vzdálenou předchuť v těch občasných zážitcích hlubokého štěstí, které jsou jim dopřány už v jejich svízelném pozemském životě.
- nové pojetí pravdy - nové uzásadnění jak vztahu metafyziky a etiky, tak i vztahu metafyziky a dějinnosti
- překonání subjekt-objektového paradigmatu myšlení
- takže lze říct o novou metafyziku, která to, co je v klasické metafyzice platné, uchovává a povyšuje do vyšší roviny a do širších souvislostí.
Ale proč ne. V cikánských pohádkách také skorovždy dobro ostrouhá mrkvičku.
Ovšem kdyby tam vedle Rozumu a Štěstí figurovala ještě Láska, tak by to určitě vyhrála.
:-)
Ono "můžu si dělat, co chci, protože o tom, co je dobré, rozhoduji já", je přesně filozofií "silných, úspěšných a bohatých", kterým náramně vyhovuje, že ostatní věří jejich povídačkám o sociální nespravedlnosti jako úradku prozřetelnosti či výrazu objektivní nutnosti, výsledku objektivních sil a naší determinace.
Žižek ale dokazuje opak: Pokud je Bůh, je vše dovoleno. A myslí to tak, že člověk, který se domnívá, že jedná v zájmu vyšší mocnosti, je ochoten dopustit se čehokoliv, neboť sám sobě zdůvodní, že pouze plnil boží vůli. Víme přece, kolik násilí se dopustili nebo dopouštějí věřící, kteří byli přesvědčeni, že dělají správnou věc. Čili Žižek klade důraz na to, aby si člověk byl vědom, co dělá, že to dělá ze své vlastní vůle (nikoli z vůle boží) a bral za to na sebe plnou zodpovědnost. Člověk tedy může všechno, ale je za to plně odpovědný - jiným lidem a svému svědomí. Tak bych třeba metaforicky chápala to, že se člověk stává bohem.