I.

Stačí jen letmý pohled na současné křesťanství v západním světě a vnímavému pozorovateli je jasné, že se ocitlo v jedné z nepropastnějších krizí za celou dobu své existence. Projevem této krize je i masový úbytek členů tradičních církví, kterého si všímá i sekulární tisk, a který je leckdy povrchně bulvárně a nepřesně hodnocen jako ústup víry a náboženství jako takových. Příznakem krize je i růst fundamentalistických forem křesťanství, které autentickou odpověď na potřeby dnešního lidstva nenabízejí. Příznakem této krize je i většinová neschopnost formulovat z křesťanských pozic účinnou kritiku neoliberálního kapitalismu a jevů s ním souvisejících (růst rasismu, xenofobie). Příznakem je také podivně ospalá uzavřenost do vlastních institučních mechanismů, neschopnost citlivě vnímat okolní svět a na tomto základě reagovat. (Někdy tato uzavřenost plodí děsivá monstra, jak je patrné na celé „pedofilní krizi“ v katolické církvi.) V neposlední řadě jsou tu dějinná pokušení moci a bohatství.

Zdá se, že kamenná církev, abych užil Paracelsova oblíbeného výrazu, se snaží před nejistotou tohoto věku opět obrnit: lhostejným mlčením k nespravedlnostem v sociální oblasti, nereálnou konzervací dogmatických i etických forem, které se z povahy života, jak věděl kardinál Newman, musí vyvíjet a paktováním se silami moci a peněz, před nimiž Evangelium opakovaně varuje. Kamennou církví míním mrtvý institucionalismus nikoli živé a organické tělo Kristova společenství. Tento rozklad se ale nešíří jen po horizontále, ale jeho čpavý pach stoupá i k nebesům. I přes emoční afekty a patriarchálně devótní styl mainstreamové spirituality soudobého křesťanství je v krizi i obraz Boha (což ostatně nepřímo napsal i kardinál Walter Kasper) — vztah k Bohu.

Stále častěji mi v nitru zní myšlenka, že my křesťané se musíme do Boha znovu zamilovat! To ovšem předpokládá odvahu hledat ho i na nevyšlapaných cestách, připustit, že jeho obraz (vždy máme k dispozici pouze obrazy božství!) může být dynamičtější, dobrodružnější a živější. Hlavní osou takového obrazu musí být Boží přátelství vůči celku života a odmítnutí všech nekrofilních (ve Frommově smyslu) a sadistických rozměrů jeho obrazu, které z tradice rovněž vyrůstají. Na této cestě za novým obrazem Boha mohou být inspirativní mystické a heterodoxní směry uvnitř křesťanství i setkání s ostatními náboženskými tradicemi.