I.

Stačí jen letmý pohled na současné křesťanství v západním světě a vnímavému pozorovateli je jasné, že se ocitlo v jedné z nepropastnějších krizí za celou dobu své existence. Projevem této krize je i masový úbytek členů tradičních církví, kterého si všímá i sekulární tisk, a který je leckdy povrchně bulvárně a nepřesně hodnocen jako ústup víry a náboženství jako takových. Příznakem krize je i růst fundamentalistických forem křesťanství, které autentickou odpověď na potřeby dnešního lidstva nenabízejí. Příznakem této krize je i většinová neschopnost formulovat z křesťanských pozic účinnou kritiku neoliberálního kapitalismu a jevů s ním souvisejících (růst rasismu, xenofobie). Příznakem je také podivně ospalá uzavřenost do vlastních institučních mechanismů, neschopnost citlivě vnímat okolní svět a na tomto základě reagovat. (Někdy tato uzavřenost plodí děsivá monstra, jak je patrné na celé „pedofilní krizi“ v katolické církvi.) V neposlední řadě jsou tu dějinná pokušení moci a bohatství.

Zdá se, že kamenná církev, abych užil Paracelsova oblíbeného výrazu, se snaží před nejistotou tohoto věku opět obrnit: lhostejným mlčením k nespravedlnostem v sociální oblasti, nereálnou konzervací dogmatických i etických forem, které se z povahy života, jak věděl kardinál Newman, musí vyvíjet a paktováním se silami moci a peněz, před nimiž Evangelium opakovaně varuje. Kamennou církví míním mrtvý institucionalismus nikoli živé a organické tělo Kristova společenství. Tento rozklad se ale nešíří jen po horizontále, ale jeho čpavý pach stoupá i k nebesům. I přes emoční afekty a patriarchálně devótní styl mainstreamové spirituality soudobého křesťanství je v krizi i obraz Boha (což ostatně nepřímo napsal i kardinál Walter Kasper) — vztah k Bohu.

Stále častěji mi v nitru zní myšlenka, že my křesťané se musíme do Boha znovu zamilovat! To ovšem předpokládá odvahu hledat ho i na nevyšlapaných cestách, připustit, že jeho obraz (vždy máme k dispozici pouze obrazy božství!) může být dynamičtější, dobrodružnější a živější. Hlavní osou takového obrazu musí být Boží přátelství vůči celku života a odmítnutí všech nekrofilních (ve Frommově smyslu) a sadistických rozměrů jeho obrazu, které z tradice rovněž vyrůstají. Na této cestě za novým obrazem Boha mohou být inspirativní mystické a heterodoxní směry uvnitř křesťanství i setkání s ostatními náboženskými tradicemi.

A přece současně sleduji v souvislosti s křesťanstvím zvláštní jev. V posledních několika měsících jsem měl podvakrát možnost mluvit před spíše levicovým a sekulárním publikem o vztahu křesťanství a sociálně emancipačních projektů, a vždy jsem se setkal s velmi přátelskými a zvídavými reakcemi. I zájem levicových filosofů jako jsou Žižek, Badiou nebo Hauser o křesťanství jakožto zdroj emancipačních a utopických tendencí v evropské kultuře ukazuje, že křesťanství stále podněcuje a přitahuje. Jakoby nekřesťané viděli v křesťanství možnosti, které samotným křesťanům namnoze unikají. Tyto zatím ještě nesmělé námluvy sekulární levice a křesťanství jsou znamením naděje, že i přes fatální chyby kamenné církve nemusí dojít k oživění protináboženských vášní. Na tahu jsou ovšem křesťané. Ztráta výsadního ideového postavení ve společnosti je pro ně výzvou, na kterou mohou reagovat smrtonosným regresem, anebo tvořivou odpovědí inspirovanou z hlubiny živé víry. Druhá varianta může prospět i nevěřícím.

II.

Když jsem si pročítal některé komentáře k případu Pussy Riot, zaujal mě názor Martina C. Putny, že tyto oduševnělé punkerky vlastně svérázně rozvíjejí ruskou duchovní tradici jurodivých. Jurodivými byli označováni ti, kteří výstředním jednáním vyjadřovali svou víru a následovali Krista. Jurodiví neboli blázni pro Krista představují spojení prorockého a svého druhu šamanského prvku. Svými bláznivými kousky nezřídka pranýřovali hříchy státní i církevní moci. A mnozí za to byli po zásluze potrestáni. To se ostatně děje i zmíněné feministické skupině.

Zpočátku mě na případu této trojice zajímal pouze aspekt kritiky Putinova režimu, Pussy Riot ostatně opakovaně zdůrazňovaly, že se nechtěly dotknout sensibility pravoslavných věřících. Přesto jejich gesto míří i do lůna církve. Není totiž pravda, že aliance oltáře a trůnu je pouze věcí Putina. K této hře jsou zapotřebí dva. A pravoslavná církev v Rusku opět podléhá svému tradičnímu pokušení — posvěcení státní moci výměnou za vliv a dobré bydlo. Skandální zkazky o luxusním životě vysokého pravoslavného kléru a kněžských službách za úplatu nenáležejí jen do bulváru — jsou pohoršením v křesťanském smyslu slova. Ještě horší je samotné posvěcování autoritativního režimu.

Zatímco ruská církev hřeší svojí podřízeností novému carovi, katolická církev v naší zemi opět touží po moci, k níž vede v našem systému cesta především prostřednictvím majetku. Tvrzení, že se církvi z dlouhodobé perspektivy tzv. navrácení majetku nevyplatí, je možná pravdivé, ale o dlouhodobý horizont zde vůbec neběží, ani o starost o církevní provoz respektive ohledy vůči státu. Nabytí tak velkého majetku znamená fakticky získání moci už brzy. Je zbytečné dodávat, že tento transfer se má odehrát v době, kdy naše země prochází křížovou cestou neoliberálních experimentů a korupčních běsů.

Nejkřiklavější snad je ta naprostá nevyváženost: místo, aby církev v duchu své velmi propracované, odvážné a sympatické sociální nauky protestovala proti demontáži sociálního státu, místo, aby se zastávala „nepřizpůsobivých“ s vědomím, že i její Pán byl nepřizpůsobivý ve všech ohledech, zajímá se církev takřka výhradně o svůj majetek. Naštěstí vedle církve kamenné existuje i církev živá. V poslední době se zformovalo několik iniciativ, kterými vane profétický duch: např. Za církev sociálnější, mezi jejíž hlavní protagonisty patří i z DR známí Filip Outrata a Pavel Čižinský. Rád bych vyjádřil svůj obdiv vůči těmto a mnoha dalším katolíkům a katoličkám, kteří neváhají s vrchností své církve v otázkách majetku i aplikace sociální nauky nesouhlasit a svůj nesouhlas hlasitě projevit. Prelátova prstenem ozdobená ruka není jediným symbolem katolictví.

Nekatolické, či chcete-li, protestantské církve v otázce tzv. restitucí sehrávají také zvláštní roli. Tyto církve jsou plodem reformace, která vznikla jako pokus o obnovu katolické církve. Z hlediska dějin je vztah katolíků a protestantů poznamenán vzájemnými křivdami a krutostmi. V kontextu českých dějin si víc krvavých zářezů může připsat církev římská. Je jistě sympatické, že pod vlivem ekumenismu ztratili čeští evangelíci své protikatolické afekty (např. nesmyslný odpor k symbolu kříže, k mariánské úctě apod.) a že mladá generace evangelíků nachází v bohaté liturgické a spirituální tradici katolicismu inspiraci pro vlastní duchovní život. Existuje zde však reálné nebezpečí, že protestantské církve lapené z jedné strany ekumenickou zdvořilostí a z druhé strany touhou po majetku ztratí vlastní identitu. Je naprostým skandálem, že nikdo z vedoucích představitelů těchto církví (kromě husitské biskupky Šilerové) nereagoval na podivná prohlášení typu, že navýšení peněz pro tyto církve je historickou kompenzací za pobělohorské události. Jako kdyby utrpení českých protestantů šlo vykoupit dvaceti miliardami!

Skutečným anti-hrdinou se mi v tomto kontextu jeví Joel Ruml. Jeho mediální výstupy z poslední doby mě hluboce rozčarovaly. Díky Bohu se ovšem v protestantských církvích stále vyskytují i protestanti. Miloš Rejchrt na rovinu řekl, že netuší, za co by jeho církev měla dostat dvě miliardy, když už jí vše bylo vráceno. Husitská biskupka Jana Šilerová v rozhovoru pro Události a komentáře otevřeně bez ekumenických zdvořilostí popsala špatnou historickou zkušenost protestantů s katolickou církví. Bylo symptomatické, že se odvolávala na Evangelium, když zpochybňovala touhu církví po majetku, zatímco usměvavý Tomáš Holub nechtěně asi prozradil víc, než chtěl, když řekl, že základem pro práci duchovních je majetek, který jim byl ukraden. Uf, myslel jsem, že základem pro činnost duchovních je především Kristus.

Když už zmiňuji protestanty, kteří jsou hodni tohoto jména, rád bych ještě zmínil dvě osobnosti v souvislosti s jinými oblastmi nežli je navrácení majetku. Zatímco převážná část církevních představitelů k zoufalé každodenní situaci českých Romů víceméně mlčí, mezi křesťany se v této oblasti výrazně angažuje evangelický farář Mikuláš Vymětal, známý dříve především na poli židovsko-křesťanských vztahů. A rád bych ještě zmínil Jana Škroba, mladého básníka a šéfredaktora časopisu Protestant, který založil pozoruhodnou facebookovou iniciativu Křesťané na Prague Pride. Tato iniciativa sdružuje křesťany, kteří odmítají homofobii a podporují práva a integraci LGBT minority do společnosti i církví, a chystají se připojit k průvodu hrdosti. Je zbytečné dodávat, že tento statečný muž je terčem mediálních útoků některých fundamentalistů, tak jako celá iniciativa.

III.

Zmínil jsem jen namátkou několik lidí, jejichž přístupu si hluboce vážím, a které za jejich odvahu obdivuji. Jistě by bylo možné zmínit i mnohé další. Co všechny tyto postoje spojuje je odvaha protestovat proti nepravostem v církvi i ve světě na základě víry v živého Krista. Křesťanství dnes nepotřebuje usazené a se vším smířené křesťany, kteří kráčejí širokou cestou společenského konformismu, respektive ty, kteří se ze strachu před tekutým pískem světa uzavírají do svých dogmaticko-morálních tvrzí, aby bez špetky soucitu a porozumění soudili své bližní. Křesťanství dnes potřebuje tvořivé a odvážné křesťany. Potřebuje jurodivé, aby připomínali mocným a bohatým, že před Boží tváří své hříchy neskryjí a vlažným, že následování Krista někdy vyžaduje bláznivou odvahu; potřebuje heretické nonkonformisty, aby odhalovali nové obrazy Boží a tak zjevovali roztodivné cesty jeho věčně zelené Moudrosti; potřebuje prorocké protestanty (ovšemže i katolického vyznání), aby protestovali tam, kde je Boží věc ohrožena, kde je zneužíváno Boží jméno, kde vládne nespravedlnost, která je v rozporu s vůlí Spravedlivé/ho. Pokud v sobě křesťanství probudí tvořivou odvahu inspirovanou Duchem, může se stát opět znamením Boží přítomnosti v tomto světě.